Amnézie 2 - Horizont událostí

Anotace: ukázka z knihy

....

 Těsně před tím nežli mě hustší atmosféra, která se dotýkala mé brady a hodlala mě naplnit celého, těsně před momentem mého přerodu, se on opět ozval:

„Uvolni se, Pascale, podobných přechodů máš za sebou už celou řadu.

Jen jsi na ně zapomněl“.

A potom, jak sdělené doznívalo v mém vědomí a uvolňovalo prostor novému, jsem se náhle rozpomněl. Prostředí zcela změnilo své kulisy a prožitek již zažitého naplnil vědomí povědomými obrazy…

- X -

Snažil jsem se polapit toho motýla, jak jsem jen dovedl, ale vše, co jsem na něj vytáhl, k žádnému úspěchu nevedlo. Z každé mé pasti úspěšně unikl a poté, s takovým lehce shovívavým výrazem, se na mě vždy podíval a prohlásil:

„Ty to stále nechápeš, viď?“

„Ne!“ odvětil jsem a dodal otázku, na kterou už věky marně hledám odpověď.

„Tak kdo ksakru jsi?“

Dočkal jsem se však jen ticha, přestože on byl i nadále přítomen v mém vědomí.

„To máš kvůli Tvoji uzavřenosti,“ řekl tehdy, zcela znenadání a na to mocně fouknul do ohně rodících se emocí. Hned mi bylo jasné, že oheň musím utlumit v zárodku, neboť stačí jen pár dalších fouknutí a požár mě stráví celého.

„No co…?  Jsem prostě takový typ, taková povaha.“

„Co je na tom špatného,“ říkám si v duchu, ve snaze se obhájit.

 „Víš Pascale, život se má brát tak, jak je – jak k nám přichází; takříkajíc, žít ho bez předsudků. Ty jenom omezují v prožitku.“

Ten zmiňovaný prožitek je všechno o co tady jde.  Prožitek je účel i forma, jak ho dosáhnout. Je to jeden velký experiment, v němž si vědomí může uvědomit a zažít, co je to hmotná realizace původní abstraktní myšlenky.

„Pak tedy toužím po prožitku ticha, bez přítomnosti tvých ustavičných, kritizujících komentářů,“ pokusil jsem se navázat na nit škobrtající ho dialogu, který, jako obvykle zase nikam nevedl. Zdání však může někdy klamat.

„Pochop Pascale, že mě se zbavíš teprve tehdy, až mě přijmeš a přijmeš mě, až si to dokážeš představit,“ na to on.

Poté odněkud vytáhl síťku na motýly a sebejistě prohlásil:

„Vsaď se, že ho dostanu“ a aniž by počkal na mou odpověď, rozběhl se rozkvetlou loukou mého vědomí, kamsi pryč.

 „Ty parchante,“ řekl jsem si, „však ono Ti sklapne, až konečně dorazí s tím pískem.“

„Uvidíme,“ zaplnila mé vědomí odpověď.

- x -

Zachycen v ději, v očekávání budoucích událostí, pozoruji louku. Veškerá barevnost květů koupajících se kdysi ve světle a lákajících, tak svým omamným nektarem, motýly k usednutí, je už dávno pryč. To všechno se nám děje, jen pro tu naši umanutou touhu mít nade vším kontrolu. A tak jsme ulovili i toho posledního z posledních motýlů a zlatým špendlíkem ho zafixovali na vitríně našich nehynoucích úspěchů a slávy.

Sedím zády opřen o kmen Sokobry a pozoruji plíživý postup stínů, které na svět, dnes tolik nepodobný tomu, jež jsem kdysi tak obdivoval a miloval, vrhá nicota. Slunce, již co by zanikající hvězdný trpaslík, stále ještě svádí svůj, jak se zdá, zcela marný boj, s jejím postupem. Pravdou sice je, že naděje – stejně jako energie – nikdy nezaniká, ovšem nad tímto vesmírným zapadákovem slunce již nejspíše nevyjde. Skončí svůj úděl a běh úchvatnou implozí, před kterou všichni ti počáteční vejtahové nakonec vzali do zaječích. Dnešek ale stále ještě trvá a já čekám. Čekám na to velkolepé vesmírné, divadelní představení…

Kolem se plazí had, jež v tlamě umně drží dvě vejce; zřejmě své potomstvo. Otázkou však zůstává, zda v roli otce zachraňuje budoucí životy svých děti anebo myslí na svůj budoucí hlad. Nežli se ho však stačím na to optat, je tento zpozdilec pryč...

Zvedá se vítr a přináší sebou jemný prach z pouští středo-pláně. Prach, lehce zmatený z toho, co se s ním děje, chvílí bezcílně víří v prostoru, aby náhle začal padal kolmo k zemi. To ovšem až poté, co si v perimetru dopadu, dopředu vybral všechny své cíle; své budoucí hostitele. Inteligence tohoto tvora je překvapující. Jemně usedá kolem míst tělních otvorů – pak jeden rychlý přesun – a vy jste on...

Nalévám si šampaňské do štíhlé sklenice, vyfouklé v pradávnu mistrem sklářem do podoby nahé svůdné ženy, ne nepodobné Tobě – má lásko uvolněná z okovů. Čekám na tmu i písek jenž konečně zastaví můj chorobný třes. Sotva si lehnu na zem, již cítím jeho jemné pálení či lechtání ve všech tělních průchodech. Je to jasná známka toho, že fáze plnění už začala…

V každém z fragmentu vědomí, mi stále rezonují podivné myšlenky.  Slovy, toho posledního z motýlů:

 „Zůstaň, kde jsi – či poleť se mnou.

Dělej, jak chceš – však cti mou volnost.

Dodržuj si svá pravidla – já si žiji podle svých.“

„Pamatuj, že život nikdy nekončí!“

 

Těsně před tím, nežli bych se stal inteligentní písečnou formou života,

raději vyšlu své: „Urbi et orbi“

 

„Hledáte-li smysl života, dejte mu smysl.“

„Toužíte-li po odpovědích, ptejte se, proč po nich toužíte.“

„Pěstujte pokoru – ke všemu – i k pokoře samé.“

 

… a poté, v těle motýla, odlétáme pryč.