Pracovní název: James (I)

I

 

Thistlebed, sídlo lorda Leslieho MacGillivaryho

Dvanáct mil severně od Inverness

26. únor 1846

 

Lord MacGillivary stál u okna v salonku a díval se napůl ven, napůl na svůj odraz ve skle. Jako by tam pořád viděl postavu toho highlandera. Vídal ho tu už dřív, ale ignoroval ho. Dnes už nemohl. Dnes už věděl, co je zač.

Bylo to asi čtrnáct dní, co se vrátil z Edinburghu, kde byl navštívit své sestry. Když projížděl jedním lesem, všiml si lord MacGillivary pytláckých pastí. Neměl v úmyslu to řešit, nebylo to na jeho panství a nic mu do toho nebylo. Ale pak se zastavil v té vesnické hospodě. Padal hlady, nemohl už jet dál, aniž by se posilnil. A posilnil se nejen jídlem, ale i sklenkou whisky. Chutnala mu, to musel uznat, a příjemně hřála, což se v tomhle únorovém počasí na vysočině hodilo. Ale hospodský se mu nějak nezdál. Zdržel se v krčmě až do zavírání, a když hospodský odešel, sledoval ho asi čtyři míle na západ k jednomu osamocenému srubu. Otevřel onen highlander – jak MacGillivary pochopil, výrobce té whisky. Lord ho neviděl poprvé, vídal ho i na svém panství. Nikdy mu nebyl úplně po chuti, připomínal mu, v jakém zapadákově MacGillivary skončil, ale až dosud ho víceméně neobtěžoval. Mladý lord ale pochopil, že i ty pasti, které viděl, byly jeho – a pytláka nemohl potřebovat.

Otočil se ke dveřím salonu, když slyšel, že se otevírají. Strážný vedl na provaze toho highlandera, spoutaného na rukou. MacGillivary honem sáhl po křidélku pečeného kuřete. Ve skutečnosti na ně neměl chuť, ale chtěl toho vyhuble a slabě vypadajícího pobudu před sebou potrápit – a beztoho byl čas na svačinu. Zakousl se do masa, aby skryl úsměv.

„Jak se jmenuješ?“ zajímal se směrem ke spoutanému muži. Pozorně si ho prohlížel, dosud ho vídal jen z dálky a nyní byl poněkud překvapen, protože si uvědomil, že highlander, ač zarostlý mizerně upravovaným strništěm, je asi stejně starý jako on sám, maximálně by mu MacGillivary hádal takových dvaatřicet let, spíš méně. Vlasy a vousy měly mahagonovou barvu, oči byly šedé a světle žhnuly. To, co bylo vidět z mužovy tváře, bylo bledé. Ještě od něj něco chytím, pomyslel si MacGillivary a štítivě o krok ucouvl.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se znovu, přísněji a hlasitěji.

Ticho, jen zvuk cembala, u něhož seděla MacGillivaryho těhotná manželka.

„MacNair,“ řekl konečně zajatec.

„James MacNair,“ doplnil MacGillivary. Znovu si ukousl masa z křidélka a potěšeně sledoval, jak MacNair nasucho polkl. Dokonce slyšel, jak mu zakručelo v bezpochyby prázdném žaludku. „Co děláš na mých pozemcích?“ otázal se chladně.

„Hledám kocoura,“ vysvětlil ochotně highlander. Řekl to takovým prostým tónem, až se lordu MacGillivarymu roztřásla ruka vzteky.

„Proč tomu nevěřím…“ zamumlal, ale dal si záležet, aby to MacNair slyšel.

Highlander mlčel.

Voják škubl za provaz, kterým měl MacNair spoutané ruce, až muž padl na kolena a slabě vyhekl. „Říkám mu Mist…“ upřesnil stejně lakonicky. Hlas měl tvrdý, hrubý – a přeci jaksi jasný.

„Zašel sis,“ řekl chladně MacGillivary a nalil si bílé víno. Pomalu upil a pozoroval, jak se přitom MacNairovy šedé oči na něj upírají. „Takže znova,“ řekl posléze, přešel k MacNairovi a sebral mu nůž, který měl highlander za opaskem. „Co děláš na mé půdě?“

Zdálo se, jako by muž nepatrně sklopil pohled. „Byl jsem zkusit najít nějaké bylinky, hledání mě sem zavedlo…“

To byla výmluva, která mladému lordovi připadala možná ještě ubožejší. Vztek v něm vypěnil, máchl rukou a vychrstl MacNairovi víno do tváře. „Lháři! Proto s sebou máš nůž?“

„Doba je zlá.“ Tentokrát MacNair očima neuhnul ani o kousek.

„Clarisso,“ oslovil lord manželku. „Odejdi.“

Mladá žena s popelavě zbarvenými vlasy pomalu vstala od cembala a salon opustila.

Leslie MacGillivary opět promluvil k highlanderovi. „Máš hlad? Prosím, dám ti klidně hned teď ze svého. Dej mi svůj dům. Dám ti lepší, pevnější, dám ti práci, nebudeš mít nouzi.“

MacNair mlčel.

„Jsi hluchý?!“

„Můj dům,“ řekl pomalu MacNair, „je můj dům.“

Ta drzost, ten klid a hrdost v jeho hlase doháněly MacGillivaryho téměř k šílenství. V duchu už místo MacNairova ubohého srubu viděl železniční koleje, chtěl pokrok, prospěch, vlastně prospěch všem! Ale ne, takovíhle jako tenhle zabedněnec mu budou vždycky bránit! Postavil prázdnou sklenici od vína na stolek, protože měl pocit, že jinak by ji asi roztřískal highlanderovi o hlavu. Stejně mu vrazil ránu, až se MacNairovi z nosu a roztrženého rtu spustily karmínové lesklé pramínky. Na okamžik se oba zahleděli na trochu krve, která ulpěla MacGillivarymu na ruce. Lord zalitoval, že nežije ve starých dobrých časech, kdy by mohl MacNairovi nechat vypálit nějaký pěkný velký cejch. Usmál se. Vlastně mu to slušelo.

„Chutnal jsem tvou whisky,“ řekl, poodešel od spoutaného muže a pak se na něj zase otočil. V jeho očích nepostřehl ani špetku zájmu. Laskavě pokračoval: „Pro tentokrát tě nechám jít. Chraň se, abys ještě jednou vkročil na mé panství, leda by sis rozmyslel mou nabídku. Tehdy by ses u mě neměl špatně, jinak se přede mnou ale měj na pozoru! Jestli tě ještě jednou chytím u svého domu, zpátky už nepůjdeš po svých.“ Kývl na vojáka. „Dejte mu pár ran, aby si to lépe vštípil. A potom ho polijte vodou, nechci, aby si odsud odnášel mé víno.“ Přitom už si znovu naléval sklenici.

„Krvácím, pane,“ ozval se James MacNair. Neznělo to jako stížnost. Byla to pravda, krev z nosu a hlavně ze rtu mu skanula až na tartanový plášť.

MacGillivary pozvedl zlaté obočí, jako by říkal: „No a?“

Highlander na něj upřeně hleděl, šedé oči se vpíjely do šedých. „Venku jsou lišky a jiná zvěř, možná i nějaký vlk. A vy jste mi vzal nůž.“

MacGillivary zvedl sklenku ke rtům a napil se.