Nevědomí - 1. kapitola

Na začátku zrodila se Svarga. I stala se místem klidu a míru. Kde bolest ani vášeň svůj domov nemají.

Elezear, kronikář.

DĚJSTVÍ PRVÉ - SAMSARA

Intermezzo

SMS:

Tak Ben už to ví. Ten syčák ani vteřinu nezapochyboval, že bych mu snad mohla být nevěrná. No každopádně o problém míň a dokonce to vypadá, že se snad i těší. Pa bratře.

Kapitola první

Také dnes probudilo Sama opatrné otevírání skříněk a šuplíků. Tiché našlapování po bytě, které vždy končilo klapnutím vstupních dveří. Někdy se jednalo o nenápadný odchod. Jindy o pořádnou ránu. Ty hlasité si zpravidla nic neodnesly.

Dnes je to ale jiné.

Jemné zvuky cinkajících skleniček. Vybírání příborů. Otevření a zavření dveří od lednice a nápoj nalévaný do sklenic. Drobné úkroky se nesou jen z jedné místnosti. Ona neutíká, pomyslel si Sam. Není zhrzená nebo znechucená sama sebou. A nechce si odnést památku na noc strávenou se známým, bohatým mužem.

Zvuky připomínaly domácnost, ve které nežije sám. Po dlouhé době cítil radost z nového rána. Zavřel oči. Rád by zastavil čas.

Bytem se rozezněla hudba. Zprvu slabě, v tiché harmonii s ostatními zvuky. Postupně nabývala na síle. Zaposlouchal se.

‚Ublížil jsem sám sobě, abych zjistil, zda ještě něco cítím. Soustředím se na bolest, protože ta jediná je skutečná.‘

Je to signál. Budíček. Pozvání ke snídani.

Vyhrabal se z postele a zamířil do kuchyně. Cestou míjel zrcadlo. Zastavil a chvíli pozoroval vlastní odraz. Prohrábl si vlasy, promasíroval obličej, ale nepomohlo to. Pořád na něj civěla výčitka s hlubokými vráskami kolem unavených očí, neoholeným strništěm, opuchlými tvářemi a vysušenými rty.

V odraze si všiml ještě jednoho detailu. Druhá polovina postele byla stále ustlaná. Ano, dnes je to jiné…

Stála opřená o kuchyňskou linku. Štíhlá, v bílých šatech ke kotníkům. Pomněnkově modré oči, světlé, dlouhé vlasy prosvícené dopoledním sluncem. Mlčky sledovala Sama, překvapeně stojícího na prahu dveří. Lehkým úsměvem dávala najevo pobavení z toho, jak rozpačitě na ni hledí. Bylo jasné, že si z uplynulého večera nic nepamatuje. Rozhodla se mu proto pomoct. Natočila sklenici vody a položila ji kousek před sebe.

Příjemné gesto jej vytrhlo ze zírání. S omluvným úsměvem načapaného školáka přišel blíže, na dva dlouhé loky sklenici vyprázdnil a napřáhl ruku:

„Díky moc. Samuel.“

„Já vím,“ rozesmála se neznámá. „Lucka. Stejné jméno jako včera...“

„Jasně...,promiň,“ pokračoval sebeironicky. „Poslední hodiny mám v totální mlze. Matně si vzpomínám na nějaké ženy u stolu... Ty jsi jedna z nich?“

Lucka přikývla. „Pojď se najíst,“ vybídla ho. „Všichni o tobě víme, že miluješ palačinky.“

„Ah,“ odtušil Sam. „Palačinky jako od maminky. Nebojíš se následků?“

„Nevidím kamery, selhání nebude veřejné,“ pronesla Lucka teatrálně.

„Takže víš,“ řekl pobaveně Sam. No jo, tenkrát se mi to moc nepovedlo.“ Odsunul jí židli a pak si přisedl.

„Vaše palačinky jsou dobré, ale měla byste ochutnat ty od mojí mámy…“ parodovala hlubokým hlasem jeho někdejší televizní rozhovor, kde ho moderátorka překvapila oblíbeným jídlem.

„Zapomněla osolit těsto. Víš jaký rozdíl udělá špetka soli?“ snažil se naoko bránit.

„Špetka čehokoliv dělá rozdíl. Třeba veřejnou aféru. Tak už jez.“

„Jo, žijeme ve zvláštní době,“ povzdechl si Sam. „Ale teď mi řekni. Co jsem včera vyváděl ? Jak ses tu ocitla?“

Včera jsi k nám přišel už slušně nalitý. Ale vtipný. Tak jsme si tě nechali,“ pustila se Lucka do vyprávění. „Nakonec jsme zůstali sami. Chtěla jsem se taky zvednout, ale tobě to... moc nešlo. Obsluha mi s tebou pomohla do taxíku. Řidič a noční hlídač ti pomohli dojít do bytu.“

Zhluboka si povzdechl. „A kdo mě převlékl, taky oni?“

Lucka zavrtěla hlavou. „Tak daleko do bytu jsem je nepustila.“

„Takže ty. Teď nevím, co by bylo lepší.“

„Snažil ses mi pomáhat,“ pokračovala. „Tu dřinu mi ale nepřipomínej,“ pohrozila mu s úsměvem. „Nakonec jsem ti navlékla triko a uložila. Našla deku pro sebe a přespala ve vedlejším pokoji. Ráno jsem skočila nakoupit, protože i v pustině najdeš víc jídla, než tady.“ Mávla směrem ke kuchyňské lince.

„To ano,“ souhlasil.

Lucka uždibovala kousky suché palačinky a Sam, v tichu trapnosti, hledal slova omluvy. Docházelo mu, že dno je hlouběji, než si připouštěl.

„Chápu, proč se ničíš. Je mi líto tvé ztráty.“

„To ale není omluva,“ pronesl tiše.

Ranní písnička dávala ještě větší smysl. Byl to od ní záměr. Připomenutí destrukčních manýrů zabolelo. Nechtěla mu ublížit. Prostě je upřímná. V těch šatech vypadá jako anděl, napadlo ho.

Sáhl po další palačince. Jsou výborné, chtěl říct.

Svět se mu začal točit jako vír ve vodě. V rozmazaném prostoru zůstával její obličej ostrý a výrazný. Pozvedla oči. Tvář se pomalu měnila. Najednou se díval do očí své sestry. Viděl jak hýbe rty. Snažil se zachytit slova, ale neslyšel je. Zkoušel promluvit a zkoušel křičet. Zvednout ruce - dotknout se jí. Ale nešlo to. Ztráta kontroly v něm vyvolala paniku. Umírám? Volá mě Anna k sobě? Konečky jejích vlasů vzplály. Pak vše shořelo v prudkém ohni.

„Same, co se děje?“

Lucka mu stiskla ruku. Zachytil pronikavý koktejl vůní. Zřetelně rozeznal jahody v džemu a mléko v palačinkách. Aroma kávových zrn a také parfém, který měla Lucka na sobě. Pod ním ucítil podmanivé pižmo jemného potu na jejím těle.

Lucka se stáhla a vše zmizelo.

„Počkej,“ zachytil ji. „Krásně voníš,“ dodal ve snaze zakrýt vlastní zmatenost.

„Proto jsi zůstal tak zaražený?“ rozesmála se. „To je milé,“ dodala. „Víš to, že si lidi podvědomě vybíráme podle jejich přirozené vůně?“ mávla rozverně rukama.

„Tak to mám velké štěstí,“ napodobil ji Sam. Pak zvážněl. „Nevím co se stalo. Viděl jsem svoji sestru.

„Jak to myslíš?“ zeptala se nechápavě.

„Seděla přímo tady. Místo tebe.“

Na chvíli se zamyslela. „Možná ti ji něčím připomínám. Iluze vůně?“

„To asi ne Lucko. Nevím. Bylo to zvláštní. Jakoby se mi snažila něco říct,“ odpověděl Sam.

„A víš co?“

„Nemám tušení,“ povzdechl si.

Lucka vstala a přešla k oknu.

„Třeba jste si nestihli něco důležitého říct. A to tě trápí,“ řekla po chvíli. S pohledem upřeným ven.

„Je to možné,“ přitakal Sam a všiml si, že slunce barví její vlasy do oranžova. Možná mi opravdu připomíná sestru.

Další čas strávili příjemným povídáním. Od filmů a hudby, přes historky z dětství až k plánům do budoucna. Filozofii střídalo jídlo, nejlepší místa na dovolenou nebo starosti života. Pro jiné chaos myšlenek, pro ně dokonalá souhra. Nic nebylo nudné, fádní nebo nezajímavé. Kam se v řeči stočili, tam našli společnou cestu.

Samův telefon zablikal. Příchozí zpráva přerušila jeho divokou gestikulaci a vyprávění o první zkušenosti s jízdou na kajaku. Neochotně se podíval na displej.

Přistál jsem, beru taxíka a jedu k tobě. Dan.