Zakletá nad Váhem (Zakletá panna z Váhu)

Bylo chladné dopoledne, když Olena vyšla z domu. Jaro v Novém Mestě nad Váhom přicházelo pomalu, jakoby nesměle, nechtělo příliš prudce zahnat zimu. Vzduch voněl mokrou půdou a vzdáleným kouřem z kamen. Slunce se nesměle prodíralo skrze mraky a osvětlovalo fasády domů na hlavním náměstí města.
Olena si přetáhla kapuci přes hlavu, i když nepršelo. V ruce držela zmačkaný kousek papíru – nákupní seznam od Marie. Chléb, mléko, brambory, mouka. Nic víc, nic míň. Rodina počítala každý cent a Olena dobře věděla, že i tenhle krátký výlet do obchodu byl svým způsobem luxus – únik z domu, z těžkého vzduchu každodennosti.
V obchodě byl ruch. Lidé se pohybovali mezi regály, tlačili vozíky přeplněné až po okraj. Nad hlavami hrálo rádio a pokladní pípaly zboží s mechanickou přesností. Olena vzala košík a zamířila k oddělení s pečivem. Všechno dělala potichu, jako vždy – se sklopenou hlavou, neviditelná, cizí. Ale právě tehdy, u lednic s mléčnými výrobky, zaslechla hlasy dvou mužů.
– Jsou vidět všude… Ukrajinci. Serou se do všeho. Přijíždějí, berou práci, byty… A tváří se, že jim všichni něco dlužíme.
– Měli by si sbalit věci a vypadnout odsud – dodal druhý. – Kdo jim tu co slíbil? Že jim zaplatíme útěk? Každý den něco chtějí.
Olena ztuhla. Stála nehnutě, předstírajíc, že hledá sýr. Slova padala volně, bez zábran, jako by byli ve svém světě, kde cizinci neexistují. Netušili, že dívka s kruhy pod očima vedle nich nejenže rozuměla každému slovu, ale nesla v sobě víc bolesti, než si dokázali představit.
– A ty ženské… Některé si vymýšlejí neuvěřitelné historky jen proto, aby dostaly azyl. Brečí před kamerami, ale kdo ví, co dělaly tam u sebe?
Zalapala po dechu. Neodpověděla. Nepohnula se. Jen sevřela pevněji držadlo košíku a rychle se otočila směrem ke kase. Sýr zůstal na polici.
Cesta domů byla tichá. Řeka, jejíž břehy se nesměle zazelenaly, plynula ve svém rytmu. Míjela pár kolemjdoucích – nikdo se nezastavil. Byla jen další tváří. Chodcem. Mlčící ženou. Stínem.
Když vešla do domu, Maria čekala v kuchyni. Na stole ležela obálka – šedá, s pečetí, kterou Olena ihned poznala. Ztuhla ve dveřích. Nemusela se ptát.
– Oleno… přišlo to z Kyjeva – řekla Maria tiše, s bolestí v hlase. – Z Ozbrojených sil Ukrajiny. Oddělení osobních záležitostí.
Olena po dopisu nesáhla hned. Stála, zírajíc na obálku, jako by měla explodovat při doteku. Maria dodala:
– Můžeš… si to přečíst, až budeš připravená.
Ale Olena už věděla. Uvnitř cítila chlad, který ji prostoupil od hlavy až k patám. Vzala obálku a pomalu odešla z kuchyně. Vešla do koupelny, zavřela dveře.
Sedla si na okraj vany, než roztrhla papír. Obsah byl prostý. Formální.
S hlubokou bolestí oznamujeme, že starší četař Dmytro Hrycenko padl na poli cti dne 2. dubna 2022 v oblasti Avdijivky při obraně území Ukrajiny před ruským okupantem. Jeho oddanost Vlasti a odvaha zůstanou příkladem pro budoucí generace.
Dopis podepsaný, orazítkovaný. Oficiální. Pravdivý.
Olena sklonila hlavu a plakala. Ne tak, jak se pláče po smutném filmu. Ne tak, jak se pláče do polštáře. To byl němý výkřik duše, který ji roztrhal zevnitř. Dmytro… Její Dmytro. Ten, který jí líbal na čelo, než odešel do války. Ten, který vždy říkal: „Ještě bude dobře. Uvidíš.“
Zůstala sama. Bez něj. Bez Katji. Bez domova. Bez země.
Po chvíli si otřela tvář. Podívala se do zrcadla. Neviděla tam sebe – jen tvář, která kdysi patřila někomu šťastnému. Teď byla jiná. Mrtvá.
Otevřela dveře. Maria čekala, ustaraná, připravená obejmout ji, plakat s ní. Ale Olena jen přikývla.
– Jdu do centra – řekla tiše. – Musím něco dělat. Musím… nemyslet.
Maria ji nezastavila. Věděla, že práce mezi ostatními je jediný způsob, jak se nenechat úplně pohltit vzpomínkami.
Olena odešla. Procházela přes most nad Váhem, nesouc v sobě ticho a smrt. Ale také – navzdory všemu – pohyb. Stín žil. Bolel. Ale neumřel.

Ráno bylo mlhavé a vzduch nasáklý vlhkostí – jako by sama řeka dýchala spolu s městem, vysílajíc ze dna své šeptané příběhy. Nové Mesto se probouzelo pomalu, neochotně, jako člověk ponořený do snu, který ví, že skutečnost přinese jen utrpení. Olena kráčela dlážděnou uličkou vedoucí k rehabilitačnímu centru, jako obvykle bez spěchu, s tváří schovanou v límci kabátu. V ruce držela tenkou knížku s pohádkami. Našla ji nedávno na polici v knihovně centra – starý sborník slovenských lidových pověstí, se zažloutlými stránkami a ilustracemi připomínajícími dětské sny.
Dnes měla číst Elišce pohádku o „Zakliatej panne vo Váhu a divnom Jankovi.“ Holčička ten příběh milovala – obzvlášť moment, kdy Janko vstupuje do řeky, aby zachránil zakletou pannu, uvězněnou silami přírody. Eliška se vždycky smála, když Olena napodobovala hlas statečného hrdiny, a pak ztichla, když se příběh nořil do melancholie, jako sama řeka Váh.
Dveře centra známě zaskřípaly, když vešla dovnitř. Bylo ticho. Příliš ticho. Obvykle už v hale bylo slyšet dětské hlasy, šourání koleček od vozíků, volání sester. Tentokrát bylo ticho hluché, lepivé, téměř podezřelé. Olena prošla chodbou do místnosti, kde obvykle bývala Eliška. Ale postel byla prázdná. Pečlivě ustlaná. Na stolku chyběly kresby. Na parapetu neležely barevné pastelky.
Vešla do kanceláře. Sekretářka, starší žena se smutnýma očima a hromadou papírů před sebou, se na Olenu podívala s váháním.
– Eliška… – začala Olena, cítila, jak se jí hlas zadrhává v hrdle. – Mohla bych se zeptat, kde…?
Žena si sundala brýle a položila je na stůl. Chvíli mlčela, pak sáhla po lístku.
– Je mi to líto. Eliška v noci zemřela.
Olena cítila, jak v ní všechno hasnulo. Jako by srdce na okamžik přestalo bít. Jako by svět, už tak křehký, praskl ještě víc a zanechal jen tichý, trhající zvuk.
– Měla pokročilý nádor… Bojovala statečně, ale… už nebyla šance – dodala tiše sekretářka.
Olena se beze slova otočila. Prošla chodbou, míjejíc lidi, kteří ji chtěli zastavit, zeptat se, co se stalo, ale ona už jejich hlasy neslyšela. Její tělo bylo přítomné, ale duše sklouzla někam hluboko, do vnitřní propasti, kam nepronikl žádný zvuk, žádné světlo.
Vyšla ven. Necítila chlad, i když vítr vanul přímo do tváře. Šla dál, bez cíle, vedena jen zoufalstvím. Nakonec se ocitla na mostě nad Váhem – na tom samém, na který často hleděla z okna v domě Marie. Teď tam stála, držíc se zábradlí, hledíc do proudu řeky.
Voda plynula líně, tmavá a těžká, jako by i ona věděla o zármutku. Plynula – bez ohledu na ztrátu, smrt, válku. Plynula stejně, jako tehdy, když se Eliška usmívala, když Katja dělala první krůčky, když ji Dmytro naposledy objal.
Zakletá panna… pomyslela si Olena. Ta, která byla vtažena do proudu a čekala. Možná jsem i já zakletá? Možná mě Váh zavolá? Možná Janko nepřijde?
Chtěla křičet, ale už v ní nezbyly síly. Slzy tekly tiše, bezhlučně, nevzpíraly se a nekřičely. Byl to pláč lidí, kteří překročili hranici bolesti. Když už nezbývá nic. Když tě svět obnaží ze všech nadějí, ze všeho milování, ze všech pohádek.
Byla připravená? Nevěděla. Neměla už přece kam se vrátit. Most byl studený, řeka tichá. Ale odněkud z dálky se ozval dětský smích – možná z parku, možná z minulosti. Možná to byl jen hlas vzpomínky.
Olena stála nad řekou dlouho, aniž by se pohnula o krok. Držela se zábradlí, jako by v něm hledala zakořenění. Přivřela oči. V hlavě slyšela Eliščin hlas:
– Paní Olena, a byla ta panna opravdu zakletá?
Neodpověděla tehdy. Neodpověděla ani teď.
Váh plynul dál.
A Olena – ač nikdo nevěděl, co se rozhodne – stále stála na mostě.