1. Střední škola

 1. kapitola STŘEDNÍ ŠKOLA

              Každá střední škola má svá tajemství. Jenže střední škola v Brooklynu skrývá tajemství, které dokáže zmrazit krev v žilách i těm nejotrlejším studentům. Starobylá budova s oloupanou fasádou a popraskanými okenními rámy působila na první pohled neškodně. Občas někdo prohlásil, že je tak akorát pro duchy. Rekonstrukci by opravdu zasloužila, to ano. I tak ji ale měla Lili Rose Brownová nejraději. A tak začíná nový školní rok.

               Zvonění je stále stejně otravné, chodby přecpané a káva z automatu stále stejně odporná. Školní skříňky na chodbách lemují šedé stěny jako opuštěné poštovní schránky. Někdo je zdobí fotkami celebrit, jiný vzkazy a vtipnými citáty. Typický chaos střední školy. Třída Lili Rose Brownové – 3.C – byla plná postav, které by mohly být vystřižené z teenagerské komedie. Vedle sebe tu seděli šprt znající odpovědi testu ještě před tím, než učitelé nějaký oznámí. Školní kráska s dokonalým úsměvem a kluk, co chodil pozdě už od první třídy. Vzadu obvykle posedávala parta těch rádoby nezúčastněných. Ti měli svůj svět, v němž byli svými pány.

               Chystá se studentský ples i fotbalový zápas a Lili Rose Brownová se chystá na pořádnou zahajovací párty. Je zvykem, že na začátku každého semestru se určí jedna nebo dvě dívky, které nejsou zrovna hvězdami školy, aby u sebe doma uspořádaly přespávačku pro všechny lidi ze školy. Tyto mejdany ukazují sílu „outsiderů“. Dávají prostor novým přátelstvím. Na zahajovacích mejdanech se zahazují přeDsudky. Spolužáci jsou milí, užívají si párty a nedělají žádné naschvály. V tom spočívají novosemestrovské mejdany. O tom jsou vlastně všechny středoškolské večírky. Ukázat se v tom nejlepším světle. Nikdo si tam na nic nehraje a všichni jsou sami sebou. Potom je tu ještě jeden večírek. Ten největší. Maturiťák. Je to noc, kdy se všechno mění a zůstává. Noc, kdy nikdo neřeší, s kým se kdy bavil a komu kdy škodil. Je to noc přátelství a velkého poselství. Noc, kdy je jedno čím jsi byl, kým jsi byl. Je to noc, na kterou se nezapomíná. Noc, kterou uchovává každý v srdci. Noc plná zábavy. Letos vyšla řada na Amy, Liliinu nejlepší kamarádku.

Amy Elenwoodová je dívka, které si člověk všimne ne kvůli hlasitému smíchu nebo výraznému stylu, ale kvůli tiché jemnosti, která z ní vyzařuje. Působí jako něžná melodie ve světě plném hluku – není nápadná, ale když jí jednou porozumíš, zůstane s tebou navždy. Její vlasy jsou kaštanově hnědé, měkké na pohled a většinou spletené do dvou tenkých copánků, které jí sahají po ramena. Občas je nechá volně rozpuštěné, pak se jí mírně vlní kolem obličeje jako hedvábné stuhy. Ráda nosí sponky ve tvaru květin nebo motýlků, často v barvách, které ladí s jejím oblečením.

A právě oblečení Amy je její vizitkou. Vždy jemné, pastelové tóny – mátově zelená, světle modrá, vanilkově žlutá nebo starorůžová. Sukýnky a halenky s drobnými vzory, volánky, krajky, jemné svetry… Vypadá jako by vypadla z ilustrované pohádky nebo vintage katalogu. Její styl není okázalý – je přirozený, křehký a mile starosvětský. Na první pohled může působit plachá, často uhýbá pohledem, mluví tiše a přemýšlí, než něco řekne. Ale pod tou vrstvou nesmělosti se skrývá bystrost a nečekaný smysl pro humor. Amy má dar pronášet trefné poznámky, které přijdou nečekaně, ale rozesmějí celou místnost. Její vtipy nejsou kousavé, spíš jemně ironické nebo překvapivě chytré. Má cit pro detaily – všimne si nového účesu, nálady, pohybu rukou. Má empatii a klid, kterým utiší i rozbouřenou duši. Lidi jí často říkají, že působí jako stará duše ve světě, který spěchá. Ráda kreslí do zápisníků, má slabost pro čaje s příchutí levandule a miluje knihy o čarodějnicích, i když by to nikdy nahlas nepřiznala. Její pokoj vypadá jako pokoj elfí princezny – svíčky, lucerničky, sušené květiny, skleničky s korálky a plátky růží. Amy je ten typ člověka, kterého většina přehlédne. Ale ten, kdo se zastaví a podívá pozorněji, zjistí, že je jako list, který se třese ve větru, a přitom drží pevně – jemný, ale silný. Nenápadná duše, která v sobě skrývá svět barev, ticha a laskavého světla.

Lili Rose je vlastně o dost jiná, a to především svým módním stylem. Žádné volánky, žádné krajky ani žádné pestelky. Její styl je moderní, se špetkou rocku. Žádné volánky, žádné pastelky. Kostkované sukně, jednobarevná tílka, bundičky z umělé kůže nebo oversize střihy, které kontrastují s její drobnou postavou. Vypadá trochu jako ta holka, co poslouchá dobré kapely dřív, než se dostanou do rádia. Vlastně sama v jedné hraje, je to kytaristka. I proto si své světlé vlasy lehce spíná sponou. To by jí nepadaly při hraní do očí. Většinu času má ale své jemné vlny rozpuštěné. V šuplíku má ale tajnou skříňku. Skříňku s těmi nejcennějšími skvosty na významné události. Miluje své lesklé stříbrné tílko s volným výstřihem, které se jí těsně obepíná okolo štíhlého vypracovaného těla a dělá jí moc hezký dekolt. K tomuto tílku má i sukni. Takovou černou tylovou. A taky podkolenky a vysoké černé boty.
Lili Rose si snadno zapamatuješ. Ne kvůli jejímu chování nebo výraznému vzhledu, ale kvůli jakési tiché energii, kterou kolem sebe šíří. Není královnou třídy ani outsiderem, je neutrální, respektovaná, svá. Nehraje si na něco, čím není, a i to je důvod, proč ji lidé berou takovou, jaká je. Je nesmírně empatická. Má dar vcítit se do druhých. Vždy pozná, když se někdo cítí mimo, a nikdy nezaváhá podat pomocnou ruku. Její smysl pro humor je jemný, ale přesný. Umí být sarkastická, ale nikdy zlá. Není populární, ale každý ji zná. Vždycky s někým prohodí pár slov na chodbě, nikdy se nestaví do opozice, ale zároveň nikomu neleze do zadku. Ví, kým je, a to je její největší síla. Lili Rose je jako píseň se silným refrénem – ne každý ji hned docení, ale ten, kdo si ji pustí víckrát, zjistí, že se mu dostane pod kůži.

               Teď ale zpátky k Amyné párty. Ten den se ale školou nešířily jen vůně pizzy ze školní jídelny a nervozita z blížících se testů. Vzduchem se nesla jiná, vzrušující energie. Už několik dní před párty byly chodby poseté plakáty s nápisy „PÁRTY U AMY – PÁTEK VEČER – BUĎ U TOHO!“ Přilepené na skříňkách, přilepené na zrcadlech na toaletách i u vchodu do tělocvičny. Amy si je navrhla sama – plné třpytek a barev, zatímco Lili se postarala o to, aby vypadaly aspoň trochu cool.

               Týden utekl rychle. Vyučování běželo ve svém rytmu – pondělí začínalo matikou, kde se profesorka Boomová snažila nacpat do studentů sinusové věty s podobným úspěchem jako láhev džusu do kapesního nože. Angličtina byla o poznání klidnější – paní Valmontová jim četla z "Velkého Gatsbyho" a studenti předstírali, že je zajímá, co znamená „ztracená generace“. Ve skutečnosti si většina z nich kreslila na lavici nebo si posílala poznámky s emotikony a memy. O přestávkách probíhal typický život střední školy: kluci se snažili předvést před roztleskávačkami, holky řešily outfity na pátek a učitelé... učitelé se snažili přežít. U skříněk to bzučelo jako v úlu. Někdo si vyřizoval účty, jiní plánovali rande, někteří jen přežívali do oběda.

               Jedno odpoledne, když Lili a Amy právě vylepovaly poslední plakát u ředitelny, se za jejich zády strhla typická scéna.
„Hele, dej to sem, Mikeu, to je moje bageta!“
„Ale nebylo tam tvoje jméno, Fredie! Školní pravidla: co je bez jména, je volná kořist!“
Oba kluci – známí třeťáci, kteří se rádi pošťuchovali – se začali přetahovat o alobalovou bagetu jako dva vlci o poslední kus masa. K smíchu i k pláči. Věděli, že to nemyslí vážně. Přesto jejich potyčka skončila jako většina předchozích – na zemi, v obležení spolužáků, kteří fandili oběma stranám, a pod přísným pohledem pana školníka, který jim vynadal, že si rozkopali květináč s fikusem.
„Puberta v plném květu,“ okomentovala to Amy tiše a Lili se zasmála. „Jo, připomíná mi to přírodní úkaz – něco mezi tornádem a roztomilou pohromou.“

               Když Lili Rose konečně dorazila do své třídy, čekalo ji překvapení, které jí doslova vzalo dech. Na tabuli visel obří transparent:
„VŠECHNO NEJLEPŠÍ, LILI! :*“
„Kruci...“ zašeptala si pro sebe. „Já mám dneska narozeniny?!“
„Krásné sedmnáctiny, Lili!“ zvolala Sandra a ostatní se přidali. Než se Lili stihla vzpamatovat, seděla u lavice obklopená dárky a trhala balicí papíry jako malé dítě. Z jedné krabice vykoukl dort ve tvaru usmívajícího se smajlíka a v jeho středu se třpytilo malé přáníčko – podepsané všemi spolužáky.
„Hodně štěstí, milá Lili Rose! Hodně štěstí, zdravíííí!!!“ zpívala třída unisono. Dokonce i profesorka Boomová, která právě vešla do dveří s učebnicí matematiky v ruce, se s úsměvem připojila. Lili cítila, jak se jí do očí derou slzy. Nebylo to z dortu, nebylo to z písničky. Bylo to z té nečekané srdečnosti, která se občas zázračně zjeví mezi středoškolskými zdmi.

               Po vyučování zamířila s Amy k ní domů. Čekala je poslední fáze příprav na večírek.
„Tohle chceš dát sem?“ Lili Rose držela v ruce velkou diskokouli a ukazovala s ní směrem ke stropu, kde už byl připevněn háček na zavěšení. Amy přikývla a běžela jí na pomoc, aby jí koule nevypadla z rukou. Ač tak nevypadala, byla docela objemná a těžká a Lili Rose je přece jen drobné děvče. Dům se pomalu měnil – kuchyň se změnila v bar, obývák v taneční parket a pokoj pro hosty na fotokoutek. Teď už zbývalo jen obejít sousedy a přátelsky je o hlučném večeru informovat.
„Co kdybychom vzaly ten košík s sebou?“ napadlo Lili Rose a ukázala na proutěný koš plný muffinů. Amy přikývla. Byl to výborný nápad. Proč žádat sousedy o toleranci s prázdnýma rukama, řekla si. Obě tedy vzaly košík a vyrazily na obchůzku.