Epigana - Brány Balthary 24

Někdy odpoledne, cestou po pláních, kdy se před nimi začaly čím dál zřetelněji rýsovat hory, narazili na dalšího sinitara. Mladého elfa s plavými vlasy staženými do tuhého ohonu. Silaqui nemohla uvěřit svým očím, když jej přistihli při sběru bobulí, kterých měl plné kapsy i ústa.

Zatímco Taruk elfa minul bez zájmu s cílem nezdržovat se a dorazit do Northramu co nejdříve, Silaqui měla radost, že vidí někoho, kdo patřil k jejímu druhu. Krátkou konverzací se sice dozvěděla, že nikdy v Irkanu nebyl, a že utekl z Císařství, které po sinitarech šlapalo, na druhou stranu ucítila známou blízkost, jakou naposledy cítila, když se pohybovala ve stromoví pralesů.

„Víš Taruku,“ řekla když ostatní dohnala. „Přijde mi, že si moc nevšímáš ostatních. Neber si to jako výtku, ale je to tak. Proč máš takový problém si někoho pustit blíž k tělu? Všimla jsem si, že když bojuješ, bojuješ sám. Sám za sebe. Víš jak to myslím?“

Taruk přikývl. „Vím. A myslím, že se pleteš. Když bojuji, bojuji s vědomím, že za mnou nezůstane nikdo zraněný nebo u Dvojice, dokonce mrtvý. Kdysi jsem si dal slib a ten hodlám splnit.“

Silaqui zpomalila krok, takže šli s Tarukem chvíli vedle sebe, zatímco ostatní je nechávali mírně za sebou. Její oči sklouzly k jeho profilu – tvrdému, kamennému, jako vytesanému ze žuly. A přesto pod tou maskou něco vibrovalo. Bolest? Hněv? Lítost?

„Slib komu?“ zeptala se tiše.

Taruk chvíli mlčel. Vítr mu pročesával vousy a vlasy, zatímco hory před nimi vrhaly první stíny na pláň. Pak zastavil a pohlédl do dálky, jakoby tam hledal odpověď.

„Sám sobě,“ řekl nakonec. „A duchům padlých. V každé bitvě jsem viděl příliš mnoho přátel, jak padají. A pokaždé, když jsem přežil, jsem si říkal: Příště už nikoho nenechám umřít. Příště budu stát vepředu. Budu tou zdí, která to udrží.“

Silaqui se na něj dívala mlčky. Pak přikývla. V jejích očích nebyl soucit – ale pochopení. „To je krásné. Ale víš, i zdi někdy potřebují podepřít. Někdy se taky můžou zhroutit. A pod nimi zůstanou ti, které chtěly chránit.“

„Možná,“ přiznal tiše Taruk. „Ale pokud padnu, padnu čelem k nepříteli.“

Na chvíli bylo ticho. Hory před nimi už byly téměř na dosah a les na úpatí se leskl tmavě, skoro hrozivě.

„Ten elf, kterého jsme potkali,“ řekla Silaqui, aby zlomila tíživou atmosféru, „připomněl mi něco. Že nejsme úplně sami. Někdy stačí jen pár slov, pár známých rysů… a cítíš se víc doma než mezi stovkami cizinců. Přála bych ti to taky, Taruku. Mít domov – ne místo, ale lidi. Alespoň jednoho člověka, ke kterému se můžeš vrátit, i kdyby jen ve snech.“

Taruk se na ni podíval. Nebylo potřeba nic říkat. Jeho pohled, tak tvrdý před chvílí, se na okamžik změnil. V koutku oka se mu usadil stín úsměvu – nebo snad vděčnosti?

Pak znovu vykročil. Neřekl nic. Ale Silaqui věděla, že ji slyšel.

Když putovali čím dál na západ, všimli si, jak se ráz krajiny pomalu měnil – začaly se objevovat mírné kopce a něco viselo ve vzduchu. Příroda ztichla. Možná proto si Silaqui začala zpívat, hlasem líbezným jako andělský chór. Dělala čest svému řádu bardů. I když její písni nikdo nerozuměl, zvedlo se v družinících cosi co necítili dlouho – uvolněnou radost a nadšení.

Zapadalo slunce, když se před nimi, skrytý za kopci a ležící na úbočí jedné z hor Vlčí tlamy, vynořil Northram. Stáli na vrcholu kopce a pozorovali jak slunce zalévá špičky obrovitých stanů. K nebi se zvedaly stužky dýmu a stany připomínaly shluky hub. Byly jich stovky. Možná tisíce. Několik desítek obřích stanů, z kožešin, dřeva a kostí leželo na jedné skalní plošině, nad úrovní ostatních. Dominoval jim jeden, který byl posetý bílými znaky v jazyce, který Taruk neznal. Zbytek stanů, ze kterých bylo tohle domorodé město postaveno, ležel dál do planin a to celé bylo obehnáno primitivní palisádou.

Taruk zalapal po dechu. Kolik tam asi žije lidí? Takhle velkou osadu nečekal. Stany postavené do určité spirály začaly být jeden po druhém osvětlovány plameny ohnišť a pochodní. Na Northram se pomalu kradla noc.

„Jak vřelého uvítání se nám dostane?“ zeptal se Crane, který už kráčel sám bez pomoci.

Asmar si stáhl neposedné vlasy do ohonu a chvíli přemýšlel. „Hledáte to co hledám já. Můj otec je schovývavý člověk. Budeme mít dost času na to abychom zjistili, co se tu děje a abychom si odpočinuli. Ale myslím, že vás bude chtít vidět. Sem do Northramu zavítá cizinec opravdu zřídka. Stačí mu říci, že hledáme Naruka a Kerak vám dá minimálně pár dní“

Vykročili vstříc barbarskému městu.

Jak sestupovali z kopce, vzduch houstl kouřem, zvířecím pachem a něčím, co připomínalo spálenou šalvěj. Dole pod nimi se Northram pomalu probouzel do nočního života. Buben v dálce zaduněl jako tlukot srdce a ozvěna ho nesla krajinou.

Taruk si nevědomky sáhl k přívěsku u krku – kusu zvířecí kosti, který mu kdysi dala matka. Napadlo ho, jestli ještě někdo z těchto lidí nosí něco podobného. Vyrůstal daleko od tohoto místa, a přesto ho cosi svazovalo s těmi stany, s tím rytmem bubnů, s vůní masa pečeného nad ohněm.

Na dohled od brány je zpozorovala hlídka. Dva válečníci – jeden s malovaným obličejem a druhý s oštěpem zdobeným pery – vyšli naproti skupině. Nikdo neřekl ani slovo, jen je tiše doprovodili až ke vstupu, kde stála stará žena, shrbená, s očima jako lesní ořechy a hlasem, který připomínal suché listí.

„Jste očekáváni,“ pronesla tiše. „Váš příchod byl ohlášen ohněm i vodou.“

Tarukovi přeběhl mráz po zádech. Co to mělo znamenat? Jaký oheň?

Asmar kývl. „Znamení z hlídkových věží. Někdo nás viděl přicházet.“

„Přivedu vás ke Kerakovi. Starší už se shromáždili,“ pokračovala stařena a vykročila svižněji, než by člověk odhadoval. Mířila cestou, která vedla kolem prastarých totemů. Taruk u každého zpomalil – oči měl široce rozevřené a vnímavé.

Renziel si všiml jeho reakce. „Vypadáš, jako bys je poznával,“ zašeptal.

Taruk přikývl. „Nevím proč, ale cítím je. Tohle místo dýchá… hluboko.“

„A přesto,“ zašeptal Devon, „někdo se pokusil jejich ducha zlomit.“

Dorazili na plošinu uprostřed vyšších stanů. Tam stál on – Kerak, náčelník kmene Blain Pakk. Muž atletické postavy, s bílým pruhem vlasů spletených do copů. V očích měl pronikavý pohled někoho, kdo přežil mnoho bitev – i zrad.

Po jeho boku stálo pět dalších šamanů a válečníků, každý v jiném oděvu a s jiným znakem. Taruk si uvědomil, že tohle je víc než jen setkání. Byla to rada. Rada pěti kmenů.

A ti všichni teď upírali zrak na něj.

„Syn země i kovu…“ pronesl Kerak hlasem pevným jako kámen. „Vrať nám pravdu.“

Taruk se zadíval na Asmara, zmateně. „Co odemne chtějí?“

„Abys řekl jaký účel má tvá návštěva. Trefili jsme se do chvíle zasedání Velké rady. Tohle je záležitost, kterou chtějí vyřešit předběžně.“ Asmar si všiml, že Taruk se sebou zápasí. Vypadal nervózně.

Taruk se zastyděl, že nerozumí vlastnímu lidu a ten pocit jej pálil na jazyku, když promlouval k někomu, kdo mohl být jeho náčelníkem. „Jsem Taruk Tarkan, a přicházím ve jméně Císařské správy, z vůle Ryntherovy jako jeho žoldnéř. Stopař, chcete-li. Hledáme jednu ženu a váš syn věděl jak nám pomoci. Když to půjde, chtěl bych pro mé přátele a pro mne místo, kde bychom si mohli odpočinout. Neseme strašné zprávy, ale jsme velmi unavení. Byli jsme napadeni, pane.“

„Pane?“ Kerakův údiv byl hmatatelný. „Jsi voják. Ne žoldák. S někým jako jsi ty, budu jednat rád. Nepotrpíte si na dlouhé řeči. Proč tak ale mluví člen kmene, mne zaráží.“

Tarukův tep se zrychlil. Člen kmene, opakoval si pro sebe do ztracena.

„Já, strávil jsem příliš mnoho času v císařských zemích. Bojoval jsem za císařpána a už to ve mne zůstalo. Snad s tím nebude problém a přijmete mne alespoň jako cizince v nouzi.“

Kerak přikývl. „Probereme všechno na hostině. Přesvědčil jsi mne i šamany dávno předtím, než jsme se viděli tváří v tvář. Říkali – přikráčí ten, který je doprovázen vlkem. Být doprovázen, to je velmi vzácné. Byl jsem zvědavý, kdo jsi.“

Taruk se trochu uklonil, i když si nebyl jistý, zda je to mezi kmeny zvykem. Pohyb byl těžkopádný a neobratný, jako by se snažil zároveň omluvit i schovat.

„V tom případě,“ pokračoval Kerak, „pojďte dál. Hostina je připravena. Mí přátelé i protivníci se dnes dívají stejným směrem – a to je, pro změnu, směrem k pravdě. Jídlo pomáhá uvolnit jazyk.“

Rada se začala rozcházet. Někteří šamani pokyvovali hlavami, jiní zůstali zamyšlení. Kerak Tarukovi věnoval ještě jeden pohled – krátký, ale zkoumavý – a pak mávl rukou na znamení, aby je doprovodili do velkého stanu.

Uvnitř to vonělo po pečeném masu, kořeněné kaši a černém čaji. V koutě bubnoval mladý chlapec tichý rytmus a na stěnách visely kožešiny s výjevy duchů, zvířat a pradávných příběhů. Byl to prostor, který dýchal tradicí a hrdostí.

Silaqui seděla po Tarukově boku. Po celou dobu ho tiše pozorovala, v očích měla zvláštní, tlumený výraz – jako by v něm viděla něco, co jí unikalo. Devon rozmlouval s jedním z válečníků o zbraních, a Renziel… ten byl podivně zticha, pohledem těkal mezi lidmi a očividně cítil, že sem nepatří.

Kerak si sedl naproti Tarukovi a zvedl číši z rohoviny. „Pij. A pak mi řekni, co se stalo. Ať víme, s čím máme tu čest.“

Taruk přikývl a napil se. Nápoj byl hořký, kouřový, a nechal po sobě stopu tepla. Než ale mohl začít mluvit, ozvalo se za ním z hloubi stanu hluboké, zadýchané zachrčení. Hlas, který nepatřil žádnému člověku.

Ze stínů vystoupil Gallar – goblin, kterého přivedli. Byl obvázaný, oslabený, ale jeho oči zářily. Přistoupil ke stolu a několikrát se uklonil, překvapivě elegantním pohybem. Taruk ucítil, jak se stahuje pozornost všech kolem. Goblini v Northramu? To byla novinka.

„Tenhle tvor,“ řekl Taruk, „nám možná zachránil život, protože přinesl svědectví, které možná vysvětlí, proč jste svolali radu.“