Špinavá válka - III. část

Špinavá válka - III. část

Anotace: Kdo jsme byli?

Stabania, sídlo Hnutí zmizelých, 7:55, O rok dříve..

Do kancelář Kristýny vstoupil bez vyzvání Carlos. Kristýna stála nad stolem obtěžkaným dokumenty a stohy papírů. Hleděla na ně se zalíbením a usmívala se. Její kancelář byla velice spoře zařízená. Jen kartotéky, stůl s počítačem a dokumenty a pár židlí. Nic víc, nic míň. A to vše bylo ozařováno vycházejícím sluncem, které zalévalo hlavní město svými paprsky.

„Povedlo se. Zatknou všechny!“vykřikl Carlos a objal drobnou nevlastní sestřičku.

Byla sice malá a vypadala, že by ji vítr odfouknul, ale byla velice odhodlaná a silná.

„Všechny?“

„Ano. 42 vojenských velitelů, 18 politiků i 4 kněze, včetně kardinála Ramiréze!“

Kristýna si oddychla, i když věděla, že je teprve na začátku práce.

„A co obvinění z Unie?“

„Bohužel. Ministerstvo zahraničí nevymohlo zatykač na emigranty a už vůbec ne na občany Unie.“

„Unie od toho dává stále ruce pryč, co?“

„Ne tak docela, poslali své zástupce. Dorazí za tři měsíce. Mají prošetřit, jak si dovolujeme svobodomyslnou a demokracii bránící Unii obviňovat z totalitních praktik.“

„Jen ať přijdou. My na ně budeme připravení,“odsekla Kristýna.

„Přátelé, musíme už dát dohromady závěrečnou zprávu a to jak rozdělíme obžalované. President Fernandéz by rád měl úspěšný proces proti diktatuře,“vpadl do toho Javier, jeden z jejich starších kolegů.

Sourozenci se odebrali do sousední místnosti, která byla hlavní místností celého sídla nejvýznamnější lidskoprávní a občanskoprávní organizace ve federální republice.

V místnosti plné kartoték, pracovních stolů a desek se nacházel i velký konferenční stůl a u něho už sedělo osm významných aktivistů z Hnutí zmizelých. V jejich čele stál podsaditý a prošedivělý muž, starý veterán občanské odporu proti dlouholeté diktatuře ve federaci, Fernando Valdéz. Pročítal si nějaké složky a čekal jen na Kristýnu, Javiera a Carlose.

Zbylí čtyři aktivisté už měli před sebou rozprostřené složky a chystali se k závěrečné rekapitulaci, než to všechno dnes začne. Sekretáři ještě položili na stůl kávy a čaje a pak se klidili z cesty, aby vedli zápis schůze.

„Informace, jež jsme obdrželi od vlády, jsou jasné, přátelé. Stojíme před důležitým bodem. Vláda, poté co Nejvyšší soud prohlásil amnestie presidenta Nemena za protiústavní, odsouhlasila zatčení téměř stovky vysoce postavených představitelů starého vojenského režimu. Musíme si však uvědomit následující, prozatím je to tajné a zveřejněno to bude, až 24 hodin před zatčením, které bylo určeno na odedneška za rok. Ale vláda chce, abychom sestavili tak říkajíc TOP žebříček nejdůležitějších zločinců, na něž se my i státní prokuratura budeme zaměřovat. Návrhy?“zeptal se Fernando po úvodu.

„Co takhle se podívat na Kruh?“zeptal se Carlos.

Kruh, termín, který se hodně začal vyskytovat politologických učebnicích Unie, a který označoval nejužší okruh 9 nejvyšších předáků naší diktatury.

Fernando vytáhl velice objemnou složku ze stohu dokumentů a rozevřel jí. Začal představovat jednotlivé členy Kruhu.

„Generál Rodrigo Xavier Vitiera. Narozen 20. října 1930 ve městě Alabana, syn prominentního námořního důstojníka a vojenské zdravotní sestry. Chodil na vojensky orientovanou základní školu. Od roku 1945 nástup na Sancobalské vojenské gymnasium. Ukončil s perfektním prospěchem a vyznamenáním, v hodnosti rotmistra pozemních jednotek se zaměřením na tanková vojska. 1950 dokončil Akademii sjednocených ozbrojených sil s hodností nadporučíka a vyznamenáním za statečnost. Získal ho, když rebelové napadli kasárna kadetů. On kulometem zlikvidoval půl tuctu rebelů. V roce 1952 byl jeho otec, korvetní kapitán Sander, zabit během teroristického útoku na hlavní velitelství námořnictva, v přístavním městě Christiana. V roce 1955 podplukovníkem tankových vojsk. Ve stejném roce zakládá Vojenské vlastenecké hnutí, společně se skupinou 192 důstojníků a tisícovkou vojáků. VVH šíří protivládní reakční propagandu a navazuje styky s Patriotickou stranou a skupinou poslanců Patriotické strany. V roce 1959 se k moci dostává presidentka Ramonová a situace v zemi se zhoršuje. Je pod tlakem útoků rebelů i pučistických armádních důstojníků, do jejichž čela se zatím probil právě Vitiera. V letech 1960, až 1966 pobýval na neznámém místě a nejsou o něm žádné zprávy. V roce 1967 se vrací do země a žení se s Erikou Vallianovou, agentkou Unijní zpravodajské agentury UIA. O tři roky později je jmenován náčelníkem generálního štábu a ze své iniciativy formuje Protipartizánskou 4. armádu. 100 tisíc těžce vyzbrojených vojáků podporovaných letectvem a dělostřelectvem vede ofensivu na osmi místech proti džunglím, kde jsou tábory radikálů. Během jeho 100 denní ofensivy umírá 2 tisíce vládních vojáků a je zabito 8 tisíc rebelů, včetně hlavního velitele Bolinara. Je povýšen do hodnosti generálporučíka a trvale je mu udělena pozice náčelníka generálního štábu sjednocených ozbrojených sil. Tou dobou navazuje kontakt s dvěma dalšími členy Kruhu. Majorem Estebanem Eduardem Velasquezem, jehož původ není přesně znám, a který je dlouholetý agent Národní zpravodajské agentury. Druhým byl Francisco Duhalde, ekonom vystudovaný v Unii a bývalý pracovník Unijní centrální banky. V roce 1976 je země v krizi. Třetím měsícem probíhá generální stávka a Revoluční povstalecká armáda obnovuje své kádrové velení a zahajuje útoky proti opevněným základnám vládních jednotek. Během měsíce je zabito tři tisíce vládních vojáků a umírá jen stovka rebelů. Presidentka Ramonová, fakticky diktátorka sympatizující s některými názory rebelů a revolucionářů, nic nedělá. 21. srpna 1976 vyhlašuje Vitiera Proces obnovy země a armáda obsazuje hlavní město. Presidentka Ramonová je zavražděna příslušníky 1. batalionu, kterému velí již plukovník Esteban Velasquez. Sociálně liberální strana je zakázána a třicet tisíc jejich členů uvězněno, zatímco Vitiera ustanovuje vládu v níž Duhalde je jmenován ministrem ekonomiky a Velasquez dostává hned ministerstvo státní bezpečnosti. V roce 1978 rozpoutává Vitiera masivní ofensivu již miliónu vojáků proti rebelům a střelbou rozhání dělnické nepokoje a stávkující. Situace v zemi se stabilizuje a Vitiera vyhlašuje Výbor za obnovu státnosti. Revoluční povstalecká armáda je fakticky vyhlazena a stávka ukončena. Vitiera a Duhalde vyškemrají od Unie přes 300 miliard kreditů na obnovu země, fakticky ale na obnovu ozbrojených sil a posílení Úřadu státní bezpečnosti. 100 miliard jde do rukou Velasqueze. V roce 1982 napadá armáda tři sousední státy, aby ukončila územní spory. V sérii válek umírá téměř dva milióny lidí a ekonomika zažívá těžkou hospodářskou krizi. V roce 1984 zahajují odbory novou generální stávku a do stávky vstupují tři čtvrtiny zaměstnanců. Vitiera povolává znova armádu, aby rozprášila demonstrace. Ty jsou sice účinně zlikvidovány, ale stávka pokračuje. Ekonomika se zhroutí a Vitiera na Nový rok 1985 rezignuje a předává moc zatímnímu parlamentu. V nových volbách vítězí socialisté kolem Nemena a ten amnestuje všechny. Vůdce diktatury, i rebelské velitele. Část vůdců diktatury vstupuje do konzervativně nacionalistické Patriotické strany. Část odchází do exilu v Unii. Část mizí do ústraní. Vitiera se stává profesorem Národní vojenské akademie. Vyučuje protipartizánskou taktiku, válečnou historii země a ukazuje studentům, jakých chyb se vláda dopustila při vedení války. Dnes je v důchodu. Nyní tedy stanovíme, z čeho ho obviníme.“

Fernando dočetl část Vitierovi složky a rozhostilo se ticho. Každý přítomný přemýšlel, jaká všechna svinstva si proti nám mají vymyslet.

„Určitě spiknutí proti státu a organizování puče, ne?“navrhla Kristýna.

„Porušení mírových smluv a diplomatických styků, vypovězení tří nelegálních válek,“pokračoval Carlos.

„Podíl na vraždě presidentky Ramonové,“dodal Javier.

„Praní špinavých peněz, víme o těch vedlejších zdrojích peněz kolem Duhaldeho,“řekl Alvaréz sedící vedle Fernanda.

„Víme, že během diktatury zmizelo ze státního rozpočtu přes půl miliardy kreditů, do kapsy byrokratům a vojenským velitelům,“připojila se postarší právnička Veronica a zapálila si cigaretu.

„A samozřejmě zmizení. Máme zprávy o šesti tisících studentech a učitelích, kteří jakožto představitelé kritické inteligence zmizeli,“dodal Alessandro, mladší student práva.

„Šest tisíc intelektuálů, tři tisíce domorodců, dvanáct tisíc bezzemků, osm tisíc odborářů, osm stovek podnikatelů… hovoříme asi o 30 tisících lidech jen z rozkazů Vitiera.“dodala Veronica.

„Kolik můžeme navrhnout za jednotlivé zločiny?“

„Počkejte a co ty děti? Na nás se zapomene?“řekla pobouřeně Kristýna.

„Ty nesouvisí s Vitierem. Udělal spoustu svinstev, ale do tohoto nebyl zapojen,“namítl Fernando.

„Vyvrátili jste podezření proti Vitierovi? Takže to udělal jen Velasquez?“zeptala se Kristýna směrem ke Carlosovi.

Carlos přikývl.

„Navrhuji následující sazbu. Za velezrádné spiknutí 40 let vězení. Za finanční kriminalitu 15 let vězení. Války prodiskutujeme se zástupci napadených států, ale navrhl bych 30 let. A pokud jde o zmizelé, navrhuji dvojnásobné doživotní vězení,“řekl Fernando rozhodným tónem.

Nastal konsensus. Nikdo neprotestoval a každému se to zdálo v rámci možností dostatečné.

„Druhý člen nejvyššího triumvirátu kruhu, ministr státního bezpečnosti, Esteban Eduard Velasquez. Narozen 25. dubna 1944 v Gavaracii, v Republice Bastidia. Pochází z rodiny bohatého statkáře. Jeho půdu zabrali příslušníci Lidové revoluční armády během sesazení diktatury generála Waldemara Baptisty v roce 1959. Jeho otec byl zastřelen revolucionáři a on s rodinou uprchl do Unie. Tam žil, až do roku 1964 celkem normální civilní život. V roce 1965 ovšem odchází z Unie a cestuje do Granville, kde získává vojenské vzdělání na Vojenském gymnasiu granvillské národní gardy. Diktatura Samanzovců mu umožňuje získat vojenskou hodnost a kontakt se zpravodajskými službami Unie. Oficiálně vystuduje jako specialista na tanková vojska a je jmenován náčelníkem štábu 4. tankového pluku. V letech 1970, až 1973 velí tomuto pluku, ale pouze oficiálně. A pouze oficiálně se účastní útoku proti bastidiiské lidové revoluční armádě…“

„Oficiálně?“přerušil Fernanda Carlos.

„Ano. Měli jsme možnost hovořit s osmi důstojníky 4. tankového pluku i se zástupcem náčelníka štábu a všichni shodně uvedli, že ho na štábu za tři roky služby, viděli jen dvakrát.“

„Máme informace, kde se mohl nacházet?“zeptala se Kristýna.

„Pravděpodobně na Institutu. Pokračuji. V roce 1973 ovšem navštívil Frilskou republiku a podílel se na zavraždění tamějšího presidenta a nastolení brutální diktatury v zemi. V roce 1974 odjel do Tabalery a prvně se setkal s generálporučíkem Vitierou. Navazují blízké spojenectví a Velasquez se stává Vitierovou pravou rukou. Dostává za úkol vycvičit důstojníky, kteří by se později stali páteří ministerstva státní bezpečnosti. Vycvičí přes osm tisíc důstojníků jako základní kádry tajné policie a potom se podílí na sesazení vlády presidentky Ramonové. Je to on a jeho neblaze proslulý 1. strážní batalion, který zavraždí presidentku a to dokonce bez Vitierova rozkazu. Ten později akorát čin obhajuje a podporuje Velasqueze. Velasquez se nikterak nepodílí na válečné činnosti vlády, ale vede protipartizánské operace a kompletně vytváří ministerstvo státní bezpečnosti. Posílá vojáky a důstojníky do Institutu a hned rok po převratu navazuje kontakt s církví. Tou dobou je ministrem státní bezpečnosti a náčelníkem námořní zpravodajské služby. Kardinálu Ramirézovi oznamuje plán státního převratu a kardinál přislíbí podporu církve. Zároveň se dohodnou na prodeji dětí a na tom, že kněží budou udávat případné odpůrce diktatury. Profit z dětí bude fifty-fifty.“

Při posledních slovech se Kristýně i Carlosovi udělalo špatně.

„Omlouvám se, že jsem to tak řekl,“přerušil se Fernando.

„V pořádku,“špitla Kristýna.

„Blízce spolupracuje s dalším členem Kruhu, Rodrigem Vespuccim. Spolu s Vespuccim sepisuje dekret 224 s platností od 1. 7. 1977, kterým zavádí ustanovení koncentračních táborů a děsivé věznice Maidalena. Jeho praktiky mezi lety 1977, až 1983 zůstávají dost skryté, i protože v předvečer pádu diktatury spálil dokumenty. Půl miliónu stran dokumentů o své zločinecké činnosti. Nicméně se často setkával s Vespuccim, a proto lze říci, že má ruce zašpiněné od krve vězňů v koncentračních táborech a nelidských věznicích. V roce 1985, po pádu diktatury, je zvolen senátorem Patriotické strany a vede kampaň za zákaz některých stran a sepisuje petici za obranu Pomníku vlasti, který zřídila diktatura. Pořizuje si silnou ochranku a po několika letech senátorství a profesorství na vojenských školách odchází do ústraní,“dokončil Fernando zprávu o mém životě.

„Za všechno doživotní vězení!“vykřikla Kristýna.

„To není všechno. Máme tu ještě něco. Podle svědectví od vězňů se Velasquez dopouštěl znásilňování žen a dívek. A pro nějaký zvrácený důvod si přednostně vybíral lesbicky orientované dívky. S komandy vojáků je znásilňoval a nazýval to převýchova. Výpověď Gertrudy Fellir, vězenkyně z Maidaleny. Ona nebyla lesbička, ale vypověděla toto svědectví a potvrdily to tři další vězenkyně. Znásilněné dívky ještě musely děvkovat,“řekl Javier.

Všem bylo na zvracení.

„Doživotní vězení,“shodli se.

„Další a poslední člen nejvyššího triumvirátu, je Francisco Duhalde. Narozen 7. října 1933 v Northtownu, v Unii do rodiny emigrantů. V roce 1949 nastoupil na Střední školu ekonomiky a průmyslu v Old Yorku. Od roku 1955 na Univerzitě národohospodářství a finančnictví. V roce 1960 zakládá bankovní ústav BC-Delta a stává se v poměrně nízkém věku prominentním bankéřem. Už předtím financoval vojska generála Baptisty proti povstaleckým silám. V roce 1964 se stává ekonomickým náměstkem primátora Old Yorku a je na této pozici, až do roku 1970, kdy navazuje spolupráci s UIA. Podle zpráv, které máme ho UIA požádalo, aby se stal prostředníkem pro praní špinavých peněz do rukou vojenských režimů na jihu. Vzápětí se setkává se zbytkem triumvirátu, Vitierem a Velasquezem. Vitiera mu slibuje za podporu z Unie místo ministra hospodářství a financí. UIA to schvaluje a pověřuje Duhalda, aby podpořil finanční nastupující teroristický režim. Duhalde předkládá světu falešné analýzy, aby zdiskreditoval vládu presidentky Ramonové a varuje, že vede zemi do stejné ekonomické krize jako rebelové na Bastidii. V roce 1976 je jmenován ministrem hospodářství a financí. Je zkušeným bankéřem a jeho ekonomické reformy vytvoří silnou ekonomickou a finanční základnu pro diktaturu. Na druhou stranu, chudoba se ztrojnásobí, zdravotnictví a školství je omezeno jen pro nejvlivnější vrstvy, narůstá negramotnost a extrémní rozpory ve společnosti, ty tzv. nůžky. Duhaldeho politika vede zem dlouhodobě do ekonomické katastrofy, ale krátkodobě udrží diktaturu na nohou. Proti návrhům Duhalda se, ale Vitiera pouští do válečných kampaní. Duhalde v roce 1981 na protest rezignuje a vláda se prvně otřese v základech. Duhalde, ale nadále zůstává členem nejvyššího triumvirátu a Kruhu. V roce 1985, po pádu diktatury, je nejvýznamnějším sponzorem Patriotické strany. V roce 1990 se stává znova ministrem financí, již pod Nemenem. Spekuluje se, že amnestie pro diktátora a jeho lidi byla prosazena za účelem jmenování Duhalda ministrem financí v Nemenově vládě. V roce 1999 odchází do důchodu a jako Velasquez i do ústraní.“

„Měl konexe na narkobarony. Říká se, že vládu financoval z prodeje kokainu a heroinu, ne?“zeptal se Carlos.

„Ano, údajně, až deset miliard kreditů ročně,“přisvědčila Veronica.

Pak následoval rozbor ještě šesti dalších představitelů Kruhu. Při zmiňování všech těch zločinů, kterých jsme se dopustili, se dělalo špatně nejen Kristýně a Carlosovi, ale i všem ostatním. Bylo hrůzné poslouchat jaký koloběh teroru a vražd jsme rozpoutali, abychom dokončili naše výsostné poslání a zachránili republiku před chaosem.

Rovněž si uvědomovali, že stojí před historickým úkolem. Mnoho diktatur na jihu nebylo potrestáno. Jejich vůdci unikli, nebo byli amnestováni. Tabalera nyní zavede precedent. I pro presidenta Fernandéze to bylo důležité téma. Téma, na němž může vyhrát, či prohrát příští volby. Podle toho jak soud dopadne.

Autor Stalker, 05.01.2013
Přečteno 873x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí