Minulost nikdy nespí

Dešťové kapky dopadaly na přední sklo tak rychle, že stěrače téměř nestíhaly. Venku byla tma a v autě ponuré ticho. Ticho co by se dalo krájet a ve vzduchu spousta nevyřčených slov. Proč? Honilo se Lindě hlavou. Proč? Ptát se nemělo smysl. Podívala se na sedadlo vedle sebe. Filip byl ležérně oblečen. Tmavé džíny s opaskem, do nich zastrčená tmavě modrá košile a přes to neprůstřelná vesta, která mu lemovala vyrýsované svaly. Její bodyguard, který po jejím boku strávil pět dlouhých let. Stále usměvavý, rozvážný a houževnatý. Zažili spolu spousty legrace, ale i chvilky hrůzy. Nikdy si nelezli na nervy a dokonale spolupracovali. Pak přišel New York a všechno šlo do háje. Úplně všechno. Roky výzkumu, roky dřiny, roky probdělých nocí a naděje nemocných. Pokus o únos a získání informací, které mají cenu miliard. Světu vládnou peníze a k penězům vedou informace. Kdo má informace je na cestě k bohatství a nebo na zkurvené cestě stát se blbým terčem ruské mafie. Linda byla terčem. K bohatství nesměřovala, to už získala, byla královsky odměňována během doby působení ve firmě. Když odešla zůstaly ji provize z patentů, ale také informace v hlavě informace k dalším lékům za miliardy a ty zas někdo chtěl. Filip ji překvapil nečekaně. U muže, do kterého se zamilovala a teď mu to bude muset nějak vysvětlit. O minulosti nikdy nemluvila. Vždy to odbyla, že je to dávno a chce žít budoucností. Adam se časem přestal ptát.
Do očí se ji draly slzy. Ne strachu, je v bezpečí, ale zoufalství, že zas končí něco, co budovala. Filip na ni pohlédl. Mlčky, rozuměli si beze slov. Jeden by řekl, že jsou dokonalý pár, ale párem být nesměli. Naklonil se k ní a aniž by cokoli řekl vzal její ruku do dlaní. Linda věděla, že tím říká: to bude dobré, ale taky věděla, že nebude. Déšť zesílil. Doprovodné vozy téměř nešly vidět a byť se to ochrance nelíbilo museli jet téměř krokem. Byl klid. Vyzvedli ji brzy. Pípnul jen mobil: co se to děje? Kde jsi? Adam

Vysvětlím až budu mít k tomu prostor. Odeslala odpověď. A hlavou ji blýsklo ať ji radši zastřelí, protože vysvětlovat nechce.

Po půl hodině probíjení se deštěm dorazili na letiště. Kolona vozů zastavila. Muži bez váhání a slov vzali do rukou zbraně a vylezli ven. Linda zůstala s Filipem v autě.
"Začala si znova a minulost tě dohnala, je mi to líto Lindy"
"Ty za to nemůžeš"
"Ale líto mi to je"
"Půjdeme ať tam nemoknou. Vesta sedí dobře?" Zeptal se na neprůstřelnou vestu, která i s přívěskem se zabudovaným lokátorem zdobila její hrudník.
"Jo v pohodě"
"Zůstaň tady" řekl a vylezl ven. Nemusel to ani říkat věděla co má dělat. Počkat až obejde vůz a pak těsně po jeho boku se přemístit do kousek stojícího tryskáče společnost Medinade.

Tohle je den za milion. Pomyslel si Filip. I když pilot urgoval odlet letiště zastavilo všechny vzlety. Přemístit se a pokračovat auty nemělo smysl. Ale zůstáváním na místě Filip coby velitel týmu porušoval bezpečnostní protokol. Dával se téměř na modlení, aby déšť ustal.
Trčet s chráněnou osobou hodinu na letišti bylo na vyhazov nebo minimálně pokárání. Ale co měl dělat? Po hodině, kdy déšť zčistajasna ustal a pilot oznámil povolení k odletu.