Párty u Amy

2. PÁRTY U AMY

     A je to tu. Posledních pár příprav. Dnes je den D. Amy je stále víc a víc nervózní. Ten večírek je pro ni vším. Ne proto, aby se vyšvihla před oblíbenci, ale kvůli chlapci, kterému věnuje své sny už od prváku.

     Rory Edkins
     Na každé škole je někdo, kdo září, ještě než vejde do místnosti. Na Brooklynské střední je to Rory – maturant, hvězda fotbalového týmu, alfa samčí energie zabalená do školní mikiny s logem týmu.
Na první pohled působí jako drsňák. Přesně ten typ, který se s nikým nepáře a vyřeší všechno jediným pohledem nebo poznámkou. Ale čím víc se s ním člověk baví, tím víc chápe, že jeho síla není v nafoukanosti, ale v sebejistotě, která je nakažlivá. Rory nepotřebuje nikoho shazovat, aby sám zazářil. Jeho přítomnost to dělá za něj. Je vysoký, statný, s rameny, která by unesla celou školní budovu. Vlasy nosí většinou rozcuchané, jako by mu na vzhledu vlastně vůbec nezáleželo. Přesto ale vždy vypadá, jak reklama na drahý šampon. V jeho očích vždy jiskří vtip, šibalství a dobré srdce.
Rory je všude zdejší – zná všechno a všechny. Nikdy ale není vychytralý. U vrátného si každý den bere dvě bagety, protože jedna prostě nestačí. Je hlasitý, výrazný, nepřehlédnutelný. Všichni ho znají a on zná (aspoň jménem) většinu školy. Je to vůdce smečky, vždy obklopen svým týmem. Nikdy není sám. Ne že by nemohl být – ale jeho přirozené charisma k němu táhne lidi jako magnet.

               Zdá se, že je vše nachystáno, tak ještě přežít jeden den ve škole a potom hurá za zábavou.
„Tak se podíváme na vaše znalosti“ zamručel si pod vousy starý profesor dějepisu.
„Kdy byla – ehm – kdy vlastně začala – ehm- vlastně – “ zaklimbal a usnul. Třída se dala do tichého štěbetání. Holky se slezly v zadních lavicích a brblaly o líčení a účesech, o odstínech laků na nehty a o různorodosti oblečení. Kluci zase v prvních lavicích řešili taktiku nadcházejícího fotbalového zápasu. Ten je pro školu velice důležitý, protože její postup by znamenal obrovskou reklamu pro školu a naši Jaguáři by tak mohli prorazit i na světový šampionát. Samozřejmě, vše je ve hvězdách a v našich sportovcích. Vášnivé debaty o večírku i o fotbale přerušil školní zvonek.
„Výborně, můžete se po – sa – dit…“ vykoktal ze sebe profesor, než si uvědomil, že u tabule nikdo nebyl. Vlastně usnul dřív, než někoho vyvolal. Ostatně, tohle se mu stávalo poslední dobou dost často. Někteří studenti už se jen dohadují, zda – li by takový profesor měl vůbec ještě učit. Jen jeho starší kolegové tuší, ve kterém století se tento pán narodil. Většina studentů se domnívá, že už je určitě za věkovou hranicí a měl by odejít do důchodu. Jenomže tenhle dějepisář se nedá. Je to ten typ člověka, co vás bude strašit ještě 20 let po své smrti.
               Amy sedí ve svém pokoji. Je velice nervózní. Do večírku zbývají 2 hodiny a Lili Rose ještě nedorazila. Měla jí pomáhat s koláčky.
„Lili?“ ozve se v telefonu.
„Ahoj, Amy. Mrzí mě to, ale bohužel dorazím až za půl hodinky. Musím ještě něco vyřešit,“ omlouvala se Lili Rose. Amy ji ujistila, že o nic nejde a zavěsila. Ve skutečnosti stála Lili Rose v květinářství, kde nechala pro Amy navázat ohromnou kytici fialových a bílých tulipánů – ty má totiž Amy nejraději. Prý jí připomínají jaro – její nejoblíbenější roční období. A jaro je podle ní také lásky čas.

               U dveří se zatím mihotají postavičky jejich věrných pomocnic ze třídy. Zvonek. To bude Lili,  pomyslí si Amy a běží ke dveřím. Omyl.
„A – ahoj, Amy. Snad nevadí, že jsem dorazil o něco dřív,“ ve dveřích stál Rory Edkins. Amy ho pozvala dál a posadila ho do obýváku.
„Dáš si zatím něco k pití?“ zeptala se ho.
„Máš nějaký čaj?“ podíval se na ni.
„Jasně.“ Přikývla s úsměvem Amy. „Dáš si bylinkový nebo černý?“
„Meduňkový by byl taky?“ usmál se na ni nesměle. Amy se podívala do země a zamumlala: „Hned ti ho přinesu“ a odešla do kuchyně. Mezitím se v domě zjevila také Lili Rose.
„No to je dost! Neuhodneš, kdo sedí v našem obýváku!“ popadla ji Amy za ramena a začala s ní třást.
„Nech mě hádat. Hm – je to kluk?“ zamyslela se Lili. „a je hnědovlasej a je to fotbalista a – “
„Nojo, uhodlas to. Je to Rory,“ usmála se Amy a znovu chytla Lili Rose za ramena.
„Na, dej si ji do vázy,“ podala Lili Rose Amy tulipány. Amy poděkovala a květiny odnesla.
„Páni, od koho jsou?“ zajímal se Rory, jakoby trochu žárlil, že to nebyl právě on, kdo jí ty květiny donesl. Místo toho sedí u ní v obýváku a čeká na meduňkový čaj.
„Ty jsou od Lili,“ přičichla Amy k tulipánům a usmála se.
               Za pár minut už měl Rory na stole svůj čaj a dům se pomalu začal plnit lidmi ze školy. Někteří na sobě měli obyčejné rifle a trika nebo tílka. Někteří byli ovšem vynalézavější a vzaly si vyzývavé koktejlové šaty či oblek nebo se sjednotili v partě do barev. Mnoho studentů bylo vážně nápaditých. Jedna skupinka chemiků se dokonce oblékla podle indukčního papírku – podle barev, které určují zásaditost a kyselost látek. Samozřejmě to museli všem tisíckrát vysvětlovat, protože normální nevzdělanci vůbec nepochopili tuto metaforu.

               Konečně přišla dolů také hostitelka a všechny mile uvítala. Nabídla jim jídlo a pití. Namíchala koktejly. Myslela i na ty mladší spolužáky, a tak více než polovina koktejlů měla dvě verze – alko a nealko. Ti starší se ovšem drželi starých dobrých panáků vodky. Našli se samozřejmě i tací, kteří se domů odvezli vlastním autem, a tak moc alkoholu pro jistotu nepožili. Mezi těmito střízlíky byl také tichý nenápadný chlapec.

Jake Silence
Kluk, kterého si málokdo všimne. Je středně vysoký, tmavovlasý, s pohledem, který mluví víc, než jeho ústa. Zelené oči má jak les po dešti – hluboké, klidné a občas nepřístupné, jako by hleděly na svět z dálky. Vlasy má rozcuchané, takové to věčně neposedné „vrabčí hnízdo“, které působí, jako by ho upravoval hodiny – ale ve skutečnosti prostě ráno vstal, protáhl se a šel. Právě v tom ale spočívá jeho kouzlo. Nesnaží se zaujmout, a přesto zaujme.
Jeho příjmení – Silence – není jen jméno, je to styl života.
Jake toho moc nenamluví. Má v sobě ticho, které nutí lidi naslouchat – nejen jemu, ale i sobě. Ale ticho v něm není prázdnota. Je to klidná hloubka, ve které se mísí jemnost s napětím. Síla, která se navenek neprojevuje hlasem, ale přítomností. Je to ten typ kluka, který působí klidně, ale když přijde na věc, dokáže zasáhnout s nečekanou razancí. Kdyby byl jen o trochu průbojnější, holky by šílely. Ale on není. Nechává věci plynout. A právě tím vzbuzuje zájem. Je jako nevyřešená hádanka – dívky chtějí znát odpověď, kluci chtějí přijít na kloub jeho tichému sebevědomí. Nepotřebuje se předvádět, protože jeho osobnost je jako gravitace. Tichá, ale nevyhnutelná.

               Zábava je v plném proudu. Sportovci i šprti si teď dávají skleničku punče na přátelství. Samozřejmě to nebudou publikovat úplně veřejně. To by si protiřečilo s jakýmsi již po staletí zavedeným společenským systémem. Vlastně – středoškolským společenským systémem. A tak zábava plyne dál. Hraje hudba – DJ Scott – to je jeden z letošních maturantů a Amyn hodně dobrý kamarád už od školky. Jednou spolu byli i na dovolené u moře, protože jejich rodiče se taky už léta kamarádí. Teda kamarádili, než se jeho rodiče rozvedli. Jeho táta se totiž zamiloval do své mladší kolegyně, což je jedna z typických situací nevěry a vede ke konci manželství. Scott to ale přijal takové, jaké to je a dál se tím netrápí. Zpět ale k párty. Vypadá to, že se mezi školní hvězdičkou Brook a sportovcem Jakem schyluje k něčemu nepěknému. Lili Rose přiběhla, když už bylo to nejhorší za nimi. Všichni stáli v kroužku a Brook křičela a křičela a křičela… A Jake tam jen poníženě stál… Všichni se na něj dívali… On se díval na ně… Doufal, že už Brook přestane, ale ona vytahovala špínu z těch nejskrytějších koutů jeho života. Dost na tom, že jejich předchozí vztah ztroskotal na Jakově neschopnosti změnit se. Poslední dobou je totiž Jake jako vyměněný. Už není tím nejoblíbenějším sportovcem, ani egoistou, jakým byl před dvěma měsíci, kdy si s Brook náramně rozuměli. Teď si ho Brook podávala tak neskutečně odporným způsobem a tolik ho urážela a zesměšňovala, že Jake zbaběle utekl. Teda podle ní zbaběle. Podle něj jiná možnost nebyla. Při pohledu na všechny spolužáky, kteří si teď něco brblali pod vousy a ani zdaleka to nevypadalo jako slova pro jeho podporu, spíš naopak, takže se není čemu divit, že ztratil veškerou odvahu tam poníženě stát a dál tak být terčem posměchu pro všechny přítomné.

               Lili Rose po procházela po domě a hledala nějaké tiché místo, aby tento zážitek vstřebala. Bylo jí Jaka líto. Ani tak se ho ale nemohla přede všemi zastat, protože všechno, co Brook řekla, byla ve své podstatě pravda. A tak Lili Rose chodila tiše po chodbách a prohlížela si rodinné fotografie své kamarádky Amy. Dveře. Lili Rose stála přede dveřmi. Něco jí říkalo, ať je otevře. Byl to ten závan strachu a touhy po objetí. Průvan beznaděje a ponížení. Pomalu dveře pootevřela. V přítmí svíček a malé stolní lampičky tam seděl na posteli chlapec. Obličej měl skrytý v dlaních. Seděl směrem k výhledu z okna. Musel si všimnout, že není v místnosti sám. Dveře lehce zavrzaly a zavřely se. Lili Rose přistoupila blíž k posteli. Jake se ani nepohnul. Mlčky si rádoby neviditelně setřel z tváře potůček slz. Potom ho Lili Rose chytla za rameno.
„Můžu?“ zeptala se. Když se na ni Jake podíval, přisedla si. Chvíli tam beze slov seděli.
„Je mi to líto,“ pohladila ho Lili Rose po zádech. „Mrzí mě, že jsem se tě nemohla zastat,“ obhajovala se. Jake ji ale pohledem zastavil. Byl rád, že v tom není sám.
„To, co Brook řekla… Bylo to – “ odmlčela se.
„Pravdivý,“ zesmutněl Jake ještě víc a odklonil se od ní.
„Nechápu, co to do ní vjelo. A co to vjelo do ostatních. Býval jsi tak oblíbený,“ nechápala Lili Rose. Jake se odklonil ještě víc, aby ho Lili Rose neviděla plakat.
„Oblíbený… Co to vůbec znamená? Že se nemůžu změnit, že nemůžu dělat, co mě baví. Že se nemůžu smát, nemůžu být sám sebou – “ otřel si oči. Lili Rose ho znovu chytla kolem ramen, aby mu vyjádřila podporu.
„Býval jsi tak silný, Jaku. Co se stalo?“ podivila se Lili Rose.
„ Nechci o tom mluvit – “ podíval se do země. Tušil sice, že jí může věřit, ale ještě se nevzpamatoval z toho, co mu Brook udělala. Lili Rose ho jen objala. On si složil hlavu do jejich rukou a zašeptal: „Děkuju.“  Načež se Lili Rose zvedla a poodešla k oknu. Zadívala se ven. Z patra je toho hodně vidět. Ta světélka poletující mezi domy a hvězdy, jimiž je poseto celé nebe.
„ Je to nádhera,“ rozplývala se. Jake k ní zezadu přistoupil a chytil ji za ramena.
„ To je,“ zašeptal. Lili Rose se pomalinku otočila. Jake se přitočil k ní. Dlouze se zadívali do očí. Tolik upřímnosti a mezi nimi v hloubce plavaly malé jiskřičky naděje a strachu. Srdce jim tloukla. V krku měli sucho. Kolena se jim podlamovala a ústa pootevřela. Jake se k ní opatrně naklonil. Lili Rose sklonila hlavu vlevo. Srdce jim málem vyskočila. Hrdla se jim sevřela. Jake jí vjel rukou do vlasů. Políbil ji. Tak něžně. Tak vášnivě. Tak upřímně…

               Hudba duněla zdmi Amyna domu a světla diskokoule se odrážela ve sklenicích limonád i v očích tancujících studentů. Párty se pomalu, ale jistě, přesunula na dvůr Amyna domu. Ten byl teď plný smíchu, skákajícího basu a pozoruhodných tanečních kreací, které by zaručeně neprošly u jejich úzkoprsého tělocvikáře. Amy procházela mezi lidmi se širokým úsměvem, v ruce talíř s nachos, a zdravila každého druhého člověka jménem. Všude byl pohyb. Rory vyzýval k tanečnímu duelu dva kluky z béčka, Lizzy se smála něčemu u bazénu a někdo zrovna zapaloval prskavky u grilu. Amy se zastavila u limonády, otočila se ke stolu a hledala známou tvář.
„Kde je Lili?“ zamumlala spíš pro sebe, ale Rory ji slyšel.
„Nevím. Myslel jsem, že šla s tebou hledat marshmallow,“ pokrčil rameny a otočil se zpět k tanci. Amy zamrkala. Lili nikdy neodcházela beze slova. Nikdy. S lehce staženým obočím procházela domem. Míjela smích, povykující hloučky, rozlité kelímky na schodech, ale Lili nikde. Dveře koupelny se otevřely a vyskočila z nich dvojice holek, rozesmátých a navoněných. Ale Lili mezi nimi nebyla.

Amy se zastavila na prahu svého pokoje. Možná jen potřebovala chvíli klidu. Nechala to být a vrátila se zpět do řvavy teenagerů.

               Když se Lili asi po dvaceti minutách vrátila na dvůr, vypadala klidně. Tvář měla lehce zčervenalou, oči zvláštně rozzářené, ale nikdo tomu nevěnoval větší pozornost. Amy si jí ale všimla okamžitě.

„Lili! Kdes byla, ty tuláku?“ houkla na ni žertem a podala jí kelímek.
„Trocha čerstvého vzduchu, zlato“ odpověděla Lili se smíchem a převzala nápoj.
„Děje se něco?“
Lili se zamyslela, ale pak jen zavrtěla hlavou.
„Všechno v pohodě. Je to skvělý večírek, Am.“

A opravdu byl. V pozadí hrála další skladba, na trávníku hořela malá ohnivá mísa a kolem ní se sesedli kamarádi s kytarou. Lili si přisedla. Amy ji pohledem ještě chvíli sledovala. Se zájmem se na ni usmála a vrátila se ke svému koktejlu.