Tisíciletý mnich - 1 Alan

Tisíciletý mnich - 1 Alan

Anotace: Bezdomovec Jan jednoho dne potká Alana, který mu nabídne šanci na nový život. Na pozadí všedních dní a postupně se rozvíjejícího přátelství se Jan opakovaně ocitá v ohrožení života a postupně zjišťuje, že jejich setkání nebylo žádná náhoda. Kdo je Alan?

Tento román je můj pokus o skloubení moderního příběhu, odehrávajícího se v nejmenovaném menším městě kdesi v Evropě, a vlivu v Číně populárních stylů wuxia a bromance (román neobsahuje žádné erotické scény!).

Román v tuto chvíli ještě není dokončený, ale zajímá mě reakce čtenářů, jestli svým stylem psaní dokáži někoho zaujmout.




PROLOG:

Z Velkého A se vynořily dvě nové duše. Na chvíli se zastavily a chvíli se navzájem zvědavě okukovaly. Kdo jsi? Kdo jsi ty? Já jsem „Jááá“. „Lááá,“ zopakovala druhá duše. „Jááá“. „Lááá“. Usmály se na sebe a bok po boku zamířily k svému prvnímu zrození.




ALAN

Jan se s trhnutím probudil. Rozbitým oknem do místnosti proudilo ranní světlo a zvuky světa probouzejícího se do dalšího letního rána. Otevřel oči a nějakou dobu rozostřeným pohledem pozoroval hru světla a stínů na stropě, zatímco se jeho mysl pomalu vracela do reality. Zase ten sen!

Začalo to před pár týdny. Sen, který se v různých obměnách znovu a znovu vracel. Začínal vždy normálně, ráno vstal a dělal běžné denní činnosti. V každém snu byl někým jiným, vedl jiný typ života, ale končilo to vždy stejně. Zemřel. Voják, který zahynul v bitvě. Obchodník zabitý při přepadení. Bezmocná bolestivá smrt během moru. Umrzlý na cestě během nenadálé zimní bouře. Utopený v rozbouřené řece. Zástava srdce na operačním stole. Jedno jak, jedno kde, smrt si pro něj vždy v nějaké podobě přišla.

Chvíli trvalo, než si konečně uvědomil, kde je. Ležel ve svém malém pokoji polorozpadlého domku na břehu řeky, v němž se usadilo pár pouličních existencí do doby, než je někdo poprávu vyžene. Tlumený zvuk chrápání prozrazoval, že ve vedlejší místnosti jeho sousedi Emil s Katkou ještě dospávají včerejší trip. Na okamžik mu problesklo myslí, jestli by se těch znepokojivých snů zbavil, kdyby se k nim večer přidal, ale vmžiku ten nápad zavrhl. Za poslední roky už viděl dost zničených životů na to, aby věděl, že do tohoto nikdy spadnout nechce. Jeho současný život sice za moc nestál, ale alespoň si dokázal zachovat čistou hlavu a neklesl ještě hlouběji, odkud by už opravdu nebylo návratu.

Vyhnal z hlavy nepříjemné myšlenky, vstal a vyběhl k řece. Venku už bylo tepleji než uvnitř, ranní slunce začínalo nabírat na síle. Opláchl si obličej a příjemně chladivá voda odehnala poslední zbytky ospalosti. Mokrýma rukama prohrábl přerostlé vlasy a byl připravený vyrazit.

V sáčku na stole leželo pár rohlíků, co mu zbyly ze včerejška. Sehnat v létě přilepšení k jeho obvyklé rohlíkové dietě bylo snadné. Měl dobře zmapované, kde větve ovocných stromů přesahují ze zahrady přes plot do ulice. Touto dobou dozrávaly meruňky, stačilo sesbírat pár popadaných a spolu s rohlíky měl o snídani postaráno. Ideální řešení, když nechtěl krást a peněz neměl nazbyt.

Během jídla se loudal poloprázdnými ulicemi vilové čtvrti. Děti si užívaly prvních prázdninových dnů a zpoza plotů se ozýval jejich veselý křik a šplouchání vody bazénů. Nikdo nikam nespěchal. Stoupající slunce slibovalo další horký den a Jan uvažoval, co by měl dnes podniknout. Počasí ho lákalo jít si zaplavat do jezera za městem, ale možná by bylo lepší poohlédnout se po další brigádě.

Aniž by tam vědomě mířil, donesly ho nohy k sídlišti a k paneláku, v němž dříve bydlel. Skupina malých dětí řádila na prolézačkách. Když byl malý, stál tu jen vrzající kolotoč a houpačky. Uvědomil si, že si ani nevšiml, kdy staré hřiště zbourali a postavili nové. Jak slunce začalo připalovat, posadil se do trávy ve stínu stromu, opřel se zády o kmen a na chvíli se ponořil do vzpomínek na dětství a normální život, který ještě před pár lety vedl. Připadlo mu to tak dávno.

“Práce“, rozhodl se náhle a vyrazil znovu na cestu.

První zastávkou byly nástěnky s inzercí před úřadem práce. Pečlivě všechny prostudoval.

„Proč jsem sem vůbec chodil,“ povzdechl si na konci sklesle. Dříve by ho nikdy nenapadlo, že bude tak složité sehnat pořádnou práci s nedodělaným všeobecným gymnáziem, bez maturity a bez praktické specializace. I na ty nejméně kvalifikované pozice požadovali výuční list nebo alespoň pár roků praxe. A kde takové požadavky neměli, raději nabrali zahraniční agenturní pracovníky, kteří pracovali za polovinu a bylo snadné se jich zbavit, jakmile je přestali potřebovat.

Částečně si za to asi mohl i sám. Před nedávnem studoval gymnázium a uvažoval o vysoké škole, proto se ještě pořád nedokázal smířit s představou, že by skončil jako kopáč kanálů či u jiné nekvalifikované práce mezi lidmi s minimálním vzděláním, se kterými si neměl moc co říct. Raději se protloukal pomocí občasných brigád a doufal, že jednoho dne se na něj usměje štěstí a on narazí na alespoň trochu slušnou práci, která mu umožní návrat do normálního života a třeba i pokračování ve studiu.

Jeho přístup byl možná naivní, ale neměl nikoho, kdo by ho vedl a poradil mu. Vše se odehrálo příliš rychle, když byl sotva dospělý, nepřipravený na samostatný život a zodpovědnost. A jakkoliv byl mladý a nezkušený, byl současně příliš hrdý na to, aby někde prosil o pomoc či o radu. Spadl do života na ulici a ani si dostatečně neuvědomoval, že vedle nedostatečného vzdělání pro něj při hledání solidní práce představuje velký handicap i jeho omezený přístup k hygieně a čistému oblečení. Vlastními silami nebyl schopný se z toho bludného kruhu vymanit.

Naštěstí teď bylo léto, snad najde alespoň na pár dní brigádu, aby doplnil tenčící se finance. Po chvíli zvažování zamířil do centra města, kde se každé léto na chodnících roztahovaly se svými zahrádkami jedna restaurace vedle druhé. Třeba budou někde hledat výpomoc do kuchyně nebo obsluhu, zadoufal. Brigáda v restauraci nebo fastfoodu by pro něj znamenala spoustu výhod. Mohl by se najíst zbytků jídla, které se na konci dne stejně vyhazovaly, ale i jen přístup k obyčejné čisté vodě a umyvadlu byl luxusem, který člověk ocení teprve ve chvíli, kdy o něj přijde.

Obešel náměstí kolem dokola, zkusil každou restauraci, která tam byla, ale nikde nepochodil. Ne, že by to tak trochu nečekal. Většinou ho jenom slušně odmítli, že zrovna nikoho nehledají, ale někteří si ho přeměřovali s těžko skrývaným opovržením. Ačkoliv se vždy snažil vypadat co nejupraveněji, nedokázal zamaskovat fakt, že je bez domova. Po dlouhé době bez všech těch samozřejmostí, co domov poskytuje, si už některé rozdíly ani sám neuvědomoval.

No nic, zajdu se poptat zase na poštu, jestli nepotřebují brigádníka na roznos dopisů a letáků. Občas měl štěstí, když byl někdo z pracovníků nemocný či na dovolené a mohl za něj zaskočit. Kdyby měl řidičský průkaz, snadno by sehnal místo řidiče na rozvoz balíků, těch byl neustále nedostatek. Ale taková pozice pro něj byla v jeho situaci nedosažitelná.

Užuž odcházel z náměstí, když si všiml za výlohou drogerie lístku, že hledají prodavačku. Neváhal a vstoupil dovnitř.

„Dobrý den, všiml jsem si, že hledáte prodavačku. Je to místo ještě volné?“ oslovil paní za pultem.

Paní si ho změřila kritickým pohledem: „Máte nějakou praxi v drogerii?“

„Nemám,“ odpověděl popravdě. „Ale když mi dáte šanci, určitě se vše rychle naučím. Do té doby mi klidně můžete dávat poloviční plat,“ snažil se ji přesvědčit.

„Nemám čas někoho zaučovat,“ odsekla žena nevrle a přestala si ho všímat.

„Tak.. děkuji. Na shledanou.“

Sklesle vyšel z obchodu. Alespoň jsem to zkusil, utěšoval se v duchu.

„Nedaří se?“ ozvalo se vedle něho, když vyšel ze dveří.

Jan se ohlédl a spatřil muže, jenž se s mírným úsměvem díval přímo na něj. Takže ta otázka asi doopravdy patřila mu. Na zlomek vteřiny zaváhal. Známe se? Ten obličej s jemnými asijskými rysy mu byl odněkud povědomý. Ale ne, asi ne.

Nechtěl být nezdvořilý a neodpovědět. „Nedaří,“ potřásl hlavou a chtěl jít dál.

„Možná bych nějakou práci měl.“

Jan se zastavil. I kdyby to bylo jenom posekání trávníku nebo umytí oken, po tolika odmítnutích by dnes byl vděčný i za to.

„Opravdu?“

„Mm,“ přikývl neznámý. „Sedneme někam do stínu a promluvíme si?“

„Dobře.“

Muž ho svižnou chůzí zavedl do nenápadné kavárny v boční uličce. Měla zahrádku umístěnou ve dvoře, kde byl, v kontrastu k rušnému náměstí, příjemný chládek a klid. Janovi se ulevilo. Cítil by se trapně, kdyby šli někam, kde se před chvílí ptal na práci.

I přesto byl celý nesvůj. Už ani nepamatoval, kdy byl naposledy v restauraci v pozici zákazníka. Seděl na židli trochu strnule, ruce raději uklidil pod stůl, a pokradmu si prohlížel muže naproti.

Neznámý nevypadal o mnoho starší než Jan, možná lehce nad třicet. Ale každý detail jeho oblečení či účesu vypadal tak uhlazeně a dokonale, že si Jan v ošoupaných džínách, tričku a s přerostlými neposlušnými vlasy a vousy připadal zcela nepatřičně.

Muž měl na sobě vzdušné světlehnědé kalhoty, béžovou košili, na opasku hnědé kožené pouzdro, ve kterém se nejspíš skrýval mobil a těch pár věcí, které si jiní běžně nacpou do kapes. Celý byl sladěný do příjemných odstínů béžové a hnědé. K tomu tmavohnědé vlasy, o něco delší, než bylo momentálně v módě, ale k jeho hladce oholené mladistvé tváři dokonale pasovaly.

Servírka donesla džbán s vychlazenou vodou, ve které plavaly kousky čerstvé máty a citronu. Muž nalil dvě skleničky a jednu posunul směrem k Janovi.

„Já jsem Alan,“ pozvedl svoji sklenici k přípitku.

„Jan.“

Alan se usmál a lehce si spolu přiťukli na seznámení. Chvíli mlčeli a usrkávali chladivý nápoj.

„Mám domek na kraji města,“ začal Alan, když položil sklenici zpět na stůl. „Kolem domu a zahrady je spousta práce. Mám rád věci kolem sebe uspořádané a čisté, ale když člověk tráví celé dny v práci, není na to dostatek času.“

Z toho by mohlo vzejít víc než jednorázové posekání trávníku, uvědomil si Jan.

Alan pokračoval: „Proto hledám někoho, kdo by byl ochotný se ke mně nastěhovat a průběžně se o domácnost, zahradu a ostatní věci starat, jak bude zrovna zapotřebí.“

Jan nevěřil vlastním uším. To není jenom nabídka práce, to je současně i střecha nad hlavou, šance na normální život!

„To skoro zní, jako bys hledal hospodyni, nebo manželku,“ okomentoval to, ale vzápětí se lekl, jestli si nedovolil příliš, a zmlkl.

Alan se tomu ale jenom zasmál. „Správně! Jelikož tam žiji sám, nepřijde mi vhodné nabízet takovou věc ženě či dívce. Proto jsem oslovil tebe.“

To dávalo smysl, ale Janovi to stejně nedalo: „Ale proč zrovna já?“

Alan na něj zpříma pohlédl. Jejich oči se setkaly a Jan si uvědomil, že takto světlý odstín hnědé asi ještě nikdy neviděl. Anebo viděl? Ne, byl si zcela jistý, že nikoho jménem Alan nezná. Ale i přesto mu stále vše kolem tohoto muže připadalo odněkud povědomé. Jeho hlas, gesta, nenucená elegance. Je to politik? Známá tvář z obrazovky? Žádná z těch variant mu nepřišla správná.

„Zaujal jsi mě, jak ses nevzdal, i když tě všude odmítali.“ Alan se odmlčel, oči stále upřené na Jana. „Popravdě, působíš na mě víc jako kluk, kterého potkala v životě smůla, než jako někdo, kdo se dostal na ulici kvůli problémům s drogami či alkoholem. Myslím, že si zasloužíš dostat šanci.“

Jan sklopil pohled. „Viděl jsem na vlastní oči, co s lidmi udělá závislost. Jak do toho člověk jednou spadne, vede ta cesta už jenom dolů,“ pronesl tiše.

Alan zlehka přikývl. Pak pokračoval: „Takto můžeme oba něco získat. Chceš to zkusit?“

Jan neváhal ani sekundu. „Chci! … Děkuji.“

Alan kývl a zatvářil se spokojeně. Pak se omluvil, že musí něco vyřídit, vytáhl mobil a něco do něj chvíli ťukal. Jan mezitím popíjel limonádu, tiše ho pozoroval a znovu si v hlavě přehrával, co se právě odehrálo. Je vůbec možné, aby mu cizí člověk jenom tak nabídl bydlení ve vlastním domě? A ani se ho na nic nevyptával?

Autor Louvalou, 02.08.2021
Přečteno 93x
Tipy 2
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (4)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

hele já to přečetla! a to je co říct, takže je to čtivé... a i zvědavost vzbudilo:)

03.08.2021 08:43:07 | Sonnador

Zajímavé téma máš. Vítám Tě tu.

02.08.2021 21:01:10 | mkinka

Děkuji.

02.08.2021 21:07:30 | Louvalou

Rádo se stalo.

03.08.2021 21:28:03 | mkinka

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí