REFLEX

Kapitola 1

Je mi dvacet let a s rodinou už k sobě nemáme přístup.
Nejsou tam hádky. Jen prázdno.
Nevoláme si. Nepíšeme. Když se mi něco děje, nemám komu to říct.
Vím, že kdybych zmizela, svět by se to dozvěděl se zpožděním.
Stipendium do zahraničí působí jako zázrak. Jako důkaz, že přece jen nejsem úplně zbytečná.
Mám brigádu, spolubydlící, kolej. Všechno drží pohromadě jen silou vůle, ale drží.
Každý den si říkám, že nesmím polevit.
Že když budu dost snaživá, svět si mě snad všimne.
Pak přijde zpráva.
Stipendium se ruší. Jedna věta. Bez vysvětlení. Bez omluvy.
Sedím s telefonem v ruce. Tělo pulzuje prázdnotou.
Každý nádech je dutý. Slzy neznají cestu ven. Nemám pláč.
Jen díru, která se pohybuje spolu se mnou.
Na další studium potřebuju peníze, které nemám. Počítám možnosti.
Přepočítávám je znovu a znovu. Všechno vychází špatně.
Přesto se do toho zakousnu. Beru jednu brigádu, pak druhou, pak další.
Můj život se smrskne na přesuny. Škola, práce, práce, spánek.
V hlavě mám neustálý šum. Úzkost, která nikdy úplně nezmizí.
Neučím se. Ne proto, že bych nechtěla. Když si konečně sednu, jen zírám do prázdna.
Slova mi utíkají. Tělo je vyčerpané a hlava plná strachu. Známky jdou dolů. Peníze taky.
Každý měsíc je malý boj o přežití. Dívám se na čísla na účtu a cítím stud.
Stud za to, že to nezvládám. Že bych měla být silnější. Chytřejší. Že to ostatní nějak dávají a já ne.
Pracuju v domě bohatého staršího muže. Kolem čtyřiceti.
Vždy upravený, klidný, jako někdo, komu se věci v životě nerozpadají.
Uklízím mu byt. Peru. Skládám cizí prádlo. Připadá mi to absurdní – jeho život voní čistotou a jistotou, zatímco ten můj se rozpadá na kusy.
Vyndávám prádlo ze sušičky. Je teplé. Automaticky ho beru do rukou.
V hlavě se mi točí pořád dokola totéž: další měsíc, další platba, další konec.
Už to neudržím.
Sednu si na zem. Opřu se zády o zeď. Rozbrečím se tak, že mě bolí hrudník.
Je to pláč bez strategie. Bez studu. Bez kontroly.
Nevšimnu si, že vejde.
Když mě uvidí, nelekne se. Neptá se. Jen mi pomůže vstát.
Udělá čaj. Sedíme v kuchyni a ticho je tak husté, že mě dusí.
A pak začnu mluvit. Ne proto, že bych chtěla. Ale proto, že už to v sobě neunesu.
Všechno ze mě padá ven. Škola. Peníze. Samota.
To, že nemám kam jít, když to selže. Říkám víc, než jsem kdy plánovala říct komukoli.
A vím, že v tu chvíli jsem strašně zranitelná. Nahá v cizím bytě. Ne fyzicky. Jinak.

Kapitola 2
Nechápu, že o tom vážně uvažuju.
Ta myšlenka mi připadá cizí. Nepřijatelná. A přesto se mě drží. Nejde ji setřást.
V rukou svírám dvě velké tašky. Jsou těžké, řežou mě do dlaní.
Jsou v nich moje věci. Oblečení, pár drobností. Všechno, co mi zbylo.
Celý můj svět je sbalený tak, aby se dal odnést.
Sedám si na lavičku v parku. Tašky položím k nohám. Rozbrečím se.
Ne tiše. Pláč mi trhá dech, ramena se mi třesou.
Dívám se do země, aby mi nikdo neviděl do obličeje.
Aby nebylo poznat, jak moc jsem rozbitá.
Vytahuju z kapsy ten dopis. Zase.
Papír je měkký, ohmataný, pomačkaný.
Otevřu ho a čtu, i když každé slovo znám nazpaměť.
Vážená slečno,
…
Pokud neuhradíte platbu do konce týdne, budete vyloučena.
Ta věta mi ztěžkne v břiše. Už nejde předstírat, že se to nějak vyřeší.
Nemám kde bydlet. Nemám kam jít. Ze školy mě vyhodí. Není to hrozba. Je to fakt.
Sedím tam a poprvé si připustím, že jsem opravdu na dně.
Ne obrazně. Skutečně. Bez zálohy. Bez sítě.
Bez člověka, kterému bych mohla napsat, že to nezvládám.
A právě tehdy se vynoří ta možnost.
Ne jako nápad. Spíš jako něco, co tam už dávno bylo a jen čekalo, až přestanu odporovat. J
e mi zle. Ze sebe. Připadám si slabá. Levná. Zahanbená dřív, než cokoli udělám.
Z náprsní kapsy vytahuju vizitku.
Je malá. Tvrdá. Elegantní. Tolikrát jsem ji zmuchlala a zahodila.
Říkala jsem si, že tohle ne. Že tohle se mnou nemá nic společného.
Že radši selžu. A pokaždé jsem ji znovu sebrala. Narovnala. Schovala.
Držím ji mezi prsty, dokud se mi nezačne rozmazávat před očima.
Uvědomím si, že už nejde o správné nebo špatné.
Jde jen o to, jestli přežiju další týdny.
Sedím v parku s taškami u nohou a cizím jménem v ruce.
Tašky mi řežou dlaně, a přesto je nepustím.
V sobě cítím tlak, tělo mi brání nadechnout se.
Úlevu nepoznám, jen tělo, které se nekloní, nepadá, nevydechuje. Jen ztuhlé jádro.

Kapitola 3
Teplá voda ze sprchy dopadá na moje tělo.
Stojím pod ní a nehýbu se. Jako bych u toho nebyla.
Jako bych byla jen místo, přes které voda protéká.
Z očí mi tečou slzy. Nemám sílu je zastavit. Rukama si drhnu kůži, až pálí.
Snažím se ze sebe smýt jeho pot. Jeho dotek.
Ten pocit, že jsem tam nebyla dobrovolně, ale přesto jsem tam byla.
Je jedno, kolikrát se osprchuju.
Pořád se cítím špinavá.
Když vyjdu ze sprchy, byt je tichý. Už je pryč. Jako by se nic nestalo.
Na stole leží svazek bankovek. Nehýbou se. Nehýbu se ani já.
Vezmu je do ruky.
Snažím se přesvědčit sama sebe, že jinak to nešlo. Že jsem neměla na výběr.
Že to bylo racionální rozhodnutí. Ale něco ve mně se brání. Nehlasité. Vytrvalé.
Sbírám svoje věci. Oblékám se pomalu, mechanicky. Každý pohyb je těžký. Odcházím.
Pronajmu si pokoj v penzionu. Postel. Zamykatelné dveře. Sprcha, kde jsem sama.
Je to lepší než lavička v parku. Úleva přijde, ale je krátká a prázdná.
Ráno zase škola. Sedím v lavici mezi ostatními.
Nikdo nic neví. Nikdo nic nepozná.
Dívám se na tabuli a předstírám normálnost.
Přežiju

Kapitola 4
Zase stojím před jeho dveřmi.
Mám na výběr?
Ruka se mi ani netřese. To mě vyděsí víc než strach.
Čekala jsem paniku, odpor, nutkání utéct. Místo toho je tu prázdno.
Funkční ticho v hlavě.
Jako bych šla na zkoušku, na kterou se nedá připravit, ale už ji prostě musím absolvovat.
Otevře. Přikývnu. On taky.
Nevypadá to jako rozhodnutí. Spíš jako pokračování něčeho, co už začalo dávno přede mnou.
Vede mě domem. Nepřemýšlím. Jen jdu. Míjíme ložnici do které jsem si myslela, že jdeme.
Zastaví se jinde.
Ten prostor je jiný. Cizí. Připravený.
Najednou si uvědomím, že jsem si celou dobu opakovala jednu větu:
Vydržet, odejít.
Když se mě dotkne, tělo zareaguje dřív než mysl.
To je ten okamžik, kdy se něco zlomí. Ne bolestí. Tím, že se moje tělo neptá, jestli může.
Stojím čelem ke zdi. Nevidím ho. O to je to horší.
Nemám se na co soustředit. Jen na vlastní dech. Na napětí v rukou.
Na to, jak moc se snažím být někde jinde.
Pak přijde první rána.
A svět se na vteřinu rozpadne.
Nevím, jestli křičím. Nevím, jestli se bráním. Vím jen, že tělo přestává patřit mně.
Že reaguje. Že spolupracuje. A že ta spolupráce ve mně vyvolá paniku, jakou jsem ještě nepoznala.
Snažím se myslet na to že musím.
Nepomáhá to.
Přichází vlna, kterou nezastavím. Tělo se mi vymkne kontrole. V hlavě mám jediné slovo: ne.
Ale tělo ho neslyší.
Kroutím se pod jeho tělem.
Když to skončí, jsem prázdná. Ne unavená. Vymazaná.
Jako kdyby ze mě někdo něco vzal a ani se neobtěžoval to pojmenovat.
Nevím, jak se dostanu na postel. Nepamatuju si přechod.
Jen pocit, že mě někdo zvedá, jako by to bylo normální. Jako by to byla součást služby.
Dívám se do stropu a poprvé mě napadne:
Tohle nebylo jen přežití.
A ta myšlenka mě děsí víc než cokoli předtím.

Kapitola 5
Sedím ve škole. Stejná lavice. Stejná místnost. Stejný hlas vyučující.
Nic z toho se ke mně nedostane.
V hlavě nemám vzpomínky v obrazech. Mám pocity.
Tělesné ozvěny, které přicházejí bez varování.
Stačí drobnost – pohyb, tón hlasu, někdo stojící příliš blízko.
Zatnu stehno. Přitisknu chodidla k zemi. Přesvědčuju se, že jsem tady. Že to skončilo. Že jsem to přežila.
Ale tělo si pamatuje něco jiného než já.
Dny plynou. Chodím do školy. Pracuju. Platím věci, které se platit musí.
Zvenku vypadám funkčně. To mě děsí.
Znamená to, že jsem se přizpůsobila rychleji, než bych chtěla.
Začnu si všímat vlastních myšlenek. Jsou cizí. Nepohodlné.
Co když to nebylo jen o sexu?
Co když jsem část toho chtěla?
Co to o mně říká?
Ty otázky si zakazuju. Neodpovídám na ně. Jen je zamykám někam hluboko, kde mě nebrzdí při chůzi.
Když jdu po kampusu, dívám se na lidi jinak. Přemýšlím, co by si mysleli, kdyby věděli. Kdo by se odvrátil. Kdo by se díval déle. Kdo by mlčel.
Jdu mezi lidmi a vzduch se láme jinak. Každý pohyb mě odhaluje, a přesto neexistuje obrana.
Cítím, že mi tělo mizí v prostoru.
Pak přijde zpráva.
Krátká. Věcná. Bez emocí.
Žádné vysvětlení. Žádná otázka.
Srdce se mi rozběhne. Žaludek se stáhne. První reakce je strach. Druhá je stud.
Třetí je něco, co nechci pojmenovat.
Sedím a vím to dřív, než si to přiznám:
Půjdu.

Kapitola 6
Začínám si to vysvětlovat.
Ne nahlas. V hlavě. Krátkými větami, které se dají zopakovat, kdykoli se něco ozve.
Je to dohoda.
Není to osobní.
Mám nad tím kontrolu.
Ty věty fungují. Aspoň chvíli. Drží věci na místě, aby se nerozsypaly hned po ránu.
Přesvědčím se, že to není nic nového. Lidi přece dělají kompromisy pořád. Prodávají čas, tělo, energii. Jen se tomu říká jinak. Jen se to lépe balí.
Začnu si všímat detailů, které mi hrají do karet. Že mi nikdy neublížil bez „dohody“.
Že se ptá. Že dodržuje pravidla. Že pošle peníze včas. Tyhle věci si ukládám jako důkazy.
Pro případ, že bych o sobě začala pochybovat.
Přestanu používat slova, která pálí. Nahradím je neutrálními. Bezbarvými. Technickými.
Neříkám donucení. Říkám situace.
Neříkám strach. Říkám napětí.
Neříkám znechucení. Říkám reakce těla.
Tělo se stane problémem, který je potřeba zvládnout.
Naučit se ho vypnout ve správnou chvíli. Oddělit ho od hlavy.
Když se to povede, všechno je snazší.
Začnu trénovat. Ne vědomě. Prostě si zvyknu. Přepínat.
Zavřít některé pocity dřív, než se rozlezou. Fungovat.
Okolí to ocení.
Známky se drží. Peníze přicházejí včas. Přestávám se trhat strachem. Ale tělo si pamatuje.
Každý pohyb ruky, každý krok, každý tón hlasu mi připomíná, že nic z toho nepatří mně.
Vnějšek se hýbe, vnitřek ztuhlý.
Uvnitř si ale hlídám jednu věc. Abych si to nepřipouštěla moc.
Abych se neptala, kde je hranice.
Protože kdybych ji začala hledat, mohla bych zjistit, že už jsem ji dávno přešla.
Když přijde další zpráva, nepanikařím. Podívám se do kalendáře.
Zkontroluju, jestli se to vejde mezi povinnosti. Jako by šlo o práci navíc.
A funguje to.
Až na drobnosti.
Někdy se mi v noci zdá, že stojím před zdí a nemůžu se pohnout. Někdy se leknu vlastního dotyku.
Někdy se mi zvedne žaludek bez důvodu.
Tyhle věci si vysvětlím únavou.
Stresem.
Přechodným obdobím.
Racionalizace je pečlivá práce. Musí se udržovat. Každý den znovu. Kdybych polevila, mohlo by se stát, že bych si položila otázku, na kterou neexistuje odpověď, se kterou by se dalo žít.
A tak pokračuju.
Protože když to funguje navenek, musí to být správně.
Aspoň tak si to říkám.

Kapitola 7
Pravidla přicházejí nenápadně.
Ne jako zákaz. Spíš jako upřesnění. Jako drobná úprava něčeho, co už dávno běží.
Napíše mi, ať přijdu dřív.
Neptám se proč. Jen si v hlavě posunu čas. Vyškrtám jednu hodinu učení.
Všechno se dá přeuspořádat.
Když dorazím, nevede mě rovnou dál. Zastaví se v kuchyni. Nalije vodu.
Mluví o obyčejných věcech. Poslouchám a přikyvuju.
Pak řekne větu, která zní nevinně:
Dneska zůstaneš déle.
Nevysvětluje. Nevypadá to jako otázka. Jen informace.
V hlavě se mi rozběhne rychlý výpočet.
Co to znamená. Kolik času. Co tím ztratím. Co tím získám.
Řeknu ano.
To slovo vyjde samo. Bez odporu.
To je další nový pocit, který si hned musím vysvětlit. Únavou. Zvykem.
Tím, že pravidla se přece občas mění.
Tentokrát je jiný i průběh. Tvrdší, delší, náročnější. Přestávám se kontrolovat.
Přestávám si opakovat věty, které mě dřív držely pohromadě.
Když to skončí, nevstávám hned. Zůstanu ležet, ne protože mi to řekne, ale protože to dává smysl.
Tělo mě bolí, hlava je prázdná.
Na stole jsou peníze. Víc než obvykle.
Ten detail je důležitý. Vysvětluje všechno zpětně. Delší čas. Větší částka. Rovnice je čistá. Spravedlivá.
Cestou domů si všimnu, že mi něco chybí.
Ne bolest. Ne šok. Spíš hranice. Ta, o které jsem si myslela, že ji mám pod kontrolou.
Že kdyby se něco změnilo, poznám to včas.
Večer otevřu kalendář. Dívám se na řádky, kam si píšu povinnosti.
Všechno vypadá stejně jako dřív. Jen jedna položka se protáhla.
Napíšu ji zkratkou.
Až později mi dojde, že jsem to neudělala proto, aby se tam vešla.
Ale proto, aby nebyla vidět.
Další zpráva přijde rychleji než obvykle.
Neděsím se. Jen začnu přepočítávat.

Kapitola 8
Jsem ve škole. Stejná lavice. Stejné místo u okna.
Kolem mě lidé. Blízko. Příliš blízko.
Nevím, co to spustilo. Možná hlas profesorky. Možná smích vzadu.
Možná jen to, že je místnost plná těl a já si uvědomím svoje vlastní.
Najednou se něco zlomí.
Ne dramaticky. Ne nahlas.
Jen se mi stáhne hrudník. Dech se zkrátí. Ruce se začnou třást.
Zkouším si v hlavě zopakovat věty, které fungují jindy. Dohoda. Kontrola. Rozhodnutí.
Tentokrát nezabírají.
Tělo reaguje, jako by bylo jinde. Jako by bylo zpátky v prostoru, který nemá okna.
Nemá spolužáky. Nemá tabuli.
Zalijí se mi oči. Snažím se odvrátit hlavu, ale je pozdě.
Slzy přijdou samy.
Snažím se je zastavit. Dýchat pomalu. Přepnout.
Jenže racionalizace potřebuje ticho. A tady je příliš mnoho lidí.
„Jsi v pořádku?“
Otázka dopadne do prostoru mezi námi a všechno se tím zhorší.
Nedokážu odpovědět. Přikývnu, ale tělo mě prozradí.
Cítím pohledy. Ne odsuzující. Zvědavé. Nejhorší jsou ty soucitné.
Najednou nejde o mě. Jde o to, že něco uniklo ven.
Vzpomínky se míchají s přítomností.
Jeho byt. Pravidla. Peníze. Moje tělo, které reagovalo, i když jsem nechtěla.
Všechno se slije do jedné vlny, která nemá logiku ani strukturu.
Odejdu ze třídy dřív, než zazvoní. Na chodbě se opřu o zeď.
Tělo se uklidňuje pomalu. Hlavu to stojí víc sil než obvykle.
A tehdy mi dojde něco, co jsem si dosud nepřipustila:
Že racionalizace není řešení.
Je to jen odklad.
A že pokud se to rozpadá před cizími lidmi,
Pak už to možná nemám pod kontrolou vůbec.

Kapitola 9
Zastavím se před jeho dveřmi.
Ruka na klice. Neotvírá. Jen přejede po chladném kovu a zůstane tam o zlomek vteřiny déle, než je nutné. Uvědomím si, že čekám. Ne na něj. Na sebe. Přepínám? Vypínám?
Všechny věci, které si opakuju ráno, jsou pryč.
Dneska to zvládnu. Musím.
Jako vždy.
Dnes se chová jinak. Usmívá se. Žertuje.
Pak řekne větu, která mě zastaví.
„Dneska se posuneme.“
Nevysvětluje. Nečeká odpověď. Jen konstatuje.
V hlavě se mi okamžitě rozjede myšlenka. Kolik. Jak dlouho. Co to změní. Kam až to sahá.
Peníze. Účet. Škola.
Celý můj život se teď vejde do jednoho slova: vydržet.
Řeknu „dobře“.
To slovo vyjde samo. Bez odporu. Bez váhy.
A pak se něco změní.
Ne nahlas. Ne dramaticky. Jen prostor ztuhne. Čas se zvláštně zkrátí.
Pohyby jsou pomalejší, tvrdší, přesnější. Moje tělo reaguje dřív, než si to stihnu uvědomit.
Odvrátím hlavu. Ten pohyb není promyšlený. Spíš reflex.
Jako bych tím mohla naznačit, že tu vlastně nejsem. Že se mě to netýká.
Je opravdu tvrdý.
Zkusím se ozvat.
Ne tvrdě. Jen malý odpor, aby bylo jasné, že existuje.
„Tam ne.“
Vlastní hlas mi zní cize. Jako by nepatřil mně.
On se nezlobí. Ani se nediví. Jen se stáhne. Klidně. Přesně.
„Jak chceš,“ řekne.
„Nemusíš. Klidně odejdi.“
A pak nic.
Ticho, které není prázdné. Je dokonale vyvážené. Nechává mi prostor.
A tím mě svírá víc než cokoli jiného.
Hranice, kterou jsem si myslela, že držím, se nezačne lámat.
Jen se pomalu rozpouští.
Podívám se na něj.
Lehce kývnu.
V očích mě pálí slzy. Nevím, kdy se objevily. Nevím, jestli jsou ze studu, nebo z bolesti. Možná z obojího.
Hlava už nepřemýšlí.
Tělo se propadá.
Pak přijde další pokyn. Krátký. Nenápadný. Přesný. Všechno se najednou zrychlí.
Čas se smrskne na jednotlivé okamžiky.
Už tam není proč.
Už není jak dlouho a co pak.
Snažím se udržet při vědomí.
Tělo mě zrazuje.
Cítím, že hranice jsou pryč. Ne překročené. Pryč.
Věty kterými jsem se snažila ospravedlnit svou slabost už nemají význam.
Že to, čemu jsem říkala rozhodnutí, byla jen iluze kontroly.
Když je po všem, nehýbu se.
Ležím. Tělo je tiché. Hlava je tichá.
A v tom tichu mi dojde něco, co jsem si dosud odmítala připustit:
Ne že bych to nezvládla.
Ale že už ani nevím, kdy jsem přestala zkoušet odejít.

Kapitola 10
Ráno je těžší než obvykle.
Tělo je bolavé, rozbité.
Stále ho cítím v sobě.
Je mi zle. Zvracím.
Chvíli sedím na podlaze a čekám, jestli se svět srovná. Nesrovná.
Přesto vstanu. Oblékání. Škola.
Chodník. Hlava sklopená. Nedívám se kolem sebe.
Jako by pohled nahoru mohl něco spustit.
Něco, co už nezvládnu zastavit.
Někdo na mě zavolá.
Zvednu hlavu.
Bývalá spolubydlící. Veselá. Upravená. Vypadá, že má život pod kontrolou.
Usměju se. Automaticky.
„Jak se máš?“
Úsměv se rozplývá v tichu, které nevydává žádnou odpověď.
Oči se pohybují mechanicky, rty kývají, a přesto nevysílají slovo.
Tělo dává znamení, že existuji, ale mysl ví, že se jen pohybuji jako loutka.
V očích jiné je zrcadlo, ve kterém není nic — ani já, ani strach, ani úleva.
Lžu jí do očí tak samozřejmě, až mě to vyděsí.
Hlavně ať už je pryč.
Dívá se na mě pozorněji.
„Co máš na krku?“
Nevím. Asi jsem se někde škrábla.
Říkám to rychle. Příliš rychle.
Přikývne. Vypadá, že mi věří. Nebo se ptát nechce.
„Už musím jít“
Rozloučíme se.
Vytáhnu telefon a v odrazu černého displeje si prohlížím krk.
Jak mi to mohlo uniknout.
Otočím se a jdu zpátky. Rychle. Skoro běžím.
Zrcadlo.
Ježíši.
A záda?
Proboha.
Stojím tam a poprvé si připustím, že tohle se už nedá vysvětlit.
Že racionalizace nemá kam couvnout.
Už nemůžu.
Světlo mizí.

Kapitola 11
Nevím, jak dlouho ležím na podlaze.
Vědomí se vrací pomalu. Po kusech.
Co se stalo.
Vzpomínky se vracejí spolu s bolestí v těle. Zvednu se. Jdu k zrcadlu.
Znovu se prohlížím. Jako bych čekala, že tentokrát uvidím něco jiného.
Dnes zůstanu doma.
Ležím v posteli. Schoulená. Sama. Mozek je zaseknutý.
Nepřemýšlím. Ani nechci. Jen ležím a čekám, až se něco pohne.
Nic se nepohne.
Na chvíli usnu. Pak se probudím a zkusím fungovat. Nejde to.
Myšlenka jít ven mi sevře žaludek.
Co když mě někdo prokoukne.
Doma jsem v bezpečí.
Vynechám jeden den školy.
Pak další.
A další.
Nechci nikoho vidět. Nechci být mezi lidmi.
Dny se rozpadají. Ztrácejí okraje. Z týdnů se stane ticho.
Tělo se hojí.
Hlava ne.
Pípne zpráva.
Chci, abys přišla.
Neodepisuju. Nemůžu. Rozbrečím se.
Další zpráva.
Ignoruju ji.
Spánek je jediné místo, kde nemusím nic vysvětlovat.
Ráno beru telefon do ruky. Je tam víc zpráv.
Čtu až tu poslední.
Jestli dnes večer nepřijdeš, už nechoď nikdy.
Telefon mi zůstane v ruce.
Nedokážu se pohnout.
Poprvé mě nenapadne vydržet.
Nenapadne mě ani odejít.
Jen ležím a dívám se do prázdna.

Kapitola 12
Nepůjdu.
Nemůžu.
Brečím.
Myšlenky se rozpadají dřív, než se stihnou spojit. Nedokážu myslet normálně.
Chci pryč. Jinam. Kamkoli, kde tohle není.
Hodiny ubíhají.
Nevnímám je, ale vidím, jak se posouvají ručičky.
Neobědvám. Nemám chuť. Tělo to vzdalo dřív než hlava.
Sedím. Dlouho. Beze změny.
Pípne zpráva.
Před očima se mi zatmí.
Nenapsala jsem, že přijdu.
A přesto to ví.
Vstanu.
Jdu k šatníku. Automaticky. Bez rozhodnutí.
Mám vybráno.
Koupel.
Dívám se na sebe v zrcadle ale nevidím sebe.
Na pohled jsem připravená.
Uvnitř roztrhaná.
Pomalu projdu byt.
Zapomněla jsem něco?
Jdu ke dveřím.
Žízeň.
Jdu se ještě napít.
Studená voda mi projede tělem. Na chvíli zbystří smysly.
Ve dřezu leží velký nůž.
Zůstanu stát.
Dívám se na něj.

Kapitola 13
Stojím u něj doma.
„Moc ti to sluší.“
Lichotka, která nemá žádný dopad.
„Dnes pro tebe mám něco extra.“
Srdce mi buší, dech se zrychluje.
Jde ke mně.
Líbá mě.
Tělo se mi třese.
Jeho ruka mě svírá pod krkem.
Svět přestává existovat.
Jsem tu jen já a on.
Ruka mizí v příruční kabelce.
Byl to reflex? Nebo úmysl?
Na prstech cítím chlad ocelové čepele…….