Náhodné setkání s peklem (Zakletá panna z Váhu)

Bylo chladné, slunečné odpoledne, když se Olena a Katja poprvé po mnoha týdnech ocitly na bezpečném místě. Na území kontrolovaném Ukrajinou pocítily chvilkovou úlevu. Stále nevěděly, co se stalo s Dmytrem, Oleniným manželem, ale už neměly sílu čekat. Plánovaly utéct na Slovensko, kde měla Olena vzdálené příbuzné, které nikdy předtím neviděla, ale věděla, že by mohli pomoci. Byla to jediná naděje, jak zajistit Katje klidné dětství, daleko od války.
Olena si nikdy nepředstavovala, že by o všechno mohla znovu přijít, když se po několika dnech pobytu ve městě vydaly na nákup. Nebylo to nic zvláštního, jen drobné nákupy v místním obchodě – trochu chleba, konzervy, voda. Všechno v okolí malého náměstí, obklopeného nízkými činžovními domy, které stále stály, i když pod nimi, ve sklepech, se skrývaly stopy válečné minulosti.
Náhle se obloha zatáhla. Silný zvuk otřásl vzduchem a z dálky se ozýval výbuch. Ruské tanky se objevily ve městě, vjely na hlavní silnici, jako by válka neznala hranice. Skřípění brzd, hukot motorů a pak děsivý zvuk výstřelů. Válka znovu udeřila do srdce těch, kdo stále věřili, že jsou mimo její dosah.
Oleně ztuhlo srdce. Katja ji chytila za ruku, ale nestihly se rozběhnout směrem k úkrytu. Ruští vojáci vyskočili z nákladních aut, pokryli náměstí jako stíny. Šli od skupiny ke skupině, brutálně vyrvávali lidi z davu, prohledávali tašky, vykřikovali rozkazy.
– Rychle, do auta! – zakřičel jeden z vojáků, přitlačil Olenu ke zdi. – Peníze! Zlato! Dej všechno, co máš!
Olena cítila, jak jí adrenalin zaplavuje žíly. Snažila se ovládnout, ale srdce jí tlouklo tak silně, že nemohla dýchat. Začala házet do tašky všechno, co měla, v naději, že si nevšimnou chybějících dokladů. Potřebovala jen jedno – přežít, zachránit Katju.
Když voják zvedl zbraň, Olena najednou pocítila, jak se v ní něco láme. Instinkt, děs, a pak zoufalství. Chytila Katju za ruku a pokusila se utéct.
Ale nestihly to.
Jeden z ruských vojáků je zahlédl v davu, popadl je za ramena, trhal jimi, až Katja vykřikla. Dítě neplakalo, ale v její tváři byl děs. Oleně se zdálo, že se pod ní propadla země. Vykřikla její jméno a vrhla se na vojáka, snažila se ho odstrčit.
– Nech ji být! – vykřikla zoufale.
Ale neměla šanci.
– Vypadni, rozumíš?! – voják ji brutálně shodil na zem. Chytil Katju za ruku a Olena nemohla nic dělat. Pokusila se znovu vstát, ale silné ruce ji držely pevně.
Zůstala sama.
Katja, v rukou vojáka, se na ni na okamžik podívala s bolestným výrazem, jako by chtěla něco říct. Ale voják ji už táhl k náklaďáku. Olena už nemohla nic udělat. Zmizela. Před jejíma očima, v davu a chaosu, se ztratila.
Srdce Oleny se v té chvíli zlomilo. V tom okamžiku pochopila, že válka nikoho nešetří a každý člověk je jen pěšákem v rukou brutální mašinérie. Neměla už nic. Neměla ani manžela, neměla nikoho, kdo by ji podpořil. Jen ticho a strach. Katja byla unesena. Zoufalá, držící se posledních zbytků naděje, Olena neměla sílu ani křičet.
Ruští vojáci začali jásat, oslavujíc svou brutalitu. „Ruská moc, ruský pořádek!“ – křičeli, zvedajíce pušky. Nebylo žádné úcty, žádných pravidel. Jen krutost. Olena tam stála, paralyzována strachem. Neměla tušení, co se stane s její dcerou. Věděla jen jedno – válka jí vzala všechno.
Přeplněné náměstí bylo plné křiku, máchání zbraněmi a těžkých kroků vojáků. Každá vteřina mohla přinést něco, co by zničilo celý její život, a ona neměla nic, jen naději, že ještě není pozdě.
Tehdy k ní přistoupili tři vojáci. Cítila jejich ruce na svém těle. Ačkoliv se snažila bránit, neměla šanci proti jejich brutalitě a síle. Když se smáli a ubližovali jí, Olena koutkem oka zahlédla v dálce Katju, která vykukovala z náklaďáku, dívajíc se směrem k matce.
Náklaďák odjížděl, zatímco Rusové končili, zasypávajíc Olenu nejurážlivějšími výrazy.
Po chvíli zůstala žena sama.
Rusové zmizeli téměř tak rychle, jak se objevili.
Shrbená, bezmocná, sotva stojící na nohou, Olena se začala pomalu vracet. Musela najít způsob, jak zachránit Katju. Už to nebyl jen instinkt – byla to celá její duše.
Cestou, uprostřed nelítostného davu, žena zahlédla úzkou, temnou uličku. Dřív než si uvědomila, co dělá, vstoupila do ní, zakrývajíc si tvář rukama. Věděla, že její svět už nikdy nebude stejný.

Venku stále padal sníh. Těžké, mokré vločky pomalu padaly na střechy zničených budov Kyjeva, jako by si nebyly vědomy toho, co se skrývá pod povrchem. V psychiatrické nemocnici na okraji města panovalo ticho, přerušované jen občasným klapotem kroků a šustěním papírů. Stěny byly vybledlé, šedé, a vůně dezinfekce dráždila nos.
Maria seděla na nepohodlné židli naproti lékaři v bílém plášti. Už léta žila v Novém Mestě nad Váhom, malém městečku na západě Slovenska, kde vedla klidný život s manželem a synem. Před týdnem obdržela telefonát, který si nikdy nepřála přijmout.
– Je na tom velmi špatně – řekl lékař, aniž by se jí podíval do očí. – Ztráta dítěte, násilí, kterým prošla… To je trauma, které nelze pochopit, pokud ho člověk sám neprožije.
Maria přikývla, i když cítila knedlík v krku.
– Říká si „prokletá“. Tvrdí, že všechno, čeho se dotkne, se promění v trosky. Že jí dcera byla odebrána, protože si sama nezaslouží lásku. Typický obranný mechanismus – vysvětlil. – Ale hluboce nebezpečný.
– A není žádná naděje? – zeptala se tiše Maria.
Lékař se mírně opřel v křesle a sepjal ruce.
– Naděje vždy existuje. Ale musíte vědět, že Olena trpí posttraumatickou stresovou poruchou v nejtěžší podobě. K tomu příznaky hluboké deprese, občasné disociativní stavy. Ztráta kontaktu s realitou. Připomíná to jakýsi stupor – znehybní, nereaguje. Jen občas… mluví o své dceři.
Maria se zhluboka nadechla nosem.
– Chci ji vzít s sebou. K nám, na Slovensko.
– Je to nebezpečné. Pro ni. Pro vaši rodinu.
– Vím. Ale nemohu ji tu nechat.
Lékař si povzdechl.
– Vaše rozhodnutí. Jen prosím pamatujte, že to nemusí vyjít.
Na chvíli zmlkli. Nakonec lékař, jako by nerad, dodal:
– Víte, že to nebyl ojedinělý případ?
– Co?
– Unášení dětí. Podle údajů ukrajinských i mezinárodních humanitárních organizací Rusové již odvezli přes 19 tisíc dětí z okupovaných území. Oficiálně – „evakuace“, „péče“, „záchrana“. Ale ve skutečnosti jde o nucenou rusifikaci. Často bez vědomí rodin, bez možnosti kontaktu.
Maria cítila, jak se jí zatínají pěsti.
– To je čisté zlo.
– Ano. A Olena to viděla.
Olenin pokoj byl světlý, téměř příliš sterilní. Bílé stěny, bílé závěsy. Na parapetu – jen plastový kelímek s vodou.
Maria vešla pomalu, nevěděla, co má čekat.
Olena seděla na posteli, schoulená, s pažemi omotanými kolem kolen. Měla na sobě nemocniční košili, její oči byly prázdné, jako by hleděly skrze stěny, skrze svět.
– Oleno?
Žena se nepohnula.
Maria si sedla vedle ní.
– Oleno, jsem Maria. Tvoje teta. Pamatuješ si mě?
Po dlouhé chvíli Olena nepatrně přikývla.
– Prokletá… – zašeptala. – Všechno ztrácím. Všechno kvůli mně umírá.
Mariiným očím vyhrkly slzy.
– To není tvoje vina. To je válka. To jsou netvoři, ne ty.
– Katja…
– Najdeme ji. Slibuju. Ale nejdřív musíš přežít.
Olena se na ni najednou podívala s nečekanou intenzitou.
– Proč? Abych se znovu dívala, jak mi ji berou?
Maria neodpověděla. Místo toho ji pevně objala, nechala ji ponořit se do náruče. Olena se nepohnula. Ale ani ji neodstrčila. A to už něco znamenalo.

O několik dní později, za chladného rána, nastoupily spolu do vlaku jedoucího na západ. Olena, zachumlaná v vlněném šálu, se stále nepřítomnýma očima, nekladla žádné otázky.
Za oknem míjely zničené vesnice, spálené stromy, zákopy.
Maria ji držela za ruku. Věděla, že to nejtěžší je teprve čeká. Ale hluboko v duši věřila, že pokud pro Olenu existuje šance, pak právě tam – u klidné řeky Váh, v malém městečku, kde si děti ještě hrají na trávníku a neskrývají se před raketami.
Tam měl začít boj o znovuzískání toho, co válka vzala.