Gréta!

Byli jsme nastěhovaní. Krabice všude po bytě se staly dočasnou součástí nábytku. Z jedné, popsané „Kuchyň – křehké“, se stal provizorní stolek na kávu. Knihy už byly sice venku, ale stále čekaly v nestabilních komíncích opřené o zeď, jejich barevné hřbety slibovaly budoucí příběhy.

A já psala ten svůj příběh.

Příběh Anny z Brna.

Příběh ženy, která si s sebou přivezla i svoji pulzující trhlinu. Ne v krabici, ale uvnitř sebe, v prostoru kolem sebe. A z té trhliny se linula melodie a v místě, kde bylo největší přítmí, se ty vibrující nitky splétaly dohromady. Byla tam kytara utkaná ze samotného zvuku. Její dřevo neslo jizvy a příběhy, které jsem neznala, a přesto ve mně vyvolávala pocit něčeho důvěrně známého. Byla tak skutečná.

Zavřela jsem oči a dýchala ten byt, ten byt byl útočištěm. Jeho dech – byl to dech úlevy, dech přežití a spočinutí. Úleva ženy, která za sebou zavřela dveře a byla konečně v bezpečí. To jméno viselo ve vzduchu, jemnější než prach, ale hmatatelné.

Gréta, ta žena ze snu byla tu. Gréta. Proč mi to jméno stále zní v hlavě? Gréta. Nezní jak české jméno. Gréta. Možná, že žila tady v tomto bytě. Gréta. Žena, díky níž jsem tu žila i já. Gréta. Prostupovala zdmi toho pokoje. Gréta. Byla skutečná? Gréta?

Pohledem jsem přejela k oknu. Na nejslunnějším místě stála malá, podivná květina od Veroniky. Kvetla.

Kytara a květina. On a já. A Gréta.  

V zámku zašramotily klíče. David vešel s úsměvem, který ho od nastěhování ještě neopustil.

„Ahoj, lásko,“ zavolal a hudba utichla.

Udělal dva kroky směrem ke mně a jeho noha zavadila o komínek knih, které jsem postavila vedle křesla. Zavrávoral a pár knih se s žuchnutím sesunulo na zem.

„Ježíš,“ zasmál se. „Anno, ty tvoje hromádky… Musíme to uklidit, než se tu někdo z nás přizabije.“

„Jasně,“ zamumlala jsem a do tváří mi stoupalo horko.

 „Ještě jsem ani nepoznal tvoje rodiče. Moje máma už tě zná a zbožňuje tě. Co kdybychom to napravili? Domluvíme na příští víkend oběd u vás?“

Nechtěla jsem. Ale neměla jsem na výběr. Přikývla jsem. Proč? Možná ze zvyku.