Epigana - Brány Balthary VIII - Když mluví krev

„Ne, ale jestli jsou z medvědího klanu, nepříjemnosti nás možná neminou.“ Odmlčel se. Vypadal podrážděně. Po chvíli přikázal vyhrabat z vozů několik balíčků a umístil je na kraj svého povozu.

Otočil se na Taruka s ostatními.

„Teď mě všichni poslouchejte – pro některé to klidně zopakuju. Tahle válečnická tlupa je pěkně daleko od svých lovišť, na to, abych si myslel, že se jen tak toulají. Mají horkou krev a já mám ještě spoustu práce. Nezapoměňte, proč jsem vás najal a spolkněte dost ze své hrdosti, pokud chceme cestu bez problémů.“

Na válečnou bandu Medvědího klanu narazili po pár desítkách minut. Karavana zastavila asi sto metrů od nich. Čekali na ně od chvíle, co je viděli a čím blíž k nim karavana byla, tím se jim zdáli větší a větší. Ryntheros byl velký chlap, ale proti nim byl vlastně úplný drobeček.

Vozy tiše skřípaly na místě, těžký vzduch se naplnil napětím. Válečníci Grabhur Pakk stáli rozkročeni jako kamenné sochy, jejich hnědé a šedé kožešiny splývaly s krajinou, ale jejich pohledy se do poutníků vpíjely jako drápy.

Byli to na první pohled válečníci – hrubé kožené vesty, kožešiny, za opasky sekery s širokými břity, někteří z nich se pyšnili obouručními sekerami. Taruk měl dojem, že kdyby se tou sekerou rozmáchli, neměli by problém přetnout koně.

Byli celí robustně stavění – do jednoho kolem dvou metrů, s širokými rameny, hrudníkem a masivními pažemi porostlými hustými chlupy. Jejich kůže byla opálená a v obličeji měli divoký výraz plný napětí, podtrhnutý dlouhými rozcuchanými vousy. Dlouhé vlasy i vousy měli spletené do masivních copů zdobených proužky látky nebo kůstkami.

Medvěd, kterého vedli na provaze, byl skutečný kolos – jeho srst byla jako noční bouře, rozježená a matná, a oči měl temné a hluboké jako zmrzlé jezero. Klidný, ale ne krotký. Byl to válečný společník, ne zvíře z klece.

Taruk seskočil z vozu a šel o pár kroků dopředu. Jeho pohyb byl klidný, ale hlava pracovala naplno. Bylo zřejmé, že v čele tlupy stojí muž se širokými rameny a šrámy v obličeji, z nichž jeden proťal i část jeho nosu. V ruce držel těžkou palici omotanou kůží, na jejímž konci visel železný řetěz – znak náčelníků Grabhur Pakk. Nejspíš šlo o tlupu pověřenou přímo náčelníkem.

„Kdo vede karavanu?“ ozval se mohutný hlas, který jako by se otřel o kameny.

Ryntheros předstoupil. „Mé jméno je Ryntheros Soretha. Obchodník ve službách Císařství. Cestuji se svými lidmi na sever.“

Náčelník si jej změřil, ale odpověděl až po chvíli. „Slyšel jsem o tobě, Soretho. A slyšel jsem i o tom, co se stalo u Mal’Theoru. Tvůj muž zabil pět vašich, domachkin - cizáků. Můžeš mluvit o štěstí, že dnes mluvíme slovy a ne ocelí.“

„Takže chceš říct, že jste s nimi měli nějaký obchod?“

Válečník držící medvěda si odfrkl. „Žádný obchod.“

Medvěd si přítomné prohlížel a zabručel.

Taruk stiskl zuby. Věděl, o čem mluví. Byla to ta jeskyně, přepadení... a on. Jeho hněv, který se tehdy uvolnil, teď jako by znovu bublal pod povrchem. Jak o tom ale mohli vědět?

Ryntheros ustoupil stranou. „Muž, o kterém mluvíš, stojí zde. A jednal podle mého rozkazu. Hájil životy našich lidí proti zlodějům a lhářům. Ale nepřišli jsme se hádat. Přinesli jsme dary.“ Ukázal na balíčky, které muži už připravili.

Ryntheros, který je bedlivě pozoroval, pak přešel plynně do kmenového jazyka, čímž Taruka ohromil.

„Vaesar do´ineh Fhrera sirtu, vaste na Grabhur Pakk?“

„Vaste na? Vaesar do´ineh Mal´Theor sirtu. Sarthe ora, domachkin,“ odpověděl válečník krátce.

Ten s odznakem náčelníka pohlédl na balíky, pak na Taruka. Kývl. „Přijmu dary. A tvého muže si prohlédnu. Vypadá jako někdo, kdo zapomněl, komu patří krev v jeho žilách.“

Taruk se napjal. Ale neřekl nic. Jen klidně stál. Oči se mu zaleskly hrdostí – a možná i vzdorem.

Ralkin se stáhl k Tarukově skupině. „Ta zbraň je od krve, všimli jste si? Jak jsem pochopil, čekají nás možná ještě nepříjemnosti. Doufám, že se u Fhrery naše cesty rozdělí – ten muž má za opaskem svázaný pramen vlasů s barevným vláknem a korálky. Ten nepatří jejich kmeni. To ženy z vlčího kmene dávají svůj pramen vlasů svým mužům. Jako amulet ochrany pro toho, kdo má chránit rodinu. Je velkou potupou pro válečníka, pokud svůj pramen ztratí v boji nebo jej poskvrní prohrou. Je to pro ženu často důvod, proč manžela opustit – nevidí jej jako dostatečně silného.

Tihle muži z Grabhur Pakk nosí ty amulety na svých zbraních jako trvalou potupu pro pozůstalé. To vždycky znamená krevní mstu. Dnes zemřel někdo z Vlčího kmene a my toho nebudeme součástí, že ne, Ryne?“

S tím Ryntheros souhlasil. Osobně nechtěl mít nic společného s jejich konfliktem. Od té doby se obchodník jen mračil a na svět kolem sebe pohlížel nevraživým okem.

„Medvědí klan půjde kus cesty s námi,“ řekl nakonec. „U Fhrery se rozdělíme a každý půjdeme svou cestou.“

A tak se také stalo. Od té doby ubíhala cesta pomalu ve sklíčené atmosféře. Lidé se vyhýbali očnímu kontaktu s válečníky medvěda, zatímco skutečný medvěd kráčející vedle karavany budil hrůzu. Nikdo z karavany toho moc nenamluvil, a pokud ano, pohlíželo se na něj nevlídně.

Naštěstí pro ně ležel před nimi už jen kratší úsek cesty, která nakonec plynula docela dobře. Pod nimi, v mírném údolí, se do dálky táhla lesknoucí se plocha jezera. Bylo ohromné a v záři pomalu zapadajícího slunce vypadala hladina jako v ohni. U jeho břehů bylo možné zahlédnout osadu a tenké stužky dýmu, které pomalu, líně stoupaly ke stále tmavnoucímu nebi.

Naposledy se náčelník hrubě rozloučil, pak se obrátil a s tlupou i medvědem odkráčel po pláni. Zanechali po sobě jen otisky v zemi, otřesené srdce karavany – a tichý chlad v Tarukově duši.

Ryntheros si oddechl a po chvíli zabručel: „Myslím, že nám začíná být horko. A to jsme sotva na cestě.“

Taruk mlčel. Jeho pohled zůstal upřený k místu, kde válečníci zmizeli za obzorem. Ostrov mu znovu připomněl, že nikdy skutečně neodešel. A že návraty bývají vždycky složité.

Slunce teď stálo nízko nad obzorem a jeho rudé paprsky tančily po hladině jezera jako plameny, které nikdy neuhasnou. Karavana se pomalu sunula k osadě, která se u břehů rozkládala jako hnízdo ze dřeva, kouře a rybích sítí. Fhrera. První skutečná kmenová osada, do které Taruk zavítá po letech.

Všude byl cítit pach rašeliny, rybiny a ohně. Psi štěkali, děti s copánky běhaly mezi chatrčemi a ženy v kožešinových pláštích zrovna čistily kůže nebo připravovaly jídlo na otevřených ohništích. Muži seděli u nízkých stolů, hráli kostky, brousili čepele nebo jen tak tiše kouřili z krátkých dýmek.

Jakmile se karavana přiblížila, pohledy všech se stočily k ní. Nebylo v nich strachu ani nepřátelství – ale ani přívětivost. Byla to ostražitost, jaká je vlastní lidem, kteří zažili dost zrady na to, aby už nikomu nevěřili, ani když má na sobě císařské znaky.

Taruk seskočil z vozu. Po páteři mu přeběhl mrazivý pocit. Vzpomínky byly jako šípy – rychlé, bolestné, zrádné. V duchu spatřil jinou verzi téhle vesnice, takovou, jakou si ji pamatoval jako dítě. Tehdy byl ještě… někým jiným.

Silaqui se zastavila vedle něj. Mlčela. Jen se rozhlížela po tvářích lidí, po rukách, co nesly zbraně, po očích, co sledovaly každý pohyb. Pak tiše promluvila:

„Ti lidé tě poznají?“

Taruk neodpověděl hned. A když konečně přikývl, byl to pomalý, těžký pohyb.

„Někteří možná. Ale většina mě už pohřbila. Zmizel jsem. A teď jsem zpět. To je… zrada, kterou si musí každý přebrat po svém.“

Z vchodu jedné z větších chatrčí vyšel vysoký muž s oholenou hlavou a šedým pláštěm přepásaným koženým řemenem. Jeho tvář byla poznamenaná časem i bitvami – jedna strana čelisti mu lehce klesala, jako by mu ji kdysi něco roztříštilo. Když spatřil Taruka, na okamžik se zastavil. Pak přišel blíž.

„Jestli mě nešálí oči… tak vidím Taruka Tarkana.“ Jeho hlas byl hluboký, tichý a velmi pečlivě ovládaný.

Taruk ho poznal okamžitě. Serran. Přítel jeho otce. A kdysi učitel válečnického umění, který ho nechal spát na kožešině u krbu, když mu zemřela matka.

„Nešálí tě,“ odpověděl Taruk. „A nevím, jestli mě to těší.“

Serran se na něj chvíli díval, jako by zvažoval každé slovo. Pak pomalu přikývl.

„Tak pojď dál, synu Vlčí krve. Rada tě bude chtít vidět. Ne proto, že jsi se vrátil. Ale proto, že se svět pohnul – a tvůj návrat s tím má něco společného.“

A Taruk věděl, že se to stalo. Vstoupil zpět do světa, který ho zplodil, vychoval a vyhnal. Do světa, který teď bude chtít vědět, proč se vrátil.

Omluvně se podíval směrem k Serranovi. „Jsem tu pracovně, ne abych se topil ve vzpomínkách. Zajdu ale za tebou, až tu budeme hotoví. Neplatí mne za vysedávání.“ Pak se ale zarazil. „I když, mohl bych využít tvé pohostinosti spolu se svými souputníky a na něco se tě zeptat?“

Serran se usmál a jeho úsměv byl široký a veselý. „No jistě! Pojďte dovnitř. Je zázrak, vidět tě po tak dlouhé době. Koukám, že tě císařští živili dobře. Je z tebe kus válečníka! Jako z tvého otce! Určitě by na tebe byl hrdý. Co přesně by sis přál vědět?“

V tu chvíli Tarukův výraz potemněl. „Znal jsi Saskarru, Serrane?“

„Zvláštní, že se ptáš. Mám tu společníka, který ji zrovna hledá. Možná ti to přijde zajímavé. Už se ke mně doneslo, že zmizela beze stopy a hledají ji pár týdnů. Pojď. Pojď dál a všechno si řekneme.“

Serran uvolnil vchod svého velkého týpí, aby mohli všichni dovnitř. Jak se později ukázalo, nebyli jediní, kdo byl pověřen hledáním.

Když Taruk, Silaqui, Devon a Crane vstoupili dovnitř útulného a teplého stanu, pozdravil je krátkým pokývnutím mladý muž, kterému mohlo být kolem dvaceti. Černé vlasy mu splývaly na ramena a oči měl až nepřirozeně modré.

Představil se jim jako Asmar Gran-Tallak, vyslanec, pověřený Radou pěti kmenů pátráním po diplomatce, aby mohly dál pokračovat mírové rozhovory mezi Vlčím kmenem a Sirbjorgem. Lidem z Blain Pakk velmi záleželo na tom, aby mírové smlouvy domlouvala Saskarra, protože ta si jejich důvěru získala. Jak to udělala, bylo všem záhadou. Vědělo se ale, že bez ní by žádná smlouva nebyla.

„Takže všichni hledáme Saskarru? To z nás dělá spojence. Alespoň dočasně,“ řekl Crane. „Napadá mne, jestli jsi už něco zjistil, Gran-Tallaku.“

Taruk přikývl. „Doufali jsme, že nás někdo navede tady. Že tudy možná prošla nebo o ní někdo slyšel.“