Špinavá válka - I. část

Špinavá válka - I. část

Anotace: Proč se stal tím čím se stal?

Stál jsem vyděšený. Bratr mi zakrýval ústa, abych neječel a pevně mě držel. Dostal jsem se totiž tam, kam jsem se neměl dostat. Na místo, které jsem neměl spatřit. Na malé prostranství mezi lesíky s betonovou stěnou a příkopem. Bylo mi už patnáct a tak jsem chápal co se děje. Chápal jsem vše a chápal jsem, že nikdy nezapomenu na ten obraz, kdy partyzáni odvlekli mého otce z našeho statku a s dalšími lidmi ho přitáhli k betonové zdi. Nebyl tam sám. Byl s ním i starosta, jistý místní textilní podnikatel a další dva statkáři. Proti nim stála sorta zuřivých a špatně vyzbrojených rebelů, kteří krátce předtím, 21. července 1959, napochodovali do hlavní města a sesadili vlasteneckou vládu.

Partyzánskou popravčí četu vedl muž s rudým šátkem na tváři, přes něhož byl vidět temný polovous. Kouřil při tom doutník a sledoval své partyzány.

„Jménem lidového revolučního tribunálu Lidově demokratické republiky Bastidie, jste odsouzeni za zločiny proti lidu a republice. Za útisk, zbídačování dělníků a rolníků a další kraviny, které mě napadnou.“

Ani se nesnažil dodržet fanatickou víru v dobro jejich smrti. Ne, kdepak… nepokrytě jim šlo o to ukrást jejich majetek jak to radikálové a rebelové často dělávali.

Rebelové se postavili do řady, stejně jako postavili uvězněné muže. Nabili své pušky a otec s roubíkem v ústech a hněvem v očích hleděl k nebi a modlil se za spasení. Snad se modlil málo, nebo možná žádný bůh neexistoval, anebo snad sympatizoval s rebely. Nevím. Jen vím, že se ozvala série výstřelů, které ukončili otcův život, stejně jako život jeho přátel.

Vyjekl jsem. Rebelové nás zpozorovali. Bratr chtěl utéct, ale já se mu vysmekl a přiběhl k otcovu tělu. Padl jsem na kolena a objal tátu kolem krku. Stará a důstojná tvář byla nyní zkrápěna krví, jež se mu řinula z úst.

Se slzami v očích jsem se podíval na rebelského velitele, ale dostalo se mi jen chladného a vzteklého pohledu a ani bych se nedivil, kdyby se mi dostalo i kulky z pistole. Ale to ani rebel neměl v povaze. Otočil se a s popravčími začal zakopávat mrtvá těla.

Bratr mě sebral a odešli jsme pryč. Procházeli jsme džunglí a Pedro mě k sobě tisknul. Snažil se mě utišit, zatímco jsem naříkal. Ještě větší brek mě zachvátil, když jsme procházeli kolem našeho sídla. Viděl jsem jak tlupy revolucionářů a špinavých rolníků všechno drancují. Vyvrátili honosnou železnou bránu z pantů a proudili na náš pozemek jako hejno krys, které se rozhodlo ohlodávat zdechlinu. Brali všechno. Nářadí, peníze, traktory, úrodu… prostě všechno… služebná, která ještě včera ráno povlékala naše postele začala rozbíjet otcovi obrazy, koupené v Unii a za oceánem. Matka a sestra byly naštěstí ušetřeny. Aspoň zatím. Uviděly nás a rozeběhly se k nám, protože jsme byli jejich jedinou nadějí.

Podařilo se jim proběhnout kolem revolucionářů, jejichž jediným úkolem nyní bylo vydrancovat vše, na co přišli. Starý řád uhynul a my málem také. Naposledy jsme se ohlédli za našim trojpatrovým sídlem, které již bylo v plamenech a vše cenné bylo rozkradeno a nakonec jsme se pěšky, po prašné cestě vydali k nedalekému městu Cabana. Tam nebyla situace o nic lepší. Policejní stanice byla obsazena revolucionáři a ti z cel propustili všechny zločince. Politické i nepolitické. Zlodějíčci, prostitutky a drogový dealeři rychle zapadli mezi své revoluční bratry a ještě kamarády hecovali k větším „výkonům“ při rabování a drancování. Nastaly žně zločinu a auta hořela. Auto, symbol moci a bohatství v naší zaostalé republice, nyní byl nenáviděným symbolem. Bylo snad i povinností každého revolučně uvědomělého občana nově vyhlášené lidové demokratické republiky, aby zdemoloval nějaký obchod, nebo rozmlátil okna nějakého auta.

„Velasquezovi, vy jste v pořádku?“vykřikl náčelník policie Juarez, nyní oblečený v civilu.

Byl to postarší a zakrslý muž, ale ve městě měl dříve velkou autoritu. Dříve, než přišli bandy revolucionářů.

Byla to jeho jediná šance na přežití a on byl zase naše šance na přežití.

„Pane Juane, ano, žijeme a jsme v pořádku, ale Verner je mrtev. Rebelové ho popravili,“řekla se steskem a začala plakat.

Bratr k sobě nyní tiskl ji a snažil se jí utišit tak jako předtím mne.

„Máme ještě šanci na přežití! Dvacet kilometrů jižně odsud je přístav Puerto Nueva. Stále se tam ještě brání 29. pěší pluk a zajišťuje odvoz uprchlíků do Unie. Je to jediná šance. Poslední šance než vypukne revoluční teror.“

„Než vypukne revoluční teror? A tohle je co?!“vyštěkl bratr.

„Tohle je předehra. Objevili jsme... teď na to není čas, mám tu náklaďák, nasedáme.“

Následovali jsme ho a naskočili do malého nákladního vozu. Juarez si připravil všechny peníze, které měl k dispozici. Pět tisíc pesos.

„Paní Ireno, asi budete muset dát své šperky,“řekl Juarez nervózně.

Náklaďák se rozjel po kamenité silnici a zamířil k jihu. My jsme seděli v nákladovém prostoru, ale brzy jsme se vylekali. To čeho se Juarez bál se stalo skutečností. Hned na první výjezdové silnici nás zastavila hlídka revolucionářů střežící barikády z trámů a převrácených aut. Oblečení ve stejně potrhaných a špinavých hadrech v jakých jiná skupina zastřelila mého otce, začali prohledávat nákladní vůz.

„Identifikujte se,“štěkl muž s rudým baretem na hlavě a samopalem v ruce.

„Marcos Peréz, zásobovač a taxikář, provizorní.“

K autu, ale přišel muž, který Juareze znal. Místní vrah chycený Juarezem při jedné razii. Podle pěticípé hvězdy na baretu byl politrukem revolučních jednotek.

„Ale, kohopak to tu máme. Pan policejní náčelník,“vykřikl s vítězoslavným úsměvem a začal našemu řidiči máchat před tváří pistolí.

Potom vyvlekli Juareze ven a dva rebelové naskočili do nákladního prostoru.

„Je tu nějaká rodina!“křikl jeden z nich.

Vrah se tam šel podívat.

„To jsou Velasquezovi, kontrarevolucionáři, statkářská rodina!“ocejchoval nás titulem nepřátel revoluce.

Ozbrojenci nás vytáhli ven a prakticky okamžitě spočinuli zrakem na mojí stejně staré sestře. Byli jsme dvojčata.

Vrah Sarner k ní okamžitě přistoupil a začal ji osahávat na prsou.

„Nech ji být!“vykřikl jsem a chtěl na něho skočit, ale rána pažby samopalu mě zastavila.

Sletěl jsem na zem s krvácejícím nosem.

„Teď si to své sestřičce hodně ztížil!“štěkl Sarner a vší silou udeřil sestru do tváře.

Složila se na zem a co potom následovalo, byl další okamžik, který nikdy nezapomenu. Vlastně ne okamžik, ale celá hodina, kdy se na sestře vystřídalo šest mužů a my jsme tomu mohli jen přihlížet.

„Odvezte je do internačního tábora,“přikázal Sarner, když už zanechal Amélii na zemi, zneuctěnou a krvácející.

Připravil ji při tom o její nevinnost. Rebelové nás sebrali ze země a svázali. Potom jednoho po druhém hodili do džípů a rozjeli se na jihovýchod, kde měli svůj štáb a koncentrační tábor.

Seděl jsem v jednom džípu se svým bratrem, před námi jel obrněný transportér s kulometem, za námi džíp se sestrou a maminkou a další džíp s několika místními podnikateli, chycenými pro kontrarevoluční činnost. Projížděli jsme lesy a z dálky slyšeli výstřely a výbuchy granátů. Čím jsme si to zasloužili.

„Proč?“zeptal jsem se, stále na půl omámen z rány.

Má otázka mířila k rebelovi sedícímu vedle mě. Ten vypadal aspoň trochu rozumně a ne tolik surově jako ostatní.

„Proč? Ty se ptáš proč, ty zbohatlickej spratku?! Protože naše děti hladověly, neumíme číst, psát a počítat a to ve stejné chvíli, kdy vy žijete v luxusních vilách a volný čas trávíte v kasínech. Půlka venkova chcípá na tuberu a další infekce, půlka venkova neví co je to učitel, nebo lékař a ty se ptáš, proč to děláme? Protože na všechno serete a žijete v sebestředné imbecilitě!“obořil se na mě rebel.

„Pracoval si vůbec někdy, nebo sis celý svůj dětský a dětinský život jen užíval? Víš co je práce? Víš co to je makat čtrnáct hodin v kuse pro nejšpinavější kus žvance?!“pokračoval, ale pak už se mi nechtěl věnovat.

Asi jsem ho hodně naštval, ale stejně jsem tohle nechápal.

Ozval se výstřel. Kulka proletěla rebelovi hlavou a svalila ho na podlahu džípu. Další kulka usmrtila řidiče. Ozvala se palba samopalů a kulometů z džungle. Transportér přidal na rychlosti, zatímco my jsme zpomalili a kryly se na podlaze.

Ozval se výbuch a džíp se vyboural. Ztratil jsem vědomí. Nevím jak dlouho jsem byl v bezvědomí, ale když jsem se probral, ozařovalo mě podvečerní světlo a obklopovala střelba. Ucítil jsem, že ležím na nosítkách a kolem mě pobíhají poslední zoufalí vojáci věrní vládě.

Byl jsem ve vojenském přístavu a stovky lidí se v hrůze naloďovali na evakuační čluny, které je měli odvézt do Unie. Já měl být mezi nimi.

Z kopců kolem přístavu mezitím sbíhali fanatičtí rebelové a vystavovali se tak palbě kulometů a granátometů posledního vládního pluku. Začal jsem slézat z ležícího nosítka a bratr ke mně okamžitě přiskočil.

„Estebane, rychle!“křikl a vytáhl mě na nohy.

„Co se děje? Kde to jsme?“

„V Puerto Nova, prcháme ze země,“vysvětlil a rozeběhli jsme se k člunům u přístavních mol.

Já byl stále ještě omámen z bouračky.

„Kde je… máma a Miri?“zeptal jsem se a naskočili jsme na schůdky.

„Už jsou ve člunu, neboj. My jsme mezi posledními prchajícími.“

Hleděl jsem na oranžově zbarvené nebe a zapadající slunce a pochopil, že tohle je naposledy co vidím břehy svého ostrova. Naposledy co vidím rodnou zem.

Autor Stalker, 29.12.2012
Přečteno 892x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí