V horách Apačů II.1

Anotace: život po Mit-sahovi

Nebe nad Florence Junction je dosud temné, sytě modré jako královský samet. Tetelivý třpyt několika málo hvězd je přebíjen září mdle zlatého úplňku, zvolna klesajícího nad západní obzor. Cesta noci ke dni se odvíjí nenápadně a tiše, ale tu zazní chraplavý kohoutí zpěv a popostrčí čas drsným šťouchnutím.Obzor nad cestou do Superioru rázem zalévá zlatá záře, pár šedých obláčků nad horizontem se krvavě zardí. Měsíc dál pluje už jen jako bledý stín.
Průčelí velkého, jakoby trochu sesedlého dřevěného domu, pokrytého mírně oprýskaným žlutohnědým nátěrem, je dosud ve stínu. Urostlý muž stojící u hlav spřežení vidí jen nejasné obrysy mladíka a ženy, jež se právě objevili v domovních dveřích. A protože žena je štíhlá téměř jako za mlada, zazdá se mu najednou, že nepřichází ona, ale ta dávná Sydne, a s ní Mitch, jeho neviditelný sok. Mráz mu přejede po zádech, pocítí chladný závan, jako by se země pootočila nazpátek v čirém, nekonečném prostoru. Vzápětí se však zastydí za své poblouznění a pokrčí rameny. To všechno bylo jen šerem a ranním chladem před úsvitem.
Žena pružně vystoupí do bryčky a spokojeně se rozhlédne po nebi:
„Zase bude pěkně. Do večera tam určitě dorazíme.“
„Mělas počkat, až se vrátí Pete se zbožím. Jel by pak s tebou. Nebo bych jel já,“ lamentuje muž.
„To všechno už jsme si řekli, Bille. Nechci tak dlouho čekat,“ odpoví Sydne šibalsky a neústupně a útlou dlaní něžně přikryje velkou mužovu ruku na postranici vozu.
„Máš dost nábojů, Johne? Dávej na mámu pozor!“
„No jo, tati, všechno máme,“ ozve se trochu otráveně dosud mlčící snědý mladík a popožene koně. Přitom zvedne zrak k průčelí domu. V patře se za okenním sklem mihne baculatá tvářička, zrůžovělá spánkem. Sydne s mírným rozladěním zaregistruje snašino zjevení a náhlou něžnost v synových očích.
„Nashledanou, Bille, vrátíme se co nejdřív,“ zamává Sydne muži a složí se co nejpohodlněji na tence očalouněné opěradlo. Dům zůstal za ní. Teď vidí jen cestu ztrácející se v zlaté záři a uvědomí si, že se nechce vrátit co nejdřív, naopak, chce jet co nejdál, zapomenout aspoň na pár hodin na manžela, na děti, na domov. To by však musel vedle ní sedět někdo jiný, a ne právě John, pohled na něhož ji nyní dost jitří. John a Kay, dvě děti, které má tak ráda! Nedostatky těch, které milujeme, nás zřejmě drásají nejsilněji, řekne si Sydne rezignovaně, ale vzápětí vzpurně vysune drobnou bradu. Ne, ona se nedá porazit ničím, ani čtyřicítkou už nebezpečně číhající poblíž.
Drahnou chvíli jedou mlčky. Syn po očku sleduje matku. Mívala prý medové vlasy, ale po dětech jí začaly tmavnout, až se vybarvily do nenápadné myší hnědi. Vždycky jí ale hrály trochu do popelava a nyní začaly předčasně prokvétat, takže při letmém pohledu vypadá znovu jako světlovláska. A zatím nemá ještě ani vrásku. Syn pohlédne láskyplně na její dychtivý profil a zrůžovělé tváře.
„Mamí … tak už se na mě nezlob … já jsem prostě nemohl jinak,“ozve se plaše.
Matka se na něj podívá mírně nabroušeně, její hněv se však zarazí o jeho kaštanově hnědé oči, o husté černé vlasy, o snědou pleť. Ještě že rysy má spíš po mně. Kdyby měl jeho tvář, utrhlo by mi to srdce.
„Já už se tolik nezlobím, Johne. Za to poděkuj tátovi, ten mě trochu rozebral. Dej mi čas.“
„Vždyť já … třeba ještě budu mít možnost být nějak užitečný.“
„Uvidíme,“ odpoví Sydne a zapadne hlouběji do sedadla na znamení, že nyní chce mlčet.
Tam vpředu před rozvlněnými hřívami koní je San Carlos. Nit, která se před osmnácti lety přetrhla, bude znovu navázána. Přirovnání o niti se Sydne zalíbí, a tak u něj chvíli prodlí, ale vzápětí se opraví: Ne, nepřetrhla se, byla přervána, surově a neurvale. Tak surově, že se tenkrát Sydne zdálo, že ne ona, ale někdo zcela jiný se vrací s vojáky do Prairie Creek. Ale jak vkročila do Saloonu a obklopily ji důvěrně známé rekvizity bělošského světa, věděla najednou, že je doma tady, a tamto v horách – událo se to vůbec?

„Sydne, musím s ostatními do pevnosti. Tony Richards se o tebe postará. Přijdu, jak to půjde,“ řekl jí Bill.
A tak se Sydne ocitla o samotě v úzkém pokojíku Saloonu, odmítla jídlo a jakékoliv další úsluhy, vrhla se na kovovou postel a konečně dala průchod slzám. Vzlykala, až zmáčela polštář nacpaný zatvrdlým peřím. Vzlykala a vzlykala – a najednou se posadila, venku už byla hustá tma, celý dům tonul v tichu a ona seděla oblečená, prokřehlá na neodestlané posteli. Chvatně se odstrojila, vklouzla pod přikrývku a propadla se do spánku.
Přes zavřená víčka ji polaskalo nízké ranní slunce. Probuzení a uvědomění si hořké skutečnosti. Sáhne rukou přes pelest pro odhozené šaty, ale prsty zachytí jen prázdnotu. Rozhlédne se. Ano, její šaty z hor jsou pryč. Přes opěradlo židle visí jakási lesklá, řvavě zelená róba, pod stolem stojí sešlapané černé střevíce. Sydne pomalu vstane a zvedne šaty. Vida, je tu i spodnička. Jakživ jsem neměla tak okrajkovanou. Nu ovšem, zdejší děvčata… Sydne se obléká, přemáhajíc olověnou tíži ve všech údech. Váhavě pohlédne do zrcadla. Z bílé tváře mhourají oteklé oči, rozpukané rty se těžce rozlepí. Sydne nalije ze džbánu vodu do otlučeného smaltovaného umyvadla a smyje si z tváří zbytky prachu a slz. Ještě učesat vlasy. Pak potichu otevře dveře. Dlouhé šaty si musí přidržovat, potácí se v botách o číslo větších. Přes zábradlí pohlédne dolů.
Ještě je zavřeno. Židle jsou na stolech nohama vzhůru, jen jeden velký stůl není zarovnaný a sedí u něj žena, mladík a chlapec. Warrenovi! Co tady dělají a ještě v takovou dobu?
Tony Richards právě staví uprostřed stolu konvici s kávou a přihrblý, holohlavý mužík, co mu v domě pomáhá, nese ošatku s chlebem.
Sydne rozpačitě sestoupí ze schodů a posadí se naproti Karolíně. Neví, co je o ní v Prairie Creek známo, neví, o čem hovořit. Možná, že by zablekotala něco o počasí, kdyby Karolína byla běloška. Ale ona je Navajka a ani její synové, zvlášť ten starší, nezapřou vzhledem indiánskou krev. Proto Sydne mlčí a rozhlíží se kolem. Náhle jí připadá, že tu seděla naposledy včera, že opsala v čase jakýsi kruh, který ji přivedl do výchozího bodu. Včerejší dojem se vrátil s nebývalou silou, odsouvá Mit-saha do říše nočních snů.
Pomyšlení na ztracenou lásku znovu vehnalo slzy do Sydneiných očí. Tu Karolína zaloví v sukni, vytáhne stužku a podá ji dívce přes stůl. Sydne ihned pochopí, s úsměvem v lesknoucích se očích Karolíně poděkuje a hned si sváže rozčepýřené vlasy.
Karolína k překlenutí rozpačité chvíle pronesla:
„Já tady teď trochu pomáhám a bydlím tu i s dětmi. Co zemřel můj muž, jeho bratr mě z našeho domu vyhnal, prý na nic nemám nárok, když jsem indiánka a nikdy jsme s Warrenem neměli svatbu. Už jsem to dala k soudu do Prescottu.“
Oba mladí Warrenové mlčí, starší Pete se velice škaredí.
Než Sydne stačí vyjádřit své politování, cosi huňatého se jí otře o nohy.
„Míca!“ vykřikne dívka, ale pak zaváhá: „Je to opravdu Míca?“
„Ano, je, chlapi ji sem od Charlieho přinesli,“ ozve se ze schodů jedna z dívek, macatá Sally.
„Nebyla jsem si jistá, Míca bývala hubenější,“ řekne Sydne.
„Však ji tady rozmazlujeme,“ směje se Sally. Za ní scházejí dolů Meggy a Dot, obě spíš vychrtlé a už nikterak mladé. Nejhezčí z děvčat Nellie už tu není, nechala se zlákat do Phoenixu, ale to se Sydne doví až později. Všechny tři zdraví „hallo“, mají nedbale zapnuté župany, pantofle a vlasy natočené na papírcích.
„Dobré jitro, dámy,“ culí se Tony a šoupne na stůl krajáč naplněný řídkým, šedivým sádlem.
„Máslíčko by nebylo?“ ošklíbá se Dot.
„Nebylo. Thompsonovic kráva už mele z posledního. Dneska to musíte vydržet.“
„Pro sebe si Thompsonka máslo určitě nechala. A slepice jí taky nenesou? Bože, bože,“ mrzoutí se Dot.
„To víš, bližší košile než kabát, takový je svět.“
„Slečno Willardová,“ vzdychne Sally, „vy chudinko! A ten chudák Charlie, kde je mu konec! Povídejte, co bylo?“
V Sydneině tváři se zřejmě odrazí jakési zděšení, protože Tony se jí zastane:
„Ty jedna zvědavá kozo, nech ji! Však ona ti to poví, až bude mít chuť!“
Ale všetečné slečny se nedají jen tak odradit, nenechají se odstrčit stranou, když se v tomhle hnízdě konečně zase něco děje. Do útoku vyrazí Meggy. Vytrčí proti Sydne tlustě namazaný krajíc a zeptá se:
„Kdypak se to narodí?“
„Na jaře,“ pípne Sydne v očekávání dalších ran. Ale k jejímu překvapení Meggy bezelstně, vesele spustí:
„Tak to abychom začaly šít výbavičku, že jo, dámy. Poslyšte, jak jsem vám tuhle ukazovala tu širokou krajku, ta bude na povijan jako dělaná, co říkáte?“
„Ale prosím tě, to by bylo do téhle pustiny docela přehnané,“ zabrouká Dot. „To ta druhá, ta užší, bude přesně akorát.“
Sydne užasle zírá na dobromyslnou domáckou rozpravu nepočestných žen. Jestli budou ještě chvilku takhle pokračovat, rozpláču se. Ale vzápětí mimoděk pohlédne ven a zbledne jako stěna. Vykoktá:
„Mabel … Mabel Snowová … ona …ne?“
„Tak vy jste věděla, že New Land byl přepadený?“ pochopí Sally.
„Ano.“
„Představte si, že Mabel zrovna den předtím poprosila svýho tátu, jestli by tady nemohla přes noc zůstat u kamarádky, u Mary Thompsonové. Tak tomu ušla.“
„A teď opatruje Thompsonovým jejich mladší děti, co si Mary vzala Jerryho Milese,“ doplní Meggy, a se svou troškou do mlýna přijde i Dot:
„Taky je holka chudák, nemá to lehký. Jerrymu se určitě líbila víc než Mary a vzal by si ji hned, kdyby tatík Thompson neměl tak tlustou prkenici. Takhle jí nezbylo než zůstat u Thompsonů. Přivydělává si šitím, aby jim přispěla na domácnost.“
Sydne roztržitě poslouchá ten příval, poposedne na židli, aby ještě zahlédla urostlou švadlenku, a všimne si, že Pete, který se z rozpaků před ženami v negližé mračí ještě víc, při pohledu na ulici zjihl a zasnil se. Láska v jeho očích Sydne zahřeje, i když nepatří jí, je prvním paprskem naděje v novém životě. Sydne si zhluboka vzdychne a sáhne po krajíci.

Vůz projíždí Superiorem. John vyruší matku ze vzpomínek:
„Nebylo by lepší vzít to přes Miami a Globe?“
„Ne, ne, mně to připadá sympatičtější přes Sonoru a Hayden. Asi proto, že budeme blízko Gily.“
„No tak dobrá, ať je po tvém, nakonec to vyjde nastejno,“ kývne John a zabočí k jihovýchodu.

Kdy to vlastně Bill za mnou přišel? dumá Sydne. Tentýž den nebo až nazítří? Vzpomínám si jen, že se najednou objevil a řekl:
„Využijeme toho, že zítra jedou Warrenovi k soudu do Prescottu, a svezeme se s nimi. Já si hlavně zajdu do banky a ty by ses mohla stavit u doktora, jestli jsi v pořádku.“
Sydne pootevřela ústa k námitce, ale Bill ji hned přeruší:
„Tady už doktora nemáme. Cook se odstěhoval. Stejně to byl řezník, vsadím se, že fakultu nezahlíd ani zvenčí. A ty se nech určitě prohlédnout! Jsi taková bledá!“
„To je touhle zelenou nádherou,“ popotáhne Sydne za látku půjčených šatů. „A pustí tě?“
„Samo. Už jsem jim předestřel, že můj otec je dobrý známý generála-„ Bill zašeptá Sydne jedno důležité jméno, „- a to je náhodou pravda! S mým propuštěním nebudou žádné problémy. Jako bych už byl venku.“
Bill podá Sydne malou odřenou peněženku:
„Tady máš zatím trochu peněz, kup si něco na sebe.“
„Moc děkuju, tak já teda pojedu,“ slíbí Sydne udolaná Billovou péčí.
Během dne pak Sydne zjistila, že její šatstvo z hor Karolína vyprala a vyčistila a dokonce zalátala roztržený rukáv. Sydne si tedy koupila jen krátký kabátek a šátek na hlavu, aby jí nebylo zima.
Do Prescottu dorazili navečer, přespali v ošumělém hotelu a ráno vyrazili po svých pochůzkách. Bill Sydne zavedl k velmi příjemnému, zdvořilému doktorovi, který po Sydneině prohlídce sdělil „panu Willardovi“, že jeho žena i očekávané dítě jsou naprosto zdrávi. Jeho pohled neustále neodolatelně přitahovaly Sydneiny vysoké mokasíny, a tak mu Sydne při odchodu mimo jiné řekla:
„Tohle je u nás v Prairie Creek poslední módní novinka, za chvilku to bude nosit každý.“
Její první žert po návratu do světa bílých potěšil Billa víc, než by si kdy pomyslel.
S Warrenovými se setkali až po poledni u nájemní stáje, odkud si vyzvedli svůj vůz a koně.
„Tak jak jste dopadli?“ zeptal se Bill účastně.
Pete jen znechuceně mávl rukou. Na Karolíně bylo vidět, že přemáhá pláč. Mlčky projeli městem a teprve za posledními domy se paní Warrenová rozhovořila:
„Prý jsme nebyli oddáni! Vždyť jsem mu vařila, šila, uklízela, pracovala na poli, i syny jsem mu dala! Jaký obřad by mě mohl ještě víc učinit jeho ženou? Ale to švagr, chamtivec jeden! Přece se mu podařilo shrábnout všechno. Ještěže soudce aspoň mým synům přiznal menší náhradu v penězích, protože jsou napůl bílí.“
„Směšná částka,“ zavrčí Pete, „ale já už si spravedlnost sjednám sám s puškou v ruce! Tu almužnu si můžou všichni strčit víte kam!“
„Počkejte, neodmítejte ty peníze,“ ozve se vážně a rozhodně Bill. „Domluvil jsem se se starým Barkerem, že se stanu jeho společníkem. Jak asi víte, kdysi mu žena utekla s nějakým falešným hráčem a syn mu zahynul v pouličním souboji. Od té doby Barker ztrácí zájem o obchod víc a víc. V poslední době je to úplná katastrofa. Nemá skoro žádné zboží. Rád bych to tu trochu rozjel - a k tomu budu potřebovat pomocníka. Dostanu nějaké peníze z domova, zatím pro mě můžete všichni pracovat za mzdu, později se můžeme stát společníky. Nemusíte se bát, že vás ošidím. Dáme se do toho. Nepotřebujete se rýpat v zemi ani honit strejdu s flintou. Plácneme si? Ruku na to!“ vztáhl Bill k Petovi svou velkou dlaň.
„Platí,“ odpověděl mu mladík po chvilce váhání a jeho snědá ruka spočinula v Billově světlejší.
A tak, zatímco se vůz blíží k Prairie Creek, Bill ohnivě líčí, co všechno lze podnikat. Sydne ho poslouchá udiveně, vzpomíná na jeden z jejich prvních rozhovorů, kdy nabyla dojmu, že se Bill dal na vojnu právě proto, aby odešel z obchodu, kde se nudí. Nu, asi tomu tak nebylo. Je vidět, že se Bill v otcovském krámě mnoho naučil a že je velmi praktický a střízlivý člověk.
Když dorazili k pevnosti, už se smrákalo, ale Sydne přesto dobře rozpoznala kteréhosi obyvatele městečka, jak míří domů na koni a ten kůň –
„Srdcové eso! To je moje Srdcové eso!“ Sydne zjevně pohnuta ukazuje na světlou appaloosu a dokonce se v bryčce postaví, aby lépe viděla. „To je můj kůň od Charlieho!“
Bill u pevnosti vystoupí a slíbí, že se ukáže za dva dny, předtím, než odjede dostavníkem domů vyřídit si všechny potřebné záležitosti.

Bill opravdu dorazil, jak slíbil, a vyzval Sydne, ať jde s ním. Vede ji do obecní stáje za Saloonem a tam Sydne spatří z jednoho boxu zvědavě vykukovat známou koňskou hlavu.
„Srdcové eso! Co tady dělá?“
„Je tvoje, koupil jsem ji pro tebe. Ale teď radši nejezdi. Kluci Warrenovi se ti o ni postarají a taky ji projedou.“
Sydne není schopna slova, s rukama sepjatýma na hrudi na Billa zírá a vypraví ze sebe jen:
„Bille!“
Bill se k ní skloní a zlehounka ji políbí na tvář:
„Tak se zde opatruj! Vrátím se, jak jen to bude možné,“ a odchází.
Sydne Srdcové eso pohladí a dá jí pusu mezi nozdry, pak se rozběhne za Billem. Ten už mezitím nastoupil do dostavníku a dívá se na ni za sklem okénka.
„Děkuju!“ artikuluje Sydne a mává mu. Musí si připustit, že Bill v jejích očích ohromně stoupl. Přece mohl docela dobře této situace využít k jemnému nátlaku, mohl říct něco jako „to je můj zásnubní dar“, ale to, že nic neřekl a daroval jí Srdcové eso bez podmínek, znamená pro Sydne velmi mnoho.
Sydne Billa neposlechla, několikrát se na své milé kobylce opatrně projela, a když asi za tři týdny spatřila z okna v patře Saloonu vystupovat z dostavníku Billa už v civilním obleku, s velkým kufrem a taškou, srdečně se zaradovala. Pootevřela dveře, slyší, jak Bill jde nahoru a volá:
„Takže do osmičky, jo, Tony?“ a vchází do pokoje.
Sydne na nic nečeká a vtrhne za ním:
„Bille, nezlob se, že jsem ti pořádně nepoděkovala za Srdcové eso, byla jsem z toho překvapení úplně bez sebe. Takže moc a moc děkuji teď! Já jen zírám, jak zvládáš všechno zařídit a jak jsi podnikavý!“
Bill se trochu rozpačitě ušklíbne:
„Podnikavý? Ani moc ne. To ty jsi ve mně probudila mé lepší já!“

„Mamí, blížíme se k Sonoře,“ vyruší John Sydne ze vzpomínek, „je tak akorát čas na oběd.“
Sydne se zvědavě rozhlédne. Kopcovitá krajina je v době pozdního léta pustá, zbarvená okrem a nevýraznou žlutí. Před nimi se rozprostírá opět jedno z těch malých městeček z vepřovic a dřeva. Nic se zde nezměnilo od časů, kdy Sydne poprvé přijela na Západ. Snad jen trochu výstavnosti začíná pozvolna přibývat. Zdejší kraj už není bojištěm, kde krev mohla začít téct kdykoliv, nečekaně a prudce. Už před třinácti lety se odehrála dlouhá cesta Navahů do rezervací a také celé apačské skupiny byly zpacifikovány.Území Arizony je protkáno rezervacemi, mimo jejichž hranice loví pouze pár osamělých vlků, obezřelých a nezkrotných.
„Dobře, zastavíme, a sníme si, co jsem nám nabalila z domova,“ souhlasí Sydne, ale už se nemůže dočkat další cesty, aby se znovu ponořila do vzpomínek.
Sotva poodjedou od Sonory, obrátí se k Johnovi:
„Ty nejsi moc rád, žes musel se mnou, viď?“
„No, abych pravdu řekl, tak ne.“
„Však to vydržíš! Kay hned tak rodit nebude. Vrátíme se co možná nejdřív.“
Ach, ta Kay! Poprvé jsem ji uviděla před patnácti lety, právě když spatřila světlo světa a ví bůh, že jsem z ní měla radost. Ale prvopočátek byl mnohem dřív.
Sydne se před vnitřním zrakem vynoří jeden zimní večer, kdy venku hučel a kvílel vítr náhlé oblevy a v celém domě profukovalo a povrzávalo. Ona sedí ve starém rákosovém křesle vystlaném její červenou houní a čte. Dveře se otevřou, vchází Bill. Vrací se ze Saloonu, je maličko v náladě, tváře má ruměné a oči mu svítí.
„Pete se bude ženit. Mabel se konečně uráčila,“ oznámí.
„Bille, tak to nemůžeme nechat! Musíš mu to rozmluvit!“ vyskočí Sydne.
„Pročpak?“ podiví se Bill.
„Pročpak? Vždyť ona ho nemá ráda! Nenávidí všechny indiány od té doby, co Apači zničili New Land! Nedbá, že Pete byl vychovaný jako bílý, že je napůl bílý. Pro ni je prostě indián, proto ho měsíce přehlížela, neviděla jeho zamilované oči. Ale teď ji už asi omrzelo protloukat se životem s pár centy a utírat nosy Thompsonovic děckám. Na zdejší poměry je už vlastně stará panna, jediný slušný nápadník je poloviční indián, ale indián vcelku zámožný, partner pana Thackeraye, indián, na kterého je celé Prairie Creek dávno zvyklé a bere ho, protože je to přece syn toho starého bracha Warrena! Ó, ta si to dobře spočítala a ví, kam vítr fouká! Proto konečně milostivě svolila! Ale Pete s ní nebude šťastný, já to vím!“
„Co má Pete dělat, když druhá Sydne tu není?“ odpoví s něžnou ironií Bill. „Ty jim do duše nevidíš, jak teda můžeš tvrdit, jestli jim spolu bude dobře nebo ne? Však uvidíš Peta, jak je blažený!“
„Když se na to díváš takhle,“ opáčila Sydne kysele a už se k té otázce nevrátila, naopak ochotně začala pomáhat Karolíně se svatbou a zařizováním nové domácnosti.
Ano, Sydne upřímně přeje Petovi jen to nejlepší, ačkoliv jejich vztah je navenek poněkud rozpačitý. O čem si vlastně měli zpočátku povídat těhotná dívka a mladík, bolestně zakoukaný do jiné? Ale Sydne viděla a hluboce oceňovala jeho poctivou, klidnou, spolehlivou povahu a snad i cítila, že by nemusela zůstat imunní vůči jeho černým vlasům a snědé pleti. Proto se oba v hovoru omezují na běžné věci a neosobní témata, a přitom se respektují a ctí v jakémsi latentním něžném přátelství.
Časem Billovi nezbylo než přiznat, že Sydne měla pravdu, že Pete není zdaleka tak šťastný, jak se zpočátku jevilo. Billův mladý parťák v slabé chvilce naznačil, že Mabel je v udílení projevů přízně velice střídmá. Bill, který má sklon vidět vše z té lepší stránky, to své ženě komentoval takto:
„No co, Pete se má aspoň s kým hádat, když už nic jiného. Myslím, že pořád je to lepší než žít sám jako kůl v plotě.“
A asi to opravdu bylo lepší, neboť Mabel otěhotněla a Pete se šíleně těšil na miminko, které snad obměkčí Mabelino srdce a zbourá hráz ze stínů zhořelého New Landu, za kterou se Mabel bezustání utíká.
Porod byl těžký. Když se Mabel trápila skoro celý den, Karolína a Sydne ve své bezradnosti pozvaly starou Thompsonovic babičku, která v Prairie Creek působila jako neoficiální porodní bába, a prý velmi zdatně a zkušeně. Sydne jí podala mísu s horkou vodou, kartáč a ručník, aby si umyla ruce, a přitom nedůvěřivě hleděla na její řídké chomáčky zcuchaných šedivých vlasů a na špínu usazenou v hlubokých rýhách na krku. Stařeniny zákroky naštěstí zapůsobily a záhy se v seschlých dlaních objevilo děťátko, krásná, velká baculatá holčička.
Ach, to byl radostný den! Karolína se rázem smířila s nevlídnou snachou a těšila se, jak vnučku zasvětí do ženských dovedností, které nemohla předat synům. Pete zalknutě mlčel a očima hltal plod své ohromné lásky. I Mabel sama se ze svého vyčerpání usmála rozpukanými rty. Ale neuplynuly ještě ani dva dny a u Mabel se projevily příznaky horečky omladnic s hrozivou silou. Nastalo několik hrůzných dnů a nocí, plných bolestí a blouznění. V Prairie Creek nebylo nikoho, kdo by pomohl. Pomohl by vůbec někdo? Proti horečce omladnic přece není léku a nezbývá než se odevzdat do vůle boží a čekat, kdo zvítězí, zda život nebo smrt. Když se stín smrti položil na Mabeliny líce a zmrazil červeň horečky, prorazil Pete kruh žen, poklekl u jejího lůžka a přiložil čelo na její bezvládnou dlaň. Tu otevřela oči a chraplavě zašeptala:
„Petere … odpusť mi … odpusť mi všechno … zasloužil sis lepší ženu … já tě i přes všechno miluju …“
Po těch slovech povolilo Sydneino sebeovládání. S prásknutím dveří vyběhla, jako blesk sjela po schodech, v krámě se před zraky žasnoucích zákazníků vrhla Billovi do náručí a vzlykala:
„Ta Mabel … ta Mabel … Ještě i naposled mu ublížila! Proč mu jen říkala, že ho miluje? Vždyť on se kvůli ní už asi neožení!“
Vzápětí se seshora ozval jediný krátký, ostrý výkřik. Petův výkřik. Mabel zemřela.
Sydne odhadla Petovu povahu správně. Opravdu se už nikdy neoženil. Asi rok trvalo, než vybředl z největšího zármutku, než jeho dceruška začala žvatlat a batolit se. Svýma malýma ručičkama, kterýma ho něžně objímala kolem krku, ho vytrhovala ze smutku a beznaděje. Časem si navykl někdy zajet do Prescottu. Kdo ví, jak se tam bavil, zda hledal pokaždé jinou náruč či zda měl nějakou stálejší přítelkyni nebo zda jeho výlety byly veskrze počestné, fakt je, že své Kateřince nikdy nepřivedl novou mámu. Ona ji ani nepostrádala. Měla milujícího tatínka, babičku, tetu Sydne, strýčky Paula a Billa.
Pete odvezl svou čerstvě narozenou dcerku ke známým, kde měli také kojence, a paní domu tam kojila Kay spolu se svým synkem. Ale jen jak to bylo trochu možné, vrátila se malá Kay domů, hubená a celkově v nepříliš dobrém stavu. Karolína a Sydne o ni starostlivě pečovaly, až se vše postupně obrátilo k lepšímu a z Kay se stala čiperná, veselá holčička. Sydne už měla dva syny a spokojila by se s tím, Bill však při pohledu na Kay zatoužil po vlastní dcerce, a tak se za šest let po Johnovi a za čtyři po Georgeovi narodila Cora Chris. Za další tři roky přišla na svět jako nečekaný, neplánovaný dárek malá Hetty.
Když bylo Kay sedm let, opustil pozvolna upadající Prairie Creek učitel. Sydne se chopila výuky svých dětí sama a pochopitelně přibrala i Kay. Sydneiny děti všechno bystře chápaly, dobře psaly, četly, počítaly, ale Kay nebyla schopna vštípit si cokoliv, co překračovalo hranice elementárních poznatků, I George, který asi zaspal, když rozdělovali snaživost a píli, byl desetkrát lepší než ona. U Kay Sydneiny pedagogické vlohy naprosto selhaly. Často si stěžovala Billovi, ale ten se jen smál:
„Holka je milá, šikovná, vaří, šije, plete, bude z ní určitě báječná máma, co víc si její budoucí manžel může přát?“
Sydne na Kay nezanevřela, na Kay nebylo možné se zlobit. V patnácti letech byla malá, prsatá, její čtvrtinový indiánský původ na ní nebyl skoro znát, projevil se snad jen ve tvaru širokých tváří a lehce protáhlých očí. Vlasy má Kay hnědé, oči oříškové, pleť světlou, ústa široká s plnými rty a její nosík je typický americký pršáček mírně zvednutý vzhůru. Brzy si uvědomila svou ženskost a stala se z ní malá koketka, ne sice příliš krásná, ale svým zvláštním způsobem přitažlivá, čemuž napomáhá její šeplavý, smyslně zbarvený hlas.
John byl v očích Sydne vyvolen pro vyšší cíle. On měl bojovat za své soukmenovce a pomstít svého otce, ne však s puškou, ale s knihou a perem v ruce v duchu nových pořádků. I když Petův mladší bratr, dobrosrdečný Paul, který s dětmi strávil mnoho času, chválil Johnovu obratnost ve střelbě a jízdě na koni, Sydne si u svého syna cenila mnohem víc jeho bystrost, svědomitost a vážnost. Snila, že absolvuje nějakou vyhlášenou školu na Východě a v taláru právníka stane nejméně v Úřadu pro indiánské záležitosti, časem možná i ve vládě, aby bojoval za práva původních obyvatel této země. Leč k něčemu takovému bylo třeba peněz. Sydne se zmítala mezi touhou po zářných metách svého syna, což by znamenalo hodně vydělat v obchodě, a touhou žít čestně a skromně, nebýt buržoou. Bill časem vykoumal rozumný kompromis. Poslal Johna ke svému staršímu bratrovi do Saint Louis, kde John od čtrnácti do šestnácti let doháněl mezery ve vzdělání, a poté začal pracovat jako úředník v advokátní kanceláři Billova bratrance. Sydne doufala, že na Západě bude John moci praktikovat právo i bez univerzitního titulu.
Billovi příbuzní se s kukaččím mládětem ve svém hnízdě smířili. John u nich žil v dostatku, ze zapadlé osady se dostal do velkého, životem kypícího města, začal si vytvářet vlastní názory a představy o svém budoucím životě. Při krátkých pobytech doma Sydne zjišťovala, že už svého syna nejspíš nezná, že on na svůj původ začíná zapomínat a že by raději žil na Východě jako jeden z miliónů obyvatel, kteří tam chodí do škol, divadel a restaurací a pro zapadlé osady Západu mají jen soucitné opovržení.
Pak se ale ukázalo, že John zdědil otcovu vášnivost, nikoliv však sebeovládání. Když Pete Sydne oznámil, že Kay čeká s Johnem dítě, Sydne měla pocit, že se jí zřítil celý svět. Pro syna si představovala nějakou vzdělanou dívku, s níž si bude užívat intelektuálních požitků Středozápadu. Ve svém vzteku by Warrenovy nejradši vykopala až někam na Měsíc, ale své pocity dala najevo jen Billovi, kterému si postěžovala:
„Tohle John určitě nechtěl, zahrabat se v zapadlém hnízdě s hloupou, ano, hloupou holkou od vařečky!“
„Teď bohužel musí nést následky svých činů. Co ty víš, co potřebuje a o čem přemýšlí? On si bude žít svůj vlastní život, bez ohledu na nás. Nedělej z toho tragédii! Podívej na mě! Nebýt tebe, nevěděl bych, že jsem jmenovcem nějakého spisovatele, a taky jsem to ani jednou v životě vědět nepotřeboval. Žiješ s buranem a vidíš, že to není tak strašné, aspoň doufám!“
„Ty nejsi žádný buran, ty jsi můj Bill!“ rozplakala se Sydne.
„Podívej, je mu jen osmnáct let, ještě se může stát cokoliv, může být třeba i prezidentem, když bůh dá.“

A tak byla svatba, povzdechne si Sydne usazená v bryčce a začne vzpomínat na vzdálenou dobu své vlastní svatby.
Ihned po svém příjezdu se Bill pustil do práce a celé dny se nezastavil. Rozšíření prodejny, skladu, obytné prostory pro Warrenovy a dalších tisíc věcí, nezapomněl ani na takové detaily jako stuhy a krajky pro Mabel Snowovou, aby jimi mohla ozdobit blůzky, co sama šila. Při další cestě do Prescottu pro zboží Bill tyto přitažlivé výrobky na náměstí rovnou z vozu na místě prodal a výtěžek předal Mabel. Není divu, že všechny ženy počínaje Karolínou jím byly okouzleny a dávaly Sydne najevo, že by měla tuto skvělou šanci pořádně popadnout za pačesy.
Jedné noci přišel k Sydne opět zlý sen. Zase v něm běží údolím, zaplněném dýmem a střelbou, slyší výkřiky, sténání, ržání poplašených koní, běží zahlcená děsem a ví, že v příštím okamžiku spatří mrtvého Mit-saha. Ale nenachází ho, hledání prosycené úzkostí se zdá být bez konce, je ještě strašnější než pohled na jeho mrtvou tvář.
Billa probralo vrznutí dveří. Spatřil bílou postavu, ve tmě protáhlou a nezřetelnou.
„Bille, prosím, nech mě u sebe,“ uslyšel Sydne. Rozpačitě jí uvolnil polovinu postele. Leží těsně vedle sebe, ale nedotýkají se. Když přes ni Bill přehodil přikrývku, ucítil, jak silně se třese.
„Tady na Západě často mívám zlé sny,“ ozve se Sydne tiše.
„Souvisí to s tvým … ehm … pobytem u Apačů?“
„Ne, to vůbec ne. Víš, díky šťastné náhodě jsem se tam ocitla u Mitche, toho od Charlieho. Uměl výborně anglicky, znal náš způsob života a - a miloval mě. S ním se mi nestalo nic strašného. Jeho matka a sestra byly velmi milé, i ostatní se ke mně chovali přátelsky. A taky jsem tam měla Kateřinu. Děsí mě spíš to, jak se zde všeobecně snadno zabíjí a jak snadno lze zemřít.“
Bill chvilku přemýšlí a pak poví:
„Já si myslím, že každý člověk dokáže za určitých okolností zabít. A nebezpečí náhlé smrti taky hrozí všude. I ten boháč ve svém superbezpečném paláci s ochrankou může najednou zemřít, když mu na hlavu spadne křišťálový lustr. Když to vezmeš takhle, pak Západ není zas až tak strašné místo k žití.“
„Tak já si budu před spaním říkat: Západ není strašný, snad mi to pomůže … Bille, já si po většinu času připadám tak prázdná, jako by mě prostřelili kanónem a v hrudi mně zůstala veliká díra, kterou je vidět skrz.“
„Ale ty nejsi prázdná, roste v tobě dítě. A to dítě si zaslouží otce.“
„Já si tě teda vezmu,“ šeptne Sydne. Je to tak divné, žádné fanfáry, žádná strhující touha. Sympatie ano, ty rozhodně ano.
Ale Bill je mnohem potěšenější než ona. Políbí ji na rty tak žhavě, že Sydne řekne:
„Díky za útěchu, já už půjdu.“
Oba v tu chvíli pocítí, že alespoň ta správná chemie mezi nimi určitě funguje.
Svatba proběhla na konci roku 1870, velmi tichá a nenápadná. Barker uvolnil mladému páru byt v patře nad krámem a přestěhoval se do Saloonu. Tam podobně jako nedávno Sydne stoloval s děvčaty, která s ním žertovala, obskakovala ho a starý pán se začal cítit spokojenější než kdy předtím. Bohužel však neomezil konzumaci alkoholu a asi za půl roku byl po ránu nalezen mrtev.
Thackerayovi získali byt o třech místnostech, v kterém nocovali každý v jiném pokoji a postupně se sžívali. Sydne Billovi něco málo ze svých zážitků sdělila, aby neměl pocit, že strašlivě trpěla. Bill ale i tak pochopil, že Sydne Mit-saha nadevše milovala a začal za ní vídat jakýsi průzračný stín, a to i tehdy, když Sydne na dávného milého vůbec nemyslela.
Bill se všemožně snažil probrat Sydne z chmur. Přes den měl zpravidla plno práce, a tak jí dal k vytřídění staré Barkerovy papíry. V nich Sydne objevila tlustý zaprášený sešit. Několik prvních stran bylo vyplněno vybledlými sloupci čísel, jak se Barker pokoušel vést účetnictví obchodu, ale ostatní zažloutlé, hustě linkované stránky byly prázdné. Sydne sešit zvolna zaklapla a dlouze zírala na jeho  šedobíle mramorované desky. Pak jako v hypnóze vzala pero a na první volné stránce se zprvu váhavě, pak stále rychleji začala objevovat slova.
Sydne psala. Psala příběh Mit-saha a Sydne, zaznamenávala všechny hovory, pohledy, doteky, všechny okamžiky, které ji těšily a hřály u srdce. Psala jen tehdy, když ji neviděl Bill a po skončení své práce uložila sešit hluboko do truhly se svým oblečením. Padla na ni útěšná prázdnota. Jako by se vypsala ze strachu, hledání Mit-saha ve snech nabylo přívětivější podoby. Sydne v nich bloudí zelenými lesy, plnými ptačího zpěvu, a ví, že Mit-saha najde, že všechno teprve začíná. Nebo chodí zašedlými ulicemi Pittsburghu, jde na jakousi tancovačku, kde stojí někde v koutku, pořád sama, a najednou přichází on, celý v černém jako chodíval Gordon Morris, vlasy dlouhé a splývavé, obestřený zvláštním, nebezpečným půvabem divokého pantera. Ženy se za ním otáčejí, ale on přichází k ní, právě jen k ní, ji objímá, ji bere do rukou… Sydne se budí se zaslzenýma očima, ale než se stačí rozplakat, kopne ji její děťátko, připomíná jí, že budoucnost čeká.
Na konci března přišla do Prairie Creek zpráva o masakru , který vojáci rozpoutali v táboře náčelníka Eskimenzina. V krámě je tato událost probírána a hojně komentována. Sydne stojí nahoře na schodech, tváře zbledlé, ruku položenou na vyklenutém břiše.
„A co si o tom myslíte vy?“ ptá se kdosi Billa.
„Já si samozřejmě přeju, aby zde byl konečně klid a pořádek, ale přes sto mrtvých žen a dětí, to už je přes čáru, to se nezlobte.“
Večer Bill Sydne řekne:
„Jistě chápeš, že jsem nemohl mluvit radikálněji, to by nebylo dobré pro kšeft, ale nedivil bych se, kdyby teď zase Apači přepadli nějakou naši osadu. Msta za mstou, a pořád dokola. To je neřešitelný problém.“
V noci Sydne pocítila první porodní bolesti. Ještě se jí podařilo usnout, ale od šesti začala trpět. Lehla si na bok, pohroužená do své bolesti, a její mozek jí provedl prazvláštní věc. Neustále se opakující bolest v něm vyvolala jakési obluzení. Jednu chvíli zřetelně viděla, jak vedle ní stojí Mit-sah a pokládá jí dlaň na čelo. Když jí později Karolína dala povel k tlačení, tlačilo spíš samo její utrápené tělo, mysl byla kdesi mimo. Ale všechno dobře dopadlo a před polednem byl na světě John. Bill Sydne něžně objal a malého si pochoval. Hned druhý den Sydne zanesla Johna ukázat děvčatům ze Saloonu, které nadšeně prohlásily, že vypadá jako arabský princ a skutečně jí věnovaly povijan a pár košilek.
V dubnu se na Sydne obrátili mladí Milesovi, zda by si mohli pronajmout nebo koupit Charlieho ranč.
„Souhlasím,“ řekla Sydne Billovi, „ale vyřiď to prosím sám.“
„Nechceš se tam jet podívat s námi, vzít si něco na památku?“
„Ne. Podívám se tam někdy později, až se tam bude batolit nějaký malý Miles, to bude určitě veselejší.“
Počátkem léta nastalo úmorné vedro. Bill a Pete se měli večer vrátit z Prescottu s novým zbožím. Sydne nahřála do staré plechové sedací vany Billovi vodu na umytí. Ten se do ní s rozkoší ponořil. Sydne přišla v bílé košilce a spodničce, namydlila mu vlasy a tenkým pramínkem ze džbánu ho opláchla. Ptala se ho na město, vesele se smála. Bill seděl trochu rozpačitý, až mu narůstající touha dala zapomenout na jeho nahotu. Zvedl se, překročil okraj vany a ještě celý mokrý popadl Sydne do náručí a nesl ji do ložnice.
Nastaly jim klidné, spokojené dny. Bill se večer občas vypravil do Saloonu, ale nemínil skončit jako starý Barker. Obvykle zaplatil rundu, aby si z něj chlapi neutahovali, že se drží ženy za sukně. Z lásky vozil pro Sydne dokonce knihy. Ty, které ji příliš neoslovily, rozdávala po okolí. Někdy se jí dokonce podařilo Billa přemluvit, aby si zvlášť dobrou knihu přečetl.
Zpočátku Billovi jeho podnikatelské záměry vycházely. Lidé začali jeho zmodernizovaný obchod hojně navštěvovat. Boje s Apači se ale přenesly jižněji, spíše k mexickým hranicím, a oblast Prairie Creek se posléze stala tak klidnou, že byla zrušena zdejší nevelká vojenská posádka.
Pevnost byla ponechána osudu a malé městečko se začalo zvolna vylidňovat. Údolí Gily s většími centry jako Phoenix, Mesa, Tempe lákalo další a další rodiny. Thackerayovi přestali vydělávat. Sydne též přemlouvala Billa k odstěhování, ale Bill se velice rozmýšlel. Duševní činnost, ke které ho Sydne vedla, mu vzala hodně z jeho bývalé pohody a často teď podléhal truchlivým úvahám o šedivém a kvapně se krátícím životě. Teprve až prudký vítr jedné noci shodil vývěsní štít s rozesmátým jezdcem, který se přerazil vejpůl, Bill pověrčivě začal pátrat po jiném vhodném místě k žití.
Sydne doufala, že kvůli dětem odejdou z divočiny, leč Billovi dohodil kterýsi známý krám ve Florence Junction. Bill se na něj jel podívat s Petem a byl osadou podobnou Prairie Creek tak nadšen, že tam hned zůstal a začal zařizovat. Bratří Warrenové pak stěhovali svou i Billovu rodinu. Johnovi bylo právě dvanáct, nejmladší Hetty tři roky. Celkem vzato, nebyla to tak špatná volba. Ona velká města jsou relativně blízko, a přímo ve Florence Junction se křižují dvě důležité cesty, do Tucsonu a na východ státu, takže je tu o mnoho živěji než v Prairie Creek, a postarší dům je dost velký pro všechny. Billova ztracená energie se v novém prostředí opět rozhořela. Nebýt toho protivného mladíka Jeremiáše Frosta, který si nedávno otevřel konkurenční obchod, žili by si Thackerayovi přímo idylicky.
Sydne, vždy hezky oblečená, mladistvého vzezření, se často staví za pult. To je mnohem zábavnější než spřádat jalové klepy na dámských sedáncích. Každého ochotně obslouží, na sousedy se usmívá ve vší počestnosti, na cizince trochu smyslněji, zvlášť jsou-li mladší a hezcí. „Ty bys stál za hřích,“ říkají její oči, a protože lidé nejraději kupují iluze, přispívá Sydne značně k popularitě Billova obchodu.
Děti vyrůstají, o zábavu se stará hlavně George, který se podobá vzdálenému strýci světlými vlasy, modrýma očima i smyslem pro humor. Dvanáctiletá Cora Chris je téměř dvojnicí Sydne, ale vybarvená je po otci: tmavě hnědé vlasy a oči do fialkova. Paul Warren ji často škádlívá a napůl žertem, napůl vážně jí říká, že si na ni počká. Paulovi je nyní dvacet šest a pokud nevypomáhá v krámě, živí se po okolních farmách jako honák. Je příjemný a spolehlivý, stejně jako jeho starší bratr. Nejmladší Hetty je otcovým miláčkem. Má vlasy a oči po matce, ale jinak je celý táta, včetně trošku širší, energické bradičky. Je veselá a rozšafná a prohlašuje, že jednou bude mít „módní salón“. Ta slova vznešeně vysloví jakoby nosem a kdo ji slyší, neubrání se smíchu…

„Mami, konečně se usmíváš! Celou dobu ses mračila,“ probere Sydne Johnův hlas z lehké dřímoty.
„Johne, trochu ty koně popožeň, loudají se co noha nohu mine. Ať se proběhnou!“
Syn poslušně švihne opratěmi.
Sydne se opět začíná nořit do vzpomínek, ale najednou se vůz prudce nakloní doprava, s trhnutím klesá, koně se vzpínají a řičí, Sydne se skutálí na písčitý sráz nad Gilou. Bolestivě si narazí kostrč, kříčí:
„Koně, Johne, drž koně!“
John už duchapřítomně seskočil na cestu a drží vylekané koně u sebe, aby nebyli strženi vozem ze stráně. Sydne se rozhlédne. O kousek dál leží upadlé kolo.
„Uf, to jsem měla kliku, ještě jsem mohla dostat po hlavě!“ zvolá Sydne a honem podpírá zespodu vůz, aby se nesvážel níž.