Tisíciletý mnich - 7 Jezero

Tisíciletý mnich - 7 Jezero

Anotace: Jan miluje plavání, ale doposud ho nenapadlo, jak snadno při tom může jít o život.

 

Z celého románu mám napsaného zhruba ještě 2x-3x víc, než jsem doposud publikovala. Jan bude víckrát v ohrožení života a současně postupně odhalí Alanovo tajemství. Bude to nejspíš trochu akčnější než dosavadní rozjezd, ale určitě se z toho nestane "akční střílečka".

Ale.. po této kapitole následuje díra, kterou musím nejdříve vyplnit, abych mohla správně navázat další děj, což mi bude chvíli trvat. Ráda bych proto v mezičase poprosila ty, kteří vydrželi číst až doteď, aby se nebáli mi napsat, co se jim nelíbilo, a co bych měla do budoucna zlepšit - budu za vaše názory vděčná.

 

JEZERO

V druhé polovině prázdnin dorazila dlouho očekávaná vlna veder. V tu chvíli byl Jan rád, že se jejich dům nachází na zelenějším okraji města, nikoliv v betonové džungli blíže centru. Ale jakkoliv si oblíbil zahradu s jezírkem a rád pozoroval barevné kapří hemžení, s přibývajícími stupni uvnitř domku zalitoval, že nemají bazén jako všichni ostatní kolem.

Jan miloval plavání a v předchozích letech se často chodil koupat do jezera za město. Letos se léto rozjíždělo poněkud váhavě, proto mu nedělalo problém tuto kratochvíli dočasně oželet, aby se mohl řádně soustředit na své nové povinnosti. Nyní, když konečně uhodila pořádná vedra, měl sto chutí všeho nechat a strávit ve vodě celý den.

K vlastnímu překvapení však zjistil, že samotnému se mu nechce jít. V předchozích letech byl vždy na vše sám, ale to nebyla jeho volba. S bývalými kamarády a spolužáky se přestal stýkat a možná i proto chodil tak zarostlý, aby ho nikdo ze starých známých nepoznal. Styděl se. Mezi lidmi bez domova si nové přátele najít nedokázal. Byli to lidé, se kterými si neměl moc co říct a možná se i trochu bál, aby ho nestáhli do svého světa, kde se vše řeší alkoholem a drogami.

Ale nyní tu byl Alan. Když zrovna nebyl v práci, byl vždy ochotný se mu věnovat a trávit s ním čas. Učil ho vařit, naučil ho hrát go, ukázal mu základy cvičení na workoutových hrazdách, často se spolu chodili jen tak projít. Alan se k němu choval přátelsky, jako by se znali už roky. Jan nevěděl, čím si to zasloužil, ale na dobré věci si člověk zvykne snadno.

Večer proto zkusil nadhodit: „Co kdybychom si šli zítra odpoledne zaplavat?“

„Proč ne?“ souhlasil Alan bez zaváhání. „Přijdu dřív z práce.“

Od té doby každý pracovní den vyráželi společně k jezeru. Jan byl nadšený a z vody by nejraději ani nevylezl. Alan se obvykle jenom trochu smočil a už se vracel ke břehu. Jakmile trochu oschnul, oblékl si vzdušnou košili, sedl si na deku umístěnou ve stínu a buď s úsměvem pozoroval, jak Jan ve vodě dovádí, nebo si četl nějakou knihu. Jan si zpočátku dělal starosti, jestli nechodí k jezeru jenom kvůli němu, ale Alan tvrdil, že mu to takto vyhovuje.

V sobotu se také chystali vyrazit, ale obloha se začala kolem poledne temně zatahovat. Tentokrát nemuseli k vodě, voda přišla za nimi a vysvobodila město na chvíli ze žhavého sevření.

V neděli slunce opět vesele připékalo, proto vyrazili hned po obědě. Oproti pracovním dnům tam bylo násobně více lidí. Naštěstí Alanovo oblíbené místo bylo jako vždy volné. Tak daleko od vody, a navíc ve stínu stromů, to nikoho jiného nelákalo. Rozložili deku a Jan se už nemohl dočkat, až se osvěží ve vodě. Oproti tomu Alan zůstal v košili a se slovy: „Půjdu do vody později,“ vytáhl rozečtenou knihu.

Jan už na nic nečekal a vběhl do vody. Dnes tam bylo opravdu hodně lidí, prakticky při každém tempu se musel někomu vyhýbat. Konečně se propletl těmi davy a prostor kolem něj se uvolnil. Radostně přešel do kraulu a brzy se ocitl daleko od břehu, blízko středu jezera a malého ostrůvku porostlého pár stromy. Voda byla lehce zčeřená větrem a její chlad dával tušit pořádnou hloubku.

Chvíli šlapal vodu a rozhodoval se, kam plavat dál. Jak se tak rozhlížel, zachytil koutkem oka nedaleko od sebe divný pohyb. Otočil se tím směrem a okamžitě pochopil, co se děje. Někdo se topí! Neváhal a okamžitě se vydal na pomoc. Podle dlouhých vlasů to vypadalo na dívku, ale to už byl u ní.

„Chytni se!“ zavolal, když se na okamžik vynořila a natáhl k ní ruku.

Dívka se nabízené ruky chytla a vzápětí ho v pudovém boji o život stáhla pod hladinu, zoufale hledajíc jakoukoliv oporu, po které by se dostala vzhůru. Jan, neznalý, udělal právě kritickou chybu při záchraně tonoucího. Nestihl se ani nadechnout a už byl pod vodou. Zamával rukama a pokusil se dostat zpět nad hladinu, ale ruce druhé osoby ho doslova nadlidskou silou tlačily stále dolů. Čím víc bojoval, tím víc ho bolely plíce zoufale toužící po troše vzduchu.

Najednou se mu v hlavě vybavila scéna ze snu, který se mu nedávno zdál. Vyrůstal v chudé pobřežní vesnici a jednoho rána se vydal s otcem na lov. Toho dne docela foukalo, ale potřebovali nalovit ryby a ze břehu to nevypadalo až tak zle. Byla to jeho chyba, že nedával pozor. Jakmile vyjeli ze závětří pobřežních skal, smýkl lodí náhlý poryv větru, do toho nečekaná vlna a on přepadl do vody.

„Yali!“ zaslechl ještě otcův zoufalý výkřik, další volání už odnesl vítr. Nejdříve se snažil dostihnout loď, ale brzy pochopil, že to je marné. Než otec loď otočil, byli od sebe tak daleko, že už ho ve vlnách nemohl vidět. Pokusil se proto raději doplavat ke břehu, ale proud byl silnější a strhával ho ven na volné moře.

Nepočítal, jak dlouho bojoval s rozbouřeným živlem, kolik vln se přes něj převalilo a kolikrát si vybojoval cestu zpět na hladinu, než mu došly síly. Poslední, co si uvědomoval, bylo zjištění, že voda pár metrů pod rozbouřenou hladinou je nečekaně klidná. Přestal se bránit a odevzdal se nevyhnutelnému osudu.

Náhle ho někdo uchopil za paži a velkou silou ho táhl vzhůru. O okamžik později se jeho hlava ocitla nad hladinou a plíce instinktivně nasály tolik potřebný kyslík. Ale Janovo vědomí zůstalo v mlze, nevnímal, co se kolem něj děje. Jsem rybářův syn nebo jsem před chvílí zachraňoval dívku v jezeře? Nebo to obojí bylo jenom sen, ze kterého se probudím?

„Jane!“ ten hlas ho vrátil do reality.

Otevřel oči a spatřil známý obličej lemovaný mokrými vlasy. Neohrabaně zvedl ztěžklou ruku a protřel si oči a čelo. Většina jeho těla byla nadále ponořená ve vodě, ale zády ležel na pevném povrchu. Do temene hlavy ho nepříjemně tlačilo drobné kamení, ale jakékoliv nepohodlí bylo podružné, hlavně, že mohl dýchat.

„Jsi v pořádku?“

Chvíli trvalo, než ze sebe dostal: „Asi ano.“ Jak měl zalehlé uši, jeho vlastní hlas mu zněl podivně dutě. „Jak..?“

„Vydrž,“ přerušil ho Alan. „Odpočívej, musím se postarat o ni.“

S těmi slovy mu Alan zmizel ze zorného pole. Jan hleděl na oblohu a pomalu se vzpamatovával. Ano, ještě tam byla ta dívka. Je v pořádku? Zaslechl vedle sebe dávivé vykašlávání a Alanův konejšivý hlas. Zdá se, že to dobře dopadlo.

Janovi se postupně vracely síly, brzy se posadil. Hlava se mu ještě trochu motala, ale každým okamžikem to bylo lepší a lepší. Rozhlédl se kolem sebe. Byli na břehu onoho malého ostrůvku uprostřed jezera. Vedle se Alan věnoval zachráněné dívce, mohlo jí být tak patnáct. Její rty byly promodralé a chvěla se zimou; vypadala otřeseně, ale v pořádku. Alan jí právě pomáhal ven z vody, aby se trochu prohřála na slunci.

„Počkejte tady,“ řekl, když bylo hotovo. „Zařídím převoz na břeh.“ Obrátil se na Jana. „Pohlídej mi ji, prosím.“

Jan přitakal, ale to už Alan plaval pravidelnými tempy pryč. Jan obrátil pozornost k dívce vedle něho.

„Jak je ti?“

Dívka se posadila. „Už je to lepší.“ Barva se jí postupně vracela do obličeje.

„To jsem rád,“ usmál se na ni Jan povzbudivě. „Já jsem Jan,“ napřáhl ruku.

„Beata,“ stiskla ji dívka po krátkém zaváhání. „Já,… děkuji. Dostala jsem křeč do nohy a zpanikařila jsem. Nikdy by mě nenapadlo, že stačí tak málo...“ Objala svá kolena a hlas se jí začal třást. „A málem jsem tě stáhla s sebou. Omlouvám se!“ Rozvzlykala se, jak jí začalo teprve nyní docházet, co se událo.

Jan se přisunul blíž, položil jí ruku kolem ramen a konejšil ji: „Nebreč. Už je to pryč. Dobře to dopadlo.“

Než se Alan vrátil, skoro se uklidnila. Alan za sebou táhl vypůjčené nafukovací lehátko.

„Nechtěl jsem působit rozruch,“ vysvětlil. „Po jednom vás odvezu na břeh.“

„To není nutné. Zvládnu plavat,“ ozval se Jan. Jak celou dobu utěšoval Beatu, neměl čas věnovat se svým vlastním znepokojivým myšlenkám. Cítil se dobře a nechtěl být na obtíž.

Alan ho zkoumavě přeměřil pohledem a pak kývl: „Dobře. Ale drž se na dosah u lehátka.“

„Ty budeš táhnout a já chytnu zadní okraj a můžu ho tlačit.“

„Dobře.“

Společně pomohli Beatě na lehátko. Dívka se snažila spolupracovat, ale byla celá ztuhlá strachem, který nedokázala ovládnout. Ten zážitek byl ještě příliš čerstvý. Nakonec se podařilo. Ležela na lehátku, křečovitě se držela jeho okrajů a bála se jakkoliv pohnout. Pomalu postupovali do hloubky.

Ve chvíli, kdy poprvé nedosáhl na dno, přeběhl Janovi mráz po zádech a mimovolně se zprudka nadechl. Alan se okamžitě otočil, pár světlehnědých očí upřený na Jana.

Jan nasucho polkl a vyrobil úsměv: „Neboj, zvládnu to.“ Soustřeď se na svou práci a na nic jiného nemysli, přikázal si. Nechtěl Alanovi přidělávat starosti.

Bez dalších incidentů doplavali na břeh. Pomohli Beatě z vody a bylo vidět, jak se jí konečně ulevilo.

„Ještě by vás měl oba zkontrolovat lékař,“ začal Alan vážným tónem.

Dívka se zatvářila vylekaně. „Jenom to ne! Prosím. Kdyby se to naši dozvěděli, měla bych doma peklo. Neřekla jsem jim, že jdu k vodě.“ Prosebně se na ně zadívala. „Vážně, už mi nic není. Jenom jsem z toho trochu vyklepaná. Půjdu rovnou domů, slibuji.“

„Já se také cítím dobře,“ přidal se Jan. „Není třeba nikoho volat.“

Alan nakonec, byť neochotně, souhlasil. Dívka ještě jednou poděkovala, pak se rozloučila a byla pryč. Alan šel vrátit lehátko a Jan se mezitím natáhl na deku, aby oschl.

Teprve nyní, v klidu, se mu vrátily myšlenky na rybářova syna. Bylo to tak živé. Všechny ty detaily, moře, vlny, nepříjemně slaná chuť vody, vše bylo tak opravdové, jako kdyby to skutečně už někdy prožil. Ale vždyť on u moře nikdy nebyl!

„Opravdu jsi v pořádku?“ vytrhl ho z myšlenek hlas.

Trhl sebou a uviděl Alanův znepokojený pohled.

„Jsem,“ snažil se ho rychle ujistit, ale Alan nevypadal přesvědčeně. „Jenom, jak to říct… Před časem jsem měl zase takový divný sen.“ Ve stručnosti mu ho povyprávěl. „Nu a jak jsem byl pod vodou, všechno se mi to vybavilo a působilo to hrozně reálně.“

Kdyby se dnes neodehrály takové dramatické události, přišlo by mu hloupé, vyprávět Alanovi o dalším snu. Vždyť to byl jenom sen. Ale Alan ho s vážnou tváří poslouchal a rozhodně se mu za to nesmál. Jan se v myšlenkách opět vrátil k tomu, co se stalo, a ačkoliv stále bylo horké letní odpoledne, zmocnil se ho podivný chlad.

„Seběhlo se to tak náhle. Myslel jsem, že je se mnou konec. Vůbec jsem si nevšiml, že ses taky vydal plavat, ale kdybys nebyl zrovn poblíž, byli bychom oba...“ nedokázal to dokončit.

Alan na něj chvíli tiše hleděl. Neměl v úmyslu mu vysvětlovat, co se stalo od okamžiku, kdy Jan poprvé zmizel pod hladinou, a jak se k nim tak rychle dostal. Vzal suchý ručník a přehodil ho Janovi přes ramena.

„Pojď, vrátíme se domů,“ řekl jemně.

Jan mlčky přikývl.

Ačkoliv s postupujícím odpolednem letní žár nepolevoval, dopřál si Jan po návratu dlouhou horkou sprchu. Jako by se stále nemohl zbavit pocitu vnitřního chladu. Alan mezitím, po chvíli přemýšlení, dal vařit základ vývaru pro výživnou nudlovou polévku. Nebylo to úplně letní jídlo, ale správně tušil, že něco takového dnes Jan potřebuje.

Zbytek odpoledne strávil Jan zavřený ve svém pokoji. Jako posedlý pročítal na internetu každý článek, zabývající se tonutím. Shlédl řadu videí s dobrým i špatným koncem a byl v šoku, jak často, a jak neuvěřitelně snadno a rychle, se nezkušený zachránce může stát spoluobětí. Pořád dokola si opakoval, že kdyby se tam Alan neobjevil, už by nebyl. Musím mu ještě pořádně poděkovat, uvědomil si.

Ležel na posteli a hlavou mu vířily myšlenky jedna přes druhou. Do toho mu před vnitřním zrakem probleskovaly detaily vesnice, pobřežní pláže, skal. Otcův hlas. Matčino něžně vyslovené „Yali.“ To přece není možné. Bylo to tak realistické! Pak znovu zoufalý boj s vlnami a všepohlcující objetí chladné vodní masy. Byl jako v transu, srdce mu bušilo jako o závod, se sevřenými plícemi lapal po dechu, jako by se skutečně topil.

Náhle změť neklidných představ prořízl hluboký, ale jasný tón. A další a další. Jako by temnotou pronikaly zářící paprsky světla. Naslouchal táhlé melodii a znepokojivé myšlenky se postupně rozpouštěly jako jinovatka na slunci. Konečně zase mohl normálně dýchat.

Když skladba skončila, užasle se posadil. Na co to Alan dole hraje? Ten zvuk mu byl povědomý, ale nedokázal si vybavit, co by to mohlo být za nástroj. Zvědavě se vydal dolů to zjistit. Když seběhl schody, spatřil Alana, který právě vyšel ze studovny.

„Už se cítíš lépe?“

„Ano. Děkuji.“

„Jdeš akorát na večeři. Pojď. Už je hotová.“

Jan zaváhal, dívaje se směrem ke studovně.

„Po večeři,“ usmál se Alan.

Jan poslechl a byl odměněn miskou silného vývaru plného nudlí, kousků masa a zeleniny.

„To si snad ani nezasloužím,“ vydechl, když nasál tu vůni.

„V tom případě dnes myješ nádobí,“ zasmál se Alan.

Konečně se přesunuli do studovny a Jan si mohl prohlédnout ten neznámý nástroj. Ležel na nízkém stolku u okna, kde si Alan obvykle čítával. Tělo nástroje bylo podlouhlé, jeden okraj mírně přečníval přes hranu stolu a visely z něj ozdobné střapce. Napočítal sedm strun, ale žádné pražce, jen pár drobných značek na hladkém lakovaném povrchu.

„Zahraješ mi ještě, prosím?“

„Posaď se.“

Alan se chvíli soustředil, a pak jeho útlé prsty rozezvučely struny nástroje. Měkký zvuk hlubokých tónů a táhlých glissand doslova hladil po duši. Jan Alana chvíli pozoroval. V lehkém domácím kimonu se zlatou výšivkou, soustředěný nad starobylým nástrojem, vypadal jako bytost z jiného světa.

„Děkuji,“ zašeptal, když skladba skončila. Cítil uvnitř velký klid a dnešní dramatické události byly najednou nedůležité a vzdálené.

Alane zvedl hlavu a chvíli se dívali jeden druhému do očí. Byl to Jan, kdo je sklopil jako první.

„Děkuji. Zachránil jsi mi dnes život. Nevím, jestli se ti kdy dokážu dostatečně odvděčit.“

Chvíli trvalo, než Alan zareagoval. „Udělal bys to samé,“ odvětil prostě.

Autor Louvalou, 13.08.2021
Přečteno 117x
Tipy 2
Poslední tipující: Sstano
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Napsané je to dobře, někdo by mohl říct, že naivní, ale naštěstí jsem zažila i "divnější" věci, takže pro mě klidně reálný příběh... nádech a příslib čehosi "nadpřirozeného" udržuje mou zvědavost a touhu dozvědět se "ocožetojde":)

vlastně musím říct, že mi dělá dobře číst příběh, kde se ksobě lidi chovají tak hezky - protože je to možné, i když vzácné...

budu vyhlížet pokračování!

25.08.2021 12:37:39 | Sonnador

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí