Včelařka: kapitola pátá: Tři kapky

Týdny plynuly dál. Včelařka byla šepotem, příběhem, pověrou zrozenou z dětských říkaček, které se zjevily odnikud.

Na okně kapky medu tři

Sem černé včely nepatří.

Pracovala každý den a vyslyšela každé bezhlesé volání lidské nouze. A ta nouze se objevovala skoro všude. Představa, že vaše zoufalství je ochotné vyjednávat, v sobě nesla určitou útěchu.

Jednoduchý popěvek putoval od dětí k rodičům a jeho ozvěna zůstávala v myslích dál:

Kdo si do kapsy lžeš,

ztracené vdovy se střež.

Kdo fér jsi sám k sobě hned,

Smutek neulpí ti jako med.

V Paláci v těch dnech netrávila příliš mnoho času. Své občasné lekce nacházela spíš venku než v potemnělých síních. Nicméně Stín si vždycky udělal čas, aby ji jednou za pár dní vyhledal a ukázal jí víc z jejich světa. S úplně stejnou pečlivostí se však určitým otázkám dál vyhýbal.

Jednoho časného rána Hela stála u stolu muže, který celou noc nemohl spát.

Teď už lidské příběhy dovedla číst mnohem snáz. Studovala je s dostatkem soucitu tak, aby se nedopouštěla zbytečné krutosti, a s dostatkem porozumění, aby její včely mohly odvést svoji práci. Někdy potřebovala sílu celého roje, jindy stačilo zanechat na místě jen jednu nebo dvě.

“Něco jim dáváš,” řekl jí k tomu Stín, “co s tím udělají, to je na nich.”

Hela se teď s touhle větou potýkala každý den. Někteří si protrpěli bolest a chytili nový dech - ale jiní ne. Někteří se stáhli zpět do ulity sebeklamu, jiní se v něm topili. Ale i když ji to samotnou překvapovalo, necítila za to vinu.  Věci se zdály být v rovnováze. I tak se Včelařka dál učila rozumět svému včelstvu.

Tenhle muž toho moc nepotřeboval. Lehký dotek zoufalství ho připravil o spánek na celou noc, ale také dal pomalu dozrát rozhodnutí. Hela uměla trpělivě vyčkávat. Nakonec sebral ze stolu oficiálně vyhlížející papír a zmuchlal ho do kuličky. Napětí ve vzduchu povolilo a on odešel do kuchyně udělat si nový čaj.

Helina práce tu tím pádem byla hotová. Její včely už létaly jen zvolna, obtěžkané nasbíranými smutky za celou noc. Nechala je odpočinout si na své ruce: “Vezmeme vás domů...”

Tou dobou už v Paláci měla i druhé útočiště - malou komnatu nahoře pod střechou. Lépe řečeno: Včelín. Černé včely, jen zpola reálné, tu odpočívaly v jednoduchých dřevěných úlech podél zdí a odkládaly tu svoje pochmurné břemeno. Stín trval na tom, že hmyz, který se, jak to tak vypadalo, rodil v jejích dlouhých vlasech a rozplýval se na povel ve vzduchu, žádné útočiště nepotřebuje.

“Pořád jsou to včely,” oponovala Hela, “mohly by dělat med.”

Temný duch se opřel o rám dveří, v ten okamžik živoucí obraz čiré skepse: “Med ze zoufalství. To zní jako zbraň.”

Včely si své úly ale užívaly, navzdory Strachovým pochybám, a pozvolna plnily plástev za pláství svým sladkým dílem.

A teď už první kapky tmavě zlatavé tekutiny kanuly do malé sklenky. Hela je sledovala s nepopiratelným zadostiučiněním. Už jen zbývalo med ozkoušet.

Bylo ráno, Stín už touhle dobou musel být zpět.

Našla ho v Malé síni, ale než stihla vejít, zarazila se na prahu. Oheň ve vysokém krbu hořel nízkým, líným plamenem. V jednom z křesel seděl Strach, hlavu opřenou v dlani, a tvrdě spal. Na kolenou měl ledabyle položenou knihu, které s každým nádechem hrozil pád na zem.

Síň byla temná a on se v těch stínech skoro ztrácel - jen jeden kout o kousek tmavší než ostatní. Pouze mírné světlo z ohniště ho nenechalo zmizet ve tmě docela.

Hela přešla potichu pokoj, dávala si pozor, aby ho nevzbudila. Zachytila sklouzávající knížku a odložila ji stranou. A pak se na něj podívala pořádně.

Temné kruhy pod očima, tak zrádně lidské, vypovídaly buď o vyčerpání nebo o starostech.

Dokonce i teď se trochu mračil a Helu napadlo, o čem se tak stvoření strachu může zdát. Takhle stočený v křesle, s rukou opřenou o područku a s tváří v dlani, s jednou nohou složenou pod sebou, vypadal svým způsobem zranitelně. Jako někdo, kdo by si zasloužil se pro jednou pořádně vyspat, ale nikdy mu nebylo doopravdy dáno.

Konec konců, pracoval celou noc.

Kde předtím ležela kniha, zůstala ruka, kterou ji předtím svíral. Bledá proti černému plášti. S dlouhými prsty, které dovedly splétat neskutečno s hrůzou. S ostře se rýsujícími klouby, které dokola obklopovaly nehluboké vrásky. Nebyl mladý, ani starý. Byl bezvěký. Zapomenutý časem.

Ale Hela si pamatovala, jaký byl stisk té ruky. Zpočátku trochu chladný. Jistý - bez nejmenších pochybností, že ho bude následovat. A přece dost jemný - nenutil. Předpokládal, že chce sama jít.

Posadila se do křesla naproti a taky na chvíli zavřela oči.

Palác, pozorný jako vždycky, povzbudil oheň v krbu. Bylo tu dole celkem chladno.

Mezi těmi dvěma se rozprostřelo bezčasí - unavený odvěký duch na jedné straně, nová duše ještě nezatížená potížemi tohohle světa na druhé.

Nakonec se Stín probral. Možná že si konečně uvědomil její přítomnost nebo se snad oheň rozhořel moc jasně. Tak či tak, když znovu otevřela oči, všimla si, že ji pozoruje se stejným studijním zápalem jako ona jeho předtím.

Stín se usmál, trochu a zpola. Jako někdo, kdo se pro jednou nemusel probudit do samoty.

“Čaj?”

“To by šlo,” usmála se Hela také.

Od toho dne si zvykli trávit rána společně v Malé Síni. Nemluvili o tom. Ale když jeden z nich přišel domů, byla jen otázka času, než se tu ten druhý objevil také. Palác udržoval konvici připravenou.

Ten první den Hela do jejich hrnků propašovala med od černých včel. Oba pak byli stižení necharakteristicky veselou náladou na celou další hodinu.

POST SCRIPTUM: původní anglické verze říkanek prostě proto, že je mám ráda :)

Na okně kapky medu tři        

Sem černé včely nepatří.                                

Three drops of honey on the windowsill

Black bees of despair may stay still.

Kdo si do kapsy rád lžeš,

ztracené vdovy se střež.

Kdo fér jsi sám k sobě hned,

Smutek neulpí ti jako med.

Lie to yourself one, two, three,

The lost widow comes for thee.

Or be honest, four, five, six,

So the grief no more sticks.