Prázdná Srdce (5.)

Odkaz na sbírku:https://bit.ly/KupTichoMeziNami

Déšť bušil na okna, jako by chtěl proniknout dovnitř.
V hale zavládlo napjaté ticho, jen kroky Ferguse na kamenné podlaze byly slyšet jako metronom strachu.
Fiona si pevně přitiskla dlaně k bokům. Neodvážila se pohnout. Cítila, jak se jí zadrhl dech. Ten hlas. Ta slova.
„Jde o její minulost.“
Lucia se zvedla jako první, následovaná Eilidh. Obě pohlédly na Fionu – a pak na Alistaira, který už stál u dveří.
„Pojďte dovnitř,“ zavrčel tiše strýc Gregory. Muž s promočeným pláštěm poslušně vstoupil a setřásl kapuci.
Byl mladý. Možná ve věku Alistairea. Jeho vlasy byly tmavé a slepené deštěm, oči pronikavě modré a výraz v obličeji napjatý jako tětiva. Přesto působil klidně – jako někdo, kdo přišel připraven.
„Jmenuji se Cailean Fraser,“ řekl. „A vím něco, co Fiona musí slyšet.“
Fiona ucouvla. „Já vás neznám.“
„Ale měl bych vás znát,“ odpověděl, „protože jsme…“
„To stačí,“ přerušila ho paní MacGregorová hlasem, který se nepodobal ničemu, co kdy její děti slyšely. Tvrdý, chladný, jako kov o kámen.
„Tohle není chvíle. Ne tady. Ne před těmito lidmi.“
Strýc Gregory se otočil na paní domu. „Nemůžeme utíkat před tím, co se blíží, Isobelo.“
A pak se Fiona najednou zhroutila. V kolenou, tiše, jako by jí někdo podťal nohy. Lucia ji zachytila, Eilidh se přihnala s vodou, Alistair přiskočil, ale zastavil se na půli cesty – nevěděl, zda má právo se přiblížit.

Večer byl zámek tichý, ale plný zvláštní energie.
V každé místnosti se šeptalo. Kuchyně přestala vařit. V salonku hořely svíce, i když je nikdo nezapálil.
Paní MacGregorová seděla ve své pracovně s Caileanem a strýcem Gregorym. Dveře byly zavřené, ale jejich hlasy tlumeně pronikaly chodbou. Lucia stála opřená o stěnu, zatímco Eilidh kráčela sem a tam.
„Kdo myslíš, že to je?“ zašeptala Lucia.
„Vypadá jako někdo z hor. Ale mluví příliš přesně. Není to obyčejný posel. Viděla jsi jeho ruce? Vypadají jako ruce někoho, kdo nosí rukavice, i když je nemá.“
Lucia přikývla. „A jeho oči. Dívají se… jinam.“
„Dívají se do minulosti,“ řekla Fiona, která se objevila potichu jako stín. V očích měla červené žilky, ale už neplakala. „A ta minulost… je naše.“


Cailean na jednu noc zůstal.
Prý na naléhání samotné paní MacGregorové. Dostal pokoj v hostinském křídle, ale většinu večera zůstal zavřený v knihovně. Lucia ho tam viděla – stál u starých svazků kronik MacGregorovy linie a prohlížel si staré dopisy.
Ve stejný čas Fiona seděla na posteli, zírala do prázdna. Alistair stál u dveří. Dlouho tam jen tak postával, až nakonec tiše zaklepal.
„Mohu?“ zeptal se.
„Předpokládám, že teď už ano,“ odpověděla, ale ne podívala se.
„Fiono…“ začal, ale nevěděl, jak pokračovat.
„Věděli to,“ přerušila ho. „Maminka. Tatíček. A strýc. A možná i služebnictvo. Možná i psi. Jen ne my.“
Alistair sklopil hlavu.
„Je to šílené. Ale i šílené věci bývají pravdivé.“
„Co jsi ty vlastně zač?“ zeptala se najednou. „Máš jejich oči. Ale ne jejich hlas. Jsi opravdu náš sourozenec nebo ne?“
Dlouho mlčel. Pak jen řekl: „Mám s vámi společný osud. To mi musí zatím stačit.“

Přicházejícím ránem na zámek dorazil další host.
Tentokrát v kočáře, s komorníkem a osobní kuchařkou. Vysoký, plavovlasý muž s pohledem, který říkal: vím přesně, co chci. Lord Edmund Hamilton z Linlitgow.
Služebnictvo bylo vzhůru celý den a noc. Fiona se znovu stáhla. Lucia se připravila jako na koncert. Eilidh odmítla vyjít z pokoje, dokud nedostane záruku, že její šaty nešustí.
Ale ten večer se neudálo to, co všichni očekávali.
Lucia se měla ujmout rozhovoru, ale lord Edmund místo toho hledal Fionu. A když ji našel v knihovně, podal jí dopis.
„Tenhle dopis psal tvůj otec mému. Byl o zaslíbení. O tom, že jednoho dne si tě vezmu.“
Fiona ztuhla.
„To je směšné.“
„Možná,“ řekl lord Edmund. „Ale já jsem na to čekal dvacet let. A ty jsi pořád tady.“
Lord Edmund ještě chvíli stál před Fionou, jako by očekával odpověď. Ona však mlčela – srdce jí bušilo, v hlavě měla prázdno. Vzala si dopis, přejela po pečetním vosku prstem. To není možné. Ale bylo.
„Očekávám alespoň klidnou konverzaci,“ řekl jemně. „Ne rychlou odpověď. Váš dům je pohostinný, ale až příliš tichý. Ticho, které skrývá mnoho hlasů.“
Fiona konečně promluvila.
„A co když už nejsem tím, čím jsem byla? Co když vaše očekávání zůstala ve světě, kde se lidé zaslibovali jako obchodníci se stády?“
„Pak se přizpůsobím současnosti,“ odpověděl klidně. „Ale nevzdám se.”
Fiona ještě téhož parného odpoledne stála před zrcadlem ve svém pokoji. V rukou stále držela dopis od Edmunda. Na stole vedle něj ležel druhý – ten od Caileana, který jí podstrčil nenápadně u večeře.
„Až budeš sama, přečti si to. Prosím.“
Rozpečetila ho. Ruka se jí chvěla.
„Fiono, nejsi tím, co o tobě říkají. Narodila ses ve světě, kde se pravda uzamyká jako šperky. Ale já mám klíč. Prosím, věř mi. Setkej se se mnou zítra u zimní kaple, v pravé poledne.“
Podepsán nebyl. Ale rukopis poznala.
Už jednou ho viděla.
V deníku své matky.
Lucia si četla sama v knihovně. Všechny večery trávila takhle – s knihou, aby se nenechala pohltit děním kolem. Ale dnes nemohla číst.
„Lucio?“ ozvalo se za ní. Alistair.
Zvedla hlavu a ztuhla.
„Potřebuju s tebou mluvit.“
„O Fioně?“ zeptala se chladně.
„Ne. O mně.“
Zavřela knihu a pomalu přikývla. „Dobře. Ale nedělej to těžší, než už to je.“
Alistair se posadil naproti ní, světlo z krbu osvětlovalo jeho tvář. A tehdy řekl první z mnoha pravd:
„Nejsem jen váš bratr.“
Lucia se ani nepohnula. Ale její oči… její oči se naplnily stínem. A pak, s nevídaným klidem, odvětila:
„To vím.“
Zatímco zámek utichal v nočním tichu, každý z jeho obyvatel spal – nebo se o to alespoň snažil.
Fiona svírala oba dopisy v rukou, její myšlenky se tříštily o stěny minulosti, kterou nikdy nepoznala. Lucia hleděla z okna, kde mlha začala znovu stoupat po svazích a krýt svět do stínů, jakých se bála už jako dítě.
Eilidh zůstávala sama ve svém pokoji, potichu zpívala dávnou píseň, kterou jim zpívala matka. Netušila proč, ale cítila nutkání na ni vzpomenout právě teď.
V hlubokém sklepení pod kuchyní se mezi starými sudy, zaprášenými lucernami a zavřenými dveřmi ozval zvuk. Jakési zaskřípání.
I duch by spatřil vyhublé tělo Alistaira. S lucernou v ruce, před dřevěnými dveřmi hleděl opatrně kolem sebe, a poté zpět na dveře, které dosud nikdy neotevřel.
Na dveřích bylo cosi vyryté.
Ne slova.
Iniciály. Ne jeho. Ale její.
„M. M. G.“
Na okamžik přestal dýchat. A pak pomalu položil ruku na rezavý klíč, který nalezl ve svém pokoji krátce poté, co přijel.
Ten klíč, který měl být pouhým suvenýrem minulosti. Zasunul ho do zámku. A dveře se tiše otevřely.