V horách Apačů 8

V horách Apačů 8

Anotace: westernová romance

Ráno se Sydne probudí zimou. Ihned si uvědomí hluboké ticho. Vítr ustal. Mit-sah se ve spaní trochu odsunul a Sydne prochladla. Stočí se do klubíčka, aby se zahřála. Tím pohybem Mit-saha vzbudí. Mladík vstane a obléká se. Ví, že Sydne dosud těžko snáší předjitřní chlad. Klekne si, aby rozžehl oheň, odkrývá cípek vchodové přikrývky. Obrátí se k Sydne a odhrne přikrývku víc, aby z lůžka dohlédla ven.
Je velmi časně. Šedavý úsvit je však projasňován zářivou bělobou.
„Sníh,“ řekne Sydne udiveně, vyskočí a chvatně se strojí. Obléká si světlé kartounové šaty z podzimního lupu, které si upravila na svou postavu, a přes ně přehoz pytlovitého střihu bez rukávů z cihlově červené houně. Spíná si ho opaskem, na němž visí nůž s tenkým ostřím pro domácí práce.
Mit-sah žvýká několik zbylých soust od včerejška, bere si luk a šípy, něžně a přívětivě na Sydne pokývne a vyjde ven. Míří po proudu potoka, asi k Chatově vikiapu, chystali se na lov. Sydne si před chýškou pročesává už pořádně dlouhé světlehnědé vlasy. Sněhu napadla jen tenounká vrstva, přesto však stačil poprašek pokrýt les i skály. Svět je rázem černobílý, z šedavé oblohy dopadá slabé, rozptýlené světlo, v němž osada působí studeným dojmem pustoty. Všechno dosud spí, vítr i lidé.
Sydne se raduje ze sněhu, lenivě přemítá, jak si zaplést vlasy, zatímco níž po proudu se Mit-sah zastaví, strnulý a napjatý, náhle varován naprostým, nepřirozeným tichem přírody.
Vtom zazní zezdola výstřely a křik. Co se stalo? Sydne neví, že Jackmanovi vojáci, vedeni zvědy z kmene Papagů, apačských nepřátel, v nevlídné bouřlivé noci hnaní onou posedlou vytrvalostí bílých vystoupili až do skrytého kaňonu. Cítí však, že začíná něco strašného, neodčinitelného. Váhavě, potom stále rychleji kráčí do nitra osady. Co Mit-sah? A Kateřina, šťastná Kateřina?
Proti Sydne prchají vyděšené ženy, plačící děti, každý jen tak nalehko, jak stačil vyběhnout.
„Utíkej!“ křikne na ni někdo. Nedbá. Ale při pohledu na strachem zkřivené obličeje pocítí úzkost, její kroky váznou, až se zastaví docela. A pak ji prchající strhnou s sebou.
Nejníže položené vikiapy hoří. Zvířený dým stoupá údolím potoka. Výstřely, křik, ržání, štěkot. Modř uniforem. Zastav se! Tobě přece neublíží! Och, Mit-sah to věděl! Sydne se otočí dozadu. Dvě docela malé děti se drží za ruce, míří do bezpečí lesa. Náhle jedno z nich padne jako podťaté. Sydne se dá znovu na útěk. Okolo hlavy jí zahvízdají kulky. Sehne se, přitiskne si dlaně na uši a běží. Běží, běží, snad i křičí. Náhle ji chytí silné paže, nějaký voják si ji přehodí přes rameno. Konec!
Ale muž zahne do stráně a v úkrytu velkých kamenů postaví Sydne na zem. Je to Bill. Sydne se na něj dívá strnule, připadá jí cizí, tak cizí! Je možné, že s ním nedávno tancovala, že se líbali? Zato Bill nadšeně volá:
„Sydne, Sydne! Já to věděl, že žiješ! V Prairie Creek nám řekli, že jsi zmizela, ale já -“
Bill ji drží za ramena. Za řeči mu ruce sklouznou na její paže. Ucítí vlhko a Sydne zároveň uškubne bolestí. Oba pohlédnou na její levou paži. Kulka roztrhla látku i pokožku, nehluboká rána krvácí.
„Jsi zraněná,“ Bill vytáhne kapesník a ovazuje ji. Rozčilením se mu trochu pletou ruce.
Náhle se nablízku ozve ženský křik, zcela jasně úzkostný hrdelní křik znásilňované ženy. Sydne pohlédne na Billa s odporem a hněvem. Prudce se mu vytrhne,opustí bezpečí úkrytu, letí do osady. Hlavní voj útočníků už se přehnal. Sydne se protahuje mezi kameny, pod křovím, stále vpřed. Nohy se jí smekají na trávě pokryté tajícím sněhem. U každého padlého dívka trochu zpomalí. Každého z nich dnes už zná jménem, ví, kdo ke komu patří, koho miluje, v čem vyniká, co ho nejvíc baví. Truchlivá přehlídka! A tady -
Ve vlhké trávě leží Ishton, nevidoucí oči upřené do nebe. Snad všechna krev jí vytekla z těla, všechno kolem je červené, červené. Jen Ishtoniny tváře mají barvu sněhu. Zpod jejího ramene čouhá drobná ručička. Sydne přiskočí, obrací mrtvou na bok – a zděšeně odstoupí. Mrazivá ruka jí sevře srdce. Najednou ví, že Mit-sah už nežije. Udělá ještě pár kroků. A pak ho najde. Leží na zádech s rozhozenými údy, jako by spal. Vepředu na jeho košili se rozpíjí rudá skvrna. Jeho obličej vypadá skoro dětsky bezbranně. Oči i ústa má přivřené, bělmo a zuby perleťově prosvítají, hlava se trochu naklání k pravému rameni, na které stéká z koutku úst jasně červený pramínek.
Sydne na něj nevěřícně třeští oči. Ne! Ne! To nemůže být pravda! Musíš se vrátit z kola života, nenechávej mě tu samotnou! Kam jsi odešel?
Prudké pohnutí vzbudí dosud spící záhadný zámotek. První pohyb dítěte je skoro bolestivý, vzrušený jako ona sama. Slyším hlas své Síly, bleskne jí hlavou a dál už nic...
Bill, zmítaný mezi studem, výčitkami, rozpaky i zlostí, nerozhodně hledí za Sydne, ale po chvilce se za ní pustí. Několikrát ji ztratí, nakonec však přiběhne včas, aby ji zachytil do náručí. Ubohá Sydne! Její mdlobu určitě způsobil pohled na tu mrtvou mladou maminku! Bill nese Sydne dolů k potoku, kde Papagové a několik vojáků hlídají záložní koně se zásobami. Tam ji položí, sežene obvaz a pořádně jí zaváže ránu. Jak malá a bezbranná mu připadá!
„Sydne … panenko…. vzbuď se...“ drmolí Bill potichu. Je otřesený. Ne, nechce, aby umíraly ženy a děti. On sám sice nikoho nezabil, ale je tady. Nebýt toho, že našel Sydne a na všechno ostatní se vykašlal, možná by i jeho strhlo všeobecné vraždění.
Konečně dívka otvírá oči. Vzhlédne ke skalním útesům, rozechvěje se jako v zimnici a šeptá:
„Pryč… pryč...“
Bill jí stěží rozumí, tak silně jí jektají zuby. Rozhlédne se. Opravdu, ty skály působí zlověstně.
Přes všechnu hrůzu kolem dnes Billovi přeje štěstí. Jeho kůň, z kterého seskočil a ponechal ho osudu, když se rozběhl za Sydne, se spolu s několika poplašenými apačskými koňmi dostal až k papažským zvědům, kteří ho zadrželi. Bill k němu přistoupí a Sydne, která pochopila, že se chystá splnit její přání a ihned odjet, vyskočí na jednoho z apačských ponyů. Stačila si všimnout, že Blesk ani Půlměsíc zde nejsou.
Strmou stezkou vyjedou o kus výš na rovinu. Bill si uvědomí, že nemohou odjet sami, a tak seskočí z koně a řekne:
„Počkáme tady.“
Dívka beze slova sklouzne na zem a posadí se na plochý kámen. Z prvotního šoku už se trochu probrala. V jejím podvědomí totiž dřímala už delší dobu skrytá myšlenka, že její vztah s Mit-sahem je bezvýchodný a bude nějakým násilným způsobem ukončen. Nyní tedy ostří sekery dopadlo. Nezbývá než si říct „dokonáno jest“ a doufat, že vše, co ještě přijde, může být už jen lepší. Neboť nyní jsem úplně na dně, ale musím se hlavně kvůli mému, kvůli našemu dítěti z té hluboké studny vyšplhat nahoru na denní světlo.
„Vystoupím z armády, Sydne! Přemýšlím o tom už dlouho a dneska jsem se rozhodl definitivně. Tohle byla ta poslední kapka, kterou sud přetekl.“
„Ano, to uděláš dobře,“ řekne Sydne potichu a dál nehybně sedí s očima upřenýma do prázdna na žíznivý písek, který nenasytně upíjí poslední zbytky roztálého sněhu.
Bill nervózně přechází sem a tam. Proč jim to, k čertu, tak dlouho trvá? Neví, že zahynuli dva vojáci, jejichž těla musejí být zabalena a upevněna na koně. Také je třeba ošetřit raněné, nabrat vodu na cestu, něco zhltnout k opožděné snídani, vytřídit indiánské koně a nejlepší vzít s sebou. Mužstvo si jistě také bude chtít nabrat nějakou tu trofej, mokasíny, vyšívané čelenky, zbraně.
Asi po dvou hodinách se Bill konečně dočká. Čelo kolony se vynoří z údolí a Jackman ihned začne řvát:
„Vojíne Thackerayi! To už přestává všechno! Kdo vám dovolil opustit jednotku? Jak si to představujete?“
Bill umořený dlouhým čekáním po boku mlčenlivé Sydne odpoví ostřeji než jindy:
„Musel jsem odjet – kvůli ní. Jen se na ni podívejte! Je úplně bez sebe z podívané, co jste ji předvedli!“
Jackman pohlédne na Sydne:
„Slečna Willardová, že? A co ta druhá běloška z dostavníku? Byla taky tady?“
„Ano.“
„No, tak ta nám utekla. Nebo ji Apači odvlekli s sebou. Ale vy, chlape, jak to se mnou mluvíte? Zavřu vás, až zčernáte!“
„Odejdu z armády.“
„Jak je libo, ale zatím jste ještě náš, tak držte hubu a krok!“
Mírněji dodá:
„Zařaďte se s tím děvčetem někam na konec.“
Sydne neušlo Jackmanovo štítivé pokrčení nosu, když vyslovil „to děvče“. Vojáci se na ni dívají zvědavě, někteří útrpně, jiní štítivě jako Jackman. Štítivě – a zároveň chtivě. Zkoušejí si představit, co asi prožívala v přítmí vikiapů s divokými válečníky? Myslí na orgie, na perverzity? Hlupáci! Jen Billovy oči jsou stále stejně přívětivé a něžné a Sydne pocítí neočekávaný příval vděčnosti.
Hřeje ji u srdce, že Kateřina, nebo spíš Sons-in-yah, utekla. Aspoň bude o něco déle v prostředí, které si zamilovala, a s lidmi, s nimiž si rozumí.
Jízda probírá Sydne z otupělosti. Všechno je ještě příliš čerstvé, neuvěřitelné, dívka neví, že největší bolest teprve přijde, chvíli tupá, chvíli drásavá, vleklá a zákeřná jako bolení zubů. Zatím začíná přemýšlet, co si dál počne. Zeptá se Billa:
„Nevíš, co je s mým bratrem a s Gordonem Morrisem?“
„Je mi to moc líto, Sydne. Stalo se to už na jaře. Chtěli jet do Tucsonu, a tak požádali známého z města, aby se asi na tři týdny nastěhoval k nim a postaral se jim o zvířata. Ale utekly tři týdny, utekl měsíc, a oni nikde. To už se v Prairie Creek vědělo o přepadení dostavníku, a tak lidi usoudili, že ti dva taky byli v horách zabiti. Lidi z města si rozebrali jejich zvířata, ranč je prázdný.“
Tak už mi zbyla jen rodina v Pittsburghu… Máma se zblázní, jestli se vrátím s dítětem a bez manžela. Kdybych tak mohla zůstat tady, u těch skalnatých hor a dlouhých plání, u bystřin a roklí, u kaktusů a pinií, pod vysokým nebem! Aspoň trochu bych cítila, že Mit-sah je se mnou...

Večer se vojsko utáboří v mělké úžlabině. Sydne sesedne kousek stranou, odkud na vojáky skoro nevidí. Bill odsedlá svého koně a rychle sbírá suché větévky pod piniovým křovím. Zažehne malý ohníček a obrátí se k Sydne:
„Zajdu k chlapům pro něco k jídlu.“
U nejbližšího ohně Bill vidí zářící obličej mazáka Davise. Muži dostali malý příděl brandy, z něhož se nikdo nemůže opít, ale Davis určitě vyhandloval další rundu za cigarety. Je skvěle naladěný, což svědčí o tom, že stupeň jeho opilosti není příliš velký, v opačném případě by upadl do plačtivého blábolení a nakonec by usnul. Bill se na okamžik zarazí, ale to už ho Davis zpozoroval a volá:
„Haló, Bille, kamaráde! Vykašli se na tu svou ovadlou květinku a pojď sem k nám!“
Bill nereaguje a Davis řeční dá:
„Já jsem, chlapi, v tý zatracený díře snad i obracel šutry, abych našel tu druhou zajatkyni. To vám byla taková pěkná, udělaná blondýnka, onehdá jsem ji zahlíd v Prairie Creek. Škoda, nenašel jsem. Neviděli jste ji někdo?“
Muži kroutí hlavami a Davis pokračuje:
„Ale poslouchejte, co se stalo mně. Nebejt tadyhle Jima, kluka zlatýho, už jsem byl pod kytičkama. Tak teda: Nejdřív zvědi drobátko podřízli toho mládenečka, co držel hlídku u stezky. Pak jsme začali střílet a rázem vypukl takovej zmatek, že jsme mohli hned přejít na šavle. Ale vtom se tam objevil jeden z těch Bronchos, takovej mladej neřád s oranžovou čelenkou, a začal svoje kumpány šikovat k obraně. Taky měl šavli, asi ji sebral chudákovi Pattymu, a sekal s ní jak rozenej kavalerista. Propracoval se až ke mně a podařilo se mu vyrazit mi mou šavli z ruky. Už jsem cejtil na hřbetě zubatou, ale Jim se dostal k němu zezadu a píchnul ho do zad. Viděl jsem, jak se Apačovi špička šavle vynořila z prsou, pak Jim cukl zpátky a rudoch spadl z koně jako pytel. V tu ránu bylo po něm. Už jsem to, Bille, všem tady říkal a tobě to říkám znova, že to Jimovi nikdy nezapomenu,“ opile žvaní Davis.
Bill ho skoro ani neposlouchá, je jako na trní, aby už byl u Sydne. Vezme si svůj příděl chleba a slaniny, Davisovy řeči se bez odezvy odrazí od jeho zad.
„Tu tvou kamarádku nikdo neviděl ani živou, ani mrtvou, takže asi fakt utekla,“ řekne Bill Sydne. Ta mu vezme jídlo z rukou, sama si jen trochu zobne, ale Billovu porci navlékne na klacík a začne ji opékat.
Bill se mlčky nají a pak řekne dívce vděčně:
„To ale byla bašta, děkuju, Sydne,“ a podá jí polní láhev s vodou. Pak pohlédne na nebe, po kterém se pomalu sune srpek měsíce.
„Tenhle kraj je tak pustý, takový neútulný, a přece dokáže člověka chytnout za srdce,“ pronese Bill.
„Vím přesně, o čem mluvíš,“ přisvědčí Sydne.
„Proto jsem se rozhodl, že i jako civil zůstanu zde. Půjčím si od otce a postavím v Prairie Creek obchod. To ale bude opravdový General Store, ne ta parodie na krám, co je tam teď. A v tom mém království budeš ty královnou. Sydne, vezmi si mě!“
Sydne jako žena pochopitelně ví, že je Billovi sympatická hned od jejich prvního setkání, ale tohle přece jen nečekala.
„Proč právě já?“
„No protože jsi to nejhezčí, nejmilejší a nejzábavnější děvče z celé Arizony!“
„Bille, ty si zasloužíš nějakou lepší, nepoznamenanou těmihle událostmi!“
„Ale já jsem pevně přesvědčený, že ty jsi pro mě ta pravá!“
Sydne se trpce pousměje:
„Ty sis nevšiml … ono to vlastně ještě není moc vidět … Bille, já čekám dítě, apačské dítě!“
„I s tímhle jsem počítal, že se ti mohlo stát něco hrozného. Ale to nic. Víš, že se říká: Kde je vůle, je i cesta.“
Sydne vybuchne:
„Ty si myslíš, že jsem trpěla, že mě znásilnili, ale já ho milovala … milovala … a vy jste mně ho zabili! Kdo vám dal právo? Jak mám teď dál žít? Řekni, jak mám žít!“
Sydne schová tvář do dlaní a pokouší se ovládnout pláč, celé její tělo se roztřáslo. Bill se na nějakou chvíli odmlčí a pak se zeptá:
„Je tedy mrtvý?“
„Ano, bezpochyby mrtvý,“ odpoví Sydne suše.
Bill k ní přiklekne a vezme její ruce do svých:
„Sydne, já tě miluju a budu milovat i to dítě, vždyť bude tvoje. A v Prairie Creek to asi nikomu zvlášť vadit nebude, jen si vzpomeň na pana Warrena a jeho rodinu! Mimochodem, Warren nedávno zemřel. Nějaká mrtvička.“
Sydne začíná mít z toho hovoru docela zvláštní pocit. Je Bill skutečně takový dobrák anebo se v něm skrývá nějaká ohavná duševní vada?
„Podívej se, Bille, ty sis tady v tomhle mužském světě vysnil dokonalou, ideální Sydne, ale já jsem jen obyčejná lidská bytost, právě teď hluboce raněná a těhotná. Takže o tom aspoň nejbližších dvacet čtyři hodin nemluv a pořádně, ale opravdu pořádně si to rozmysli!“
Bill zkřísnutě přisvědčí:
„Rozmyslím si to, ale jen za podmínky, že o tom budeš přemýšlet i ty.“
„To ti můžu slíbit,“ odpoví Sydne a v duchu ironicky dodá: Tohle skutečně nelze jen tak vytěsnit!
„Prosím, dovol mi aspoň, abych ti pomohl, abys tam na pláni nebyla na všechno sama.“
Bill to sice řekl pevně a mile, ale jinak vypadá rozhozeně a naštvaně, proto mu Sydne něžně poví:
„Ten tvůj jmenovec, spisovatel Thackeray, psal o dívce Becky Sharpové. To ti byla potvora, ta dokázala využít každého chlapa ať byl jaký byl. Já něco takového neumím, ale myslím, že tvou pomoc budu potřebovat, a od tebe ji přijmu raději než od kohokoliv jiného. Moc ti děkuju! Opravdu si toho vážím,“ a líbne Billa na tvář.
Zkusím mu věřit, řekne si Sydne, uloží se pod deku a zavře oči. To ticho, popraskávání ohně, vůně kouře, ten svěží noční vzduch! Jako by Mit-sah byl někde poblíž. Ano, je můj a bude se mnou pořád, už mi ho nikdo nemůže vzít! Jediná slza vyklouzne zpod Sydneina víčka a zanechá na spánku stříbřitou stopu, než se vpije do vlasů.
Pomůžu jí, i když si mě nevezme. Ale mám vůbec dost peněz? Budu muset napsat domů. Bill vnímá vzmáhající se neodůvodněnou radost. Cítí, že v něm něco vzniká, cosi nového se v něm rodí, snad vůle být skutečným mužem, konečně sám řídit svůj život, nenechat se dohnat k něčemu, co by bylo v rozporu s jeho svědomím. Tak tu sedí, čichá vůni kouře, dívá se na hvězdy a na spící Sydne a ví, že je šťastný.

Syn Mit-saha a Sydne John se narodil v březnu 1871, kdy do Prairie Creek dorazila zpráva, že američtí vojáci bezdůvodně napadli osadu apačského náčelníka Eskimenzina. Zabili 8 mužů a 108 žen a dětí.
Autor Uzorita, 06.04.2021
Přečteno 16x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter