Rýha v diamantu- ukázka

Anotace: ... když už něco pamatujete... (možná by tomu slušela spíš kategorie "historické" ;)) Každému, kdo se prokouše až na konec, budiž provolána sláva...

 

Sotva dozněly závěrečné tóny a Dvořákova síň zabouřila potleskem, přidal se Jindra, sedící v první řadě, jen nerad. Přál si, aby koncert ještě pokračoval. Ani ne tak pro nespornou krásu hudby, kterou měl možnost poslední dvě hodiny naslouchat; jeho příjemné vjemy se dnes týkaly spíš zraku než sluchu.

Ten prominentní lístek dostal od Petry. „Jen jdi, bráško,“ umlčovala hned v zárodku Jindrovy nesmělé protesty, „vždyť ty jsi na té vojně úplně zvlčel! Trocha kultury ti jen prospěje!“

Měla pravdu, jako vždycky. Ostatně, nikdy se vážné muzice nevyhýbal. Právě naopak, měl ji rád; s rodiči navštívil jako kluk nejeden koncert či operu a z počátečního odporu se časem vyvinul vztah vlastně docela vřelý.

A tak se teď, po dvouleté smršti naprosté nekulturnosti, začal opravdu těšit.

Lístek Petře nabídla Magda, její kamarádka, členka účinkujícího orchestru, se kterou se Jindra ještě za studentských let párkrát potkal a nemohl se tehdy ubránit pocitu, že se mu pokouší tak trochu nadbíhat. Jistě, byla velmi hezká, ale věkový rozdíl mezi nimi ho dokázal velmi spolehlivě odradit.

Proto ho poněkud zarazila prosba, tlumočená Petrou, jestli by Magdu nemohl po koncertě doprovodit domů, případně se s ní někde zastavit na kávu, nebo víno.

„To pro ni Jindřišku, musíš udělat! Ona nemá ten den doprovod a po těch událostech, s tím spartakiádním vrahem se bojí chodit sama.“

To chápal. Dosud neobjasněné vraždy žen teď otřásaly celou Prahou.

„A co takhle ještě jeden lístek, Péťo?“ zaškemral v posledním pokusu, „pro Leonu!“

Pokrčila rameny: „Taky mě to napadlo, ale Magda tvrdí a asi bude mít pravdu, že i ten jeden je zázrak. Tak jdi a užij si to. S Magdou se pak na chvíli někde stav; je příjemná společnice. Uvidíš, že nebudeš litovat!“ dodala.

Nakonec, proč ne, řekl si. S Leonou je domluven, po koncertě a zdvořilostním doprovodu pojede k ní domů. Poprvé. Děvče bude samo doma a vidina prázdného bytu s touhle výjimečnou kráskou v něm, nebyla vůbec k zahození.

Ten zpočátku jistě atraktivní, plán, však začal dostávat velmi brzy trhliny.

Vedle Magdy usedla totiž do sekce druhých houslí vysoká, kudrnatá černovláska s velkýma, tmavýma očima a poněkud záhadným úsměvem, natolik připomínajícím Helenu, že musel po většinu času sledovat jen ji.

Hrála velmi energicky. Prstýnky kudrn, poskakující při hře kolem její hlavy, padly občas na bělostně odhalená ramena, nebo se na okamžik ukryly v záhybech večerních šatů barvy noci. Dlouhé, elegantní paže se pohybovaly velmi ladně. Soustředěný výraz tváře, který jí během svižných durových tónů vykresloval na čele zarputilou vrásku, pak při lyrických molových akordech pokaždé jihl, zasnil se a rýha z čela mizela. Co chvíli děvče spočinulo krátce pohledem na dirigentovi, aby se stejně rychle vracelo ke své partituře.

Černé páskové střevíce na vysokém podpatku jen podtrhovaly ladnost štíhlých nohou. Tou levou, odhodlaně nakročenou vpřed si dívka sedící poněkud bokem, což ovšem nebylo pro oko mužského diváka vůbec na škodu, mimoděk neustále podupávala do taktu. Občas, snad aby některé tóny zdůraznila, nakláněla trup ještě víc dopředu a černé prstýnky vlasů jí pak klouzaly po lesklém těle houslí, tolik připomínajícím půvabnou postavu ženy. Smyslně ženský a zároveň tak nevinný pohled.

Na začátku přestávky, kdy koncertní síní hřměl několik minut potlesk, se neznámá nejdříve skoro plaše rozhlédla po sále, na krátký okamžik spočinula očima i na Jindrovi, pak si vyměnila pohled s Magdou a obě se na sebe usmály. Šťastně. Ten úsměv její podobnost s Helenou znovu jen podtrhl.

Během pauzy stačil Jindra ve foyeru vykouřit dvě nervózní cigarety, ale myšlenky a pocity, které mu vířily hlavou nedokázal uspořádat. Jakmile pak v davu lidí volně korzujících všude okolo něj zahlédl na okamžik svého věrného, lehce kulhajícího průvodce, uvědomil si, že tady jistě není náhodou…

Ani během druhé části koncertu nespouštěl z té záhadné krásky oči a nacházel na ní nejen další půvaby, ale rovněž rysy, stále víc připomínající jeho první a vlastně i poslední lásku.

Muziku vnímal jen okrajově. Ke své škodě; byla báječná. Teď na konci, když obecenstvo opět bouřilo, vyčerpaný dirigent se snad už posté vrátil děkovat a sami muzikanti ho odměňovali poklepem smyčců o notové stojánky, měl Jindra jasno pouze v jedné věci: stůj, co stůj musí pomocí Magdy zjistit víc o té krásné, neznámé, záhadné a přitom, dík podobě s Helenou, tak blízké dívce.

Jak tam teď stála pár kroků od něj a šťastně se usmívala, vynikala dík přiléhavým, černým šatům posetým snad tisíci mihotavých střípků nejen její vysoká, štíhlá postava ale i blýskavé kudrny volně splývající po hebkých ramenou. Nejvíc ho však dokázaly zaujmout oči a úsměv. Heleniny oči, Helenin úsměv.

Když pak na sobě ucítil pohled, kterým ho Magda vyhledala, usmála se na něj a lehce pokynula hlavou směrem k východu, pochopil. Jejich dohoda platí, sejdou se venku!

Ještě před dvěma hodinami přemýšlel, jak by se ze slíbeného doprovodu vyvlékl, aby mohl být co nejdříve u Leony, teď se však už nemohl dočkat, až bude z Magdy tahat rozumy.

A právě v tu chvíli jeho průvodce, s lehce zašpičatělýma ušima, a snad až příliš jiskrným pohledem, pohodlně rozvalený v čalouněném sedadle hned vedle Jindry, zaklonil hlavu a bouřlivě se roztleskal.

 

Už aspoň čtvrt hodiny netrpělivě přešlapoval na schodech Rudolfina. Poslední diváci se pomalu trousili k tramvajové zastávce a parkovišti, z budovy už začali dokonce vycházet první muzikanti s pouzdry rozličných tvarů, ale Magda pořád nikde.  Netrpělivě vyhlížel ji i onu neznámou, přestože neměl potuchy, jak by se zachoval, kdyby se jako první objevila právě ona.

Trvalo to ještě nekonečných deset minut, než na něj za skleněnou výplní vchodových dveří mávly Magdiny plavé lokny.

„Omlouvám se, Jindro.“ podávala mu hebkou ruku. „Dřív to fakt nešlo.“

Opanoval se a otázku, která ho zajímala ze všeho nejvíc, prozatím spolkl. „To nevadí!“ zalhal, „půjdeme?“

Trochu prosebně sepjala ruce, sklonila hlavu na stranu a upřela na něj „psí oči“: „Ještě chviličku, prosím.  Někoho čekám. Bude tady hned.“

V duchu si povzdychl.

Čekání si zatím krátili lehkou konverzací. Jindra zdvořile pochválil koncert, Magda poděkovala a zajímala se, jaká že byla vojna (vskutku originální otázka) a co teď hodlá dál dělat. Netajila své překvapení, když zjistila, že se odstěhoval na venkov. „Prosím tě,“ zasmála se a užasle zavrtěla hlavou, „já myslela, že budeš někde v kanceláři přehazovat papíry po stole a ty zatím počítáš na Křivoklátě stromy v lese! Proč?“

Neměl nejmenší chuť cokoli jí vysvětlovat, a tak zamumlal cosi o tom, že člověk míní a ten nahoře mění.

Vycítila, že o tom nechce dál mluvit a ztichla.

Zkoumavě si ho po očku prohlížela. Ne, žádný krasavec to tedy opravdu není; je tak hubený! I když, připustila v duchu, je to lepší, mnohem lepší než tenkrát před vojnou. Přesto ji na něm něco, sama nedokázala říct co, zajímalo už tenkrát a dala mu to také najevo; bez odezvy ovšem-byl samá holka. Samá mladá holka. No jo, pokračovala v přemítání, ten věkový rozdíl. Vždyť je o tolik let mladší! Ale přece jen. Je z něj mladý muž. I ty vousy mu docela seknou; před vojnou měl jen takové řídké chmýří!

Když ji před časem Petra poprosila o dva lístky pro svého bráchu a jeho dívku uvědomila si, že by vlastně nebylo od věci zjistit, zda a jestli vůbec, se ten mladíček na vojně změnil; třeba by mohla zkusit navázat tam, kde s ním před dvěma roky, tehdy neúspěšně, skončila…

Ačkoli nedávno oslavila – bylo-li tedy co slavit – třicátiny, zůstávala stále svobodná, a kromě nějakého občasného flirtu i zatraceně sama. Velmi, opravdu velmi hezká, byla Magda přesně tím typem ženy, o které je každý normální muž přesvědčen, že u ní nemá šanci – příliš krásná, příliš inteligentní, příliš vznešená, příliš emancipovaná – a proto se ani o nic nepokusí. Fakt, že prakticky nikdo neusiluje o její přízeň, však u ní vzbuzoval pocit, že je s ní něco v nepořádku a nutil ji chovat se občas až příliš vyzývavě, což ovšem nakonec spolehlivě odradilo úplně každého a dívku tak jen utvrzovalo ve zkresleném pohledu na ni samu. Začarovaný kruh.

Když teď nenápadně pozorovala toho vnitřně neklidného hubeňoura, který si jen myslel, že na sobě nedává navenek nic znát, přičítala jeho nervozitu tomu, že třeba i on očekává od dnešního večera něco víc než jen doprovod před vchodové dveře jejího domu.

Přestože by dva lístky pro ni nebyl žádný problém, vymluvila se na veliký zájem a poslala mu po Petře jen jeden. Ta jeho mladá může počkat; vždyť má na rozdíl od ní ještě spoustu času! Však já jí Jindru neukousnu. Možná.

K lístku přidala ještě prosbu o doprovod: „Víš, Péťo“, vysvětlovala překotně Jindrově sestře, „já se teď sama večer po Praze bojím!“ A bylo „prostřeno, jen si brát“.

Bouchnutí těžkých dveří, po kterém následoval klapot dámských podpatků po schodišti směřující k nim, přerušilo Magdiny úvahy.

Rychle pohlédla kamsi přes Jindrovo rameno, usmála se a na kohosi zamávala: „No konečně! Tadýýý!“ První, co Jindra uviděl, když se otočil po směru Magdina pohledu, byly dva jaksi povědomé, úhledné, páskové střevíčky, obepínající ladně štíhlé kotníky, pak po krátké pauze stejně zajímavých lýtek, lem černých šatů, posetých tisícem mihotajících se střípků, zpola zakrytých krátkým šedým kabátkem s obrovskými knoflíky stejné barvy, jehož nabíraná ramena zakrývaly modročerné prameny vlasů, odrážející odlesky ještě nasvíceného foyeru z jedné a pouličních lamp z druhé strany. Nevěřícně a zároveň s rostoucí nadějí dokončil Jindra svou pouť uprostřed té záplavy, kde zářily dvě, jak uhel černé tůně a v každé z nich tančil neposedný plamínek. Jindrova krásná neznámá, s houslovým pouzdrem v podpaží!

Dívčiny rty, jemně zvýrazněné temnou růží v barvě přezrálých višní, se trochu rozpačitě usmály, když se ty její a zároveň Heleniny plamínky, ustálily proti jeho očím.

I Jindrův věčně kulhavý průvodce postávající zatím téměř skromně opodál, avšak číhající bedlivě na svou příležitost, jako by při tom pohledu ztratil na chvíli řeč a snad dokonce zalitoval svého údělu, který mu velí škodit bez ohledu a za každou cenu.

Jindra byl ohromen. Čekal všechno, ale v takové náhodě musel mít prsty jedině ten na schodech za nimi. Rychle po něm střelil pohledem.

Aniž by se tím nechal vyvést z míry, kulhavec jeho pohled na okamžik opětoval, pak servilně sklonil hlavu k levému rameni a s přimhouřením jednoho oka vysekl směrem k dívce, lehce zrůžovělé rozpaky, gesto, jako když číšník zve hosta ke stolu, přetékajícímu vybranými pochoutkami.

„Dobrý večer, promiňte to zdržení.“ usmála se neznámá omluvně a krátce na Magdu s Jindrou pohlédla. Pak si přehodila housle do levé ruky a pravou rázně napřáhla: „Ahoj, já jsem He… (Jindrovi se na okamžik zastavilo srdce) …dvika“. Hlas zněl i hladil sametově. Lačně a zároveň vděčně uchopil nabízenou pravici. Měkká, stejně k zbláznění měkká, jako Helenina, byť s rozdílem, kterého si všiml až ve chvíli, kdy jí dvorně políbil ruku; i na něj gesto dost neobvyklé. Od ukazováčku po malíček zdobily konečky prstů její pravice drobounké mozoly, nebo spíš kousíčky zrohovatělé kůže; následky každodenního a dlouhodobého kontaktu se strunami. Nevěděl proč, ale pocítil náhle chuť dotknout se jich, nebo je políbit; sám nechápal důvod, ale ta představa byla neodolatelně lákavá.

Dívka se mu však, snad přečetla jeho myšlenky, jemně, byť důrazně vyprostila ze sevření.

Teprve teď se probral: „Těší mě, slečno, jmenuji se Jindra Tikal a bylo mi potěšením zúčastnit se,“ rychle pohlédl na obě dívky, „tak krásného koncertu. Hrála jste, skvěle, skvostně! Totiž…,“ pokračoval rozpačitě, když si uvědomil, že jaksi necitlivě vynechal Magdu, „hrály… jste…obě…“ vykoktal nakonec.

Hedvika se lichotkami nenechala vyvést z míry. Trošku šibalsky, jako kočka do slunce, přimhouřila oči (celá Helena, uvědomil si) a samet jejího hlasu dostal poněkud ironický podtón: „Promiňte,“ vrátila se zpět k vykání, na což nebyl Jindra zvyklý; dívky ho, po jeho tradičním triku většinou samy vyzvaly k tykání (špatný odhad, Jindříšku, stárneš!) „ale nemyslím si, že by druhé housle byly v orchestru až tolik slyšet, že?“ spočinula na okamžik pohledem na Magdě a plamínky v očích se jí opět roztančily.

„Jasně, že ne!“ vyhrkla oslovená vděčně, protože se posledních pár minut nemohla ubránit pocitu, že v téhle skladbě, kterou chtěla sama dirigovat, hraje právě teď housle nikoli druhé, ale aspoň padesáté.

„Hele Jindro!“ pokračovala rychle, „nech si tyhle stupidní kydy pro ty svý slečny!“ řekla záměrně tvrdě, „Hedu tímhle neohromíš! Ona má totiž velmi dlouhý a velmi harmonický vztah se sólistou Vídeňské filharmonie. Jistý Lopéz; určitě ho znáš!“ dodala ironicky, „takže, tady ti, můj milý, pšenka rozhodně nepokvete!“

Poněkud zaskočený Magdiným nečekaným útokem stačil si Jindra všimnout, jak Hedvika vzápětí sklopila pohled a veselé ohníčky v jejích očích pohasly.

Zhluboka se nadechl: „Samozřejmě, že neznám!“ zalhal, „co bys taky čekala od burana z Vidlákova!“ dodal sarkasticky.

„Ále, jakejpak buran!“ opáčila Magda, nejistá, jestli to před chvílí přece jen poněkud nepřehnala, (když oni by si ale snad za chvíli padli přímo přede mnou do náruče!) „vždyť na venkově bydlíš teprve pár měsíců!“

Její glosa však odezvu ani u jednoho z nich nenašla.

Jindra si uvědomoval, že kalibr sólisty evropského formátu opravdu nemá čím přebít, Hedvice pak připadala vzniklá situace nesmírně trapná a Jindry jí začínalo být (no, pokud je ovšem takový sukničkář, jak ještě v šatně tvrdila Magda, tak možná zbytečně) líto.

Vzhledem k vývoji situace ho teď Magda potřebovala vylíčit v co možná nejtemnějších barvách, o Leoně se však zcela záměrně vůbec nezmínila; tu chtěla aspoň pro dnešek z Jindrovy mysli zcela vytěsnit.

Jinak jí ovšem byl každý argument dobrý; Heda je opravdu jiného ražení a připomenutí Jindrova záletnictví by jí mělo celkem spolehlivě odradit, doufala.

Pohledy, jakými se ti dva navzájem před chvílí častovali, Magdu totiž znepokojily natolik, že vytáhla tyhle opravdu těžké zbraně. Zdálo se že úspěšně; od té chvíle se už na sebe nepodívali.

„Tak, mládeži, jdeme!“ vyhrkne Magda náhle, snad v reakci na novou situaci vesele, „Hedvice by mohla ujet poslední tramvaj! A ty,“ otočí se na Jindru, „jsi mi slíbil to víno!“

Tomu není zrovna do řeči, ale pohled na houslová pouzdra mu náhle připomene dávnou situaci, ve které hrál roli jiný strunný nástroj, tedy kytara a nabídne Hedvice (jen ať Magda vidí, že to dost přepískla) své služby.

„Děkuji vám,“ zavrtí děvče s lehkým pousmáním hlavou, „ale při vší úctě-ty housle byly dost drahé a pokud si je rozbiju sama, můžu nadávat jen sobě.“

Opět se to tedy nepovedlo. Tenkrát, před hudebkou, ho u Heleny předběhl bratranec, dnes dostal rovnou košem.

Vyrazili.

Hovor udržovaly jen dívky; Jindra se, pohroužen svých do myšlenek, šoural s rukama v kapsách krok za nimi.

Snad je to tak správně, zase bych si jen zahrával a tahle dívka by si to opravdu nezasloužila.

Ostatně, jako žádná z těch, se kterými to nemyslel vážně. Tedy všechny. Kromě jedné, té s tím divným vkusem, jménem Svitáková Helena…

Další rozpačitou pauzu začínající se rýsovat při příchodu na tramvajovou zastávku, jim naštěstí brzy přeruší hukot kolejí pod právě přijíždějící soupravou. Hedvika, která si ještě před chvílí cosi horlivě zapisovala do malého notýsku, se teď kvapně loučí; vypadá to, jako by se jí ulevilo.

„Dík za doprovod. Užijte si zbytek večera. Zítra na zkoušce.“ mrkne ještě na Magdu a nastupuje. Na druhém schůdku se náhle otočí a napřáhne ruku směrem k Jindrovi: „Děkuji vám, mějte se hezky!“

„Ne…nevzpomínejte ve zlém,“ zarazí se oslovený při opětování stisku; v dívčině tak opojně měkké dlani totiž cítí několikrát přeložený lístek papíru, a když překvapeně vzhlédne, objeví v jejích očích, jež si opravdu nezadají s širokými hlubokými vltavskými (nebo snad Heleninými?) tůněmi, opět dva plamínky; teď ovšem poklidně plápolající.

Papírek se mu podaří, aniž by si Magda něčeho všimla, převzít a schovat v kapse. Pak se dveře zavřou a tramvaj zvolna klopýtá pryč.

Hedvika stojí u zadního okna, pouzdro v podpaží a Jindrovi se náhle vybaví podobný, již velmi historický obraz jiné dívky v odjíždějící tramvaji. Ta tam ovšem tenkrát nebyla sama…

„Tak co, jdeme?“ vytrhne ho z myšlenek Magdin, jindy velmi příjemný, teď nanejvýš protivný hlas.

Neochotně za ním otočí hlavu chvíli poté, co pantograf vzdalující se soupravy vypustil jako na rozloučenou ohňostroj jisker a dívka za oknem pozvedla na okamžik ostýchavě prsty pravé ruky. Pak tramvaj rozsvítí směrovku a zvolna se počne ztrácet za vzdáleným rohem.

„Jistě!“

Obešel Magdu a vykročil po jejím levém boku.

„Mně se k nošení houslí nenabídneš…ne, počkej, dělám si srandu,“ dodá spěšně, jakmile se k ní Jindra začne otáčet, a rychle si přehodí držadlo pouzdra do pravé dlaně, „Heda má náhodou pravdu; nástroj si má každý nosit sám. Rámě mi ale nabídnout můžeš,“ pokračuje po kratší odmlce zlehka, a aniž by čekala na jeho reakci, bez okolků se do něj zavěsí.

 

„Budete si, prosím, ještě něco přát?“ číšník odkudsi vykouzlil profesionální úsměv a zároveň zastrčil do oblýskané kapsy svého služebního saka stříbrný zapalovač.

Jindra pootočil hlavu poněkud stranou a zlehka vyfoukl kouř: „Děkuji, zaplatíme.“

Když po chvíli natahoval ruku se zmuchlanou účtenkou nad popelník, krátce mrkl na hodinky.

Tři čtvrti na jednu.

Ještě pořád by to mělo smysl. Taxíkem je u Leony za dvaceti minut.

Papírek od Hedviky, který ho nejprve příjemně hřál a posléze pálil v kapse, nakonec po zralé úvaze cestou vyhodil do odpadkového koše. Jen tak; aniž by se na něj podíval. Ať už v něm stálo cokoli, nemělo smysl číst to. Ano, Hedvika je neobyčejně kultivovaná, krásná, přitažlivá, inteligentní a až neuvěřitelně mu svým vzhledem i vystupováním připomíná Helenu, ale co z toho? Každý z nich přece žije v úplně jiném světě!

Zatímco ona má svou vážnou muziku, a snad ještě vážnější známost s osobností, jíž Jindra nesahá ani po kotníky, trvale se pohybuje v kulturním prostředí a každou chvíli je v cizině, on donedávna obýval služební krcálek 1+1 v otřískaném baráku na periferii nevýznamného městyse a dnes se zabydluje na samotě, kde dávají lišky dobrou noc a kohout hlásá dobré jitro. Veškerou kulturu tam obstarává akorát tak několik kilometrů vzdálené letní kino, přiveze-li ovšem upachtěný courák od Plzně bledě zelené plastové kazety s cívkami příslušného filmu a vlakvedoucí je neopomene vyložit na nástupiště zapadlého nádražíčka, porostlé řídkými chomáčky heřmánku.

A co se zahraničí týče-letos mu byl závodním výborem ROH nabídnut týdenní pobyt pod stanem na Rumunském pobřeží Černého moře…

„Jindro, prosím tě, nad čím pořád mudruješ? Měli bychom jít; jsem už hrozně unavená!“

Magda se zvedá, Jindra spěšně vyskakuje, pomáhá jí do krátkého, moderního pláště a opět – pokolikáté v životě už (?)- zaznamená pár obdivných, možná i závistivých pohledů. Uvědomí si, že Magda není jen známá, která mu dnes po většinu večera pěkně pila krev, ale také žena-krásná žena v nejlepších letech. Její zahraniční parfém, prý skutečná Paříž, jak poznamenala, sotva ho automaticky a celkem nevinně během večera pochválil, ten celkově vzrušující pohled na ni jen umocnil a nutí náhle Jindru uvažovat v jiných, nových souvislostech; kulhavý „přítel“ na něj právě mrkl od vedlejšího stolu.

A co kdyby to zkusil? Noc je přece ještě mladá! Po krátkém zaváhání a vzpomínce na Leonu se opanoval.

„Pane vrchní, dá se tady odněkud telefonovat?“ obrátil se na číšníka a směrem k Magdě prohodil: „Zavolám své dívce, čeká na to. Promiň,“ a snad si ani nevšiml jejího rozmrzelého pohledu.

Číšník pokynul úslužným gestem k baru: „Samozřejmě, pane, tudy prosím.“

Trvalo to dlouho, velmi dlouho, než ve sluchátku cvaklo a na druhé straně se ozvalo poněkud zastřené a ospalé: „Ano?“

Po pár slovech ho Leona, teď už podstatně energičtěji, přerušila: „Prosím tě, víš, kolik je hodin? Opravdu si myslíš, že tady budu celou noc čekat, až se rozhodneš přijít? Čekala jsem do půlnoci. A navíc jsi, jak slyším, pil! Takže, až někdy jindy, drahý. Přeju ti příjemnou noc!“ ukončila ironicky hovor a rázně zavěsila.

Otráveně cinknul korunou o talířek s nadepsanou kartičkou „POPLATEK ZA TELEFON 1,- KČS“ a zamračeně se otočil zpět do potemnělé vinárny, ve které teď zářily dva obličeje, jejichž majitelé-Magda i pozorovatel odnaproti svorně vycítili, že telefonát vyzněl negativně.

Dívka se teď opět ujala iniciativy: „Stalo se něco?“ zeptala se sladce, a sotva zavrtěl rozmrzele hlavou, pokračovala se škodolibým úsměvem: „No tak holt budeš jednou pro změnu spát sám! A pojď už, prosím tě!“ otočila se netrpělivě a vykročila ke dveřím.

Na chůzi si dala záležet; byla to ostatně její parádní disciplína. Roky baletu a gymnastiky se nedaly zapřít.

Jindra se náhle pustil velmi odhodlaně za ní.

Uvidíme, Magdičko, jestli budu dnes spát sám, pomyslel si v reakci na její slova a vzápětí pokračoval. Uvidíme Leonko, čí noc bude příjemnější! Děkuju za přání!

 

Světlo pouliční lampy, prodírající se namáhavě těžkými závěsy do pokoje, matně osvětlovalo dvojici na lůžku.

Jindra právě získal další, úplně novou zkušenost a byl nucen uznat, že nikoli nepříjemnou.

Přestože se jeho představy o dnešní noci původně poněkud lišily, nyní, aspoň zpočátku, nelitoval.

 Ostatně, Leona si přece o tohle řekla sama; ještě ve vinárně měl tu nejlepší vůli; dokonce i lístek od Hedviky zahodil!

Pak se to ale všechno nějak zamotalo, telefonát, Magda, která ho tou svou náhlou únavou a spěchem domů stále víc provokovala, pocit náhlého osamění; to všechno vytvořilo pěkně výbušnou směs.

Když je pak dlažba Nerudovky dovedla k domu, kde měla Magda malý, ale půvabný byt s výhledem na půl Prahy, zastavili nakrátko před masivními vchodovými dveřmi.

Roztržitě a zdlouhavě pátrala po klíčích, jen aby mu poskytla trochu času. Stále se však k ničemu neměl, a tak přehrabovala tu zatracenou kabelku snad už podesáté, ačkoli věděla přesně, kde hledat.

Nakonec usoudila, že je veškerá její snaha marná: „Á tady jsou! No konečně!“ zacinkala rádoby vesele svazkem a zároveň mu dala ještě poslední, krátkou chvilku vybíráním toho správného klíče.

Zdálo se, že zbytečně; pořád nic. V tom se ovšem mýlila; po celou tu dobu Jindra horečně přemýšlel, jak se dostat nahoru.

Právě, když nad vším udělala kříž: „Tak ti děkuju, Jindro a nebuď smutný, jednu noc to přece vydržíš!“ ji náhle uchopil za ramena a otočil zády ke dveřím: „Asi nevydržím,“ použil slova, která mu celou cestu z vinárny vytrvale šeptal do ucha jeho věrný kulhavý průvodce, stojící nyní v přítmí protějšího vchodu a pozorně sledující tu dvojici naproti, „bez tebe.“ dodal tiše.

Jeho tvář zvážněla, hlas měl rozechvělý: „Asi ne!“ pokusil se přitáhnout Magdu k sobě.

Ve vítězné euforii, která se jí v okamžiku rozhostila v mysli, se vmžiku rozhodla trochu ho za to váhání potrápit.

Opřela dlaně o jeho prsa, aby ji nemohl obejmout a pohlédla mu zpříma do očí: „opravdu si myslíš, že když ti jedna dala pro dnešek košem, musí se ti druhá hned vrhnout kolem krku?“ řekne lehce vyčítavým, nikoli ale odmítavým tónem.

Zaváhal: „Promiň,“ zašeptal po chvíli, „nemyslel jsem to tak. Vždycky ses mi líbila! A teď…teď jsi prostě,“ znovu na chvíli zaváhal, jak hledal příhodné slovo, „prostě skvost…ná!“ vydechne nakonec.

Přesunula ruce na jeho ramena a naklonila se k němu tak, aby ji na sobě spíš jen tušil, než cítil: „Skvostná!“ ušklíbne se, „no jasně! Po litru vína, viď! Ale,“ pokračovala vzápětí smířlivěji (jen to nepřepálit!), „přesto ti, za tu poklonu děkuji. Hodný!“

Vypjala se na špičky a nasměrovala svůj polibek, zcela záměrně mateřsky na jeho tvář, ale pak náhle, jako by ztratila rovnováhu, přepadla dopředu a na okamžik se o Jindru opřela celou vahou.

Zareagoval vzápětí; rychle se k ní sklonil a dlouze, i když ne divoce, ji políbil. Očekávaná a z její strany přesně vypočítaná reakce.

Stále měla situaci pod kontrolou. Polibek neopětovala, ale ani se mu nebránila. Dál hrála svou hru; začínala ji bavit.

„Blázníš,“ odtáhla se s pečlivě odměřenou dávkou váhavosti, „co to děláš?! Víš, kolik mi je?!“ pohlédla na něj káravě.

Přitiskl ji k sobě: „Přesně tolik, abys dokázala pobláznit každého chlapa!“

„Ale ty jsi přece ještě kluk!“ namítla s nevinným úsměvem.

„No tak i kluka!“ nedal se a znovu se ji pokusil políbit.

„Počkej!“ vyhrkla náhle, „housle!“

Zrozpačitěl: „A…opravdu jsou tak drahé?“ povolil sevření.

„Dost!“ otočila se ke dveřím a zkoušela odemknout; ruce se jí chvěly.

„Cvak! Cvak!“

„Konečně!“ pomyslela si, otevřela a vstoupila. V tmavé chodbě se zvolna otočila zpět; stál mezi veřejemi a snad ještě čekal na poslední znamení.

„Tak teda pojď, šeptla a uchopila váhajícího Jindru za ruku, „na chvilku. Udělám ti kafe.“

Vykročil do tmy.

Jakmile za nimi zapadly dveře, odlepil se od protějšího vchodu stín a trhaně překulhal ulici.

Chvíli pátravě prohlížel jmenovky na zvoncích, pak si vyhrnul límec, ponořil ruce hluboko do kapes a lehce si povzdychl.

Tato noc nebude krátká, pomyslel si. Tak aby aspoň stála za to.

 

 

Prudce posadil na lůžku.

Magda se nadzvedla vzápětí a zezadu ho objala: „Co se děje?“ šeptla a políbila ho letmo na krk.

Odpovědět popravdě by jí teď, po tom všem asi nedokázal. Pocit pýchy nad zdánlivě snadným vítězstvím se mísil s proviněním. Vůči Magdě, kterou vlastně využil jako nástroj jakési pomsty. Vůči Leoně, která si ovšem žádnou, natož takhle podlou pomstu, nezasloužila i vůči Hedvice, která by o něm jistě rázem ztratila veškeré iluze; pokud ovšem nějaké měla. Snad ano, proč by mu jinak dávala tajně ten papírek?

Papírek! Co na něm asi stálo? Proč jen ho tak klidně vyhodil!?

Proč je tak nevšímavý k citům i pocitům druhých? Otázky se jen hrnou.

Každá dívka a ode dneška vlastně i žena ho zajímá jen jako objekt dobývání.

Baví ho ucházet se, usilovat, získávat. Baví ho objevovat, zkoumat, poznávat. Baví ho sdílet, překvapovat či být překvapován, ale zároveň mu dělá dobře přít se i usmiřovat.

To všechno však jen do určité míry a určité doby.

Pak náhle, druhý den, za týden, nebo třeba po půl roce, přichází konec. Někdy rychle, nečekaně, jindy záměrně. Proč?

Do vztahů se pouštěl z nejrůznějších důvodů; ze zvědavosti, z nudy, občas aby sobě, nebo někomu, cosi dokázal, ale vždy s vědomím, že nemají téměř žádnou perspektivu. Jen výjimečně míval pocit, že by to mohlo vyjít; to, když mu některá ať už vzhledem, nebo chováním, připomněla Helenu.

Jakmile po čase, obvykle krátkém, zjistil, že se ani sebelepší reprodukce nikdy nemůže vyrovnat originálu, vše rychle ukončil.

Dívky, se kterými si kdy začal, byly vždy velmi atraktivní, pohledné, dokonce krásné, či mimořádně krásné a inteligentní. Pokaždé ho fascinovala otázka, která se přímo nabízela-jak může on, vzhledem i intelektem průměrný, možná i podprůměrný (komplex méněcennosti vypěstovaný během puberty na základě drobné postavy, malého vzrůstu a pomalého dospívání, stále fungoval), mít tak prvotřídní partnerky, které o něj, jak se zdálo, dokonce i stály.

Nerozuměl tomu a zároveň ho to těšilo, velmi často příjemně hladilo jeho ego, ale občas i mátlo. Zvláštní směs pocitů, žádné city.

Trvale si velmi přísně hlídal své džentlmenské chování; jeden z klíčů k úspěchu, jak se aspoň domníval, zároveň si nad vším udržoval i určitý druh nadhledu. Uvědomoval si, že skutečného citu není schopen.

Opravdu nebyl?

Existoval přece někdo, na koho si snad každý den vzpomněl. Ten někdo mu vcházel do snů i obyčejných myšlenek, usmíval se na něj, či vyčítavě hleděl; to podle situace.

Hlas, který si i po tolika letech dokázal vybavit, k němu jednou promlouval, podruhé se s ním hádal, pak zas tiše šeptal, nebo se smál.

Oči, ty černočerné tůně se na něj usmívaly a zároveň mu vypalovaly jizvy do duše.

Stále cítil tu teplou, až k zbláznění měkkou dlaň, paže kolem krku a první dívčí tělo ve svém náručí, heřmánkově vonící černé prstýnky ho ještě teď šimraly na tváři a klouzaly mu po krku.

Často ve svém náručí objímal a drtil víc tenhle přelud než skutečnou dívku, sdílející s ním právě ty nejosobnější chvíle.

Helena!

Ta jediná by ho snad dokázala změnit.

Občas v mužské společnosti, zvlášť když se něčeho napil a padly zábrany (nikdy neuměl pít) prohlašoval, že kdyby Helena jen kývla, přiběhne za ní jako pejsek.

Jindy, to už musel být opravdu opilý, vykřikoval, že i kdyby ho na kolenou prosila (absurdní představa), on nemá zájem.

Tyhle stále se opakující výlevy sice už dávno nikoho z jeho okolí nezajímaly, ale všichni, kteří ho znali, si to vždy zdvořile vyslechli a mysleli si své.

S vystřízlivěním pak přicházela bolest hlavy, pocity provinění, trapnosti a marnosti, při kterých prosil v duchu Helenu za prominutí.

 

„No tak, Jindro,“ Magda se k němu přitiskla a znovu ho políbila na krk, „co je s tebou?“

Pomalu se otočil, zvedl ruku a lehounce jí přejel ukazováčkem po překrásně tvarovaných rtech.

Rozkošnicky zaklonila hlavu, natáhla paže a prsty sevřela jeho vlasy: „Pojď ke mně ještě!“ zašeptala.

Jindra byl však teď už myšlenkami na své obvyklé cestě k Heleně a první vzrušení i okouzlení se vytratilo. Ze všeho nejvíc chtěl teď být sám.

„Promiň, Magdi,“ vyprostil se jemně z jejího sevření, „ale já už budu muset jít.“

Ucítil, jak na chvíli ztuhla, pak kvapně pustila jeho vlasy a posadila se: „Cože?!“

Uhnul očima před upřeným pohledem: „Už musím jít,“ opakoval tiše, „fakt!“

Prudce se odvrátila, upjatě zpod polštáře vydolovala noční košili a chvatně ji na sebe natáhla. Teprve pak se otočila zpět k Jindrovi. Pohled na ni ho pobavil i zaujal. Proč před ním právě teď, když se na obzoru objevil spor, nechtěla být nahá, chápal, ale její snaha vyzněla, dík průsvitnému materiálu úchvatné košilky (také Paříž, Magdi?) s drobnými krajkami ve výstřihu, zcela naprázdno; ta kráska proti němu byla teď snad ještě svůdnější než dřív. Uvědomil si to a bleskově začal přehodnocovat své priority; podnět byl až příliš silný. Je přece jen chlap, vlastně kluk, jak řekla Magda. Natáhl se, aby ji pohladil po vlasech.

V ženách se však, na rozdíl od dívek ještě nevyznal.

„Když musíš,“ odstrčila mu zprudka paži, „tak musíš! Nezdržuj se!“

Jeho druhou ruku, smířlivě spočívající na rameni sice nechala být, zároveň ale na ni nijak nereagovala.

Až na oči. Modře teplé pomněnky ztuhly na arktický led. Chladně modrý.

Přestože si toho všiml, odhodlaně pokračoval: „To víš, že nemusím, měl jsem jen vůči tobě výčitky. Vždyť jsem tě do toho tady,“ přelétl očima místnost a skončil pohledem na lůžku, „uvrtal skoro proti tvé vůli! Mám teď provinilý pocit, to je vše.“ nepřestával ji jemně hladit po rameni a krku. Jeho výkon mu připadal opravdu dobrý a v první chvíli se mu zdálo, že ji přesvědčil. Opět, jako před chvílí, totiž zaklonila hlavu, čímž ovšem veškerá podobnost s předchozí scénou skončila.

Magda se totiž začala náhle téměř hystericky smát: „Ty…ty že jsi mě do něčeho u-vr-tal? A proti mé vůli? No to je fór, Jindřišku, to je teda fór! Celou dobu, od začátku,“ pokračovala se zlým úsměvem, „jsem to směřovala k tomuhle konci; už od chvíle, kdy jsem ti poslala jen jeden lístek! Jeden lístek, jeden divák, víš? A pak ta prosba o doprovod…jsi vážně tak naivní, že jsi to neprokouk´? Na to, jaký seš –prý – sukničkář, tedy nic moc, chlapče!“

Zaraženě hleděl, jak pokračuje.

„Trochu to pak zkomplikovala ta Heda; líbí se ti, viď? Na tu nemáš, chlapče,“ ušklíbla se, „a nikdy mít nebudeš!“

Na okamžik se odmlčela, vzápětí pokračovala: „I tuhle drobnou komplikaci jsem zvládla a zbytek, jakmile Heda odjela domů, zbytek už byl snadný. Takže si,“ pohlédla na něj náhle a skoro mateřsky ho poplácala po strnulé tváři, „milý hochu, hlavně nenamlouvej, jaký jsi neodolatelný lamač dívčích srdcí!“ Vítězoslavně se napřímila: „Tohle byla čistočistá rutina! Moje, rutina!“

Těžce hledal slova: „A…, proč to…všechno?“ hlesl nakonec. „Vždyť ty přece můžeš mít každého chlapa, na kterého si jen vzpomeneš! Tak proč,“ hledal v jejích očích odpověď.

Měla co dělat, aby nedala najevo, jak jí ten mizera, právě teď zalichotil.

„Prostě jsem byla zvědavá, jak ses za ty dva roky změnil.“ pokračovala co nejlhostejnějším hlasem, „vždycky jsi mě, sama nevím proč, něčím zajímal. Už před vojnou jsem na tebe měla,“ na okamžik sklopila zrak… „chuť.“

Příliš se k ní a těm jejím houslím, tohle vyjadřování nehodí, pomyslel si. Představa, že ta samá žena hraje procítěně Dvořáka, nebo Šostakoviče, mu nějak neseděla.

„Musím uznat,“ pokračovala po chvíli a znovu na něj pohlédla, „že ses z nejhoršího vylízal, ale pořád je co vylepšovat. No,“ přešla náhle na smířlivý tón, „bylo to ale s tebou hezké. Moc…hezké“

Natáhla se a lehce mu pohladila ruku: „Proto ta moje prudká reakce, když jsi řekl, že už půjdeš. Chtěla jsem prostě ještě…pokračovat. Aspoň chvíli. Ještě…jednou.“ dodala s nádechem výzvy.

Měl teď, po tom výlevu na jazyku tisíc slov, kterými by ji mohl ublížit a zpočátku to také chtěl udělat. Náhle si však uvědomil, že Magda musí být, přes svou krásu a atraktivitu vlastně dost osamělá a svým způsobem nešťastná.

Proto jen vzal její ruku do své a na chvíli si ji přiložil dlaní na tvář. Po chvíli tu dlaň políbil a dřív, než Magda stačila jakkoli zareagovat zašeptal: „S tebou to bylo také moc hezké, opravdu. Děkuji ti. Nikdy na to nezapomenu.“

Tón jeho hlasu, milý, přívětivý a přesvědčivý, měl v sobě, zároveň, cosi konečného.

Dívka se proto na Jindru už jen roztržitě a poněkud hořce usmála, pak vstala z lůžka, otočila se k němu zády a začala si oblékat župan: „Kdybys mě chtěl ještě někdy vidět,“ prohodila přes rameno podivně zastřeným hlasem, „ozvi se. Moje číslo máš.“

 

 

To se teda ochladilo, pomyslel si, když vykročil Nerudovkou dolů k Malostranskému náměstí a domovní dveře se za ním s protivnou definitivností zabouchly. Vzpomínku na Magdin útulný byt, vyhřáté lůžko i její teplou náruč a pokušení se k tomu všemu rychle vrátit, musel od sebe násilím odhánět; protiklad dosud noční, studené ulice, byl až příliš markantní.

V pocitech více než smíšených, kterými teď v duchu listoval, začala pozvolna převládat lítost. Nad sebou samým. Stará vesta.

Cítil se osamělý a ponížený. Magdou, Leonou, kým vším ještě?

Že stejné ponížení připravil on Leoně si neuvědomoval, nebo spíš uvědomit nechtěl.

A Magda? Neudělal snad on podobnou věc zástupům děvčat? Ona se mu aspoň otevřeně přiznala, jak celou věc připravila.; tohle by on nikdy nedokázal. Buď hledal a nacházel nejrůznější více, či méně trapné výmluvy, nebo prostě vztahy bez vysvětlení ukončil.

Jak se asi cítila Irena, odstrčená v žižkovském průjezdu, nebo Marcela, opuštěná, bez slůvka vysvětlení? Alena, snad nejvíc podváděná, Ingrid s Markétou, které se ve chvíli prozření na sebe musely dívat? A jak bude Leoně, až to s ní skončí; už teď si byl jistý, že to udělá. Nevěděl ani pořádně proč, ale ze všeho nejvíc chtěl mít tuhle kapitolu, s jejím jménem jednou provždy za sebou. Ne proto, že ho dnes odmítla, vždyť ji za to potrestal víc než dost. Z ničeho nic ztratil náhle zájem; jedna z jeho specialit. Velmi častých.

Myšlenky se mu zatoulaly k Hedvice. Zase ji viděl hrát, zase si vybavil samet jejího hlasu, hloubku černých očí, hebkost vlasů, ladnost postavy i jiskřivý smích a na ruce ho opět poškrábaly ztvrdlé konečky štíhlých prstů. Až vzpomínka na měkkou dlaň jako by ho probudila.

Ten lístek! Proč ho vlastně vyhodil?

Své důvody znal, už je přece probíral, zároveň však nechápal, proč si ho aspoň nepřečetl.

Co to zkusit napravit?

Myšlenka, jejíž pošetilost si uvědomil vzápětí, když ho líně minul oranžový vůz s nápisem KOMUNÁLNÍ SLUŽBY s otáčejícím se kulatým kartáčem na spodku, který za sebou zanechával úhlednou, vlhce čistou stopu. Je přece čas úklidu, koš už bude jistě dávno vysypaný.

Na chvíli zastavil a tiše sledoval vzdalující se koncová světla té oranžové krabice.

Pak se ale v náhlém pohnutí mysli rozběhl za ní.

 

Řidič metařského vozu byl už za ta léta zvyklý na ledacos. Opilí flamendři potácející se ulicí s flaškou v ruce, vyžilé kněžky lásky vlekoucí se po probdělé noci utahaně domů, policejní hlídky pokuřující v závětří průjezdu, halekající fotbaloví fandové, či peroucí se taxikáři, ale také svítání nad pražskými věžemi, milenci mířící ruku v ruce na Petřín a maminky spěchající s dětmi do školky, nebo jeslí.

Přestože ze své kabiny, vlekoucí se pomalu městem, viděl snad už téměř všechno, co je v nočním a ranním městě k mání, měl dnes zažít premiéru.

Toho vyčouhlého mladíka v kvádru si všiml hned, jak vyšel z domovních dveří v půlce Nerudovky.

Zase jeden, co se vrací od paničky, odhadl zkušeným okem; takových už viděl!

Představa útulného teplého pokojíku a měkké náruče pohledné ženy ho oslovila stejně, jako před chvílí Jindru.

Sakra, kdy už mu dá garážmistr opravit to topení! Kdo má v týhle ledárně vydržet!

Ten loudající se kluk se však náhle, jak si všiml ve zpětném zrcátku, rozběhl. Ani na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby najednou neoběhl jeho auťák a nezabouchal mu na dveře.

„Co blázníš?“ spouštěl chvatně okénko a zároveň se nervózně rozhlížel, jak hledal důvod pro takové jednání. Neleží tady někdo? Nepřejel snad někoho?

„Promiňte, pane,“ ten kluk mluvil poněkud nejistě, „nevíte, jestli se už od půlnoci vybíraly v Praze odpadkové koše?“

Chlapovi se poněkud ulevilo, ale zároveň ho po prodělaném leknutí popadl vztek. Co tady blbne! A co si to vůbec dovoluje?!

„To teda nevím, mladej! Kvůli tomu se mi tady motáš před auťákem, jo?“ odsekl příkře, ačkoli Jindra přiběhl zezadu a nikterak ho přitom neohrozil. „Koukej sypat, než na tebe zavolám policajty!“

Mladík však, místo aby mu odpověděl něco drzého, jak očekával, jen sklonil hlavu: „Tak promiňte.“

Šofér, který právě začal vytahovat okénko zpět, se náhle zarazil: „Ty jsi něco omylem vyhodil, viď?“ ptal se už mnohem mírněji. Takové věci se stávaly snad každý den a lidé pak bombardovali vedení, ale i spalovnu naléhavými telefonáty s dotazy, či prosbami.

Kluk reagoval trochu posmutnělým pousmáním: „Něco…“

Okénko se hrkavě spustilo zpět: „A kde?“

„Ále,“ Jindra použil gesto zmaru, „až na Újezdě.“

Chlápek za volantem si posunul placatou čepici trochu do týlu: „Tak to je v našem rajónu. Obávám se, že to tvoje něco už teď míří do spalovny. Ale,“ dodal rychle, když si všiml jeho zklamaného obličeje, „zkus tam ještě doběhnout. Třeba se kluci někde zdrželi.“

„Tak vám děkuju, a ještě jednou promiňte.“

Placatá čepice se zakývala zepředu dozadu: „No jo,“ a okénko započalo svou opětovnou cestu vzhůru. „Hodně štěstí, hochu!“ zaslechl ještě, než se vůz znovu rozjel.

Ten se určitě někde přerazí, zakroutil šofér hlavou, když se kluk rozběhl pryč. Sáhl pro Startky a zapálil si, právě ve chvíli, kdy hubeňour zmizel za rohem.

 

V podloubí Malostranské Besedy málem vrazil do dvojice zelených, pořád, jako před léty stejně nepadnoucích kabátů s červenými výložkami. Tentokrát však, slušně oblečený a s krátkými vlasy, stál hlídce jen za jeden letmý pohled.

 

Ačkoli už přes ulici viděl, že je koš, který před několika hodinami přetékal odpadky prázdný, donutil se zklamaně dojít až k němu a nahlédnout dovnitř. Nic.

A je po všem, uvědomil si.

 Magdě si po dnešku o číslo na Hedviku, které muselo podle jeho mínění být na tom lístku, říct nemůže a jiný způsob získání ho nenapadá. Snad zinscenované „náhodné setkání“? Ale jak? Všechna vystoupení jejího orchestru bývají dopředu vyprodána a postávání spojené s čekáním na příležitost po jednotlivých koncertech mu připadalo málo efektivní.

Jistě s ní pokaždé někdo půjde; třeba zrovna Magda. Nebo ten její sólista.

Rozpačitě přešlapoval vedle prázdného koše.

Co vlastně ví? Vždyť možná už za týden vyjede orchestr třeba do Ameriky, nebo Austrálie. A na půl roku k tomu!

Znovu si stejně jako před tím, než lístek zahodil uvědomil, jak nesmyslné je něco od toho všeho očekávat.

 Každý z nás žije v úplně jiném světě a jen to, že mi někdo připomíná, i když opravdu neuvěřitelně, mou první lásku, asi není solidní základ pro budování jakéhokoli vztahu.

Jako kdyby ti, uvědomil si vzápětí neklidně, někdy o nějaké budování šlo!

Ačkoli, zrovna ta Hedvika by to třeba dokázala změnit!

Ještě dnes v noci ses nejdříve zlobil na svou holku, že tě nenechala u sebe vyspat, pak jsi zcela živočišně využil náruče jiné a už přemýšlíš o „čistém citu“ k její kamarádce! Jdi už do hajzlu, kamaráde! Do-haj-zlu!

Znechucen sám sebou se rychle rozhlédl; po mostě od Rudolfína právě připlouvala černá Volha, s rozsvíceným nápisem na střeše. V okamžitém popudu vedeném přáním být rychle pryč odtud a zpřetrhat ty nepříjemné myšlenky, mávl rukou.

Světýlko na autě zhaslo a taxík se zaskřípěním zastavil přímo před ním.

Větrný vír od jeho kol převrátil jakýsi papírek, válející se doposud nezpozorován na vozovce. Jindra se pro něj jaksi automaticky sehnul a zvedl ho; v prstech ucítil několikrát přeložený lístek.

 

 

„Tak a jsme tady,“ muž za volantem mrkl na taxametr a otočil hlavu, „dělá to padesát pět.“

Maličko se zakabonil, když mu je Jindra vysázel přesně; vždycky byl, jak říkávali jeho přátelé laskavě, poněkud šetrný a přímo nesnášel dávání tuzérů. „Mně přece,“ argumentoval, „za mou práci taky nikdo nedá nic navíc!“

„Nashle, pane“ utrousil šofér na půl úst odpověď a sotva ten držgrešle zabouchl dvířka, vyrazil prudce od chodníku; snad tady na tom zapadlém sídlišti sežene kunčofta na cestu zpátky do centra.

Jindra si ironického tónu ani nevšiml. Měl docela jiné starosti.

Celou jízdu muchlal v kapse sebraný lístek a přemýšlel, jestli mu neuvěřitelná náhoda, která se nestává snad ani v románech, přihrála zpět už jednou zahozený papírek od Hedviky, nebo je to jen shoda okolností a tenhle žmolek s ním nemá nic společného.

V autě si ho záměrně neprohlížel; snad se chtěl bez ohledu na své dřívější závěry, že to celé okolo Hedviky nemá smysl, těšit nadějí na zázraky, které se přece jen někdy stávají.

Sotva však došel k první pouliční lampě, zapomněl na předsevzetí podívat se na něj až v klidu u rodičů a nedočkavě papírek rozbalil. Skutečně obsahoval nějaký vzkaz!

Popošel ještě blíž ke světlu a přelétl očima několik řádků.

 

2 l mléka

10 rohlíků

15 dkg turisty

NEZAPOMEŇ NA POŠTU!!!

 

Tak ty zázraky se nedějí, tohle opravdu nevypadá na originál, ušklíbl se v duchu, jakmile dočetl. A možná, pohlédl do ztemnělých oken na druhé straně ulice, že je to tak dobře.

 

„Tak jak, pane, vezmete si ho, nebo ne?“ mladík v seprané, zelené bundě už jevil určité známky netrpělivosti, „koncert začíná za půl hodiny!“

„Ano…ano, jistě,“ zadrmolil Jindra roztržitě, „jaká, že je to řada?“

Hoch se vstupenkou v ruce nadzvedl maličko obočí. Vždyť už mu to říkal!

„Třináctá, pane, bohužel, ale lepší lupen už těžko seženete; je úplně vyprodáno. Kdyby mi neodřekla holka, tak…“

„V pořádku,“ skočil mu Jindra do řeči a chvatně vyndával peněženku, „mně to naopak vyhovuje.“

Mladík jen nepatrně zavrtěl hlavou-divnej, fakt divnej patron, tenhle chlápek-převzal požadovanou částku a zmizel v davu přicházejících.

Teď ještě, aby byl ten lístek falešný, napadlo Jindru, než se pustil po schodech směrem, kam proudil zástup slavnostně oblečených a stejně tak naladěných diváků.

Sehnat vstupenku se mu podařilo až napotřetí; dvakrát jel do Prahy zbytečně. Vlastně, ne tak úplně.

Po prvním neúspěšném pokusu zavolal z první budky Leoně. Aspoň vyřídí tu nepříjemnou věc…

 

Byla opravdu mile překvapená, jakmile ve sluchátku poznala Jindrův hlas, a tak výčitku, proč se tak dlouho neozval, raději spolkla. S navrhovanou schůzkou souhlasila, ačkoli stoh skript na jejím stole nabádal spíš k probdění noci ve společnosti učiva.

Na Jindru se opravdu těšila; uvědomovala si, že tenkrát v noci po koncertě, kdy mu praštila s telefonem, byla tak trochu protivná a hodlala mu to dnes vynahradit.

Před Radiopalácem, kde měli sraz, přešlapovala ani ne deset minut, když se z davu kolemjdoucích vynořil Jindra v obleku a s kravatou. Sotva si toho všimla, poněkud ji to zaskočilo.

To nám to spolu teda nebude moc ladit, pomyslela si, aniž by tušila, jak prorocká myšlenka ji právě napadla.

I Jindra se cítil nesvůj a zdaleka nejen kvůli rozdílnosti jejich oblečení, ačkoli Leoniny upnuté džíny, sněhobílé tričko a kraťoučká šedá vestička, spolu se sportovními botami na úzkém klínu (vzala si je určitě kvůli mně; ví, jak se mi vždy líbily, pomyslel si, a ještě víc ho to znejistělo) a koženou mysliveckou brašničkou místo kabelky (dárek od něj), s jeho kvádrem, bílou košilí, kravatou a černými polobotkami opravdu nekorespondovaly.

„No ne, proč tak slavnostně?“ přejela ho užaslým pohledem od hlavy až k patě. Milý, nijak nepředstíraný úsměv jeho nervozitu a nejistotu jen prohloubil.

„Ále…!“ mávl rukou, jako by od sebe odháněl nějakou zlou vzpomínku. Zároveň se tím ovšem šikovně vyhnul odpovědi; Leona už svou otázku nezopakovala.

Vzápětí překvapeně vzhlédla; Jindrova následná pusa byla tak neosobní!

Všiml si toho a omluvně se usmál: „Promiň, mám nějaké starosti v práci, víš? A taky jsem utahanej jako kůň,“ dodal rychle.

Místo pochopení se v ní začalo probouzet znechucení a možná i trochu zlost.

„Tak,“ podívala se na něj nechápavě, „proč jsi sem dnes jezdil, když nemáš náladu? Chtěla jsem se celý večer učit a jak tě teď sleduji, mám pocit, že bych asi udělala líp!“ vysmekla se mu z dlaně a napůl odvrátila hlavu.

Poskytla mu tím vlastně jedinečnou příležitost začít si hrát na uraženého (trmácím se sem dvě hodiny vlakem a ty…), rozpoutat hádku, elegantně celou vinu přehrát na ni a odejít hrdě středem.

Bylo by to ale tak nízké, že to nedokázal ani on.

Od svého rozhodnutí rozejít se s ní ustoupit nehodlal, ale když si v duchu přehrával jejich společné zážitky, znovu si uvědomil, jak hodné, milé a inteligentní děvče to je a jaké podlosti se dopustil už jen tím, že jí vůbec vstoupil do života.

Všechny pochybnosti, které tenkrát, při jejich prvním setkání před vraty kasáren sesbíral a pečlivě uschoval jeho věčný kulhavý doprovod (kde vlastně dneska vězí; s ním mi ty věčné sviňárny jdou vždycky mnohem snáz!), se mu najednou vrátily.

Uvědomil si, že pokud se mají rozejít, musí to být z jeho strany co možná nejcitlivější.

„Přijel jsem, protože chci s tebou mluvit,“ odpověděl jí co nejmírnějším tónem. Znovu se pokusil vzít ji za ruku; tentokrát už neucukla.

Naopak. Otočila se k němu, usmála se a pohlédla na něj tak vděčně, že vzápětí opět tonul po krk v rozpacích, nejistotách a výčitkách.

„Tak povídej, Jindro,“ usmála se na něj znovu.

 

 

Drcnutí zastavujícího vlaku ho probudilo. Zmateně vyhlédl ven; proboha, snad nepřejel?! Uf, ještě dvě stanice. To je, uvědomil si náhle, vlastně jediná pozitivní zpráva dnešního dne.

Totiž, dnešního ne; už jsou tři po půlnoci, ale na tom přece vůbec nezáleží.

 

Celý minulý večer se snažil Leoně vnutit názor, že tak skvělá, krásná a chytrá dívka, která má před sebou báječnou budoucnost (v tom se tedy nemýlil, dnes je uznávanou kapacitou v oboru pediatrie) si jeho, zběhlého studenta nevalného vzhledu, odněkud z venkova nezaslouží (i v tom měl pravdu; ne však proto, že bydlí na vesnici, ale pro jeho charakterové, nebo bezcharakterní (?) rysy).

Třikrát ho její slzy téměř udolaly a výčitky-proč si s ní tedy vůbec začínal, ona ho přece, vždyť to ví, nejdřív vůbec nechtěla, to on ji přece uháněl čím dál, tím víc, to on ji neustále přesvědčoval a ujišťoval-ho pálily na žalostných zbytcích černé duše.

„To ty, to ty, to všechno ty, parchante hnusnej…ne, ne, ne promiň prosím,“ omlouvala se vzápětí pokorně v slzách, „neposlouchej mě, tak to přece vůbec není!“ krásná a nešťastná zároveň.

Nakonec se, přece jen trochu uklidnila, dokonce se nechala doprovodit domů. („Přece tě nenechám jít samotnou přes půl Prahy!“ jak pozorné!)

Došli, mlčící, do stejně oněmělé Balbínky.

Leona zastavila před dveřmi svého domu a otočila se k Jindrovi, slzy opět na krajíčku: „Jindro,“ polkla nasucho, „je v tom…nějaká…nějaká…jiná?“

Její pohled nemohl unést; na okamžik sklopil oči: „Ne,“ hlesl a jen doufal, že děvče nic nepozná. Natáhla váhavě ruku a krátce ho pohladila hřbetem dlaně po tváři: „Děkuji ti za všechno hezké,“ vydechla, vzápětí za ní s bouchnutím zapadly těžké dubové dveře a její spěšné kroky rychle doznívaly na schodech starobylého vinohradského činžáku.

„Brávo, brávo,“ ozvalo se posměšně za jeho zády, když stál celý zkoprnělý dívčinými posledními slovy. Jeho kulhavý průvodce, který se tu náhle a nečekaně zjevil, popošel skoro až k němu: „Za tuhle etudu by se tedy nemusel stydět ani sám Luciper, pane!“

 

Když vystoupil na liduprázdném nádraží, začínalo právě pršet. Domů to měl zkratkou přes les sedm kilometrů.

 

Usedl do měkké sedačky s plyšovými potahy rubínové barvy a rozhlédl se po koncertním sále.

Měl štěstí, divák před ním byl skoro stejný kolohnát, jako on; skrýt se před nežádoucími pohledy z jeviště nebude tedy problém.

Třináctá řada mu skutečně vyhovovala; byl by bral třeba ještě vzdálenější. Opravdu nestál o to, aby ho tady Magda objevila. Natož Hedvika!

Těšil se, že ji opět uvidí a zároveň doufal, že jeho plán, jak se s ní zkontaktovat, vyjde.

Odpoledne si dal v květinářství na Václaváku svázat překrásnou kytici růží; stála opravdu majlant. Na ozdobnou rozkládací kartičku napsal „sl. Hedvika Šramová“ a dovnitř připojil vzkaz: Pokud máte jen trochu zájem, čekám na Vás po koncertě na schodech Filozofické fakulty. Jestli se Vám to dnes nehodí, budu zítra ve čtyři odpoledne tamtéž. Neúspěšný nosič houslí, JT P. S. Váš „lístek od tramvaje“ jsem bohužel ztratil.

Vzkaz vetknul do kytice a před začátkem koncertu vyhledal jednu z uvaděček.

„Ale mladý pane,“ starší žena v šedém kostýmku a broží s nápisem „Rudolfinum“, byla poněkud zaskočena, „květinové dary se dávají buď celému orchestru, nebo dirigentovi, maximálně ještě tak prvnímu houslistovi. No,“ usmála se na něj, když předvedl ten nejzkroušenější pohled, jakého byl schopen, „tak já to zkusím.“

Otočila se a odcházela i s kyticí kamsi do zázemí. „Ale za nic neručím!“ ohlédla se ještě jednou, znovu se povzbudivě usmála a zmizela za lítačkami, na kterých se leskla cedulka „Nepovolaným vstup zakázán“.

Chvíli postál, snad čekal, jak se věc vyvine, ale když se žena nevracela, vstoupil obezřetně do sálu.

Na podiu se již většina orchestru zabývala intenzivním laděním, či lehkým přehráváním některých pasáží dnes uváděných skladeb. Magdu, ale ani Hedviku však nebylo zatím nikde vidět. Znepokojeně pohlédl na hodinky; už jen deset minut.

Zatrnulo mu. Co jestli je koncert tentokrát určen pro menší těleso-i to se stává-a Hedvika dnes vůbec nevystupuje? Ale blbost, přemítal horečně dál, židle, na kterých minule s Magdou seděly, tam jsou! A prázdné! Trochu ho to uklidnilo, a když se pak náhle objevily, obě krásné a elegantní, jen se víc zavrtal do svého sedadla a částečně kryt divákem před sebou opatrně vyhlížel.

Hedvika byla, pokud to tedy vůbec šlo, ještě krásnější než minule.

Blýskavě černé vlasy měla dnes vyčesány vzhůru, přesně tak, jak se to Jindrovi u žen vždycky líbilo.

Taková úprava totiž odhalovala nejen krk, ale i uši, na kterých, pokud byly ozdobeny trochu výraznějšími náušnicemi, mohl vždycky nechat oči.

Hedvika tenhle požadavek plnila stoprocentně.

Šaty, opět černé (černá jí prostě skvěle sluší; i když, uvědomil si, jí by padl snad i pytel od brambor), s ramínky svázanými za krkem rovněž plnily jeho nejnáročnější představy o eleganci a kráse.

Nejpodstatnější změnu však zaznamenal hned na začátku. Hedvice se dnes skvěly na nose brýle vybrané s takovým citem, že jí přidávaly nejen na zajímavosti, ale i půvabu. Ze svých skromných zkušeností s obrýlenými dívkami věděl, že nebývá automatickým pravidlem, aby jim obroučky slušely; často tomu bývalo právě naopak.

Některá, teprve když odložila brýle, jako by náhle zkrásněla, ale mohlo to být i tím, že k sundávání docházelo zpravidla při nějaké příjemné příležitosti; třeba při líbání. Jiným naproti tomu slušely a bez nich vypadaly, citlivě řečeno, zvláštně.

Hedvika však, jak teď mohl posoudit, byla první, která vypadala báječně v obou případech.

Obě dívky zatím, snad chtěly dohnat zpoždění, horečně ladily a listovaly ve svých partiturách.

Ani jedna neměla čas, ale zřejmě ani náladu, dívat se do publika, což Jindra přijímal s vděčností. Trochu se narovnal a povolil krční svaly. A pak se náhle začaly tóny orchestru pozvolna vytrácet, až umlkly docela.

Do ticha, plného slavnostního očekávání, přerušovaným jen občasným distingovaným zakašláním z publika, vešel krokem olympijského šampiona hřmotně působící, bělovlasý muž ve fraku.

Za mohutného potlesku, který se vzápětí rozpoutal, se dirigent nejprve postavil hrdě čelem k divákům a úsečně sklonil na okamžik hlavu.

Jakmile potlesk na uvítanou odezněl, otočil se rázně k orchestru, lehce poklepal taktovkou o svůj pultík, pak široce rozpřáhl paže, jako by chtěl všechny hudebníky naráz obejmout, nebo schovat pod svá ochranná křídla.

Uplynulo pár okamžiků napjatého ticha, než je náhle prudce, v rozmáchlém gestu spustil a zahřměly úvodní tóny.

Chviličku předtím si Jindra, který měl oči jen pro místo druhých houslí, stačil všimnout, jak se Hedvika, napjatě sledující dirigenta, stejně jako posledně, natočila maličko bokem k hledišti a mírně nakročila levou dopředu. Rozparek na švu jejích šatů se přitom decentně rozevřel a lehounce poodhalil její nohu od kotníku až po koleno.

Jindra měl pocit, že do mozaiky dívčiny dokonalosti; pokud v ní ještě vůbec něco scházelo, právě teď zapadl poslední kamínek.

 

Určit místem schůzky schody Filozofické fakulty se vzhledem k nastalé situaci ukázalo jako šťastné řešení.

Venku se během koncertu rozpršelo, což ovšem člověku čekajícímu v podloubí, které bylo součástí budovy, nemuselo vadit.

Jindra měl odtud báječný přehled po celém náměstí, včetně schodů před Rudolfinem a přitom, se ho déšť, dopadající v hustých provazech na dlažbu, kde se v kalužích odrážely reflektory projíždějících aut i tramvají, stejně, jako pouliční lampy a semafory, vůbec netýkal.

Ačkoli měl před sebou zároveň celé panorama Hradčan, tonoucí v záři nedávno nainstalovaného osvětlení, sledoval celou tu hru světel jen zběžně; pravý důvod, proč tady stál, zaměstnával jeho smysly a myšlenky mnohem víc. 

Stejně jako v prvním případě, kdy před časem čekal na Magdu, si zpočátku všímal diváků odcházejících ve slavnostní náladě, posléze zaznamenal jejich pozvolný úbytek a podvědomě se připravil na druhou, „muzikantskou“ vlnu a jeho napětí postupně vzrůstalo.

Přestože byla dnes, dík množství deštníků, které téměř všichni velmi rychle a ochotně rozevírali, sotva vyšli před koncertní síň, situace méně přehledná, troufal si Jindra Hedviku poznat i pod jeho ochranou.

A pak, i kdyby ji nakrásně přehlédl, nemůže přece propást to, až zamíří přes koleje k fakultě.

Pokud ovšem přijde.

Kytici dostala a lístek četla, to věděl bezpečně.

Když se totiž na konci koncertu vršily za neustávajícího potlesku před potěšeným dirigentem obrovské kytice i květinové koše, objevila se náhle na podiu Jindrovi povědomá, drobná postava starší paní v šedém kostýmku, která nebyla za jeho růžemi téměř vidět.

Došla k Hedvice, zastavila u ní a s obličejem skoro až u jejího ucha, jí začala cosi horlivě vykládat.

 V sále nebylo v tu chvíli slyšet vlastního slova; však se také děvče po chvíli lehce naklonilo ještě víc k maličké paní. Ta jí zřejmě musela celou věc za důrazného pokyvování hlavou a jedním bezděčným gestem ruky do publika zopakovat.

Poté se zlehýnka uklonila, pohladila děvče po rameni a s omluvným gestem směrem k muži s taktovkou, stejně překvapeného, jako celý orchestr, otáčející pohledy na svou půvabnou kolegyni tonoucí v rozpacích, odcupitala do zákulisí.

Opravdu tedy nebývá zvykem obdarovávat řadovou houslistku, pomyslel si Jindra, když

v pohodlném zákrytu za vysokým divákem sledoval po celou dobu ten obraz, včetně dívčiných reakcí.

Byly úžasné.

Ve chvíli, kdy uvaděčka zamířila s kyticí jejím směrem, rozhlédla se Hedvika překvapeně po svých spoluhráčích a stejně jako oni čekala, komuže růže připadnou. Zvědavý pohled se brzy změnil v užaslý, když si uvědomila, že obdarovanou bude nejspíš ona. V tu chvíli poněkud zrůžověla ve tváři a stejná barva se jí začala vzápětí pozvolna rozlévat po krku dolů.

Jindra se v tu chvíli ptal sám sebe, jestli existuje vůbec něco, co by jí nepřidalo na půvabu.

Během výkladu, kterým ji paní s kyticí častovala, stačil růžový odstín, jež mezitím dorazil až k výstřihu, ztmavnout. Při ženině mimovolném gestu do publika černovláska rychle pohlédla stejným směrem; naštěstí na opačnou stranu, než stál tleskající dárce. Pak děvče růže rozpačitě převzalo, usmálo se na paní v kostýmku, kývnutím poděkovalo a nabídlo všem pohled na své nádherné zlaté náušnice, které se na teď už téměř purpurovém podkladě krku a uší báječně vyjímaly.

Rychlá výměna pohledů se sousedkou.

Na Magdino pozvednuté obočí a nepatrné pohození hlavou, odpověděla Hedvika nakrčením čela a téměř neznatelným pozvednutím ramen.

Pak opatrně položila kytici na svou židličku a dál s ostatními z orchestru přijímala hold diváků. Očima pomalu putovala sálem, ale nikoho známého se jí nedařilo rozpoznat.

Uvaděčka zvěstovala, že dárcem je nějaký hrozně vysoký mladík, vousy však nezmínila a možná i to bylo příčinou, že ji Jindra ani nenapadl.

Potlesk počínal pozvolna slábnout, ale pak se znovu naposled rozhořel, když na podium dorazil ještě jednou dirigent.

Náhle, téměř jako na povel utichl, ozvalo se ještě pár osamělých plácnutí a diváci se počali hrnout k šatnám.

Ve východu zůstal stát za křídlem dveří, odkud mohl ještě spatřit, jak Magda s Hedvikou zabrány do živého rozhovoru společně odcházejí; snad probíraly totožnost neznámého dárce, protože se náhle, jako na povel ohlédly do teď už téměř vylidněného sálu, Magda něco poznamenala a vzápětí obě naráz vyprskly. Jindry si nevšimly, zato on, stále napůl skrytý za dveřmi, nevěřícně zíral, jak z kytice, kterou Hedvika právě sklonila, náhle cosi vypadlo a zvolna, jako motýl s poraněným křídlem, se sneslo třepotavě k zemi, aniž by si toho některá z dívek všimla.

Jeho vzkaz!

Pocit zděšení a náhlý popud doběhnout k podiu a upozornit dívku na pro něj tak fatální ztrátu, ho ovládly jen na okamžik, protože za rozesmátou dvojicí jdoucí kolega se hbitě sehnul, lístek zvedl, dvěma rychlými kroky obě došel, poklepal Hedvice na rameno, zatoulaný papírek jí podal a s lehkou úklonou pokračoval dál do šaten. Souhrou náhod oslovil v téže chvíli Magdu po druhé straně jdoucí hudebník, takže otočila hlavu k němu a situace okolo lístku si nevšimla.

Hedvika na okamžik zastavila, přelétla očima kartičku a opět se pátravě podívala do hlediště.

Jindra tuhle reakci očekával a vteřinu před ní se téměř celý natlačil za dveře.

Přesto ale viděl, jak se dívčin obličej začíná opět barvit nachem. Magda právě dohovořila s kolegou, obrátila svůj pohled zpět k přítelkyni a cosi prohodila.

Hedvika, ještě napůl otočená do hlediště zavrtěla hlavou, chvatně si Jindrův lístek vsunula do výstřihu a vyvolala tak u něj určité velmi příjemné asociace.

Pak se rychle obrátila a společně s Magdou vykročila do míst, kde už zmizel skoro celý orchestr. Ve vchodu do zákulisí se dívka v černém ještě jednou, naposled otočila zpět, pozvedla růže a zamyšleně k nim přivoněla.

 

Konečně! S uspokojením i jistou dávkou napětí zaznamenal Jindra první dvojici hudebníků vycházející z budovy naproti.

Vyšší z nich roztáhl deštník, velikostí a tvarem připomínající obvyklou rekvizitu anglických gentlemanů a nabídl jeho část kolegovi. Ten zavrtěl hlavou, vyhrnul si límec kabátu, mávl na pozdrav a s pouzdrem od bůhvíčeho nad hlavou, vyrazil ke stanovišti taxíků.

Další muzikanti se pak mnoho minut trousili postupně ven.

Muži, ženy, dívky, mladíci.

Deštníky, občas klobouk, kapuce, dokonce pláštěnka.

Jindrovi připadalo docela zábavné, sledovat to hemžení, ale zároveň pociťoval značný vnitřní neklid. Jakousi směsici očekávání a obav.

Pak náhle spatřil ve vchodu Magdu. Zpozorněl; nebylo totiž vyloučeno, že by se v nejbližší chvíli mohla objevit i Hedvika.

Odcházela však zřejmě sama, neboť bez zaváhání rozevřela skládací kostkovaný deštník, seběhla schody a ráznými kroky vyrazila šikmo přes náměstí přímo k němu.

Zpočátku ho to trochu překvapilo, potom ale, jak se rychle blížila, začal panikařit při představě, co si bude vymýšlet, až ho tady objeví.

Anebo, uvažoval horečně, o mně už ví? Nebo hůř, poslala ji snad přímo Hedvika?

Asi ne, jeho ztracený a znovu nalezený vzkaz z kytice před ní přece schovala; to viděl na vlastní oči.

Možná…možná, že si to pak ale v šatně rozmyslela a požádala Magdu (hrozná představa) o radu. Třeba se jí i svěřila (ještě horší!). Poněkud se utěšoval pocitem, že je Hedvika spíš z těch, kteří si své věci vyřizují sami.

Stačil si ještě rychle uvědomit, co všechno člověku proletí hlavou v tak krátké chvíli, ale to už Magda skláněla deštník, který zřejmě hodlala v podloubí pořádně vyklepat.

Na okamžik zauvažoval, nemá-li se schovat za některý ze sloupů, nebo se dát na taktický ústup, když se situace náhle a nečekaně vyřešila sama.

K obrubníku před fakultou totiž v téže chvíli odkudsi s tichounkým předením připlul elegantní, černý mercedes a s ladným zhoupnutím zastavil. Řidič se natáhl přes sedadlo spolujezdce, otevřel přední dvířka a: „Ciao, bellissima!“ zvolal rozjařeně.

Magda, stojící v tu chvíli snad jen pět metrů od Jindry nejdřív překvapeně zaváhala, pak se ale rázně otočila a sestupovala k autu: „Ciao, Ricardo!“

„Ty… čekala dlouho…jsi?“ opětoval oslovený její úsměv a dívka už nastupovala: „Ale kdepak, právě jsem…“ konec věty zanikl v bouchnutí dvířek a vůz se vzápětí plavně odpoutal od chodníku.

Za úpěnlivého kvílení pneumatik vykroužil mercedes efektní oblouk, jak se svižně, navzdory předpisům, obracel do protisměru. Vysloužil si přitom několikeré zlobné zatroubení okolních řidičů.

Magdin společník se tím však evidentně nenechal rozhodit. Z otvoru, který u okénka na straně řidiče vytvořil elektrický motorek, se v reakci na klaksony vynořila paže s posměšným gestem vztyčeného ukazováčku a malíčku, tak typickým právě pro Italy.

Během okamžiku se koncová světla vozu ztratila kdesi u Klementýna.

Tak ji vida, Magdu jednu, ušklíbl se ulehčeně Jindra v duchu. Zároveň ho napadlo, že takový typ ctitelů, se k ní přece jen hodí líp než on.

„Promiňte,“ dívčí hlas za jeho zády zněl poněkud nesměle, ale zároveň zvědavě, „nejste, náhodou, pan Jindra?“

Drobná dívka s velkýma modrýma očima za ještě většími brýlemi a lesním rohem v podpaží.

Poslední minutu byl tak zaujatý situací okolo Magdy, že úplně zapomněl sledovat cokoli jiného a tu nově příchozí zaregistroval, až když ho oslovila.

„To jsem,“ odvětil překvapeně, „jste si jistá, že hledáte právě mě, slečno?“

Dívka si odhrnula s čela prameny vlasů slepené deštěm; pršelo teď opravdu silně.

„Ano, totiž…moje…Hedvika mě požádala, abych vám předala,“ zašátrala rukou v kapse svého baloňáku, „tohle,“ podávala mu zalepenou obálku.

Rázem mu to došlo; Hedvika nepřijde!

Aby na sobě nedal znát zklamání, převzal dopis co možná nejlhostejněji, a aniž by na něj pohlédl, zasunul ho do kabátu: „Děkuju vám.“

S jistým uspokojením si všiml dívčina udiveného pohledu; hra na nezájem byla zřejmě přesvědčivá.

„Máte přinést odpověď?“ zeptal se ještě a doufal, že nikoli.

„Ne, jen jsem to měla předat. Nashle,“ otočila se a začala scházet ze schodů.

„Počkejte,“ rozpomněl se Jindra konečně na své pověstné gentlemanství, na kterém si vždy tolik zakládal. Dívka se mu sice ani za mák nelíbila, ale to teď nehrálo roli. „Přece nemůžete zpátky do toho deště! Vždyť nastydnete! Stopnu vám taxíka. A…zaplatím ho,“ dodal poněkud hloupě.

Děvče se zastavilo na třetím schodu a pomalu k němu vzhlédlo: „Slyšela jsem, že jste galantní!“ pravila s patrnou dávkou sarkasmu, „ale děkuji, už mám něco lepšího,“ ukázala pohledem na vytáhlého mládence přicházejícího směrem od metra s deštníkem, který by klidně poskytl dost místa i třem.

„Tak se mějte hezky.“

„Díky, to určitě budu,“ odvětila a vzápětí se zavěsila do mladíkova nabídnutého rámě.

„Na shledanou,“ dodala ještě.

Díval se za odcházející dvojicí a tiše jí záviděl.

 

Milý Jindro,

děkuji Vám za květiny; jsou prostě báječné. Bohužel, dnes opravdu nemůžu, už něco mám. Omlouvám se. Co se týče zítřka – pokusím se přijít.                                                  

                                                                    Hedvika Š.

 

Odložil lístek, který přečetl snad už posté, na stoleček, uvelebil se s půllitrem čaje, z něhož kromě páry stoupala i opojná vůně jeho milované whisky do křesla a se slastným povzdechem natáhl prochladlé nohy blíž k hučícím kamnům.

Z Prahy se vrátil před hodinou. V nočním vlaku se netopilo, cesta lesem z nádraží tradičně propršela, a kromě toho šlápl dvakrát do louže.

Teď byly čtyři pryč, v šest, aby vyrazil do práce.

Jediné, co ho na uplynulých hodinách, kdy vlastně dostal od dvou žen, dvě pomyslné facky těšilo, byl fakt, že zítřek zmiňovaný v Hedvičině lístku, je teď už vlastně dneškem.

To znamená, že půjde-li vše podle jeho představ, uvidí Hedviku za necelých dvanáct hodin.

 

Stát po necelém dni na stejném místě a za stejným účelem, byla pro Jindru zcela nová zkušenost.

Při sledování všeobecného hemžení lidí spěchajících v tom pátečním odpoledni za zábavou, na víkend, či prostě jenom domů, si stále víc uvědomoval, že strom, rostoucí víc než dvacet let na jednom místě, se dá přesadit jen velmi obtížně.

Jistě život na venkově byl krásný, vždycky po něm toužil, ale teď, když znovu nasával ten důvěrně známý ruch, odehrávající se pod malebnými kulisami Hradčan cítil, jak moc má Prahu rád a jak se mu po ní stýská.

Snad při tom hrál roli i fakt, že tam, kde teď byl, vlastně měl být doma, nikoho neznal, nikdo na něj nečekal, myšlení venkovských lidí nerozuměl a jak si, byť nerad, musel přiznat, ani rozumět nechtěl; bylo mu naprosto cizí. Od začátku ho nemile překvapil negativním pohled venkovanů na lidi z Prahy. Všichni byli ironizováni, zesměšňováni; objevovaly se i případy otevřené zášti. Název, či pojmenování Pražák mělo během rozhovorů vždy hanlivý podtext. Převládal názor, že jde o namyšlené, arogantní hlupáky, kteří nevědí nic o normálním životě, nebo o něm aspoň mají naprosto zkreslené představy. Takové pohledy a názory se zcela zákonitě začaly týkat i jeho.

Doufal, že se to musí časem změnit, ale zásadně se mýlil; ještě dnes, po desítkách let, zaznamená občas náhlé ochladnutí, pokud někdo, kdo o jeho původu nevěděl, zjistí pravý stav věcí.

První měsíce života na vesnici ho nepřesvědčily, že udělal s přestěhováním dobře; negativa jasně převládala.

Dík bydlení na samotě nebyl aspoň vystaven nutnosti bližšího soužití s lidmi, se kterými ho vlastně nic nespojovalo, což považoval za jedno z mála pozitiv svého nového života.

Pátek, dřív vnímaný jen jako poslední den před víkendem, pro něj dnes znamenal vysvobození, návrat, či spíše úprk. Zpět do „civilizace“, zpět do míst, do prostředí a za lidmi, které důvěrně znal a měl rád.

Pobyt „doma“ vždy natahoval, jak jen mohl; zpět na venkov jezdil, až v pondělí, prvním raním vlakem. Žil tehdy velmi nespokojeně, ačkoli na všechny působil právě opačným dojmem. A tak týden, co týden odjížděl do Prahy, kde zůstalo jeho srdce a dík hrdosti se stejně tak vracel zpět. Nikdy a nikomu by tenkrát tohle nepřiznal.

To všechno si uvědomoval i teď, kdy už víc, než dvacet minut opět stál v podloubí Filozofické fakulty a třídil jednotlivé myšlenky a pocity.

Kladné vítal, záporné, kterých bylo víc, od sebe odháněl.

Neměl zdání odkud, pokud tedy vůbec, Hedvika přijde a poněkud ho to znervózňovalo.

Vždycky se snažil, aby tu, se kterou se měl sejít, viděl první. Šlo o určitý druh hry a dokázal se jím docela dobře bavit.

Vždy ve chvíli, kdy očekávanou dívku spatřil přicházet, tvářil se, že si jí nevšiml a tuhle roli hrál až do konce. Záměrně předstíral zaujetí něčím, třeba četbou (byl natočen tak, aby mohl vše sledovat periferním viděním), nebo prohlížením výkladů, které mu umožňovalo sledovat dění za sebou v odraze skleněné výplně, což byla nesporná výhoda. Stávalo se tak, že děvče došlo „nepozorovaně“ až k němu, zastavilo se a pobaveně vyčkávalo, kdy ho Jindra zaregistruje, aniž by ovšem tušilo, že zábava a zřejmě daleko větší, je na jeho straně. Někdy dovedl situaci až do extrému, kdy celé minuty zaujatě obracel stránky knížky, nebo časopisu, občas se rozhlédl (samozřejmě všemi směry, jen ne tím správným), či dokonce vyrazil, v předstírané netrpělivosti na nejbližší roh, jako by chtěl zjistit, proč ta očekávaná stále nejde. To vše, většinou, za užaslého pohledu protějšku, který se nejdříve opravdu bavil, ale nakonec přece jen znejistěl a oslovením, nebo poklepáním na rameno, se přihlásil.

Zahrál pak většinou ještě překvapeného, ale cíle, aby neoslovil první, toho pošetilého cíle, který sám sobě nedokázal úplně racionálně vysvětlit a jehož podstata nejspíš tkvěla v jeho nepřiznaném ostychu a plachosti, které by mu ovšem nikdo, kdo ho znal, neuvěřil, bylo dosaženo a hra skončila.

Jindy zase pozoroval místo schůzky zpovzdálí a jakmile se děvče dostavilo, pustil se přes volnou plochu-a tedy dobře viditelný-poněkud špatným směrem, jako by se spletl.

Pokud na něj dívka zavolala, což se stávalo skoro vždy, byl záměr opět splněn.

Tahle zvláštní hra měla jen jedno pevné pravidlo. Týkala se vždy jen prvních schůzek.

 

Už poněkolikáté přehlédl terén. Možnosti, kudy by mohla Hedvika přijít, byly jen tři.

Zprava od „Kontíku“, tedy hotelu Intercontinental, zleva od Staromáku, či Klementýna a konečně zepředu od Klárova. Se vchodem do fakulty za svými zády, jehož dveře se netrhly studenty, ať už jednotlivými, nebo v rozesmátých a rozkřičených hloučcích, pedagogy, nebo ostatními zaměstnanci školy, spěchajícími dovnitř i ven, nepočítal.

Vždy ho bavilo poslouchat útržky cizích hovorů a spřádat z nich příběhy nebo fantazie o rozmlouvajících, ale dnes všechna ta loučení, přání krásného víkendu, domlouvání se na restauraci, kam se večer zapadne, hodnocení včerejšího mejdanu či nějaké holky a další řeči, plynoucí po celou dobu čekání kolem něj, poslouchal jen na půl ucha.

Když hodiny na průčelí UMPRUM šikmo přes ulici vyťukaly dvěma tóny půl páté, začal pomalu chápat, že svou věc pro dnešek a možná i jednou provždy prohrál.

Cítil nejen zklamání, ale i něco jako rozčarování. Postavil sice Hedviku před hotovou věc, na poslední chvíli a v jejím vzkazu stálo „pokusím se přijít“, ale jestli si opravdu nebyla jistá, měla odmítnout, navrhnout jiný termín, nebo třeba napsat své telefonní číslo. Takhle ji nemůže ani kontaktovat a zbývají mu dvě možnosti. Racionální-zanechat tohohle, předem prohraného boje a iracionální-podstoupit celou tu anabázi znovu od začátku.

Nevadilo mu, že sem cestoval zbytečně; byl přece pátek, kdy jezdil do Prahy pravidelně. Ale těšil se, opravdu se těšil, že ji uvidí, byť si ve skrytu duše od začátku připouštěl i tuhle právě nastalou možnost.

Znovu se rozhlédl všemi třemi směry-nic-a začal pomalu, rezignovaně scházet ze schodů.

„Promiňte, čekáte dlouho?“ ozvalo se náhle za ním. Ten hlas slyšel sice jen jednou, ale poznal ho ihned.

V mžiku se ovládl, a aniž by dal na sobě znát překvapení, nebo snad dokonce radost, otočil se pomalu zpět.

Stejně jako tenkrát, poprvé, na schodech blízkého Rudolfína, spatřil nejdříve dívčiny boty. Dnes velmi elegantní, kožené, kotníčkové; evidentní dovoz. Očima putoval dál, přes zřejmě zcela nové, skvěle padnoucí (aby ne s její postavou) originální Western Super Rifle, tehdy téměř nedostupné, světle šedé, vypasované sáčko, které ještě víc zvýrazňovalo ladnost její postavy (Helena někdy nosila podobné), aby svůj pohled nakonec zastavil na nejistě se usmívající tváři.

 „Kdepak,“ prohodil ledabyle, „právě jsem přišel.“

Rozpačité napětí v jejím obličeji rázem povolilo, Hedvika se, pro něj docela nepochopitelně, rozesmála na celé kolo a v očích, tolik připomínajících ty „široký, hluboký tůně“ se jí roztančily, už od minula známé, veselé plamínky: „Kecáte, totiž…pardon, nemluvíte pravdu! Já už vás tady totiž pozoruji skoro čtvrt hodiny a…“

„Pozorujete?“ skočil jí překvapeně do řeči, „vy mě pozorujete? Ale odkud…a…proč?“ při každém slově vystoupil o schod blíž k ní. Byla výrazně vyšší, než většina jeho dívek; příjemná změna. Kudrnaté černé prstýnky jí tentokrát během smíchu nikde neposkakovaly, nýbrž ukázněny elegantní sponou z tvrdé kůže, jejímž prostředkem procházela dřevěná jehlice, poslušně spočívaly v tlustém uzlu na zádech. Představa, jak tuhle jehlici pomalým pohybem svých prstů vytahuje z té elegantní kožené elipsy a jednotlivé prameny jejích vlasů se, potěšeny tou nenadále nabytou svobodou, vesele rozlévají po oblých, nejlépe nahých ramenou, rychle zaplašil; tak daleko s ní není a kdoví, jestli někdy bude. Spíš ne.

Dívčin pohled náhle na okamžik poněkud zvážněl; snad přečetla něco z jeho předchozích myšlenek. Avšak když vzápětí pohodila hlavou k masivním vchodovým dveřím fakulty, tedy k jedinému místu, odkud ji nečekal a začala odpovídat na jeho zmatenou otázku, ohníčky v očích jí už zase vesele plápolaly: „No přece odtud! Stála jsem za tím tlustým sklem opravdu víc, než deset minut a, promiňte, nemohla jsem se vynadívat!“ Opět se rozesmála: „Byl jste tak zajímavý!“ přikryla si hřbetem ruky ústa, a aby si snad její slova nevyložil jinak, než byla myšlena, rychle pokračovala: „Myslím, jako ze studijních důvodů, víte? Já se tady,“ nové pohození hlavou směrem k budově, „totiž pokouším studovat psychologii. Dneska jsem měla zápočet…ano, ano, dopadlo to,“ odpověděla roztržitě a vrátila se k tématu, „chvíli jste byl plný energie, pak zase bezradný, naštvaný, nerozhodný; u vás se střídaly všechny možné pocity, a kdyby se na vás někdo, jako jsem to udělala já, zaměřil…máte totiž dost čitelnou řeč těla, víte?“ podotkla, snad v narážce na jeho pohled, dosud upřený na sponu a rozpačitě si štíhlými prsty přejela po vlasech, jako by se chtěla přesvědčit, že jsou pořád ještě tam, kde mají být. „Až moc…čitelnou.“ dodala tiše a sklopila na okamžik oči.

Na chvíli zauvažoval, jestli Hedvika opravdu může tušit, co si před chvílí, v souvislosti s jejími vlasy a ozdobou v nich představoval-jednou se jí na to zeptám, sliboval si-pak ale rychle navázal: „No, jestli jsem vám aspoň trochu posloužil coby studijní objekt, je,“ uklonil se poněkud groteskně směrem k ní, „potěšení na mé straně.“

Teprve teď, vědom si, že se spolu ještě ani nepozdravili, a že ruku musí nabídnout ona, se znovu lehce a poněkud prkenně uklonil, tentokrát ovšem bez jakékoli grotesknosti: „Dobrý den, slečno Hedviko, jsem opravdu rád, že vás vidím. Za těch pár minut čekání, to skutečně stálo.“ řekl velmi obřadně.

„Přišla jsem ráda,“ usmála se dívka příjemně a zároveň prostě a pokračovala, „vím, že si na tom vykání asi dost zakládáte a máte ho, zřejmě, jako součást balící techniky,“ znovu si přikryla hřbetem dlaně ústa, „ale byla bych radši, kdybychom si mohli tykat. Já jsem, jak už asi víš,“ opět ruka na puse, „Hedvika. Ahoj!“ dodala, narovnala se do téměř vzorného pozoru a rázně napřáhla pravici.

Uchopil ji vděčně, ještě vděčněji se ujistil o její opětovné příjemné měkkosti i nechybějících drobných mozolcích na prstech.

Všimla si jeho pohledu na konečky svých prstů a pokusila se ruku stáhnout zpět. „Jindro!“ řekla káravě, když jí pevnějším stiskem únik nedovolil, „sotva si tykáme a už zlobíš! Nemám ráda,“ pokračovala, „když mi někdo kouká na prsty! Není na nich nic estetického; je to daň mému hraní.“

„Proč myslíš, že to není pěkné?“ zeptal se s nevinným úsměvem. „mě na tobě tenhle nevšední detail naopak velmi upoutal! Hned poprvé!“ (o tehdejší a vlastně i dnešní chuti políbit, či přímo zlíbat ty konečky, skromně pomlčel).

Krátce se zahleděla do dálky: „Zvláštní,“ pronesla poněkud nepřítomně, „opravdu zvláštní. Něco takového mi ještě nikdy nikdo neřekl…“

„Jednou to přijít muselo,“ prohlásil Jindra lakonicky, „a mám radost, pokud jsem tím prvním byl právě já!“

„Hm,“ pokrčila pobaveně nos, „to ale asi není všechno, cos mi chtěl na úvod říct, že?“

„Proč myslíš?“

„No můj instinkt a tvoje čitelnost mi napovídají, že máš na srdci ještě něco a…“

„…máš pravdu,“ skočil jí do řeči, „něco by tu ještě bylo, ale…“ krátce zaváhal, aby jí vzápětí zpytavě pohlédl do očí a pokračoval: „Co ty brýle včera a proč je dnes nemáš?“ zeptal se s nepatrným nádechem lítosti.

„Líbily?“

„A jak! Ale,“ pokračoval a proti svým zvyklostem přimhouřil poněkud rozjíveně levé oko, „bez nich je to,“ ohromený pohled, „rovněž báječné. Půjdeme?“ zareagoval na její rodící se rozpaky.

Usmála se víc očima, než ústy: „Jistě, ale kam?“

S přehnanou rozverností rozpřáhl ruce a lehce zaklonil hlavu: „Kam jen si budeš přát!“

 

U Klementýna využil při přecházení ulice situace a vzal náhle Hedviku za ruku; zdánlivě proto, aby ji zadržel před projíždějícím autem. Její měkoučkou, tentokrát levou dlaň si pak chytře, jak se domníval, ponechal ve své.

Omyl, ze kterého ho vzápětí vyvedla sotva se nechala způsobně převést na druhou stranu. Jakmile vstoupili na chodník, povolila stisk a ruku zlehka, přesto však rozhodně vyprostila.

„Děkuji za pomoc,“ usmála se, „dál už ale můžu jít sama.“

Jedna nula, pomyslel si; asi jsem ten začátek trochu přepálil.

Takové spěchání nebývalo příliš jeho stylem; na pilu tlačil jen málokdy. Většinou čekal, jak se věci vyvinou a často proto působil vlastně ostýchavě. I ve chvílích, kdy už většina dívek vysílala signály, hrál dál nechápavého.

Šlo o v pořadí další, poměrně náročnou hru, která z něj mohla udělat právě tak nesmělého romantika, jako natvrdlého blba. Ano, i to mu kdysi jedna z holek vmetla do tváře; nebyla však, co se chování týkalo, vůbec jeho typ, takže její kritiku přijal s klidem.

Většině dívek ale dojem, že se jedná o čestnou výjimku kluka, jemuž nejde „jen o to“, imponoval a úspěchy přicházely.

V případě Hedviky však žádnou podobnou hru předvádět nehodlal. Ta na „slepou bábu“ mu u ní stejně nevyšla, a navíc se stále ještě dík rozchodu s Leonou cítil jako opařený.

O tohle děvče poprvé od dob Heleny opravdu stál.

Jestliže ji před chvílí vzal za ruku, nebyla v tom pouze vypočítavost. Udělal to především proto, že to tak cítil.

 Ačkoli výraz jedna nula, který před chvílí v duchu použil, by spíš nasvědčoval „sportovnímu přístupu“, hluboko uvnitř ho její odmítnutí mrzelo.

Vešli na Karlův most a pomalu míjeli tu jedinečnou venkovní galerii, vymyšlenou kdysi kýmsi opravdu geniálním. Jistě měl tenkrát i řadu odpůrců-barokní sochy na gotickém mostě-ale spojení se v běhu času ukázalo víc, než šťastným a učinilo tak Prahu ještě přitažlivější.

„Krása, co?“ nadhodila Hedvika po kratší, trapné odmlce, jakmile si povšimla Jindrových pohledů zkoumajících mostní výzdobu, „také proto bych asi nemohla a ani nechtěla žít trvale mimo Prahu. Víš, viděla jsem spoustu krásných měst po celém světě; jedna z výhod mojí práce. Ale tohle,“ spočinula očima na celém, tak známém panoramatu mostu a Hradčan, „to se nemůže nikdy omrzet. Mám to tu,“ pokračovala a znovu se rozhlédla, „strašně ráda a obdivuji tě,“ (cítil, jak mu poskočilo srdce) „že jsi našel odvahu opustit to.“

To jsem si mohl myslet, ušklíbl se v duchu, že se ten obdiv bude týkat jen něčeho takového.

Policejní hlídka, která je právě pomalým krokem minula, spočinula krátkým pohledem pouze na dívce; z pochopitelných důvodů. Jindry si ani nevšimla.

Zvláštní, uvědomil si rychle, bývaly časy a není to zas tak dávno, že by se takové setkání nejspíš neobešlo bez kontroly dokladů. Minimálně.

Každý ví, časy se mění, kmitla mu hlavou písnička od Golden Kids, tedy tria Kubišová, Vondráčková, Neckář ze zlatých šedesátých.

Trochu jako kdysi, během třídního mejdanu na rozloučenou, po kterém mu dala Helena kopačky. Jenže tehdy mu na písničky navazovaly myšlenky; dnes je tomu naopak.

Vzápětí si uvědomil, že by místo neplodného bloumání v minulosti měl spíš přemýšlet o posledních Hedvičiných slovech. To, proč měl od začátku pochybnosti, kvůli kterým posledně zahodil i její lístek, se teď v těch několika větách jasně projevilo.

Ona by z Prahy nešla, on nevidí jedinou možnost, jak by se mohl vrátit.

„Já…“ začal váhavě, „myslím, že na tom není nic k obdivu. Celý život jsem si přál žít na venkově. Zvláštní, ale dnes, když jsem na tebe,“ krátce se pousmál, „tak čitelně čekal, přemýšlel jsem o podobných věcech.“

„A…k čemu jsi…do-spěl?“ zeptala se trochu plaše.

„Že to tady mám z mnoha důvodů také moc rád a teď…“ povzdychl si, mávl rezignovaně rukou a letmo na ni pohlédl.

Maličko zrudla: „Co teď?“

Němě na ní dál hleděl.

„Co teď?“ opakovala tiše, ale naléhavěji.

Sklonil hlavu: „Teď mám možná o důvod víc.“

„Možná?“ usmála se, ale pohled jí zvážněl.

Náhle měl pocit, že v něm povolila nějaká stavidla. Neměl ve zvyku komukoli se otevírat, ale tentokrát to pravidlo snad i proti své vůli porušil.

„Tak dobrá. Řeknu ti, jak to cítím, ale nesmíš mě, prosím, přerušovat. A pak mě můžeš kopnout třeba, třeba do holeně, nebo poslat,“ opatrně se rozhlédl, „k čertu!“ dodal a tázavě se na ní podíval.

Když přikývla, pokračoval: „Od prvního okamžiku, kdy jsem tě, tenkrát na prvním koncertě uviděl, jsi mi úplně učarovala,“ rychle vrhl nejistý pohled na Hedviku; hlavu měla skloněnou.

„Jsi neuvěřitelně krásná, okouzlující, úžasná…“ znovu na ní pohlédl; její obličej počal opět měnit odstín.

„Stůj, co stůj jsem o tobě chtěl získat nějaké informace prostřednictvím Magdy, ale když mi tě pak náhoda přihrála přímo před nos, choval jsem se, promiň, jako vůl.“

Překvapen a rozrušen svou nebývalou upřímností, rozhodl se najednou povědět jí téměř všechno.

„Ten lístek od tebe, který mě popravdě naprosto zaskočil, jsem neztratil, jak jsem ti napsal, ale…za…hodil.“

Udiveně na něj pohlédla, nadechla se, ale dřív, než stačila cokoli říct, pokračoval: „Byla to hloupost, jasně, ale…ale…,“ hledal marně slova vysvětlení, „…jak jsem říkal, udělala jsi na mě ohromný dojem, jsi milá, vtipná, inteligentní a přímo neuvěřitelně kultivovaná. Tohle všechno mě na tobě strašně přitahovalo a zároveň odrazovalo. Já totiž…“ sklopil oči, „…nesahám ti ani po kotníky!“

Znovu se nadechla ale on, v obavách, aby ho nepřerušila, klopýtal svým vysvětlováním dál: „No a pak ještě ten tvůj…Carlos…“ řekl tiše, opět na ni pohlédl a překvapilo ho, že se při téhle poznámce poprvé usmála.

Trochu ho to rozhodilo a na chvíli proto zmlkl, ale jakmile se k němu začala otáčet, snad aby reagovala, zarazil ji prosebným gestem: „Ještě chviličku, prosím!“

Pár okamžiků kráčeli mlčky.

Minuli sousoší Turka s otroky, pak dům, za jehož nejvyšším oknem visely dva válečky od mandlu, k nimž se vázala jakási prastará pražská pověst, na kterou si teď nemohl zaboha vzpomenout. Až u druhé mostecké věže navázal: „Všechny tyhle tvoje klady, ale i tvůj způsob života, který se tak liší od toho mého, mě nakonec přesvědčily, že nemá smysl se o cokoli pokoušet, s čímkoli začínat.“

Na okamžik mu položila ruku na rameno: „Můžu teď chvilku já?“

Pokusil si její dlaň na sobě levou rukou přidržet, ale opět se mu vysmekla, byť ne tak rozhodně, jako poprvé.

Rezignovaně spustil paži zpět: „Promiň, ještě ne“ řekl prosebně, „já už bych to pak nedokázal říct.“

Začal jí pak vyprávět svou poněkud upravenou verzi večera, kdy se viděli poprvé. Zmínil vinárnu, ale cestu k Magdě ukončil před jejími dveřmi. Nevynechal dokonce ani Leonu a své rozhodnutí rozejít se s ní. Byl skoro zhrozen svou upřímností, kterou ovšem nedotáhl do úplného konce. O Magdě se dál už nezmiňoval. Radši.

Popis hledání lístku okolo odpadkového koše a zmínka o tom, jaký vzkaz si nakonec přečetl pod lampou, vyvolal u Hedviky nejen úsměv, ale vzápětí i energickou reakci, které už nedokázal zabránit: „Ale no tak, Jindro, nemůžeš si přece myslet, že ti budu věřit úplně všechno!“

Zarazil se. Že by se Magda přece jen „pochlubila“? Vzápětí, když Hedvika pokračovala si zhluboka oddechl.

„Musel jsi přece poznat, že to není ten původní lístek!“

„Ale jak? Lístek jako lístek!“

Zastavila se: „Když už jsi ho předtím jednou viděl, tak bys ho přece musel poznat!“

„To asi ano…jenže…já…já ho předtím…neviděl. Celou dobu jsem ho drtil v kapse a pak, když moje pochybnosti převážily, rovnou jsem ho vyhodil.“ Rozhodil bezradně rukama.

„Takže vy jste…tys ho…ani…nečetl?“

Povzdechl si: „Ne.“

„Ale jak jsi tedy mohl vědět,“ pokračovala užasle, „co v něm stojí?“

Na okamžik se zarazil: „Myslel jsem,“ přiznával poněkud neochotně, „že když mi ho dáváš tajně, je v něm něco jako telefonní číslo, nebo tvoje adresa…zkrátka,“ pevně jí pohlédl do očí, „nafoukaně a nekriticky jsem se domníval, že tak výjimečná a skvělá dívka jako ty, projevila zájem o mě, což, jak teď z tvých reakcí čtu, byla naprostá hloupost.“

Během poslední věty už Hedvika reagovala odmítavými gesty a sotva Jindra skončil, vyhrkla: „Omyl! Je sice pravda, že lístek nebyl „pokusem o seznámení“, jak sis asi myslel; to opravdu není můj styl, abych kohokoli po půlhodině, byť by mi byl…hm“ ucukla na okamžik pohledem, „sympatický, takhle oslovila. Na lístku jen stálo, že ti děkuji za doprovod, ať si z Magdiných řečí nic neděláš a že kdybys někdy v budoucnu třeba sháněl lístky, ať mě neváháte, vlastně neváháš; vidíš, úplně jsi mě teď rozhodil, nechat vzkaz v kanceláři orchestru. Mám totiž,“ dodala na vysvětlenou, „poněkud větší možnosti než Magda. Jo, a když mluvím o Magdě, byla to právě ona, kdo mě k tomu jednání přinutila. Ne, ona sama ne,“ odpověděla rychle, „spíš to její podivné chování během naší cesty. Opravdu, celá ta situace mi byla hrozně trapná a bylo mi tě…líto.“

Hm, paráda, hvízdl si v duchu Jindra. Tak soucit v tom byl; to jsem to teda dopracoval!

Navenek však na sobě nedal, jak si myslel, nic znát.

 „Musím ale zároveň přiznat,“ pokračovala, jako by si opravdu ničeho nevšimla, „že ačkoli to byla naprosto nevinná nabídka, nemívám ve zvyku ani to, což by ti jistě potvrdili lidé, kteří mě dobře znají. Říkám to jen proto, abys věděl, že jsem se tě před chvílí tou poznámkou o lítosti opravdu nechtěla dotknout.“

„Asi jsem fakt víc čitelný, než je zdrávo,“ pokusil se Jindra usmát; příliš mu to nešlo.

„Takže,“ sklopila oči k dlažbě a maličko zrůžověla, „kdoví, co za tím mým rozhodnutím s lístkem všechno bylo. To jen tak na okraj, aby ses tady zbytečně neobviňoval z namyšlenosti. Když mi včera přinesli ty nádherné růže, ani ve snu mě nenapadlo, že jsou od tebe. Bylo mi ale jasné, že jsou od někoho, kdo se nepohybuje v naší branži a nepsaná pravidla květinových darů jsou mu úplně cizí; tedy žádný můj známý. Hm,“ dodala posmutněle, „vždyť já se vlastně pohybuji jen v muzikantských kruzích.“

„No,“ navázala rychle na předchozí téma, „však jsem si také za tu kytku vyslechla po koncertě své. Vzkazu jsem si nevšimla, dokonce jsem ho ztratila a nebýt kolegy, který mi ho vrátil, skončil by, nejspíš, po úklidu podia někde v koši; a to by bylo, nemýlím-li se,“ opět si přikryla pusu a rozpustile pohlédla na Jindru, „v tomhle příběhu, podruhé.“

Ten však, kromě kratičké myšlenky, že lístek skončil na mnohem zajímavějším místě, tedy v jejím výstřihu, nebyl, jak se zdálo, s celou věcí ještě srozuměn a stále téměř zarytě mlčel.

„Tak co se vám ještě nelíbí, milý Holmesi?“ pokračovala v reakci na jeho zadumanou tvář, „máte snad ještě nějaké otázky?“

„Těch by bylo,“ zabručel si, spíš pro sebe.

Dívka zřejmě zaslechla část jeho poznámky, protože ho náhle dvěma spěšnými kroky předešla, otočila se k němu čelem, zkřížila ruce na prsou, zabodla do něj své překrásné černé oči a pokračovala chůzí pozpátku: „Čekám!“

Když chvíli nereagoval, sklonila hlavu k levému rameni, aniž by z něho spustila oči: „Hm?! Čekám!“

Nejistě po ní střelil očima a zamračil se: „Spadneš!“

Překlopila hlavu zleva doprava: „Če-kám!“ opakovala s takovým důrazem, že se musel usmát. Vzápětí si, poněkud dramaticky, povzdychl: „Tak dobrá, ale nejdřív se, prosím, otoč zpátky; mám strach, že bys fakt mohla upadnout!“

Během řeči ji uchopil vysoko nad lokty a jemně otočil do směru chůze.

Při manévru, jemuž se bez protestů podvolila, neodolal pokušení a oběma palci ji zlehýnka přejel po klíčních kostech, tedy na místech, kde je dotek téměř neznámé dívky nejen poněkud na pováženou, ale i nanejvýš vzrušující.

K jeho podivu i radosti na tenhle jeho pokus nereagovala nikterak negativně, ačkoli si ho, evidentně, všimla. Jen se na něj krátce podívala a: „Jindro!“ řekla tónem paní učitelky, napomínající prvňáčka, píšícího už zase mimo nalinkované okraje.

Rozpačitě zastrčil ruce do kapes, ale na prstech stále cítil nejen jemnost látky jejího saka, ale hlavně téměř neznatelné obrysy jejích klíčních kostí. Násilím ten pocit odsunul a nadechl se: „Tak tedy ty otázky. Zaprvé, milý Watsone,“ s potěšením zaregistroval její pousmání, ale zároveň mu to nahrálo: „A propos, když vidím tvůj úsměv, začnu s ním. Co znamenal?“

Nechápavě vzhlédla: „Co?“

„Ten úsměv, přece!“

„No, líbilo se mi to oslove…“

„…tenhle nemyslím,“ skočil jí netrpělivě do řeči, „to jsem jen reagoval na toho tvého Holmese. Ptám se na ten první, zcela nepochopitelný, když jsem se zmínil o tvém…muži.“

Tázavě zvedla obočí a pohlédla na něj s nevěřícím úžasem: „O mém, co?! Já přece…teda, pokud vím, vdaná nejsem.“ dodala přes opětovnou ruku na ústech.

„No jasně, měl jsem na mysli toho Španěla, o kterém se zmiňovala Magda. Už to není žádný kluk, abych o něm mluvil jako o tvém klukovi a slovo…milenec…mi nějak nešlo, promiň, z pusy.“

Z údivu přešla Hedvika rovnou do smíchu: „Jo Carlos! Aha!“

Jak nerad slyšel to jméno právě z jejích úst! Bylo mu trapně, že s ním vůbec začínal, a zároveň už podruhé nerozuměl její reakci na zmínku o něm.

Zdálo se, že pochopila, o čem právě dumá, na chvíli se přestala smát, bylo však vidět, že ji to stojí námahu.

O to víc nechápal, přesto se mu však celá situace začínala zamlouvat. Konverzace nabyla zcela neformální podoby a z reakcí dívky teď podvědomě vycítil, že celá ta záležitost okolo toho jejího Carlose asi není úplně tak, jak se dosud domníval, nebo, lépe řečeno, jak mu napovídala Magda.

„Víš, on totiž Carlos…,“ začala Hedvika rozvláčně a náhle zvážněla, až se Jindra lekl, „Carlos,“ opakovala zamyšleně, „je výborný kluk, fešák, dokonalý gentleman. Kdykoli je v Praze, bydlí u mě…“

Tak už dost, dost, chtělo se mu zakřičet. Ta holka má zvláštní talent, jak člověka ranit! Skoro jako já, nebo…Helena.

Chtěl se od ní dozvědět, že je všechno jinak, že je to jen přítel a místo toho tady naslouchá ódám na skvělého muže.

Ačkoliv, co si vlastně představoval? Jeho přání bylo jen otcem myšlenky, nic víc. Ale dobře mi tak, sám jsem si na tyhle vidle (při myšlence na ten pichlavý nástroj se opět krátce rozhlédl-á věrný společník stojí támhle v průjezdu domu, který právě míjeli, ruce zkřížené před sebou, v očích něco jako výsměch; snad má i ďábel chvilky smyslu pro spravedlnost, napadlo Jindru a dává mi teď poznat, jak chutná zklamání) naběhl. 

„Ale zároveň je,“ pokračovalo mezitím děvče, „…Jindro, tohle ti říkám jen proto, že mi záleží na tom, abys znal pravdu, jak to mezi ním a mnou je. Musíš mi ale slíbit, že to zůstane jen a jen mezi námi; to prostě musíš!“ její hlas zazněl naléhavě, Jindru překvapil, probudil v něm nový zájem a zároveň také trochu potěšil. Že by to opravdu bylo všechno jinak?

„Tak co, slíbíš mi to?“ její upřený pohled se mu provrtával až na dno duše.

„Samozřejmě, že ano,“ hlesl a rychle dodal: „Nejsi mi, ale ničím povinována! Známe se přece tak krátce; nemusíš mi říkat nic!“

 „Chci ti věřit,“ sklopila na chvilku oči a hned pokračovala: „Carlos je dnes už známá osobnost a velmi mu záleží na jeho pověsti. Jak jsem řekla, když je tady, bydlí u mě, chodíme do společnosti, do divadla, na koncerty, a tak si nás, postupně, dali všichni dohromady. Takhle to má ale Carlos zařízené ve všech městech, kam pravidelně zajíždí. A přitom…“ Hedvika se znovu odmlčí, „on…jak to říct, aby to neznělo vulgárně, nebo urážlivě…“ zaváhá, pak si povzdychne, „on není ani trochu na děvčata! Ale,“ dodala kvapně, když si všimla Jindrova výrazu, „než ho začneš odsuzovat, měl bys vědět, že na západě se tohle bere úplně jinak než u nás. Tihle lidé tam nebývají terčem posměchu, pohrdání, nebo dokonce represí, jako tady. Ale zároveň se tím, samozřejmě, nikdo nechlubí. Carlosovi lichotí, že má spoustu fanynek, proč také ne, je to, tedy z ženského pohledu, kus pěkného chlapa a samozřejmě se bojí, že by o tyhle příznivkyně mohl přijít, kdyby…no, kdyby pravda vyšla najevo. Spřátelili jsme se na jednom turné. Myslela jsem si, že mi nadbíhá a nebylo mi to, tenkrát,“ krátký pohled na Jindru, „proti…mysli. Pak se mi ale svěřil, jak to je doopravdy a požádal mě, jestli bych mu nepomohla hrát tu jeho hru. Díky ní má svou pověst a zároveň drží dotěrné fanynky na uzdě.“

Jindra teď vlastně nevěděl, jak se má na celou věc dívat. K homosexuálům pociťoval vždy odpor a něco jako pohrdání. Nemile ho překvapilo, že se Hedvika na jednoho z nich nejen dívá jako na člověka hodného respektu ale, že je zároveň ochotná hrát s ním, jak sama řekla, tu hru.

Na druhou stranu si uvědomoval, že dokud tenhle pikantní detail neznal, vážil si Carlosova umění, rád poslouchal jeho muziku a cítil k němu obdiv. A to by to snad měl nyní kvůli tomu zcela odhodit?

Co je vlastně důležité? To, co člověk umí, kým je, nebo jestli se mu líbí ženy, či muži?

Vždyť tenhle Španěl dokázal svým uměním rozesmát i rozplakat zástupy lidí; tytéž zástupy by ho ovšem ve chvíli „poznání“ dokázaly zcela zavrhnout, pohanět, poplivat.

Kdo je pak lepší? Ten, kdo rozdává radost a provinil se jen trochu pozměněnou genetickou výbavou, nebo veřejnost, ochotná dát kohokoli, ať už má jaké chce kvality, ve jménu jakési morálky, na pranýř.

Jsem stejně povrchní, jako všichni ostatní, uvědomil si znepokojeně, a to zjištění mu nebylo příjemné.

Hedvika si nejspíš uvědomovala, co se v jeho mysli odehrává a ptala se sama sebe, jestli bylo vůbec nutné jít s tím vysvětlováním až tak daleko. Možná stačilo jen říct, že jsou s Carlosem přátelé, možná mohla úplně mlčet. Nic mu přece nedluží, vidí se podruhé v životě, prakticky ho nezná…jistě.

Ale už poněkolikáté se dnes přistihla při myšlence, že jí na tom vytáhlém, a tak krásně hubeném klukovi něco zajímá, něčím jí není lhostejný a baví ji jít vedle něj, poslouchat ho a číst v jeho tak čitelné řeči těla.

 Dosud v ní našla jen rozpaky, veliký ostych před ní, radost (snad z ní) a pak, hned na začátku schůzky tu…rozepnutou sponu.

Ale tu by mu snad mohla i odpustit; všichni chlapy jsou přece tak trochu stejní.

Decentně si přivoněla k něžné, temně rudé růži, kterou jí galantně koupil v prostinkém stánku před první mosteckou věží, a přes okraj okvětních lístků na něj znovu pohlédla.

Připadal jí jako svěží závan vzduchu toho jeho Křivoklátska, jako chladivý doušek ze studánky kdesi v malebném zákoutí, kde nejhlubší je les…jaký rozdíl oproti zatuchlému prostředí pražské „vyšší společnosti“, kam sice podle snobských pravidel jejích zakladatelů ani nepatřila, ale kam zároveň měla, díky Carlosovi, dveře otevřené.

Kolik renomovaných, ale i zcela podprůměrných umělců těch nejrůznějších oborů, všelijakých veksláckých bossů, noblesních pasáků a naproti nim i soudců, nejrůznějších tajemníků a jejich asistentů; ano ti všichni, ale i mnozí jiní do téhle pestré mozaiky patřili, se o ni pokoušelo! Nebylo divu, vždyť v prostředí věčných večírků s nepřeberným množstvím jídla i pití, na kterých se tahle nesourodá společnost scházela, působila Hedvika svým vzhledem, vystupováním i kultivovaností, vedle většinou evidentně najaté dámské části, jako zjevení. Občas musela odolávat i značnému nátlaku. Vždy se jí to povedlo, dokonce, i když zájem projevil tajemník jakéhosi obvodního výboru KSČ.

Oplzlý pohled, kterým na ni funkcionář, co chvíli ulpíval, se postupně měnil v ještě nechutnější narážky a posléze návrhy, jimž čelila jen velmi obtížně.

Carlos jí, popravdě řečeno, tenkrát příliš nepomohl, ačkoli by se toho měl, jako její doprovod, ujmout. Rád se však při podobných akcích napil, rád se i bavil, takže si jejích nesnází ani nevšiml a pokračoval dál v budování své pověsti znalce dobrých vín i krásných žen.

V Madridu ovšem platil byt mladému malíři, kterému nebyl ani myšlenkou s žádným mužem, natož pak ženou, nevěrný.

Přítomným sice vrtalo hlavou, proč si Carlos žádné z přítomných krasavic nikdy příliš nevšímal, nakonec však usoudili, že je až příliš věrný Hedvice a nedivili se mu; jen tiše záviděli.

Jakmile tajemník zjistil, že mu od toho fidlala, jak Carlose v duchu nazval, nic nehrozí, začaly jeho ataky vůči dívce nabývat na intenzitě (rychle odkvétající manželka s panovačnou tchýní, vyhřívající se právě na kubánských plážích, stejně jako právě volná lovecká chata na Konopišti a služební šestsettřináctka se všemu uvyklým šoférem, spícím za volantem před budovou, ho v tom jen utvrzovaly) a po neúspěchu přešly postupně v méně, či více, skryté výhrůžky.

Nemusely být plané, to si dívka uvědomovala. Jako umělkyně a studentka mohla v orchestru i škole z hodiny na hodinu skončit.

Ačkoli ji to posléze stálo velmi nepříjemnou návštěvu na X. oddělení StB (vnitřní nepřítel) v Bartolomějské ulici, kde byla vyslýchajícím důstojníkem, ze kterého jí celou dobu běhal mráz po zádech jakoby mimochodem informována, že povolení k vycestování na západ není žádnou samozřejmostí, na kterou má každý člen tělesa automatický nárok a vyšetřovatel, jehož otázky zabíhaly do naprosto nepřijatelných podrobností, se zároveň velmi detailně zajímal o Carlose, odolala.

Když nakonec dotyčný jen tak mezi řečí zmínil jméno neodbytného tajemníka, byla doma. Malá pomsta za odmítnutí!

Ustála to, ale po nabytých zkušenostech aktivity s Carlosem přece jen poněkud omezila a do vyšší společnosti přestala prakticky docházet.

Ani v orchestru nebylo vše tak, jak se navenek zdálo.

Téměř každý na někoho žárlil, všichni se navzájem sledovali, závist střídala otrávená nálada při úspěchu druhého ať už v profesním, nebo osobním životě. Vládla neupřímná atmosféra kořeněná prvky strachu; proslýchalo se, že kdosi donáší nejen na vedení, ale i na StB. Po Hedvičině předvolání, se tahle domněnka změnila téměř na jistotu a mezi hudebníky začaly prosakovat fámy, že tím informátorem by měl být snad někdo z houslové sekce. Prosím vás, taková mladá, a že by už…přežvykovali tu novinku senzacechtiví kolegové; tajemníkova pomsta byla opravdu důsledná. Ačkoli celá záležitost časem pozvolna vyprchala, zanechala na její duši hluboké šrámy, dodnes ne úplně zahojené. Přes to všechno, měl orchestr vynikající renomé, byl zván do největších světových metropolí i na nejvýznamnější hudební festivaly a vnitřní pnutí, stejně jako nezdravé vztahy, se na výkonech, kupodivu, neprojevovaly. Možná proto, že všechny přece jen něco spojovalo. Láska k hudbě, dobré hudbě, píle vytrénovaná nekonečnými hodinami společného, či individuálního cvičení i cílevědomost a touha vyniknout. Peníze, jejichž výše byla na tehdejší poměry velmi zajímavá, nehrála u většiny tak zásadní roli, jak by se mohlo zdát.

Tohle všechno, co jí právě vytanulo na mysli, mohla teď, aspoň na chvilku, hodit za hlavu. Jde starou Prahou s vytáhlým, vousatým hubeňourem (vysocí, hubení vousáči se jí bůhvíproč vždycky líbili), poslouchá jeho příjemný baryton (když se později bavili o nahrávkách a přišla řeč na to, jak člověk vnímá vlastní reprodukovaný hlas, označil ho Jindra, zcela upřímně, za naprosto příšerný a neposlouchatelný), v manšestrovém sáčku, džínách a kotníkových semiškách a těší se z půvabné růže, od něj.

Za tou jeho, občas až příliš nenucenou veselostí, cítí Hedvika nějakou, možná zasutou bolest.

Před chvílí, když naslouchala čemusi nápadně podobnému vyznání, na ni působil tak nesměle, tak nezkušeně, že začala téměř pochybovat o všem, co jí v posledních dnech o něm Magda napovídala.

Magda. V očích všech, kdo je znají, její nejlepší kamarádka, ale ve skutečnosti jen Hedvika ví, jak neupřímná, zlomyslná, závistivá a panovačná dokáže Magda být.

Sama tenkrát o Carlose usilovala a zdálo se, že Hedě nemůže odpustit její úspěch u něj, ačkoli dělala vše, aby to na ní nebylo poznat.

Možná, uvažovala dívka, že jsem trochu paranoidní, vždyť už tenkrát, když mě s Jindrou doprovázeli k tramvaji, se mi zdálo, že s ním má Magda své plány a obává se, aby je moje přítomnost nějak nezhatila.

Druhý den, když se na zkoušce pokusila Hedvika přivést na Jindru řeč otázkou, jak si užili večer, zahučela tázaná něco jako: „Ále to víš, nuda, no. Doprovodil mě akorát před barák a honem honem spěchal za tou svou husičkou. Div se nepřerazil,“ dodala posměšně.

Ani nevěděla proč, ale už tenkrát ji ta Magdina poznámka zamrzela. Jindrovu verzi, kterou si dnes vyslechla, přijala ráda, ačkoli ji poněkud zarazilo, jak snadno se ten kluk umí nadchnout pro jinou, i když se v tomhle případě jednalo právě o ni, a zároveň opustit tu současnou. Nemá snad Magda přece jen pravdu?

Už v šatně po koncertě, před jejich prvním setkáním, když ji požádala o doprovod k tramvaji, svolila Magda s poznámkou, že ale nepůjdou sami, protože na ni venku čeká jeden známý. Začala ho pak, aniž by se Hedvika na cokoli ptala, popisovat jako naprosto neuvěřitelného sukničkáře, pro kterého, jak sama prohlásila, není problém střídat dívky jako slipy (občas tedy mívá opravdu neskutečné výrazy) a varovala ji, že na ni, tedy Hedviku, určitě něco zkusí. „Dej si na něj fakt bacha; ty jeho kecy, kterými tě zahrne, neber vážně. Je to jen taková jeho rutina a…“

„Jak tohle všechno víš?“ skočila jí Hedvika do řeči, „znáš ho snad nějak víc?“ dodala s nádechem sarkasmu.

„To ani ne,“ dostalo se jí poněkud upjaté odpovědi, „znám spíš jeho sestru, ale vím, co dokáže. Už před vojnou, nedávno se z ní vrátil, to zkoušel i na mě.“

„Na tebe? Děláš si legraci? Prosím tě, kolik mu je?“

Magdy se její údiv dotkl; proč by právě o ni nemohl projevit zájem nějaký mladší kluk, proboha, ale navenek nedala nic znát; jen mávla rukou: „Je to zrovna takové mládě, jako ty.“

„A co když,“ pokračovala Hedvika nerušeně jakoby si ani nevšimla jejího přezíravého tónu, „se o něco pokusí dnes?“

Magda se ušklíbla: „Prosím tě! Není absolutně můj typ! Ostatně, poznáš ho sama a uvidíš; nestojí za povšimnutí!“

 

„A tys…na to…přistoupila?“ přetrhl jí myšlenky Jindrův hlas.

„Promiň, na co?“

„Na tu hru,“ použil její slova, „s Carlosem.“

Chvíli nechápala: „S Carlosem…hm…no…ano, ale…ale nehledej za tím nic jiného než pomoc kamarádovi,“ odpověděla rozpačitě.

„Máš…prav-du,“ zareagoval váhavě, „a navíc…nic mi po tom vlastně není. Omlouvám se, že ti vůbec kladu takové otázky. Asi bychom měli tohle téma opustit,“ dodal v naději, že se k jeho názoru přidá.

„Dobrá,“ souhlasila okamžitě, „ptal ses mě na ty moje úsměvy při tvých zmínkách o Carlosovi; tak tohle je má odpověď.“

„Ale Magda přece říkala, že spolu máte vzorný vztah,“ prohodil jakoby nedbale skrytou otázku a vlastně tak pokračoval v tématu, které chtěl sám, podle svých slov, opustit.

„Magda, ani nikdo jiný, kromě Carlose, mně a teď…i…tebe, o tom nic neví a přijímá jen to, co se jeví navenek. Spokojen?“ pohlédla mu přímo do očí s úsměvem.

„Víc, než si myslíš, Hedviko,“ řekl těsně před tím, než mu její teplá a téměř k zbláznění měkká dlaň, vplula, úplně přirozeně a jakoby samozřejmě, do té jeho.

 

Tak děkuji, Jindro, byl to po dlouhé době opravdu příjemný večer.“

Stáli proti sobě na Hradčanském náměstí u překrásných kazetových dveří, jinak poněkud omšelého domu. Její slova téměř zanikla v úderech zvonů z věže chrámu svatého Víta, oznamujících půlnoc.

Držel Hedviku za obě ruce a vychutnával si ten úplně nový, veskrze příjemný pocit, když mu ztvrdlými konečky prstů pravé ruky pomalu přejížděla po dlani.

Stihli toho ten večer opravdu hodně.

Za Karlovým mostem pokračovali, teď už ruku v ruce, na Malostranské náměstí. Stále se nemohl nabažit pocitu, že se smí dotýkat té krásné a svým způsobem vysněné dívky. Vnímal teplo a mimořádnou měkkost její dlaně, naslouchal příjemnému hlasu i nenucenému smíchu, kterým, kromě inteligentních a vtipných odpovědí, reagovala na jeho slova.

Stejně jako u Heleny, pociťoval i před Hedvikou jakýsi ostych, stejně jako u Heleny si vedle ní připadal nicotný. Žasnul nad tím, jak může, tak mimořádná osobnost projevit, byť jen sebemenší zájem o něj. Lichotilo mu to, zároveň však měl svazující pocit. Úzkostlivě sledoval, jestli se dívka po jeho boku nenudí. Zatím tomu nic nenasvědčovalo; chvílemi dokonce cítil pravý opak.

Několikrát mu během svého zvonivého smíchu přitiskla levou tvář k paži, přičemž stihl, aniž by si toho všimla, políbit ji dvakrát letmo do vlasů, které, jak seznal při prvním kontaktu s nimi, voněly heřmánkem.

Jako Heleně, tenkrát…

Potěšilo ho a zároveň nepřekvapilo, když v duchu srovnával prostý heřmánek s pravým pařížským parfémem, který ho před několika týdny na chvíli omámil, že ten první vítězí na celé čáře.

Většinou, jakmile mu něco připomnělo jeho první a poslední lásku zvadl, přestala s ním být řeč a rychle ztrácel o aktuální děvče zájem. Rázem chtěl být sám, lépe řečeno s…Helenou.

Dnes tomu ale bylo poprvé jinak.

Hedvika je sice úplně jiná, ale v jednotlivostech mu Helenu připomíná čím dál, tím víc. A on, oproti ostatním případům, tyhle střípky podobnosti sbírá, skládá je k sobě a těší se z nich.

Oči, úsměv, dlaně, vlasy a jejich vůně, způsob řeči či smích, ale i smysl pro humor a nesporná inteligence; to všechno byla i nebyla Helena a Jindra si poprvé za všechna ta léta nevěděl sám se sebou rady. Zdálo se mu, že společné rysy, dávají s rozdílnostmi dohromady nový, ohromující celek, který ho, poprvé od školních let-snad (proboha je to vůbec možné?) -zajímá stejně, jako Helena.

Té myšlenky se lekl. Snad na ni nebyl připraven, snad ho ta železná košile zvyku obepínala příliš dlouho a příliš těsně, ale Heleny, své Heleny se přece nechtěl jen tak vzdát.

Těším se, že až se spolu znovu setkáme, budeš mít po svém boku nějakou jinou, krásnou dívku, napsala mu v jednom z dopisů na vojnu. Jistě, tisíckrát a jednou ho mohla v příštích letech potkat s krásnou, někdy i překrásnou dívkou, ale každou z nich, stejně jako všechny najednou, by nechal bez mrknutí oka stát, uprostřed ulice, společnosti, a třeba i milování, kdyby, kdyby Helena jen kývla. Každou a všechny. Bez rozdílu.

Ale dnes, ačkoli znal Hedviku jen velmi krátce, si vůbec nebyl jistý, že by to platilo rovněž.

Z Malostranského náměstí vyrazili, jak jinak, Nerudovou ulicí k Hradu.

Nebyl rád; to nebezpečí, že půjdou právě tudy, si uvědomil, až když už nebylo kam uhnout; tedy pozdě. Neklidnýma očima těkal po kolemjdoucích v obavě, aby mezi nimi nebyla Magda. Příliš se bál její reakce, kdyby je takhle zahlédla spolu.

Nikde ji zatím neviděl, ale právě když se přiblížili k jejímu domu a jeho nervozita ještě vzrostla, vykulhala odkudsi neznámá, a přece podivně povědomá postava a pustila se zcela neomylně k těm vchodovým dveřím, na které by byl nejradši jednou provždy, zapomněl. Chvíli zkoumala jmenovky na zvoncích a pak náhle stiskla jedno z tlačítek.

 

Magda právě odložila na chvíli housle; chuť na kávu, kterou už nějakou chvíli pociťovala, se nedala dál ignorovat. Vstala a vykročila ke kuchyňce, když ji náhlý, nepochopitelný popud přiměl přistoupit k oknu; snad aby ho otevřela, snad aby jen vyhlédla na ulici.

Uchopila záclonu, ale dřív, než ji stačila odhrnout, zastavila se pohledem u dvojice na chodníku. Dva mladí lidé; vytáhlý hubeňour a elegantní černovláska. Ta právě teď zpomalila a s úsměvem ukázala na Magdina okna. Mladík trochu neochotně otočil hlavu týmž směrem, poněkud mrzutě přikývl a vzápětí přidal do kroku. Záclona v prvním patře se jen nepatrně zavlnila, jak ji Magda s leknutím pustila. Dvojici znala velmi dobře a nechtěla ani věřit svým očím. Ti dva, držící se za ruce, prsty propletené, vypadali velmi uvolněně, spokojeně, dokonce snad, šťastně!

A pak, když děvče na ulici vytáhlo z klopy svého sáčka temně rudou růži a přivonělo si k ní, všechno se Magdě najednou propojilo v logický celek.

Na mysli ji rázem vytanul obraz veliké kytice stejně zbarvených květů, kterou ta holka, k údivu celého orchestru, dostává po včerejším koncertě. Zároveň se jí vybaví, jak si, když společně odcházely z podia, Hedvika dává pokradmu do výstřihu jakýsi lístek. (Večer se Magda tvářila, jako by si ničeho nevšimla, ale od té chvíle byla ve střehu.) Pak vidí, jak Hedvika v šatně škrábe, tou její protivnou levičkou (leváci ji vždycky rozčilovali, ale přímo nesnášela pohled na jejich držení nástroje, a to včetně takového Paula Mc Cartneyho, ačkoli jinak měla Beatles docela ráda) nějaký dopis, jak ho potajmu zalepuje do obálky a předává té praštěné koze Ivě, jejíž lesní roh je snad větší, než ona a něco jí sáhodlouze vysvětluje. Zaslechla přitom cosi o filozofické fakultě. Vyrazila proto, jakmile se chvatně dooblékla ze šatny, namířila si to přímo k budově naproti Rudolfina, aby tady počkala na Hedina poslíčka a zjistila, co za tím vším vězí. Právě, když hodlala zaujmout v podloubí strategické místo, přihnal se, nejméně o deset minut dřív, ten otravnej Talián Ricardo, zahlaholil svoje: „Ciao, bellissima!“ a bylo po pátrání.

Všechny ty včerejší střípky se teď spojily do jasného obrazu. Kytice, lístek, Hediny rozpaky, její vzkaz poslaný po té „trubačce“. A za tím vším, je ten zatracenej parchant, ta absolutní nula, se kterou se bůhví proč před časem tady na té-znechucený pohled-posteli vyválela.

A Heda? Kdysi Magdu předběhla u Carlose, kterého by si ona tak považovala (vila u moře, nekonečné párty ve vybrané společnosti, vyjížďky soukromou jachtou i nablýskaná auta), a teď ho ke všemu ještě podvádí s tímhle.

Zlost i závist ji v podivuhodně vyvážené kombinaci nejdříve téměř ovládla a na okamžik dokonce nutila otevřít okno, oslovit dvojici na chodníku a vychutnat si především jeho, až mu se sladkým úsměvem připomene tu jejich společnou „povídku malostranskou“ starou jen několik týdnů.

Znovu energicky uchopila záclonu; nové zavlnění látky. Vzápětí ji však pomalu pustila, poodstoupila, ale ty dva nepřestala dál sledovat úzkými štěrbinami, zpod kterých studeně probleskoval blankytně modrý, arktický led, dokud jí nezmizeli z dohledu.

Vzpomněla si totiž právě na citát z nějaké, už dávno přečtené knížky, že pomsta je pokrm, který nejlépe chutná za studena.

 

 

Hedvika mu náhle lehce stiskla dlaň a máchla paží přes ulici k oknům v prvním patře: „Víš, že tady bydlí Magda?“

Neochotně pootočil hlavu tím směrem, jeho pohled však skončil někde o metr níž, než kam ukazovala její ruka; vůbec netoužil podívat se právě tam. Už aby byli odtud!

Kulhavce zevlujícího teď u domovních dveří naproti sice neznal, ale cosi mu říkalo, že by to mohl být také čísi „věrný průvodce“ a pokud zvonil na Magdu, tak…

„Jasně, vždyť jsem ji sem nedávno doprovázel,“ zamumlal odpověď a doufal, že začnou hovořit o něčem jiném.

„No jo,“ zavrtěla Hedvika sama nad sebou nevěřícně hlavou a vzápětí se zasmála, „já úplně zapomněla!“

Na okamžik zaváhala, ale pak si po očku Jindru prohlédla, znovu zavrtěla hlavou a zašeptala: „Ale stejně je to divné.“

„Co?“

„Ále…“ mávla rukou, jako by odháněla neodbytnou mouchu, „nic.“

Na okamžik zastavil, ale jakmile si opětovně uvědomil, kde právě teď jsou, znovu spěšně vyrazil dál.

„To ale není fér,“ prohodil směrem k Hedvice, „když už jsi něco nakousla, měla bys to také dokončit,“ dodal poučně a vzápětí toho litoval.

Dívka si totiž nepatrně povzdychla a pak se zadívala Jindrovi zpříma do tváře: „Víš, jak znám Magdu, přišlo mi zvláštní, že tě nechala od svých dveří odejít jen tak. Promiň, promiň, prosím tě!“ pokračovala rychle, jakmile zaznamenala výraz i měnící se barvu jeho tváře, „je to ode mě hloupé, promiň,“ opakovala skoro prosebně, a ještě víc ho tím zahanbovala.

Nic se nestalo,“ slyšel z dálky jakoby cizí hlas a bylo mu při tom nanic.

Snad aby překlenula tuhle podivnou chvilku, vytáhla z knoflíkové dírky v klopě svého sáčka růži od něj, přivoněla si a vzápětí ho pohladila očima: „Voní,“ vydechla s úsměvem, „krásně!“

Pak se k jeho nelibosti ještě na chvilku vrátila v přerušeném tématu: „Škoda, že jsi nebyl u Magdy doma; má to tam moc hezké.“ natahovala ho každým slovem na skřipec.

„To se budeme bavit pořád jen o ní?“ zahučel schválně co možná nejotráveněji.

„Máš pravdu, nebudeme,“ odpověděla a pevněji stiskla jeho ruku.

Stoupali dál ulicí vyprovázeni pohledy dvou párů očí. V jednom jiskřil led, z druhého sálalo peklo.

 

Čas s Hedvikou utíkal tak rychle!

Prošli celý Hrad, včetně Zlaté uličky i Chrámu sv. Víta. Na Jindrův vkus se v něm zdrželi až příliš dlouho.

Jistě, miloval umění a „Vít“ ho vždycky dokázal dojmout i odzbrojit, ale dnes, snad to není rouhání, zamyslel se na okamžik, dnes by raději obdivoval půvaby jiného rázu než úchvatné sochy, skvostné fresky i důstojnou hudbu, která se po celou dobu linula z obrovských varhan a plnila chrámové lodě majestátní atmosférou.

Spontánně usedli do jedné z lavic a nechali se unášet celou tou harmonií krásy, zaměstnávající jejich oči i uši.

Ona víc, on méně.

V jeho duši zbývalo ještě dost místa pro přijímání i dalších podnětů.

Všechna ta vážná krása, doplněná Hedvičinou přítomností se spojovala v celek, vyvolávající v něm pocit úplného a dokonalého štěstí. Jakmile si to uvědomil, natáhl mimovolně ruku a uchopil dívčinu dlaň, volně spočívající na lavici, která jako by čekala, až si její samoty někdo všimne a vysvobodí ji z ní; snad chtěl zjistit, není-li možné již zmíněné pocity přece jen ještě vylepšit. Třeba ano, ale to se v tuto chvíli už nedověděl. Hedvika ho sice letmo pohladila palcem po hřbetě ruky, zároveň se mu však pomalu, ale rozhodně vyprostila ze sevření: „Jindro,“ řekla káravě, „tady ne!“

Místo aby se, jak míval občas ve zvyku, naoko urazil; dělával to pro zvýšení své zajímavosti; pocítil stud. Co si teď o něm Hedvika pomyslí!? Že mu jde jen o to!

Ne, že by byla zas tak daleko od pravdy, vždyť u tak výjimečné osobnosti, jakou ona je, by zůstal chladný-možná-pouze světící biskup, ale určitě to nebylo jen to.

Ve chvíli, kdy mu bylo tak dobře, potřeboval přece cítit nejen sounáležitost, ale i její fyzickou a duševní blízkost a čerta (dost nepatřičné slovo do těchto míst) mu záleží na tom, kde právě sedí, či stojí.

Hedvika tohle zřejmě pochopila, protože jakmile vyšli před chrám, sama k němu natáhla svou levičku, vklouzla do Jindrovy dlaně a ještě, snad aby ho odškodnila, přitiskla hebký polštář svých vlasů na okamžik k jeho rameni. Přestože vzápětí vyklouzla z jeho objetí, když v reakci na tak vstřícný krok, pustil její dlaň a uchopil ji kolem ramen, jakási euforie, která ho ovládla, jakmile ucítil opětovný závan prostého heřmánku, ho neopustila. Právě naopak. Omluvně se usmál a přijal zpět nabízenou ruku.

Z Hradčanského náměstí zamířili k Loretě a pak na Petřín.

Chvílemi mluvili, pak zas kráčeli mlčky. Řeč, proudící z jejích úst, vnímal jako osvěžující, čistý pramen, hasící letitou žízeň. Občas se zasmála, jako když v bystrém proudu přeskočí neposedná vlnka kamínek. Oči, zářící při jejím vyprávění o cestě k muzice, náhle zvážněly, když mu svěřovala úzkost, jakou pociťuje z prostředí, ve kterém se pohybuje. Jak se v ní pere láska k hudbě s chutí opustit to, co ji vedle pocitů naplnění, tak psychicky vyčerpává. Potřebuje mít u sebe někoho, kdo ji bude respektovat, naslouchat jejím touhám i názorům, komu se bude smět bez obav svěřit s čímkoli ze svých představ a kdo bude uznávat její osobnost i s vlastními představami a sny.

„Každý ve mně vidí jen objekt svých zájmů.“ pokračovala posmutněle. „Nemám žádného upřímného přítele, snad kromě Carlose, který by byl ochoten mě vyslechnout, zamyslet se nad mými názory, vzít je v úvahu, nebo je dokonce se mnou sdílet. Carlos je ovšem nejen z jiného světa, ale i úplně jiná nátura. Našemu, středoevropskému způsobu myšlení prostě nerozumí. Můžu mu cokoli říct, s čímkoli se svěřit; on si mě poslechne, občas poradí i pomůže, ale má svůj život, který se tak liší od toho mého. Je pro mě vlastně jen jakousi vrbou,“ v očích se jí zajiskřilo, „kterou ovšem hojně využívám! Každý ze mě chce buď vytřískat můj talent pro své osobní potřeby a zájmy, nebo mě používat, jako jakousi…dekoraci. Možná to zní namyšleně, ale já to tak cítím. Bohužel!“

Po kratší odmlce, kdy beze slova prošli několik desítek metrů, navázala: „Jsem, i když se to možná nezdá, úplně obyčejná holka, která miluje svou práci a všechno to pozlátko okolo je jí spíš na obtíž.“

Při dalších slovech dostaly její oči zasněný výraz: „Jednou bych možná chtěla zkusit sólovou dráhu. Předpoklady na to-prý-mám. Jenže to je pak teprve džungle, ve které se může úspěšně pohybovat jen hodně cílevědomý člověk se značným sebevědomím, ostrými lokty a velmi, velmi silným žaludkem. A ženy to mají ještě mnohem složitější. Také proto studuji ještě psychologii, abych se časem dokázala, snad, ve všem orientovat, uměla si některé věci racionálně zdůvodnit, pochopit je a vyrovnat se s nimi.“

Pomalu se začínalo stmívat a procento dvojic, procházejících parkem, se teď prudce zvýšilo. Hedvika si opět na krátkou chvíli opřela hlavu o Jindrovo rameno a pokračovala: „Ve společnosti, kde se pohybuji, si musím neustále dávat na něco pozor. Jak mluvit, s kým mluvit, nebo naopak nemluvit, kdy a jak se správně usmívat, koho oslovit a komu se spíš vyhnout…“ povzdychla si, „a takhle to jde pořád dokola. Stále budovat vztahy, vazby, stále brát na něco, či někoho ohled, stále se tvářit, nebo přetvařovat. V zájmu kariéry. A proto mám občas naopak chuť od toho všeho utéct! Někam pryč, daleko, kde mě nikdo nezná. A housle,“ pokračovala po pár krocích, „vzít do ruky jen v případě, když budu uspávat svých pět,“ krátce na něj pohlédla a když se jejich oči potkaly, lehce zrůžověla, „dětí.“

 „Pak si ale zase uvědomím, jak to tady mám ráda a svým nápadům se jen divím. Už dlouho jsem si tak duševně neodpočinula, jako právě dnes,“ znovu na něj pohlédla, „s tebou. Nevím proč, ale už při našem prvním setkání jsem měla velmi příjemný, uklidňující pocit, jako bych se o tebe, promiň tu důvěrnost, mohla opřít.“ sklonila vzápětí hlavu.

Tak vida, pomyslel si Jindra, Helena ve mně oporu neviděla, a právě proto se se mnou rozešla. I když, kdoví, jestli jen proto! A pak-bylo nám tenkrát patnáct, proboha! A člověk se s léty přece jen asi mění.

Další letmá vzpomínka na Helenu ho, kupodivu, nikterak nevykolejila a její drobná, hořká příchuť zmizela v záplavě sladkých, přesladkých pocitů právě tak rychle, jak se objevila.

Hedvičina řeč mu teď zněla jako Mozartova Malá noční hudba-lehce, volně, příjemně a logicky. A stejně jako ona, ho povznášela.

Těšilo ho slyšet tak krásná slova z ještě krásnějších úst. Těšilo ho sledovat její bezchybný, klasický profil i postavu a hledat v hlubokých tmavých očích, neskrývá-li se v nich ještě něco. Něco nevyřčeného, silného.

 Pocit, který už dávno zapomněl, se v něm začínal-snad-znovu po létech probouzet a tušil, že je to ten, na který čekal celý život a přál by si ho teď užívat. Plnými doušky. Právě teď, právě tady, a právě s ní!

Všimla si jeho poněkud nepřítomného pohledu a trochu ji to zarazilo. Snad se nechala příliš unést!

„Promiň,“ zastavila se náhle, „napovídala jsem toho asi víc, než se sluší a věci, které tě jistě ani nezajímají. Promiň, prosím!“ opakovala tiše. Narovnala a roztáhla prsty, uvězněné v těch Jindrových, při pokusu vyprostit se z jeho sevření. Naivním pokusu.

Jako by se zalekl ztráty tepla její dlaně, Jindra své sevření naopak ještě zvýšil: „To mi přece nemůžeš udělat! A právě teď, když poslouchám Mozarta!“

Nechápavě potřásla hlavou: „Co že děláš?“

Jakmile objasnil význam svého rčení, zaznamenal s uspokojením dvě řady běloskvoucích perliček, které se pozvolna objevily v rozevřeném půlměsíci jejích rtů i jiskřiček, nebo snad hvězdiček v očích.

„Milé, děkuji,“ vrátila prsty své levičky do původní polohy a opět mu nechala krátce přivonět k heřmánku v jejích vlasech, „opravdu milé.“

Ruku v ruce dál bloumali Petřínem za tichého i hlasitého hovoru, se smíchem i mlčky.

Dvakrát se pokusil vzít Hedviku kolem ramen, ale jeho snaha vyzněla pokaždé naprázdno jejím jemným, ale zřetelným odmítnutím, které ho vždy přivedlo do rozpaků; necítil se však, snad poprvé v životě, zahanben, nebo rozezlen.

Měl trpělivost a chtěl ji mít.

Jeho pokusy nebyly dnes vedeny snahou pokročit rychle dál, ale upřímnou touhou být jí co nejblíž. Doufal, že to bude cítit stejně, ale po zjištění opaku si slíbil respektovat její tempo sbližování a od všech podobných aktivit upustil.

Vychutnával si skutečnost, že vůbec smí, tuhle poněkud tajemnou, nesmírně atraktivní a doslova vysněnou dívku, která v něm, poprvé od Heleniných dob dokázala vykřesat jiskru, vést za ruku (co by za to mnozí jiní dali!).

Jako všechno milé, příjemné a krásné, utekl mu ten večer, pravidelně odpočítávaný zvony z chrámu svatého Víta, až neskutečně rychle a její věta: „Promiň, Jindro, ale já už budu opravdu muset jít, už takhle hrozně přetahuji.“ ho zastihla zcela nepřipraveného.

Pokusil se chabě odporovat: „Ale vždyť zítra,“ rychle pohlédl na hodinky-ano, stále ještě zítra, „je sobota!“

Lehce se pousmála: „Věř mi, že kdyby to jen trochu šlo, vydržela bych se procházet až do rána,“ upřela na něj pronikavý pohled, „a jak ráda! Ale,“ povzdychla si, „já jsem dnes vůbec necvičila, a to si prostě nemůžu a nesmím dovolit!“

„Ty…budeš ještě teď cvičit?“

Důrazně kývla hlavou: „Samozřejmě! Aspoň tři hodiny.“

„Ale vždyť to už bude sobota!“

„Sobota nesobota, prostě musím,“ vykročila energicky zpět, směrem k Hradu, „pojď!“

Neochotně uposlechl.

„Víš co?“ zkusil to po chvíli ještě, „vezmi mě k sobě, já se skrčím někde v koutku a budu se jen potichu dívat,“ vztyčil ukazováček a prostředníček levé ruky, „přísahám!“

„Dívat? Proč, prosím tě? Vždyť na cvičení přece není nic zajímavého!“

„Kromě tebe,“ hlesl Jindra a zároveň se podivil, jak moc ho bolí představa, že už to všechno dnes končí.

Hedvika pustila jeho ruku a stejně jako na Karlově mostě ho předešla, otočila se k němu čelem a zůstala stát.

Tenhle manévr nečekal a při následném kroku do ní trochu strčil.

„Promiň,“ vyhrkl, ale omluva mu zamrzla na rtech. Dívka, padající teď dozadu se nejdřív zachytila obou jeho paží, vzápětí je pustila a rychle ho na okamžik objala: „Ne, ty promiň! Je moc milé, co říkáš, opravdu, ale při cvičení musím být sama,“ pohlédla mu trochu provinile do očí, „víš?“ 

Během její předchozí věty mu bleskla hlavou kdysi vyslechnutá poučka, že všechno, co obsahuje tvrzení před slůvkem „ale“ neplatí a není myšleno vážně. Zpočátku ji chtěl vyslovit nahlas, nakonec od toho však upustil; dívku nutnost rozloučení, jak se zdálo, opravdu mrzela a tahle narážka by nakonec byla zbytečná a necitlivá. Svěsil proto, trochu rezignovaně, ramena a bez jakéhokoli přehrávání smutně pokýval hlavou.

„A…“ zaváhal, „budu tě smět ještě někdy vidět?“

Ačkoli si byl téměř jistý kladnou odpovědí, ucítil svůj zrychlený tep, jakmile tuhle otázku vyslovil.

Nasucho polkl.

 „Co myslíš?“ zeptala se skoro nesměle, se sklopenou hlavou.

Trochu v něm hrklo; takhle nejednoznačnou odpověď a nejistou reakci, nečekal. Zhluboka se nadechl.

Hedvičina tvář náhle vystřelila vzhůru k jeho obličeji. Rozjasněná, tančící plamínky v očích: „Jasně, že jo!“ zasmála se, „a opovaž se přijít pozdě!“

„Ale…kdy…kdy?“ koktal leknutím i radostí, „a…kam?“

V náhlém popudu mu zavěsila paže kolem krku; další letmá vzpomínka-Helena a jejich poslední tanec. Když se ji v reakci pokusil vzít kolem pasu, téměř něžně, přesto rozhodně, jeho ruce odstrčila: „Jindro!“ její hlas zněl káravě.

Jakmile však vzápětí pokračovala, mhouřila již rozpustile oči:“ „Vždyť jsi přece sám před chvílí řekl, kdy. Zítra, vlastně skoro už dnes, je sobota a to znamená, milý Holmesi, co?“

Nechápavě na ní civěl.

„No to přece znamená,“ nedala se vyvést z míry, „nejen to, že po sobotě bývá neděle, ale také,“ přikryla si, teď už typickým gestem ústa a hlavu na okamžik posadila níž mezi ramena, „že máte v lese zavřeno a tedy volno, né?!“

„Myslela jsem proto,“ dodala vzápětí skoro plaše, „že bychom se mohli vidět oba dva dny, co říkáš?“

 

Ačkoli se vchodové dveře za Hedvikou už dávno s temným a definitívním zaduněním zavřely, postával před nimi dál a hleděl do starobylých oken v prvním patře.

Právě před chvílí prozřela jasným světlem, aby vzápětí poněkud zmatněla dík dvěma zlatavým závěsům, které přes ně přetáhla dívčina štíhlá ruka.

Stál na potemnělém náměstí a měl pocit, jako by mu patřily celé Hradčany.

Když prve horlivě přikyvoval její veselé poznámce o víkendu, kdy snad mají i v lese zavřeno, netušil, že už jsou u cíle, tedy u jejího bytu. Až Hedvičino: „Tak…já už jsem…vlastně…doma.“ ho probudilo z příjemného snu.

„Škoda!“ vyhrkl tak spontánně a upřímně, že se neubránila snad ještě upřímnějšímu vyprsknutí. Vzápětí ale zvážněla: „Mně to také mrzí, Jindro. Opravdu! Moc!“ Očima sklouzla trochu níž, někam k jeho rtům.

Považoval to za jasný signál a sklonil se k ní.

Roztržitě ucukla hlavou do strany, takže jeho polibek přistál někde mezi jejím nosem a uchem.

Uvědomil si trapnost okamžiku, a zatímco ona reagovala zvonivým smíchem, Jindra cítil, jak rudne.

Vzájemná: „Promiň!“ její veselé, jeho zahanbené, se od sebe odrazila a vyvolala u Hedviky opětovný nápor smíchu, u něj ještě hlubší pocit trapnosti. Všimla si toho, omluvně na něj pohlédla, sklonila hlavu k levému rameni a pohladila ho hřbetem ruky po zarostlé tváři a vzápětí ho na stejné místo zlehka políbila.

„Au!“ sykla, snad aby odlehčila situaci, „to píchá!“ dodala vyčítavě, ale zároveň ho znovu jemně pohladila: „Nezlob se, na mě musíš pomalu, víš?“

„Vím,“ zahučel.

 

Teď tu stál, jak na divadle, pozoroval její matný obrys a nechtěl, ne nemohl odejít, ani když se Hedvika vzdálila od okna. Dál civěl na ty dva žluté obdélníky, které jako jediné v domě ještě svítily do tmy.

Jeho vytrvalost byla odměněna, když náhle začaly přes jednoduché tabulky skla, pronikat ven líbezné tóny.

Skladbu znal. Largo z Novosvětské; jeho zamilované. Zády se opřel o sloup nefunkčního veřejného osvětlení, vydechl a zavřel oči.

Vzápětí, když muzika poněkud zesílila, je opět otevřel a stačil zaznamenat, jak na ozářený chodník dopadl stín. Zvedl pohled do prvního patra, zatajil dech.

V tlumeném světle pokoje se za závěsy rýsovala dívčina štíhlá postava svírající nástroj.

Stála mírně rozkročená a její teď rozpuštěné vlasy ji dík energickým pohybům, kterými se pokládala do jednotlivých tónů, poletovaly kolem hlavy.

Dojímavá hudba i okouzlující silueta krásné dívky za závěsem, který zakrýval a odhaloval zároveň, vytvářely pocit, při kterém se chce člověku smát i plakat, skučet jako pes, či výt jako vlk, křičet, ječet, řvát, nebo jen stát a s němým úsměvem nechat slzy volně stékat po tvářích.

Takový výjev by snad musel uchvátit každého.

Nebo také ne, jak se vzápětí ukázalo.

Právě totiž, když děvče přešlo plynule z Larga na Malou noční hudbu; snad v reminiscenci na Jindrovu poznámku o Mozartovi, se ve druhém patře, přímo nad dívčiným bytem rázně rozsvítilo a řinkly tabulky ve chvatně otevíraném rámu.

„Slečno Hedviko,“ ozval se poněkud krákoravý hlas starší ženy, působící po líbezných tónech, a ještě líbeznějším obrázku hrající dívky, na Jindru jako rána mezi oči, „už zase?!“

Muzika rázem ustala, ale hlas pokračoval: „Máte cvičit přes den!“ skřehotal si dál svou, „a ne teď, kdy chtěj slušný lidi spát! Kolikrát vám to mám opakovat!“

Oslovená rozhrnula závěs, otevřela okno dokořán a vyhlédla: „Promiňte, paní Macháčková, já jsem to dnes přes den nestihla,“ omlouvala se pokorně, „už končím!“

„Hrajete moc pěkně, slečno,“ pokračovala sousedka o poznání smířlivěji, „ale noční klid platí pro všechny; to přece víte! „A,“ dodala zvědavě, „copak jste měla přes den tak důležitého na práci?“

„Něco moc, moc příjemného!“ pro Jindru jako by právě vyšlo slunce, „zítra vám o tom povím víc. Slibuji. Dobrou noc!“

„No tak dobrou…pokud teda ještě vůbec usnu,“ zahučel hlas ze tmy a rám ve druhém patře opět zaskřípal.

Dívka si vzdychla a sáhla po kličce.

„Děkuji vám, slečno,“ Jindra se prostě nemohl udržet, „pro mě to byl, na rozdíl od té paní, nádherný zážitek!“ zavolal polohlasem směrem k Hedvice.

„Jindro!?“ její hlas zní nevěřícně i potěšeně, „ty jsi ještě tady?!“ zeptala se poněkud nelogicky, jak si vzápětí uvědomila. Jeho odpověď ji z té nelogičnosti trochu vysvobodí.

„Neznám žádného Jindru, jmenuji se Romeo a klečím teď tady pod tvým balkonem Julie moje, protože jsem právě před chvílí zjistil, že ji…tebe miluji. Moc,“ dodal posilněn anonymitou, kterou mu poskytovala ztemnělé náměstí.

Zareagovala přesně tak, jak by očekával od Heleny v dobách, kdy spolu chodili-poněkud strojeně sepjala ruce na prsou, zaklonila hlavu a zadeklamovala část Shakespearova textu: „Ach Romeo, Romeo! Proč jsi Romeo? Své jméno zapři, odřekni se otce, anebo nechceš-li, zasvěť se mně a přestanu být Kapuletová!“

Přestože mu ta reakce vykouzlila na okamžik na tváři úsměv, měl pocit, že si z něj dělá tak trochu legraci anebo, aby nebyl nespravedlivý, nebere věc tak vážně, jak by on chtěl a trochu ho to zamrzelo. Rozebrat v duchu celou věc ale neměl čas; děvče pokračuje, teď už velmi prozaicky: „Tak jsi to slyšel i s tou sousedčinou vsuvkou a víš, že teď už nemůžu cvičit. Takže to musím dohnat během dne a naše rande se posouvá o tři hodiny dál. Stejné místo, jiný čas, milý Romeo,“ ukončí monolog do zvuku opětovně otevíraného okna ve druhém patře: „Slečno,“ nové zakrákorání, „co zas máte?“

Hedvičino: „Už, už, paní Macháč…“ přeruší rázně Jindra: „Slečna za to nemůže, milostivá paní, to já!“

„A…vy, vy jste jako kdo?“ utrhne se na něj, po krátkém zaváhání, kdy se oslovená snaží očima proniknout tmou.

„Já,“ opáčí Jindra zvesela, „se jmenuji Montek, trochu jsem zabloudil, a tak, když mě souhra šťastných náhod přivedla sem, jsem se té krásné slečny z prvního patra ptal na cestu. Ale než mi stačila dát na mou zásadní otázku odpověď, přerušila jste ji vy, milostivá paní, a nedozvěděl jsem se nic.“ Jindra s potěšením zaregistroval tichý Hedvičin smích a se smutkem fakt, že během něj zavírá okno, byť si koutkem oka všiml, jak děvče zůstalo stát za závěsem; snad aby slyšela zbytek rozhovoru.

„A…“ paní Macháčková je evidentně v rozpacích, „kam jdete, co hledáte, pane Montágu?“

Měl co dělat, aby nevyprskl, ale opanoval se a odpověděl vážně: „Nejsem zdejší a celý den hledám Pražský hrad. Tady někde by prý už měl být. Poradíte mi vy, milostivá paní?“

Dáma z druhého patra jeho zjevnou provokaci neprohlédla – Hrad tone v nesčetných reflektorech jen pár desítek metrů odtud – a, snad potěšena tím oslovením, ochotně pokračovala: „Tak celý den, chudáčku, no to je mi vás opravdu líto. Ale dovnitř se teď stejně nedostanete, o půlnoci se zavírá. Musíte přijít až ráno,“ ještě trochu víc se vykloní z okna, „jsou to ty osvětlené budovy vlevo a vchází se tam támhletou zdobenou bránou. Ale jak říkám, až ráno.“

Jindra má náhle dva pocity. Ženy, která se mu tak ochotně snažila pomoci je mu náhle líto a zároveň ho mrzí ztráta času, způsobená touhle taškařicí se zcela neznámou osobou. Škoda!

„Tak vám děkuji, milostivá paní. Dobrou noc.“ ukončí rychle hovor.

„Není zač!“

Ulice oněměla.

Jindra se naposledy podíval vzhůru; Hedvika ještě svítí, ale u okna už její silueta vidět není. Překonal pokušení ťuknout kamínkem do jedné z těch rozzářených tabulek, otočil se a loudavě odcházel.

„Jindro!“ naléhavý hlas zní překvapivě blízko, vlastně přímo za ním. Užasle se otočí: „Hedviko, co tady…?“ vyhrkne, ale dívčin pohled mluvící v tu chvíli jasně mu neumožní větu dokončit.

„Najednou jsem tě chtěla ještě jednou vidět. Ty můj,“ přikrytí úst hřbetem ruky ho už ani nepřekvapí; začíná si zvykat na tohle její gesto, „Montágu.“

Na okamžik se odmlčí, ale pak náhle spěšně pokračuje, jako by se bála, že jí myšlenky uletí dřív, než je stačí vyřknout: „Bylo to tak romantické, to tvoje vyznání! Vážně,“ dodala honem, když si všimla, že se Jindra nadechuje k reakci, „moc romantické. Ještě nikdy jsem nic takového…počkej!“ mávne rychle rukou a přeruší tak jeho druhý pokus o odpověď, „já bych to pak už třeba neřekla!“

„Kdy, pak?“ podaří se mu konečně krátká vsuvka, za kterou však sklidí jen další netrpělivé gesto.

„Třeba vůbec, když mě budeš pořád přerušovat!“ V očích jí sice zasršely dva malé blesky, ale stejně rychle pohasly poté, co svou energií zapálily dvojici plamínků, které se však, místo aby začaly neposedně poskakovat, rozhořely pomalým, klidným světlem, jako oltářní svíce.

„Ještě nikdy,“ pokračuje Hedvika s lehkým důrazem a hledí mu teď přímo do očí, „jsem nic takového neprožila, ani necítila!“ Průzračné krůpěje, které se náhle zatřpytí pod jejími víčky žár plamínků, kupodivu, neuhasí; naopak, sami se rozzáří jejich teplem a světlem.

„Až teď, před chvílí,“ zabloudila očima kamsi, kde pod rudě žhnoucíma očima rozhledny, jen tuší Petřín, „jsem si připadala,“ smutně se pousměje, „jako skutečná Julie. A za to děkuji tobě,“ vrátí se pohledem do jeho očí.

Jindra cítí rozpaky. Kolikrát se mu už dívky podobně svěřily se svými city a kolikrát je pak on stejně nakonec nechal!

Dnes je ale, uvědomoval si zároveň, všechno jinak. Poprvé po tolika letech ho taková slova nenechávají klidným, nebo snad dokonce lhostejným. Poprvé se nemusí do ničeho nutit, nebo se přetvařovat, když ji uchopí za obě ruce, jako při jejich loučení a hlesne: „Já také, Hedviko!“ Trochu se té věty přece jen lekne; kolikrát už vypustil z pusy něco podobného a kolikrát to nemyslel vážně! Ale dnes, uvědomí si s úlevou, dnes je nejen vážně myslí, ale i cítí. Potěšen tímhle zjištěním, pokračuje překotně teď zase on: „Jen pro pořádek, podnět k té hezké chvilce jsi dala ty, Hedviko. Víš, pozorovat tě, jak hraješ v přítmí svého pokoje Largo z Novosvětské…“

„Co? Ty ho znáš?“

Sarkasticky se na ni usměje: „Máš mě za mnohem větší trubku, než opravdu jsem. Hrál jsem osm let na violoncello.“ dodá, ale hned, jakmile si všimne jejího ohromeného pohledu, vyhrkne: „Jen si, proboha, nemysli, že dnes ještě něco umím! Srovnávat se s tebou, to je jako vyzvat na zápas Claye! Teda vlastně Aliho.“ opraví se.

Dívka se zvonivě zasměje: „Nevím, kdo je Ali ani Clay, ale vím, že si spolu brzy zahrajeme…“ vzápětí, když se znova ozve důvěrně známý zvuk otevíraného okna, uchopí spěšně Jindru za ruku a vtáhne ho do stínu průjezdu vedlejšího domu.

Paní z druhého podlaží, s neuvěřitelně lehkým spánkem, chvíli pátrá zrakem v půlnoční tmě, ve snaze objevit původce opětovného hluku, poté si ale hlasitě povzdychne, s hekáním pomalu zavře okno a zatáhne těžký tmavý závěs.

Jindra využil toho, že stín, do kterého se měli oba vtěsnat, neumožňoval svými subtilními rozměry přílišný odstup a přitiskl se k Hedvice co možná nejtěsněji; dívka však kupodivu nereagovala odmítavě, spíš se k němu sama ještě trochu přimkla.

„…určitě si nezahrajeme,“ naváže Jindra udýchaně na místě, kde před chvílí děvče skončilo, „nemám už totiž nástroj a…“

„…to se zařídí,“ šeptne Hedvika rychle, „neboj!“ potichu se zachichotá, „teď, prosím, dokonči myšlenku. Ale, potichu!“ přiloží mu ukazováček zvolna na rty.

Koneček jejího prstu mu lehounkým škrábnutím připomene drobné mozolky, které ho na dívce kdovíproč tak vzrušují; rychle se ho pokusí políbit, ale dřív, než se mu to podaří, dívka ucukne. Ramena se jí trochu zachvějí, jak znovu tiše zasměje: „Tak už povídej,“ zaprosí.

„Ztratil jsem niť.“

„Mluvil jsi o Largu…!“ nedá se děvče.

„Jak tě, tak poslouchám, ty asi ráda prosazuješ svou,“ povzdychne napůl žertem Jindra.

„Přiměřeně situaci,“ odpoví kráska lakonicky, „ale tohle bych si opravdu ráda doposlechla. Znělo to,“ ruka na puse, „od začátku dost zajímavě.

„Chtěl jsem jen říct,“ srovnával si postupně myšlenky, „že pohled, jak za tím závěsem hraješ jednu z mých nejmilejších skladeb, poletující rozpuštěné vlasy, tvoje překrásná postava…“ Znovu náhle ucítí ukazováček na rtu.

„Hej!“ zazní káravě, „tak poslouchal jsi, nebo ses jen koukal?“

„Obojí,“ přizná poněkud neochotně. Pak sklopí hlavu a rozpačitě zašoupe nohama; píseček pod podrážkami rozhořčeně zaskřípe.

„Ale!“ káravý tón se změní v uštěpačný, „a co víc?“

„Víc? Víc jsem se asi…popravdě řečeno…koukal,“ uzná zahanbeně. Hedvika na sdělení zareaguje napůl chápavým pokýváním hlavy: „No jo, chlapi!  Všichni jste nakonec stejní! Občas mívám pocit, že nejméně polovina mužského publika chodí na koncerty jen koukat! A to je přece škoda! Ta muzika má v drtivé většině případů mnohem větší cenu než nějaký výstřih, nebo rozparek!“ dodá důrazně s nádechem nového pokárání.

Jindra se v duchu zatoulal zpět na včerejší koncert, připomněl si dívčin pohyb těsně před zahájením, při kterém pomocí toho báječného zařízení jménem rozparek odhalila nohu od kotníku až po koleno a nemůže se proto s vyřčeným názorem tak docela ztotožnit. Navíc se nechce dát zatlačit do defenzívy.

„Tak zaprvé,“ rozhorlí se, aniž by si všiml, jak se jí plamínky oněch oltářních svící v očích, už opět rozpustile roztančily, „chtěla jsi slyšet pravdu, tak jsem ti ji-naivně-řekl. Zadruhé,“ pokračoval překotně, „si myslím, že není nic špatného, když příjemné vjemy přijímám zároveň více smysly a se mnou i ta drtivá většina, jak jsi o ní mluvila. Zatřetí mě ta muzika oslovuje svou libozvučností, krásou, hloubkou… ale i tím, že ji hraješ právě ty! Zkrátka, díky tobě je pro mě daleko přitažlivější. Nevím, jak to pořádně vysvětlit, ale když tě vidím hrát, jsem na tebe…prostě…prostě pyšný. A nejen na tebe! I na to, že tě znám, že mi dovolíš, abych s tebou mohl být, dívat se na tebe, povídat si s tebou, poslouchat tvůj hlas i smích, vzít tě za ruku, dotknout se tě, cítit heřmánek ve tvých vlasech…“

Hedvičin pohled začínal jihnout. Natáhla ruku, aby ho za ta slova odměnila pohlazením, v hlavě se jí dokonce rodila myšlenka na odměnu ještě významnější; to se však mělo během okamžiku změnit. Dřív, než stačila cokoli zrealizovat, vynesl totiž Jindra svůj poslední trumf: „A konečně, když vám připadá nízké, že se při hraní díváme víc než na prsty, na vaše výstřihy a rozparky, tak proč je tedy vůbec nosíte?“

Dívčina ruka poklesla zpět.

„No tohle!“ zasmála se nevěřícně, ačkoli v duchu uznávala, že Jindra vlastně nemluví tak úplně od věci, „to snad nemyslíte vážně, mladíku! Nakonec je to naše vina!“ Její hlas zní skoro dotčeně.

Lekl se, jestli to přece jen nepřehnal, byť měl až do té poslední věty pocit, že nemluví až tak špatně. Mrzelo ho, že mu dívka nejspíš nechce rozumět. Snažil se jí přece jen říct, co cítil, když stál před chvílí pod jejími okny. Otevřeně, se vším všudy. A nechápal, proč mu tak oponuje.

Nepoznal, že s ním jen laškuje, nepochopil žert a představa, že by si spolu neměli rozumět, ho zabolela; dokonce mu vehnala do očí slzy (!); u něj věc naprosto nevídaná. Ještě, že si toho Hedvika nevšimla, pomyslel si. V duchu před ním defilovaly zástupy „jeho“ dívek, často i plačících a teprve teď začínal chápat, co musely cítit a jak jim všem ublížil svým přístupem.

Jak je to dlouho, co nechal v slzách Leonu? A co ty všechny před ní? Snad se právě teď jeho věčný, kulhavý průvodce nerozhodl začít splácet mu vše i s úroky?

Té myšlenky se zhrozil, zároveň však musel připustit, že by to vlastně nebylo úplně nespravedlivé.

Hedvika jeho rozpaky zaznamenala a vlastně ji potěšily. Znamenalo to, že Jindra, pokud kdy patřil k té mužské většině, o které před chvílí mluvila, ve spojení s její osobou to-snad-neplatí.

Znovu na něj upřeně pohlédla; měl poněkud zatvrzelý výraz. Přesto – zdá se jí to, nebo ne – se v jeho očích něco nepatrně zatřpytilo; snad jen odlesk pouličních lamp. A brada? Že by se jí to chvění jen zdálo?

Zarazila se; tohle přece nechtěla! Znovu natáhla paži, štíhlé prsty propluly pramínky jeho vlasů a pevně je sevřely: „Jindro!“ zašeptala naléhavě, „Jindříšku!“

V příštím okamžiku se už oslovený mohl přesvědčit, že dívčiny rty jsou právě tak měkké, jako její dlaně.

 

 

O pár set metrů níž, v útulném bytě s výhledem na půl Prahy, kam se světlo pouličních lamp jen obtížně prodíralo těžkými závěsy, se půvabná mladá žena právě opět převalila z boku na bok. Pokolikáté už?

Noc ubíhala pomalu a její myšlenky, snad díky tmě, stále víc tmavly. Spánek nepřicházel.

Jediné, co ji v tu chvíli těšilo, bylo pomyšlení na ten lahodný, studený pokrm, kterým se hodlala, někdy v budoucnu, osvěžit.

 

 

„Ta je krásná!“

 Černovláska s potěšením i určitou dávkou obezřetnosti hladila vysokou štíhlou hnědku s ušlechtilou hlavou po měkoučkém, jako samet hebkém, chřípí.

Kobylka pozorně očichala dívčinu dlaň, a když v ní nenašla očekávaný pamlsek, napřímila uši a vzápětí zlehka zafrkala.

Hedvika, která od začátku cítila k tomu podle jejího mínění obrovskému zvířeti značný respekt, rychle ucukla rukou.

Dáša, příslušnice anglických plnokrevníků, vyznačujících se vedle temperamentu i značnou lekavostí, trhla prudce hlavou nahoru a s dupnutím couvla do protějšího rohu boxu, kde zůstala stát. Napjatá, zhluboka frkající.

„Klid, Dášo, klid,“ pronesl Jindra laskavě.

Zvíře natočilo po hlase nejprve levé ucho, pak celou hlavu a tichounce zaržálo.

„Přivezl jsem si ji teprve nedávno, je ještě trochu nervózní, zvyká si,“ pohlédl poněkud omluvně na dívku.

Vylovil z kapsy kousek tvrdého chleba a podával ho Hedvice: „Na, zkus jí ho dát,“ řekl tiše. „Ale pomalu!“ nabádal.

Pohladila ho po ruce: „Radši ne, Jindro, co kdyby mě kousla třeba do prstu. To teď nemůžu riskovat. Vlastně nikdy,“ dodala rychle, „nezlob se.“

„Takže, ani zajezdit si nechceš?“ zeptal se, „je hodná!“

Omluvně se usmála: „Já vím, ale čeká mě to Japonsko a…“

„No jo, to Japonsko,“ opakoval smutně po ní. „Těšíš se?“

Zaváhala: „Těším…ale…ale před pár týdny bych se…těšila mnohem…víc.“

„Opravdu?“

„Jistě…pojďme se bavit o něčem jiném,“ dodala po kratičké pauze a pokračovala: „Nejsi jediný, koho mrzí, že se tak dlouho neuvidíme.“

Dva měsíce! Teprve teď si uvědomil, jak moc mu bude scházet. Dva měsíce! To se přece nedá vydržet! Za tu dobu se snad zboří svět!

„Musíme to nějak vydržet, Jindro, svět se přece nezboří!“ řekla rychle, skoro jako ozvěna jeho myšlenek.

„Jak víš, na co právě myslím,“ zeptal se v reakci na to zajímavé splynutí. Jako od Švabinského, proběhlo mu hlavou.

„Možná proto, že tě mám…ráda, ty hloupej! A…nech už toho, prosím! Užívejme si ten společný čas. Není ho mnoho.“

Času, tedy toho společného, měli teď opravdu málo. Hedvika nacvičovala s orchestrem program na japonské turné, a kromě toho stále doháněla semestr na fakultě.

Aby mohli být s Jindrou aspoň někdy, cvičila a učila se po nocích. V době nočního klidu, kdy doma hrát nemohla, zůstávala, pokud to jen trochu šlo, ve zkušebně, kde nikoho nerušila. Často nestíhala poslední tramvaj, vracela se domů pěšky a zažila tak v době, kdy Prahou hýbalo řádění spartakiádního vraha, nemálo strachu.

Přesto byla ochotná tohle všechno podstoupit. Sama sebe se ptala, jestli jí tohle všechno za to stojí a ke své radosti zjistila, že ano.

Byl skoro zázrak, že v tom nabitém programu dokázala vyslyšet Jindrovo naléhání, vyšetřit necelé dva dny a navštívit ho v té jeho trochu stísňující, ale přesto tak krásné samotě uprostřed lesů. Kdyby na ni nečekal na nádraží, snad by sem ani nedošla. Teď už se tady nechala víc než hodinu provádět a líbilo se jí tu čím dál, tím víc. Večer je navíc čekal country bál, na který se opravdu těšila. Vždyť takhle si nevyšla už léta!

Když Jindrovi před chvílí řekla, mám tě ráda, ani si neuvědomila, že to bylo vlastně poprvé.

On ten fakt naopak zaznamenal hned a pocit euforie mu začal stoupat do hlavy, jako bublinky sektu.

„Já taky,“ řekl po chvíli ticha, kdy si rovnal rozkutálené myšlenky a pocity.

„Co, taky?“ roztržitě vzhlédla, ale vzápětí se usmála.

„Rád…tě…rád,“ zablekotal a, „totiž, mám tě rád,“ opravil se rychle. Objal ji a sklonil obličej k ní.

„Škrábeš!“ prohodila káravě, a rukou mu přejela po čerstvě ostříhaném strništi.

„Ty také,“ šeptl jakoby uraženě a úkosem pohlédl na její mozolky, v očích poťouchlý úsměv; věděl, jak ji jeho poznámky o konečcích prstů pokaždé zlobily, ačkoli jeho na ní tenhle drobný detail dokázal vždy tak spolehlivě vzrušit, „mám přestat?“ pokračoval, a přestože si přál zápornou odpověď, uspokojila ho i ta kladná.

„Pokračuj,“ vydechla a zavřela oči.

 

„Tak jak se ti to líbí?“ Jindrovi se stěží dařilo překřičet hluk v zakouřeném sále.

Dorazili sem až po začátku, Jindra to s odhadem času poněkud nezvládl, a ta přes veškerou snahu, prostě nestihli. Kapela na podiu si sice právě vychutnávala přestávkové pivo, ale v množství decibelů jí osazenstvo natřískané sokolovny na tu chvíli hravě zastoupilo.

Místní country bál nabíral na intenzitě.

Hedvika se na Jindru usmála, poklepala si rukou na pravé ucho, pak bezmocně rozpřáhla ruce a zavrtěla hlavou. Naklonil se blíž k ní a svou otázku, když přidal na síle hlasu, zopakoval.

„Ale jó,“ kývla dívka. I když je ten houslista občas o půl tónu pod a čtvrt taktu za kapelou,“ zasmála se a pokračovala: „Nesmíš mě ale brát vážně, víš, že mám, co se hudby a houslí zvlášť týče, určitou deformaci,“ přikryla si, podle svého zvyku, hřbetem dlaně ústa.

 Nevšimla si přitom, že její slova i osobu přímo hltá chlápek v kostkované košili a vyrudlých džínách, opírající se o pult v jejich těsné blízkosti.

Sotva si Hedviky asi před půlhodinou všiml, zabodl do ní uchvácený pohled, prodral se celým sálem, a aniž by vzal Jindru jakkoli na vědomí, začal si u děvčete zamlouvat příští tanec. Ačkoli byl se vší zdvořilostí: „Promiňte, ale všechny tance už má u mě zamluvené tady ten,“ jiskřivý pohled na Jindru, „pán!“ odmítnut, neodradilo ho to, zaparkoval hned vedle nich a dál už pak nespustil z černovlásky, která ho tak zaujala, oči.

Občas střelil pohledem po tom „pánovi, který měl zamluvené všechny tance“- velmi dobře ho znal-a jeho výraz se v tu chvíli měnil z uchváceného na znechucený, nebo opovržlivý.

Po dívčiných slovech, týkajících se kapely, se však poněkud zamračil i na ni. Chvíli ji ještě pozoroval, zdaleka už ne tak nadšeně, jako v předešlých minutách, pak se náhle otočil energicky do sálu a: „Hej!“ zařval hlasem, který nakrátko všechno přehlušil, „tohle byste si měli všichni poslechnout!“

Když s uspokojením zaznamenal ztichlý sál, pokračoval: „Tady náš Pražák, kterýmu ještě hoří vajgl na Václaváku, si sem dneska přivedl slečinku, asi taky z Prahy, že?“ otočil se na okamžik zpět, „který se nelíbí naše sprostá, venkovská muzika. Teď to tady říkala! Hoši!“ křikl směrem ke kapele, „prej hrajete falešně! Teda hlavně houslista,“ dodal škodolibě, „co ty na to, brácho?!“

„Celý léta,“ pokračoval, aniž by vyčkal na reakci osloveného, „to tady děláme špatně a teprve Pražáci nám musej přijet říct, jak to dělat správně. Tak sakra, houslisto, co ty na to?“

Dřív, než se stačil Jindra nadechnout k odpovědi a chlapík s houslemi jakkoli zareagovat, odpověděla Hedvika. Mnohem tišeji než provokatér v košili, ale dost důrazně na to, aby se pozornost sálu přenesla na ni.

„Tak tedy zaprvé, pane,“ začala klidným, nepříliš výrazným hlasem; snad proto, aby museli všichni přítomní špicovat uši a nikdo, pokud chtěl slyšet odpověď, se ji nepokusil přerušit, „jste poslouchal cizí hovor, do kterého vám, s dovolením, nic nebylo, což slušný člověk nedělá. Zadruhé – neřekla jsem, že houslista hraje špatně, ale že je půl tónu pod a čtvrt taktu za kapelou. To prakticky není falešně a běžný posluchač si toho ani nevšimne a konečně zatřetí – ano, jsem z Prahy, tady Jindra také a co má být!?“

První kolo dívka s převahou vyhrála, ale chlapík se nemínil vzdát.

„Tak zaprvé,“ napodobil posměšně Hedvičin způsob mluvy, „jsem neposlouchal. Nemůžu za to, že máte tak pronikavý hlas. Zadruhý jste houslistu kritizovala, to prostě neoddiskutujete a zatřetí jsem se, jak vidno nemýlil, že jste z Prahe; to se prostě pozná. Vy, v té vaší Praze víte všechno nejlíp, to je to! Jo a ještě začtvrtý – když umíte tak pěkně kritizovat, tak byste nám měla předvést, jak se správně hraje na housle? Jestli to teda umíte!“ dodal co možná nejposměšněji.

Přes všechnu zlost, která v něm vůči tomu chlápkovi stále narůstala, se Jindra musel v duchu usmát. Chtít Hedviku nachytat na cokoli, co se týká hry na housle! No, to se ti teda povedlo, frajere!

Znovu se nadechl, aby tomu vejtahovi řekl už konečně něco od plic, ale dívka ho uchopila za ruku: „Počkej, já sama!“

„Už mě omrzelo,“ obrátila se znovu na kostkáče, „učit se tady nahlas počítat, pane. Takže jen zopakuji: poslouchal jste cizí hovor, já jsem nikoho, natož veřejně nekritizovala, ale že jsem z Prahy, jste velmi správně,“ mírně se směrem k němu uklonila, „uhádl. Skvělé! Jestli je to všechno, tak už bychom snad mohli tu trapnou scénku, kterou jsme tady celou společnost zdrželi už dost dlouho, ukončit a začít se zase normálně bavit; proto tu asi všichni jsme. Myslím, že na nás dva tady není nikdo zvědavý.“ Otočila se k muži zády a sáhla po půllitru na znamení toho, že považuje celou věc za vyřízenou.

Sál začínal nesměle znovu šumět hovorem; vzápětí byl však opět přinucen k tichu novým halasným pokřikem: „No, vymluvila jste se z toho pěkně,“ nedal si ten otrava pokoj, „takže nám tu správnou hru na housle asi nepředvedete, že?“ vyštěkl ironicky.

Hedvika obrátila na okamžik oči v sloup, pak si vzdychla a pomalu otočila hlavu: „Věřte mi, pane, velmi ráda bych vám vyhověla. Už proto, že by pak, snad, už byl konečně klid,“ řekla jakoby unaveným hlasem, „ale nemůžu. Ptáte se proč? Důvod je prostý. Nemám nástroj, na který bych… to…zkusila.“

Kostkovaná košile se rozesmála.

Jindra teď už jen stěží potlačoval chuť praštit toho zmetka do „tý jeho nevymáchaný tlamy“, což by se mu jistě zle vymstilo; chlap tak o třicet kilo těžší a půl hlavy vyšší, měl pověst rváče, který většinou vyhrává; ale opanoval se, protože ho Hedvičin pohled jasně vyzýval ke klidu. Zase ta jeho pověstná čitelnost! Obdivoval ji za to, jak situaci zvládá a obdivoval její naprostý klid i nadhled, se kterým k tomu celému přistupuje. Když se ale zahleděl do jejích očí, rozpoznal tam kdesi hodně hluboko nejen ten klid, ale i něco jako střípky veselí, což ho překvapilo. Možná si celou věc kdesi uvnitř, sama pro sebe užívá, napadlo ho! Proč také ne, uvažoval dál, vždyť pokud by opravdu došlo na „lámání chleba“, tedy k tomu, že Hedvika zahraje, musel by se ten všivák-klid, jen klid, hochu-ten chlap, hanbou propadnout.

„Takže,“ halasil muž dál, „nástroj vám chybí? Ale to se dá přece napravit! Vildo!“ houkl k podiu, „podej housle, slečinka nám zapreluduje!“

„Dej pokoj, Stando,“ ozval se oslovený, „už toho bylo fakt dost!“ Zdálo se, že příhoda vyšumí do ztracena; všichni se však mýlili.

K všeobecnému překvapení, Jindru ani hulváta nevyjímaje, se Hedvika svezla z rozvrzané barové stoličky a vydala se pomalým krokem ke kapele.

„Můžu vás poprosit?“ sklonila hlavu k levému rameni a s pokorným gestem sepjatých dlaní spočinula „psíma očima“ na rozpačitostí zrudlém houslistovi, „já bych to přece jen zkusila.“

„Slečno,“ mladík se teď už topil v rozpacích, „mně je to celé tak trapné! Nemusíte nic dokazovat, pokud nechcete. A…,“ rozpačitě přešlápl, „víte…já…a,“ náhle jako by se probral, „a navíc jsem levák, takže…“

Hedvika se na něj povzbudivě usmála: „Nebojte se, vždyť já taky,“ zašeptala jen pro něj a spiklenecky přivřela oči, „nic vám s tím,“ ukázala pohledem na housle, „neudělám,“ vztyčila slavnostně ukazováček a prostředníček levé ruky, „slibuji.“

Z jejich rozhovoru neslyšel nikdo nic; sál už proto začínal opět netrpělivě šumět.

„Tak co bude?“ připomenul se znova provokatér. Celou situaci zavinil a znepokojeně teď sledoval, jak se pozornost, kterou chtěl upoutat na sebe, přesouvá úplně jinam a na něm ulpívá čím dál, tím víc nespokojených, otrávených, ale i posměšných pohledů. Začínal si uvědomovat, že pokud nedotáhne celou věc k vítězství, uřízne si slušnou ostudu.

Zpočátku byl přesvědčen, jak dobře to má celé rozehrané; nechtěl ani tak ztrapnit tu holku, i když za to odmítnutí tance by si zasloužila nějakou „facku“; jeho hlavním cílem bylo zesměšnit Jindru.

Od chvíle, co se sem přistěhoval, ho nesnášel. Náplava jedna! A Pražák k tomu! Každá možnost, jak ho shodit, dobrá.

Ale teď se to celé začínalo nějak obracet. Holka, o které byl přesvědčen, že s brekem a tím svým „rytířem“ vyklidí sál, se nenechala rozhodit, a právě teď se s jeho vlastním bráchou na něčem domlouvá; snad nakonec neumí přece jen hrát, blesklo mu znepokojeně hlavou.

 Vzápětí mohl sledovat, jak Hedvika, ještě rychlejší než jeho myšlenky, náhle natáhla obě paže, ten zatracenej Vilda je uchopil a pomohl jí vyhoupnout se na podium.

Přítomní, jako by se právě rozpomněli, že je country bál, nebo snad nadšeni tím, že už se zase něco bude dít, je oba za ten gymnastický výkon odměnili bouřlivým potleskem, hurónským řevem a ohlušujícím pískotem.

 Standa byl rázem zapomenutý, otěží se chopila Hedvika.

Chvíli stála, jako by si vychutnávala potlesk; Jindra se téhle myšlence musel v souvislosti s dívčiným zaměstnáním, v duchu zasmát; pak současně zvedla pravici s Vildovými houslemi a smyčcem v levé máchla prudce nad hlavou; sál okamžitě ztichl.

„Děkuji vám,“ uklonila se směrem k publiku, „souhra náhod tomu chtěla, že tady stojím a s tímhle nástrojem k tomu. Jak asi sami víte, šlo to tak trochu mimo mě a je to nepochybně zásluhou tohoto pána,“ pohlédla rychle na Standu-provokatéra a ještě rychleji, aniž by si toho kdokoli jiný všiml, s mrknutím na opodál stojícího a napjatě vše sledujícího Jindru; byl to mžik, ale přesto stačil postřehnout, že typické veselé ohníčky v jejích očích nabyly na intenzitě, „za což mu děkuji,“ dodala a znovu se uklonila; tentokrát směrem k dotyčnému, čím dál víc ztrácejícímu půdu pod nohama.

„Nicméně,“ pokračovala dál svižným tempem, „se vám nikterak nevnucuji, a pokud nemáte o mou produkci zájem, dejte mi to, prosím, na vědomí. Radši hned než později.“

„Samý výmluvy!“ stačil Standa vykřiknout, ale jeho slova vzápětí zanikla, v druhé, ještě větší vlně potlesku, pískotu a výkřiků: „Chcemé, jó, jedém,“ a „umí!“

Hedvika znovu zamávala smyčcem a obecenstvo se poněkud uklidnilo.

„Dobrá, takže mi teď dovolte, abych naladila, a pak,“ pohodila hlavou šikmo za sebe, „tady s klukama něco zkusíme.“

Rázně se otočila ke zbytku kapely: „Což mi připomíná, že jsem se ještě nepředstavila. Jmenuji se Hedvika Šramová,“ potřásla si s každým z členů rukou.

Pak sáhla do kapsy, nasadila si brýle, naučeným pohybem uchopila housle mezi bradu a pravé rameno a začala ladit.

Šumící sál, zvědavě čekající na to, jak si sympaťačka, co se tak srdnatě postavila tomu protivnému Standovi, s celou situací poradí, postupně opět ztichl, tentokrát ohromeně.

Způsob, jakým držela nástroj, jak se ho při ladění dotýkala, i jak ty dva prvky-housle a dívka-tvořily navzájem jeden, naprosto přirozený celek, to všechno působilo až magickým dojmem.

Ačkoli šlo zatím jen o ladění, muselo být v tu chvíli každému, i naprostému hudebnímu analfabetovi, Standu nevyjímaje, jasné, že tahle dívka ví o hraní na housle víc, než se všichni přítomní dosud domnívali.

Jindra se opřel o jeden ze sloupů podpírajících na šesti místech strop sálu a spokojeně založil ruce na prsou.

Opět, pokolikáté už (?), pocítil hluboké vnitřní uvolnění, radost i hrdost nad tím, že je tahle krásná, milá, chytrá, vtipná a inteligentní dívka jen a jen jeho. Zabořil svůj pohled do její tváře; všimla si toho a zatoulala se svými černými drahokamy do jeho očí. Znovu se na něj nepatrně usmála, ale vzápětí se vrátila do svého vnitřního světa, který ji vždy, když měla hrát, obklopil. Pak už neexistoval nikdo jiný než ona, její nástroj a spoluhráči. Právě na ně se opět otočila: „Tak já můžu, pánové.“

„No jo, ale co?“ Vilda se z rozpačitosti ještě ani nevzpamatoval a už tady byl důvod k další, „vy opravdu umíte hrát?“

Dívka na okamžik pobaveně sklonila hlavu, hned ji však opět zvedla: „Znáte od Skyline „Will the circle be unbroken“? Před chvílí jste hráli bluegrass!“

Hráči po sobě mrkli, Vilda, teď už s bendžem, kývl na souhlas.

„Tak začněte,“ vybídla je rychle, „lidi čekají. Já se nějak přidám. A šlápněte do toho hned od začátku, nebojte, nějak to dopadne. Já vám to odklepnu. Tak pozor!“

Sál už opět začínal pomalu šumět, ale jen do chvíle, než Hedvika zvedla nad hlavu smyčec: „Pozor všichni! Začínáme!“ vykřikla pronikavě těsně před tím než podpatkem vysoké kovbojské boty, (trvala na tom, že na country bál půjdou stylově oblečeni, a přestože Jindru nepřesvědčila, sama tady teď v krátké, třásněmi zdobené sukni, kostkované rozhalence-ten druhý knoflíček si tedy opravdu mohla nechat zapnutý (!) brblal v duchu Jindra-a stetsonem volně zavěšeným na zádech) odklepala kapele úvod.

Spustili zostra, přesně, jak jim řekla.

 „I was standing by the window…“

Přidala se vzápětí, zpočátku to však byly jen takové přiznávky, jaké by dokázal každý průměrný houslista.

Tak tohle, řekl si po prvních tónech Vilda, tohle by teda dokázal skoro každej. Na to, jaké kolem toho bylo divadlo, nic moc, pokračoval v úvahách, ale zaplať pánbů, že umí aspoň něco; nebude to úplnej propadák. A navíc-pohled je na ni teda fakt parádní!

Většina diváků, natěšená předchozím laděním, teď pociťovala tak trochu zklamání. Dívka sice hrála, ale přece jen čekali něco víc. Jistě, byl na ni přímo úchvatný, ano úchvatný pohled, ale to hraní, to hraní nebylo to pravé.

Nemohli tušit, že si s nimi Hedvika jen pohrává a už za okamžik se nebudou stačit divit!

Ve chvíli, kdy kapelu i publikum ukolébala do jakési letargie a kdy se přiblížil první refrén, sáhla dívka náhle rychlým pohybem do zátylku, vytáhla z kožené spony držící její neskutečně bohatý culík dřevěnou jehlici, trhnutím hlavy osvobodila hřívu, která se jí divoce rozletěla na všechny strany a „Uííí!“ do prvních taktů refrénu „Will the circle be unbroken bye bye lord…“ vpadla náhle, zcela nečekaně pronikavým, kvílivým tónem, když prudce přejela pravičkou po hmatníku tam a zpět. Pak už následovala neuvěřitelná smršť, promyšlená a připravená během opatrnějšího zahájení.

Své štíhlé, elegantní prsty rozběhla na hmatníku rychlostí, očima jen stěží sledovatelnou. Levá ruka se smyčcem se ovšem nenechala zahanbit a ohromené obecenstvo, tající před několika vteřinami dech, spustilo vzápětí nepopsatelný ryk.

Jednolitá vlna pískotu, řevu, tleskání i dupání, letící teď sálem, se prudce odrážela od podia, stěn i stropu, ale ačkoli se stávala téměř nesnesitelnou, zdálo se, že Hedviku, a po ní i kapelu, která po chvilce zaváhání zareagovala a zachytila dívčin nástup, naopak nabíjí jakousi neviditelnou, ale všem hudebníkům a umělcům vůbec, tak dobře známou, energií.

„I said to the undertaker…“ druhá sloka už byla zcela v Hedvičině režii.

Chvílemi stála, zeširoka rozkročená, nakloněná z podia nad šílící diváky, s vlasy padajícími téměř mezi ně. Pak, když se, stále hrající v neskutečném tempu, náhle prošla mezi hudebníky, zaparkovala u zpěváckého mikrofonu, a aniž by přestala hrát, spustila: „… for this lady you are carrying, Lord I hate to see her go. Will the circle…“, Jindra zkoprněl.

Ještě nikdy ji neslyšel zpívat a o to větší šok to pro něj byl; Hedvika zpívala naprosto, naprosto skvěle! Její neuvěřitelný countryový ječák a brýle, které si před chvílí nasadila, mu okamžitě připomněly zpěvačku, kterou vždy zcela nekriticky obdivoval; na podiu jako by právě stála sama Pavlína Jíšová!

Pokud byl v tu chvíli v sále ještě někdo kromě Standy, komu Hedvika dosud neučarovala, musel právě teď změnit názor.

Nic ale nenasvědčovalo tomu, že by se někdo takový našel; celý sál totiž tou dobou přímo explodoval.

Když se vzápětí s vítězoslavným výrazem Jindra otočil směrem k věčnému kritikovi v kostkované košili, spadla mu brada.

Ten namistrovaný, nesnesitelný, všem na nervy lezoucí násilnický frajer, který na celém světě uznával jen sebe, stál nehnutě uprostřed parketu, pohled zabořený do triumfující Hedviky, podupával do taktu, a po tvářích mu stékaly slzy.

 

„Br!“ Teda to se ochladilo!“ otřásla se, když vyšli před sokolovnu. Jindra sundal svoji bundu, přehodil ji Hedvice přes ramena a zároveň ji pravačkou objal kolem ramen: „To je ta tvoje krátká sukně,“ zabručel naoko mrzutě, ačkoli si zároveň rozjařile uvědomil, jak se toho krásného pocitu, že se právě on, smí právě jí takhle dotýkat, nemůže nabažit, „o těch knoflíčkách na košili ani nemluvě,“ dodal provokativně, a přestože koutkem oka zachytil její udivený pohled, schválně zatvrzele hleděl dál přímo před sebe.

„Ale no tak Jindro! Co je zase tohle? Jaké knoflíčky?“

„Tvoje knoflíčky,“ odpověděl neochotně. „Rozepnuté. Kdyby byl aspoň jen jeden! Ale to ty ne; hned dva! A pak se divíš, že je ti zima! Bodejť by neby…“

„Prosím tě,“ zírá na něj nevěřícně, „co to tady vykládáš? Co mají knoflíčky, notabene zapnuté, co dělat s tím, že se ochladilo?“

Zastaví a užasle kroutí hlavou. Mračí se, ale oči se na něj usmívají.

„Ty už ses…zapnula?“ Jindra nasucho polkne; tahle debata sklouzává někam, kde se s Hedvikou ještě nepohyboval.

Dívka tomu vzápětí nasadí korunu: „Chceš se,“ spočine na něm nevinným úsměvem, „přesvědčit?“

Znovu nasucho polkne: „Já ti věřím,“ zahučí a skloní hlavu, protože cítí krev, hrnoucí se mu do hlavy.

„Ehm! Pardon, slečno, neruším?“

Oba se překvapeně otočí. Rejpal Standa stojí pár kroků za nimi. A není sám; kromě celé kapely rozeznává Jindra ještě pár dalších Standových kamarádů a očekává problémy. Tyhle venkovské podniky končívají dost často rvačkou. Zvlášť, když se v jejich průběhu vyskytly rozpory, zrovna jako dnes. Tuší, jak to celé dopadne a doufá jen, že dostane naloženo pouze od jednoho z té party za nimi. I když, vůbec by se nedivil, kdyby to bylo i jinak; ten zatracenej Standa tady nemá vůbec dobrou pověst. Zneklidněně uchopí dívku za ramena a pomalu ji manévruje za sebe. Ta se však lehkým pohybem vymaní z jeho sevření a pokročí dopředu: „No, trochu sice rušíte, ale když to nebude trvat dlouho, vyslechnu si, co máte na srdci. Tak do toho, poslouchám vás!“ dodá poněkud výbojně.

Standa, na kterého její gesto, stejně jako všechno před tím, udělalo dojem, se nejdřív ušklíbne směrem k Jindrovi: „Neboj, posero, vo nic nejde, já chci jen mluvit tady,“ pohodí hlavou, „se slečnou a…“

„Tak moment!“ Hedvika chytí Jindrovu ruku, když se v reakci na urážlivá slova pohne dopředu, „jestli s námi chcete mluvit takhle, tak jste si mohl ušetřit cestu! A teď nás, pánové, nechte, prosím, na pokoji! A vy,“ pohlédne úkosem na muzikanty, „jste mě poněkud zklamali. Myslím, že jsme si spolu docela hezky zahráli a že tahle demonstrace síly nebyla vůbec zapotřebí! Takže nás těšilo!“ řekne poněkud posměšně a otáčí se pryč.

„Ale slečno, počkejte, já jsem tím nic špatnýho nemyslel,“ zastaví Standa Hedviku, „omlouvám se, vopravdu chci jen s vámi mluvit. Ty řeči předtím, to bylo…“ zaváhá a krátce pohlédne na Jindru, pak vzdychne, „já jsem si prostě nemohl pomoct. Ale už budu hodnej! Fakt! Slibuju!“ vztyčí, jako v přísaze dva prsty pravé ruky. V tu chvíli se do věci vloží Standův bratr-houslista, bandžista: „Stando, ty vole, drž už fakt hubu, děláš furt jenom problémy! Hedviko,“ pokračuje pak směrem k dívce, „von brácha není zlej, jenom se neumí chovat, no. Zkuste to s ním ještě jednou a vyslechněte ho, možná se budete divit.“

Dívčin pohled poněkud změkl a přenesl se zpět na neurvalce, který teď pokrotle stál vedle orodujícího bráchy: „Tak prosím, pane,“ založila si ruce na prsou, „čekám.“

Začal pomalu, skoro nesměle: „Heleďte, já vím, že jsem se během bálu nechoval zrovna akorát a vomlouvám se vám za to. Svůj názor na Pražáky jsem, aby bylo jasno, nezměnil, ale to vaše hraní…to vaše neskutečný hraní mě úplně dostalo. Jste skvělá, fakt. Vy se hudbou nějak živíte, nebo co?“ vyhrkl najednou, protože právě tohle ho zajímalo snad ze všeho nejvíc.

Hedvice se zřejmě vrátila dobrá nálada. Nejprve si, podle zvyku, přikryla hřbetem dlaně ústa a chvíli tak vydržela; otázka byla pro zasvěcené opravdu dobrá.

„No, něco na ten způsob,“ odpověděla zvesela, „takže,“ pokračovala rychle, „jestli je to všechno…“

„Pardon, přerušil ji Standa nesměle, „ale to není všechno. Eště jsem vás chtěl, tady s kamarádama,“ rozhodil rukama do stran, „pozvat na takový naše soukromý mecheche. Noc je ještě mladá…“ dodal o něco směleji, „…půjdete?“

Dívka chvíli rozpačitě otáčela špičkou boty v prachu na cestě a pak vzhlédla: „No víte, obávám se, že si to zase vyložíte po svém, budete si myslet, že jsem ta nafoukaná pražanda, která opovrhuje vámi z venkova a já už opravdu nemám sílu přesvědčovat vás o opaku, ale,“ pohlédla nenápadně a trochu plaše na Jindru, stojícího vedle ní a váhajícího, jak s celou tou divnou situací naložit; připadal si teď jako naprostý blbec a srab, kterého musí jeho holka tahat z průšvihů, „já na dnešní večer už něco mám,“ dokončila větu a znova se její zrak zatoulal k němu.

V matném svitu pouliční lampy, která snad měla každou chvíli vypovědět službu, si Jindra všiml, že trochu zčervenala a pocítil krev v obličeji rovněž.

„Takže se omlouvám,“ pokračovala, „vám hoši,“ otočila se ke kapele, „děkuji; bylo to opravdu moc príma. Už dlouho jsem si takhle nezahrála.“ Nešlo o žádnou zdvořilostní frázi; představa Hedviky v houslové sekci symfonického orchestru oblečené do countryového ohozu, Jindru v duchu rozesmála.

„Přeji vám mnoho zdaru, a nejen v muzice,“ pokračovalo děvče dál, „přestože já sama právě ji považuji za jednu z nejdůležitějších věcí. Těším se, že se zase někdy uvidíme, nebo že si, třeba, i zahrajeme. A vám, pane Stando, děkuji za tu omluvu; byla pro mě docela dost důležitá.“

„No jo, no,“ odpověděl oslovený, „čekal jsem po tom svym extempore, že odmítnete, takže mě to ani moc nepřekvapuje, ale musím říct, že o vás si teda fakt nic špatnýho nemyslím. I když ste z tý Prahy, slečno. Jen mi na závěr řekněte; co máte společnýho s muzikou? Dokud se to nedovim, neusnu.“

Hedvika se rozpustile rozhlédla po celé společnosti: „Ale no tak teda jo. Hraji druhé housle“ (v duchu se zasmála té slovní hříčce) „v jistém symfonickém orchestru, na názvu nezáleží.“

„Tý vole!“ zašumělo několikanásobné povzdechnutí.

„No tak to sme teda neměli šanci.“ dokončil za všechny, zjevně opařený, Standa.

„Ale říkám to jen proto,“ pokračovalo děvče jakoby si těch reakcí ani nevšimlo, „že jste se mě dvakrát zeptal. Nerada bych, aby mě kdokoli z vás považoval za namyšlenou. Děkuji vám, dobrou noc!“ ukončila rázně svůj proslov.

Několikeré: „Dobrou!“ a celá partička: „Pánové, jdeme!“ se počala trousit zpátky k sokolovně.

Jediný Standa ještě chvíli postál a sledoval dvojici pomalu odcházející opačným směrem.

„Dobrou noc, krásko,“ pronesl tiše. „Dobrou noc, šťastlivče.“ dodal smutně.

 

„Dnešní večer byl prostě úžasný!“

Stáli proti sobě v tmavé chodbě, do které pronikalo studené měsíční světlo, rozkrájené starobylým rámem okna na šest úhledných čtverečků.

 „Něco takového jsem ještě nezažil.  Nevěděl jsem, že umíš tak krásně zpívat,“ pokračoval Jindra ve chvalozpěvu, „fakt jsem netušil…“ zarazil se, když si všiml jejího stěží potlačeného zívnutí.

„Tak dobrou noc,“ řekl tiše. Pokud měl o dnešní noci nějaké představy, tak tohle ho vrátilo ze snění do reality.

„Ty už chceš jít spát?“ ozvala se trochu, jak se mu aspoň zdálo, překvapeně, snad i zklamaně.

„No, já myslel, že ty…zívla jsi přece!“

Když mu vzápětí opřela čelo o prsa, ucítil, jak se nepatrně chvěje a polekal se, že pláče. Zmateně přemýšlel, čím se jí mohl tak dotknout. Nic ho však nenapadlo, a proto ten třas na okamžik přičetl, jejímu rozrušení. Pak ale, když náhle pochopil, že se Hedvika směje, zmateně poodstoupil.

Vzhlédla: „Promiň, prosím…tě…promiň,“ ramena se jí otřásala potlačovaným smíchem, „já jsem to zívnutí opravdu nedokázala…spolknout! Promiň,“ opakovala naléhavě.

Ze všeho nejvíc ho mrzelo, že v tom veselí úplně zapadla její původní otázka, která mohla a snad i měla leccos naznačit. Přemýšlel, jak se k ní co možná nejšikovněji vrátit, ale jeho námaha vyšla naprázdno, když Hedvika náhle zvážněla: „Tak co mi odpovíš?“ objala ho kolem krku.

Místo aby zajásal a chytil se toho podávaného stébla, rozhodl se v mžiku pro hru na hlupáka, jakýsi ekvivalent jeho častých hříček „na slepou bábu“, kdy při zpravidla prvních schůzkách, do poslední chvíle předstíral, že přicházející dívku nevidí. Na okamžik si sice uvědomil, že když chtěl právě tohle zkusit při prvním rande na Hedviku, byl výsledek zcela opačný; děvče dostalo jeho. Trochu se toho zalekl, ale už prostě nemohl jinak. Věděl, že poněkud riskuje, ale chtěl, aby ta výzva, kterou tušil za její opakovanou otázkou, vzešla od ní. Byl v tom určitý ostych a zároveň i poněkud rozpustilá touha trochu se Hedvice za to zívání a smích pomstít.

„Odpovím co?“ zatvářil se zmateně, „ty ses na něco ptala?“

Měl pocit, že působí přesvědčivě a chvíli zapomněl na svoji „čitelnost“ v Hedvičiných očích. Když si to uvědomil, bylo už pozdě a smiřoval se s následky, ale právě v tu chvíli se na něj dívka upřeně podívala: „Dobrý pokus, trochu jsi ale asi zapomněl, že jsi, tedy aspoň pro mě, poněkud čitelný, můj milý. No, pro dnešek to chci přejít, a proto zopakuji svou otázku, i když víš velmi dobře, co jsem se ptala. Takže, ty už chceš jít spát?“ pronesla tiše, znovu se mu zahleděla do očí a pohladila ho po tváři. Rychle k ní otočil hlavu a políbil ji na dlaň: „Schválně, co myslíš?“

„Myslím…doufám…chci věřit…že…že, Jindro, proč mě v tom takhle necháváš?“

Místo odpovědi se k ní sklonil a dlouze ji políbil. Zády se opřela o veřeje a levičkou zašátrala po klice; dveře do jejího pokoje se s tichým vrznutím pootevřely.

Maličko se zarazil: „Seš si jistá?“

„Jako nikdy,“ šeptla, uchopila ho za ruku a vešla dovnitř. Váhavě ji následoval.

 

Tak tohle je něco jako déjá vu, pomyslel si, když v prstech ucítil drobné ornamenty kožené spony držící pohromadě dívčin culík a nahmatal dřevěnou jehlici v ní. Vzpomněl si na jejich první schůzku a na představy, které měl, když tenkrát očima spočinul právě na téhle elipse.

Hedvika se usmála, přivřela oči a ladným pohybem hlavy dozadu a doleva osvobodila své bohaté černé prameny s heřmánkovou příchutí, které se ve chvíli, kdy spona s tlumeným klepnutím dopadla na podlahu, rozlily po jejích bělostných ramenou. Přes tenhle jasně vyslaný signál, ještě jednou zaváhal: „Opravdu si seš jistá?“ zopakoval rozechvěle otázku.

„Ano, ale nesmíš mě nikdy zklamat!“ zašeptala. „Nikdy, rozumíš?“ opakovala naléhavě a naklonila k němu rozrušením zčervenalou tvář: „Pro mě tohle moc znamená, víš?“

„Neboj se, nezklamu,“ slyšel sám sebe jakoby z veliké dálky a nebylo mu přitom dobře.

 

 

Konečně! Víko kufru při posledním pokusu s cvaknutím zapadlo.Tak to bychom měli, pomyslela si a usedla do starobylého ušáku, který do moderně řešeného bytečku, s překrásným výhledem na půl Prahy na jedné a do půvabné ulice, vedoucí přímo k Hradu na druhé straně, příliš nezapadal. Zítra touhle dobou už budu sedět v letadle směr „Země vycházejícího slunce“, uvědomila si, když pohlédla na hodinky. Slastně se protáhla. Měsíc v Japonsku! Pa-rá-da! Líně natáhla ruku, z červenobílé krabičky s černým nápisem Marlboro volně spočívající na stolku vylovila cigaretu a škrtla pozlaceným, bohatě zdobeným zapalovačem. Ten Ricardo se teda fakt překonává, ušklíbla se při pohledu na tu drahou věcičku a lačně vdechla první, voňavý kouř. Možná právě proto, že se tak snaží, ji čím dál tím míň přitahuje. Zabořila hlavu do křesla a vzhlédla ke stropu. „Chlapi,“ zasmála se zlostně, „jsou s nima jen problémy!“ Ale, bez nich také. A možná větší, uvědomila si vzápětí znepokojeně.

Jak to, pokračovala v úvahách, že někdo má na co, nebo na koho si vzpomene a jiný…

„Tím jiným, slečno, myslíte zřejmě sebe, není-liš pravda?“

Překvapeně vzhlédla: „Co…jak…ses sem dostal?“

Oslovený se podivně jakoby smutně a zároveň škodolibě, zasmál, vstoupil z přítmí předsíňky do pokoje, a aniž by ho k tomu vyzvala, usedl naproti ní. Při chůzi viditelně kulhal.

Upřel na ni svůj podivně pronikavý pohled, vytáhl z kapsy stříbrnou tabatěrku, a: „S dovolením!“ připálil si týmž zapalovačem, jako před chvílí ona.

„Jako byste nevěděla,“ navázal nerušeně na její otázku a vyfoukl kouř, „že já se dostanu, kdy chci a kam chci. Ale ruku na srdce, stejně byste mě dřív nebo později zavolala sama! Dlouho jsme se neviděli, škoda!“ dokončil konverzačním tónem.

„Mně se po tobě nestýskalo, mně teda ne!“ odsekla sice příkře, ale nepříliš přesvědčivě.

„Ale mně ano!“ nenechal se nezvaný návštěvník vyrušit z klidu. „Mám vůči vám jisté závazky a my nejsme zvyklí zůstávat cokoli dlužni!“

„Ale, já už od tebe nic nechci, já…“

„Chcete, určitě chcete!“ spočinul na ni opět svým nepříjemně vtíravým pohledem, „nebo jste snad zapomněla na ponížení, které vám připravil ten hošíček s tou…holkou?“

„Nezapomněla…ale…“ odpovídala už o poznání mírněji.

Skočil jí do řeči: „Žádné ale! Ta věc přímo volá po pomstě!“

„Hm! A…si…asi máš pravdu.“

Netrpělivě poposedl: „Ne asi, určitě! A ta vaše plánovaná pomsta právě dosáhla té správné teploty; je totiž úplně, úplně studená.“

Opět roztržitě potáhla z rychle ubývající cigarety: „Co tedy navrhuješ?“ hlas se jí nepatrně zachvěl, ale zněl už zcela věcně, skoro netrpělivě.

Trochu se nadzvedl, přisunul si křesílko blíž a začal k ní naléhavě polohlasem promlouvat.

Nervózně zamáčkla nedopalek, pak se rychle natáhla po krabičce na stolku a marně v ní zašátrala. Otráveně sykla, prázdnou krabičku zmuchlala a hodila do popelníku.

Její společník sáhl pro tabatěrku a úslužně ji rozevřel: „Prosím, slečno Magdo.“

Cigaretu přijala vděčně; o ostatním, co jí nabízel, nebyla zatím přesvědčena. Tušila, že ji čeká bezesná noc.

 

Když ze svatého Víta dozněl dvanáctý úder, přetočila se dívka na druhý bok. Konečně dospěla k rozhodnutí.

„Tak pozor tam! Ustupte prosím, už to přijíždí!“ houkl na ně postarší ajznboňák. Jeho slova vzápětí zanikla v hlášení nádražního ampliónu: „Pozor u druhé koleje, pozor u druhé koleje! Zpožděný rychlík z Frankfurtu nad Mohanem, Lipska, Drážďan a Ústí nad Labem, přijede ke druhému nástupišti, služebně druhou kolej! Opakuji…“

Celý, dlouhým čekáním znervóznělý, hlouček se i s Jindrou neochotně posunul kousek stranou a dál napjatě hleděl směrem k tunelu, kde se slibovaný vlak musel, co nevidět objevit.

Konečně! V ústí černého jícnu se náhle dvakrát silně zablesklo a vzápětí z něj vyhlédla elektrická lokomotiva, přezdívaná už nejméně jednou generací železničářů „Bobina“ vezoucí na svém pantografu ještě dvě, tři dohasínající jiskry z elektrického výboje a uprostřed čumáku nezbytnou rudou hvězdu. Nesnesitelný skřípot brzd Jindra téměř nevnímal, jak očima těkal očima po ušmudlaných oknech jednotlivých vagónů; Hedviku zatím nebylo nikde vidět. Pak celá souprava s drcnutím zastavila.

„Praha Hlavní nádraží, Praha Hlavní nádraží. Ke druhému nástupišti přijel zpožděný rychlík…“

Vtom ji zahlédl. Stála v chodbičce třetího vagónu, krásná jako vždy, ne mnohem krásnější, ale přece nějaká…jiná. Zatím ho nespatřila; hleděla před sebe, houslové pouzdro v podpaží, v ruce kufr.

„Hedviko,“ zaklepal na sklo, „tady!“

Krátce na něj pohlédla, nepřítomně se pousmála a sklopila zrak.

Ta reakce ho překvapila. Snad je unavená, napadlo ho vzápětí. Hned se té myšlenky chytil. Určitě! Vždyť cestovala přes půl světa! Došlo mu, že příjemné představy o jejich opětovném setkání, které v sobě živil po celou dobu, kdy byla pryč, a které volně navazovaly na vzpomínky z noci po country bálu, se dnes zřejmě nenaplní a zahanbeně si musel přiznat, že je vlastně hrozný sobec. Je unavená, potřebuje si odpočinout, vyspat se a on myslí jen…

Dívka pomalu postupovala chodbičkou k východu a na Jindru už nepohlédla. Zmateně došel k otevřeným dveřím vagónu, aby jí pomohl na nástupiště a vzal od ní kufr. Housle ne, vždyť já vím, pomyslel si a v duchu se nervózně pousmál.

„No ne, Jindříšek! Kde se tu bereš hochu, snad jsi nepřišel kvůli mně?“

Magda! Ta tu scházela!

Právě vystupovala z vlaku. Krásná, plná síly a v dobré náladě. Ze schůdků jí pomáhal jakýsi, jemu podivně povědomý chlapík; jen nevěděl, kam ho zařadit.

Magda, Magda, Magda!

„Je to od tebe hezké,“ pokračovala posměšně dál, „ale tenkrát jsem ti přece říkala, aby ses, pokud budeš chtít ještě někdy přijít, nejdřív ozval. Vzpomínáš?“

„Bohužel,“ pokračovala rychle a strojeně vzdychla, „dneska se to moc nehodí, já už totiž doprovod, jak vidíš, mám.“

Evidentně si ho vychutnávala. Vmžiku pochopil její, ale i Hedvičin výraz. Tak takhle vypadá konec, uvědomil si, Magda promluvila; navenek ale na sobě nedal nic znát.

„To je nápad, Magdo!“ odpověděl obdobným tónem, „proč si myslíš, že jsem tady kvůli tobě? Copak nejsou na světě i jiné ženy?“ Na jazyk se mu sice ještě dral dovětek „hezčí a mladší“, ale spolkl ho; došly mu síly.

„No, tak si to s tou…jinou užij!“ utrousila ještě přes rameno, zavěsila se do svého společníka a odcházela.

Kultivovaná chůze jejích bezchybných nohou vynikala, dík kulhání průvodce po její levici, ještě víc.

„Nemůžu! Prostě nemůžu, promiň.“

Seděli spolu, a zároveň každý sám, u kulatého stolečku, v podivně ztichlé, poloprázdné rohové kavárně, kde se už desítky let nechávali hosté unést výhledem na Pražský Hrad i Národní divadlo.

Ona, krásná, žádoucí, na dosah i nedostupná, zdrcená a…nešťastná. On, provinilý, rozervaný a…nešťastný.

„Proč?“ vydechl, ačkoli odpověď znal.

Chvíli zamyšleně míchala kouřící nápoj exotické vůně a barvy jeho duše. Nakonec vzhlédla:

„Tenkrát,“ dvě křišťálově blyštivé krůpěje, které jí po prvním slově vykouzlila na víčkách opětovná vzpomínka, vzápětí sklouzly po jejích tvářích, jak kapičky vody po labutím peří. Zaklonila na okamžik hlavu a několikrát rychle zamrkala. Pak vzdychla a pokračovala: „Tenkrát před dvěma měsíci, jsem ti řekla, že mě nesmíš nikdy zklamat. Nebyl to příkaz, spíš prosba. Pro mě to, co jsme spolu potom prožili, znamenalo víc, mnohem víc, než si myslíš. Pro mě,“ opakovala, „to bylo něco, jako stvrzení slibu. Jednou provždy… A ty jsi mi to přesto neřekl!“ brada se jí začala třást, znovu se odmlčela.

Se sklopenou hlavou, srdcem v krku, netroufal se ani pohnout.

„Myslela jsem si, věřila jsem, že…že to cítíš také tak. Zní to jako klišé, vím, ale já, já jsem to prostě takhle cítila a…cítím…a…vždycky…budu,“ dodala tiše. „Abys mi rozuměl; nevyčítám ti, že jsi tenkrát po koncertě skončil u ní, i když je mi to strašně…líto,“ opět se pohledem zatoulala na strop a dlouze si ho prohlížela; nakonec znovu promluvila: „Protože…protože to bylo přece předtím, než…jsme…spolu začali chodit! Nedokážu se ale přenést přes to, že ses mi s tím nedokázal svěřit před…,“ rychle vylovila kapesník a přitiskla si ho na tvář „…před naším sblížením. Až dodnes jsem si myslela, že před sebou nemáme tajemství, a že bys mi to dokázal říct dřív, než…“ zavrtěla hlavou, snad chtěla posbírat rozsypané myšlenky. „Chápu, že to ani pro tebe nemohlo být jednoduché, ale když si představím, že vy dva s Magdou jste věděli a já neměla tušení, že jste mi oba lhali a já…já vám ty lži věřila…tohle…přes tohle se já přenést ne…dokážu, i když…i když…tě,“ pohlédla mu na okamžik zpříma do očí, pak znovu sklonila hlavu a ramena se jí rozechvěla.

Po chvíli pomalu vzhlédla a očima se zatoulala ven z kavárny, přes přísné a zároveň ladné oblouky mostu a na okamžik zastavila u mlčenlivých soch na něm. Připadalo jí jakoby i ony pojednou sklopily hlavu.

„Panstvo, omlouvám se,“ postarší vrchní se trochu zaraženě přiloudal k jejich stolku, „budeme zavírat,“ pohlédl na ně skoro prosebně. Byl příliš zkušený (čtyřicet let v branži naučí člověka uhádnout, co se odehrává nejen v myslích, ale i duších hostů) na to, aby nepoznal, jak velké drama právě mezi těmi dvěma, kteří už tu seděli tak dlouho, probíhá a vůbec ho netěšilo vstupovat jim do něj. Vlastně, kdyby záleželo jen na něm, klidně by to tady s nimi vydržel, třeba až do rána a možná radši než trávit další noc v tom už skoro rok neskutečně prázdném bytě.

Možná, uvědomoval si, že právě tohle jeho vyrušení může celý vývoj mezi nimi, ať už je jaký chce, zvrátit na tu, či onu stranu a on neměl sebemenší chuť jakkoli se na tom podílet.

Nemíval ve zvyku pozorovat své hosty, u těchhle ale udělal výjimku. Něčím mu příliš připomínali jeho a Aničku; také kdysi řešili a vyřešili krizi v jedné kavárně. U těch dvou to, bohužel, na šťastný konec moc nevypadá. Ona je až příliš zdrcená, on zhrozen. Asi nevěra, usoudil, a na vině je bezpochyby on. Stejně jako já, tenkrát, pomyslel si. Anička mi odpustila… Jenže, Anička byla jen jedna… I když se s tím asi nikdy nesmířila úplně, dokázala se přes celou věc přenést. Nakonec mu to ale stejně všechno před necelým rokem vrátila i s úroky, když ho tak náhle opustila; její diagnóza byla až příliš jasná…

Možná i proto by té dvojici rád dal ještě trochu času, a mohl pak doufat, že jim tím třeba pomohl. Ale právě když se rozhodl, začal v jakoby omluvném gestu zvedat ruce a v hlavě už se mu rodila věta: „Nebo snad tedy ještě chvilku…“ ta dívka i přes své zarudlé oči a opuchlý nos výjimečně krásná, ale také výjimečně nešťastná, vzhlédla: „Už jdeme, pane vrchní, děkuji.“

Otočil hlavu k mladíkovi, snad čekal na jeho reakci.

Ten nakrátko zatajil dech a vzápětí nahlas vydechl. „Zaplatím,“ hlesl.

„Každý zvlášť, prosím!“ doplnila ho tiše, ale zřetelně kráska.