Sešívaná duše

Sešívaná duše

Anotace: Před čtyřmi lety Tom zaklepal a vstoupil do kupé s nesmělou otázkou: „Mohu si přisednout? Chtěl bych se stát dobrým spoluCestujícím.“ „Jistě, pojďte dál. Můžeme spolu zkoumat, jaké to je spolu cestovat.“

Na způsob počátku

Zcela nevědomky jsem učinil první krok. Cesta mne přivítala tichým plynutím smyslu času a umožnila mi s ním pracovat. Jaký to rozdíl oproti bezduchému přežívání a slepému plahočení se ulicemi Města! Nerad bych se rouhal, že jsem prozřel, snad jen jsem si začal všímat byť zatím nezúčastněně a jenom zpovzdálí: viděl jsem silokřivky milenců při prvním polibku, v slzách rezonující zpověď mladé dívky, inženýra řešícího technický problém, pohnutí matky rozrušené neklidem dítěte, Přítele vyprávějícího o skrytých tajemstvích duše a taky výraz opilcův plný chlípné žádostivosti.

V duchu jsem se modlil: „Pane! Dej, ať mé srdce nevychladne. Vidím teď tolik světla, které neumím zrcadlit. Je-li to Tvá vůle, stanu se Ti rukou, jež zaznamená Tvoji slávu pro chvíle temnoty. Tu jsem.“

A měl jsem ohromnou chuť vymyslet něco vtipného. Třeba i ne k smíchu, ale jen tak – pro odlehčení formy. Jenomže mne dostihla již dlouho očekávaná únava, a tak jsem utekl do ticha odpočívající duše.

„Nemusí se pořád něco dít“ řekla mi Ona. A dodala: „Doufám, že nelituješ.“ Sice mi rovnou mohla říct, že jsem prohrál, ale já odpověděl: „Ne, jsem vděčný.“ Mohl jsem ještě přihodit, že dít se nic nemusí, jenže v horoucnosti lze růst zcela neomezeně (pokud/dokud síly stačí).

Po euforii ze začátku nové Cesty nastaly dny šedi. Ne snad, že by dění nepřicházelo. Jen to bylo všechno takové tuctové, povrchní a krejcárkové. Zkrátka nic zaznamenáníhodného. Těžko se rozplývat nad událostmi, které odfoukla všednodennost. Já jsem toužil po pojímání skutečnosti, kterou by nesetřel ani kartáč pomíjivosti.

Tímto stylem jsem dospěl do stavu, kdy jsem byl v zaměstnání považován za hlupáka. Dokonce jsem byl tázán, zda nepotřebuji k jedné polopatické odpovědi na dotaz ještě čokoládu. Jako bych po ní dokázal zmoudřet. Byl jsem plný pochyb o sobě samém a prosil Pána o sílu změnit, co změnit dokáži, přijmout, co je nad mé síly, a schopnost rozlišit jedno od druhého. Cítil jsem se velmi osamělý. Uzavřen před nocí Města, poslouchaje hudbu snažil jsem se aspoň někomu zavolat. Ale ticho mi bylo odezvou. Nezbylo než psát tyto řádky, abych se snad zase jednou nezbláznil. Cítil jsem, že je zapotřebí oběti, abych se měl za co směnit a tím snad uskutečnit. Ale nevěděl jsem, co mohu Pánu nabídnout kromě svého času. Hm, to už jsem rovnou mohl být Kainem. Těžké je zalíbit se Všemohoucímu, abych nebyl v jeho očích nelibý a ze svých úst mne nevypudil.

Pán mne odměnil klidem a možností růst. Dal mi příležitost – šanci. Teď už to bylo na mně, abych vystavěl chrám k Jeho slávě. Přál jsem si, aby v něm bylo hodně světla. Je mi při něm dobře. Chtěl jsem a byl jsem připraven pracovat. Šlo o to postupovat pečlivě, krok za krokem, se smyslem pro jemnost detailu. A dávat si dobrý pozor, neb právě v konkrétních podrobnostech jsem cítil ďábla. Apage! Alou! A už ať jsi pryč! Jenže to nebylo nic platné – podlehl jsem. Se světem to ani nehnulo. Noc byla dál nocí.

Přemýšlel jsem, co bych potřeboval, abych mohl dál pokračovat. Kde najít myšlenku?

Objevila se v pozvolném plynutí času. Nebylo to nic objevného a rozhodně jsem neměl pocit, že vše je, jak má být. Ale práci jsem prozatím odložil a ponechal další její rozvoj střetu s realitou. Nastala mi volná chvíle. Možnost odpočinku. Přemýšlel jsem, jak pojmout toto své psaní. Chtěl jsem, aby se stalo odrazem mého prožívání událostí, které mne střetnou. Jakýsi záznam silokřivek, které jsem během dnů nestihl nebo nedokázal vyjádřit. Doufal jsem v příběh, ale žádný se přede mnou nezjevoval. Musím tedy požádat čtenáře, aby jej sledoval v pozadí mezi řádky.

Na setkání s Průvodkyní Cestou jsem byl odmítnut. Možná jsem jen mluvil nesrozumitelným jazykem, volil špatná slova. Ale o slovech moje sdělení nemělo být. Snažil jsem se předat jí své rozjímání v čase. Průvodkyně si ale myslela, že ji snad zkouším, postrádala lehkost přijímání a zůstala uzavřená. Nevím, asi jsem se opravdu snažil dotknout se mantinelu našeho vztahu, ale nejspíš jsem jen nepochopil rovinu, ve které se potkáváme. Nic naplat, byla to určitě dobrá zkušenost a věřil jsem, že není všem dnům konec, a že pravé tady a teď tohoto uzlu času ještě přijde.

Hleděl jsem jednoho zářijového večera zdálky na světla pouličních lamp. Jejich záře lehce blikotala, asi jako když za jasné noci na nebi svítí hvězdy. Stejný pohled zářících světýlek jsem měl možnost sledovat i v jiskrných blankytných očích krásné Dívky, s kterou jsem strávil toho dne odpoledne. Byl to onen den, kdy se do mého světa narodila nová bytost. Přál jsem jí do života povahu a otevřenost Dívky, ale bylo mi jasné, že jednou vyroste do vlastní krásy – svým vlastním způsobem. Dívka ve mně probudila znovu touhu psát. Chtěl jsem zhmotnit energii, novou krev, kterou mi vlila do žil. Psaní se mi stalo nejpřirozenějším způsobem, jak jí poděkovat. Přiznal jsem svou dávnou lásku, ale dával si pozor, abych nepřekročil hranici, kterou jsem si mezi námi uvědomoval – nechtěl jsem nic pokazit.

Už se mi z těch hranic pomalu motala hlava. Jasně, nemohl jsem chtít intimní vztah s každou ženou, která mne očarovala svou krásou. Na druhou stranu jsem se necítil dobře v situaci, kdy jsem pokaždé musel rozvažovat: „Tolik bych ji chtěl políbit, ale to nejde, takže to chce vymyslet něco jiného. Jenže co? A nebude tohle už zase přes čáru?“ Marně jsem hledal krásku, u které by mantinely neexistovaly; krasavici, se kterou bych mohl být sám sebou, rozletět se v tajemných dimenzích lásky, přestat brzdit svou touhu a konečně čistě a prostě milovat. Jenže jsem byl sám, opět uzavřen před nocí Města, na které zlehka dopadaly kapky podzimního deště. Ještě jsem v sobě živil naději, jestli Ona nezavolá (při posledním loučení tak slíbila), ale začal jsem se smiřovat se skutečností, že Její pozornost je již upřena jinam. Pak se ozvala. Měl jsem ohromnou radost.

Splýval jsem po povrchu nicotných událostí, které mne míjely. Neschopen či možná neochoten hlubšího ponoru do nitra dění. Jako bych na něco šetřil síly nebo se připravoval pojmout ten pravý okamžik, jehož příchod jsem toužebně očekával. Pil jsem kávu z hrnku, který se mi viklal na podtalířku, pochutnával si na jablečném koláči a četl kapitolky z Knihy, díky které jsem začal psát tento text. Byla přímo nabita horoucností a smyslem prožívání – přesně to jsem potřeboval pro svůj růst a sbírání sil k přípravě na okamžik.

Náhle jsem byl obdařen úsměvem. Snažil jsem se jej oplatit, ale cítil jsem, že to bylo málo. Jak ji oslovit, co si vymyslet? Jasně, mohl jsem si u ní objednat další kávu – moc obyčejné. Mohl jsem při placení nastřelit dýško – trochu divné vyjadřovat lásku penězi. Pozvat ji, aby se se mnou napila? – poněkud silácké, a navíc bylo teprve půl páté odpoledne a ona přeci pracovala. Byl jsem v koncích. Poslouchal jsem, jak myje v kuchyni nádobí. Ach Pane, proč jen je tak kouzelně nádherná! Ale v duchu jsem Mu za to děkoval. Byl jsem pohlcen dokonalými pohyby jejího těla, když sepjala ruce za zády – trochu jako školačka, když je vyvolána na stupínek. Měla na sobě úchvatné pestrobarevné legíny, které zcela splývaly s její jemnou pokožkou, takže to vypadalo, jako by měla celé nohy potetované. Až na to, že to legíny nebyly – ona byla skutečně od pasu dolu potetovaná! – ach, ty má touho. Hebké vlasy měla svázány do jednoduchého culíku a nepotřebovala žádné zbytečné ozdoby či líčení (ani náušnice) – zářila naprostou přirozeností.

Jenže na okamžik jsou potřeba dva. Marně jsem vyhlížel pohled, abych věděl, že ona ví. Zažil jsem jej zatím jen jednou a tento to nebyl. Pročítal jsem tedy slova Páně a čekal na zázrak.

Během čekání, abych ukrátil dlouhou chvíli, jsem předstíral, že něco skrývám. Že nosím v srdci tajemství. Směšné – vyzařovalo ze mne jak stolní lampička každým mým slovem, každým pohledem. Přesto jsem se rozhodl, že zůstane nevyřčeno a nepojmenováno, aby věc neztratila smysl a chtěl jsem také předejít banálnosti. Napadlo mě, že bych se na chvíli mohl stát vtipálkem. Jen se to nějak neslučovalo s mojí přirozeností a taky jsem, což spíše odpovídá pravdě, nic kloudného nevymyslel. Tak jsem se opil. Čistě z nudy. Čistě nezaujatě.

Jenže to bylo málo. Chtěl-li jsem tvořit, a to jsem chtěl, bylo potřeba vybudovat strukturu Světa, ve kterém bych se cítil dostatečně bezpečně svobodný – pak by stačilo to už jen napsat. Práce přede mnou bylo hodně, ale do mého Světa jako by nezapadala a od tvorby mne spíš zdržovala - ubírala s časem i síly. Těžko se mi přepínaly myšlenky, vyhledával jsem tedy způsob, jak dosáhnout jednoty v prožívání. „Vše je jedno“ hučelo mi hlavou. Ale spíš než prostor pro vyjádření sebe sama jsem vnímal sarkastický dvojsmysl této věty. Tázal jsem se sama sebe, zda je vůbec možné, aby se mi slova stala prostředkem k dosažení horoucnosti, po které jsem tolik toužil. Nezbývalo mi, než ukout si styl a být připraven vystihnout a pojmout chvíli, která by do sebe zahrnula prozatím marnou snahu přiblížit se kontaktu se skutečností. „Moc mi chybíš“ bylo to jediné, na co jsem se zmohl, když jsem byl s Ní. Silokřivky naší lásky (dalo-li se o něčem podobném vůbec mluvit) byly momentálně dost vychladlé.

Neviděl jsem cíl. Plahočil jsem se zvolna ubíhajícím dnem a myšlenky směřoval k nadcházející práci v zaměstnání. Celé to moje lopocení mi přišlo velmi ubohé.

Poslechnuv rady Průvodkyně Cesty, začal jsem počítat dny. Zbývaly čtyři. Upřímně, ten plán byl dost ujetý, s nulovou šancí na úspěch a ještě menší na to, že bude mít efekt. Ale měl jsem se alespoň k čemu upínat, svazovat silokřivky bytí mezi nebem a zemí. A říkal jsem si: „Co kdyby to vyšlo, co kdyby …“ Vzýval jsem Pána a modlil se. Šlo však o to, do té doby zůstat nohama na zemi a netrojčit. Problémů jsem měl až nad hlavu. „Hezky míček za míčkem“ jak mi kdysi radil Tenista. Potřeboval jsem utišit vzbouřené myšlenky. Čas a klid – právě to jsem chtěl. Rušil jsem příležitosti. Události mého života mi utíkaly mezi prsty a já zůstával ponořen do osamělé nicoty. Okrádal jsem sama sebe o sdílení zážitků s přáteli i s blízkými. „Je to jen dočasné“ říkal jsem si. Povinnost je důležitá. Až sklidím zrno, přijde opět čas slavit. Jen ta dočasnost trvala na můj vkus poněkud dlouho.

Jednoho dne jsem utekl ze zaměstnání, jak nejdříve to šlo. Měl jsem toho už dost, a tak jsem si trochu uměle vytvořil prostor, abych mohl tvořit. Otevřela se přede mnou scenérie volného odpoledne. Trochu oddychu před klopotným děním, které jsem očekával v nadcházejících dnech. Pořád jsem je počítal. Zbýval jeden. Stane se to? Skutečně zítra přijde, abych mohl uskutečnit svůj plán? Byl jsem již teď trochu nervózní. V bublině okolo mne byl klid – ticho před bouří. Čekal jsem na spouštěč. Kdo bude ten, který odšpuntuje zátku dění? Cvičil jsem se v trpělivosti. Všiml jsem si, že Pisatel Knihy začal ke konci kapitoly poněkud natahovat. Jakoby i slova chtěla dosáhnout svého vyvrcholení. Nepociťoval jsem v sobě prázdnotu – nazval bych to spíš očekáváním. Chápu tvé rozpaky, milý čtenáři. Zřejmě jsi v očekávání již od začátku této knihy, že se konečně začne něco dít. Ale věz, že já na tom nejsem o moc lépe. Také jsem zvědav, kam mě Cesta dovede. Ber to tak, že si zatím kujeme styl – já se učím vyhledávat ta pravá slova a ty se můžeš ladit na mé myšlenkové pochody.

Seznal jsem, že není dobré hovořit o horoucnosti napřímo. Je třeba ji skrývat: za pronášenými slovy o všednosti nebo ještě lépe přetavit ji v čin. Jinak sebelepší snaha vyzní buď banálně, nesrozumitelně nebo dokonce vzbudí obavy, pokud pronesu svou řeč před člověkem, který má za mne odpovědnost. Nerad bych se stal nepřímým, ale cítil jsem, že abstraktní pojmy je lepší vysvětlit na konkrétních příkladech.

Nastal onen vytoužený a tolik očekávaný den. Scenérie byla připravena. Kráska skutečně dorazila. Byl jsem rozhodnut pro čin. Odhodlal jsem se zanechat jí zprávu a doufat, že se jí dostane do rukou. Ach Pane, kdyby tak skutečně četla moje slova pro ni připravená. Ó Všemohoucí, ve kterého věřím, dopřej mi, prosím, to štěstí. Co jsem mohl dělat jiného než doufat. Přál jsem si navázat kontakt, ale byla mezi námi zeď skutečnosti. Jak ji prolomit? Jakým způsobem ji oslovit?

Měl jsem vymleto. Nebyl jsem schopen sebejednodušší myšlenky. Bylo to dost nepříjemné, protože kamarádi se se mnou nudili. Moc jsem tomu nerozuměl, neb podmínky jsem měl ideální. Naprosto klidné prostředí, bez nejmenšího podnětu, inspirace na dosah ruky. Přesto jako bych to nějak nedokázal zpracovat nebo zúročit. Zřejmě hrála svoji roli deprese z únavy, frustrace z dalšího odmítnutí anebo prostě nuda a lenost. Necítil jsem se v pořádku ani komfortně. Slova se neobjevovala. Měl jsem tvůrčí krizi – to brzo. Dokonce mne napadlo, že jsem snad z krize nevyplul od začátku této knihy. Přišlo mi, že nemám, co říct, co vyjádřit. Lil jsem do sebe jednu kávu za druhou – připravoval se na večírek. Byl to takový můj obecný vztah k budoucnosti. Stále jsem čekal, že se to zlomí, nechtěl jsem nic zanedbat a být připraven. Čekání na zázrak, na obdarování nebohého žebráka. Dočkal jsem se příjemného pohledu a letmého pozdravu – byla krásná. Jedna další, u které jsem nepochodil. Měl jsem v plánu se opít.

Marnost se prohlubovala. Dokonce jsem si pohrával s myšlenkou, že bych zapomenul na lásku. Ale neměl jsem dost peněz, abych si mohl vyskakovat. Začal jsem přehodnocovat svůj obecný vztah k budoucnosti. Evidentně samo od sebe nic nepřijde a bez trocha popostrčení dění to zřejmě nepůjde. Cesta k tobě, milý čtenáři, však byla doposud dlouhá a zbývalo mi tedy než se zas jednou obrnit trpělivostí. Věže Města pronikavě mlčely nad dušemi chodců, které jsem míjel. Marně jsem vyhlížel, jestli v tom mumraji nepotkám známou tvář. Nic. Pustota. Zkracovat a opouštět by šlo, jenže to by to bylo moc jednoduché. Tvořit a vymýšlet se zdálo mnohem těžší, navíc příliš nepravděpodobné. Snažil jsem se alespoň tíhnout – ale byla to taková z nouze ctnost. Jsem skutečný, když jsem prázdný? Je taková moje pravdivá podstata? No, evidentně jsou horší věci na světě, jenže náladu mi to moc nezvedalo. To rozhodnopádně ne. Dočetl jsem Knihu a ztratil naději, že bych mohl být kdy milován. A proto věřím, že Ten, který přijde po mně (který ze mě vzešel) nebude jako já. Mým úkolem a přáním je zabezpečit mu vlastní cestu. Modlil jsem se k Pánu, aby našel sama sebe a netrápil se v bezbřehé nicotnosti jako jeho táta.

Pocit, že vše je zbytečné a nanicovaté mne ovládal. Bylo mi jasné, že každým dalším slovem se vzdaluji od prvotního plánu Cesty – měl jsem obavu, jestli jsem z ní nesešel.

Zoufale jsem toužil po těle Ženy. Ukázalo se, že jen v myšlenkách. Když se přede mnou svlékla a já se s Ní miloval, nedokázal jsem dospět k vyvrcholení. No, muselo mi to na nějakou dobu stačit, protože další příležitost se na obzoru dnů rozhodně nerýsovala.

Průvodkyně Cestou mi dala nahlédnout, že nutil-li jsem Ženu k nevěře, nemohl jsem čekat, že mne to uspokojí. Ve své bláhové naivitě jsem si myslel, že se prostě vystříkám a budu OK. Jenže tak prosté to nebylo. Evidentně jsem chtěl víc. Toužil jsem, aby do našeho milování dala Své srdce – to se už ale z principu stalo nemožným a mé představy byly již od základu mimo realitu a odsouzeny k nezdaru.

Snažil jsem se, aby se mé myšlenky příliš nerozbíhaly. Tonul jsem totiž v přílišných obecnostech. Bylo to ubohé, ale pořád mi hlavou dunělo: „Proč jsem tak odporný?“ „Proč mi nejde psát?“ Pak jsem měl možnost držet dívku v náruči a tančit. Bylo to moc pěkné a vážně jsem si to užíval, jenže to stejně zakončila: „Pojď se radši napít“ a odklusala mezi přátele, kde jsem se s ní již nedokázal bavit.

Obohacen radami usídlil jsem se ve svém tichu ducha a modlil se: „Pane, což lze něčeho říci, abych se za to nestyděl? Což lze něčeho vykonat, abych nelitoval?“ „Samoto mi souzená, k tobě se utíkám. Nevybral jsem si tě, ale tys zabrala mne – celého. Přijímám tě.“

„Trvám na tom, že tento tvůj stav je pouze dočasný“ řekla mi Ona. „Věřím, že vše je, jak má být. Třeba tě má samota ještě něco naučit.“ Dobře, pomyslel jsem si. Nebudu nána blbá, která tlačí řeku, co teče. Prostě budu dělat jako že nic: pohoda, klídek, cigárko. Nechám se plynout.

Trpěl jsem sebeklamem uraženosti. Viděl jsem jasně, že to byla jedna z vlastností, kterou jsem na svém tátovi nesnášel, přesto jsem se sebeklamu nedokázal zbavit. Byl v mé podstatě. Uvědomoval jsem si, že je příliš jednoduché a vlastně hloupé vinit z nefunkčnosti lidských vztahů ty druhé a nanejvýš rád bych začal u sebe, jenže jsem vůbec nevěděl jak. Jasně, byla možnost nechat to prostě času, ale bez nějaké změny jsem nemohl doufat, že by to v budoucnu mohlo být růžovější. Hm, pravda a láska – jednu jsem nechápal a druhou neprožíval.

 

Neděle 14. února

Květnový den

Zatáčka

Nezemřeš dnes, čin stane se nesmrtelným

Zlomovým

Vždyť přece Durynk je vrah!

 

Doved tě sem

Konečně

Už jsou pryč nejistoty buď bezchybným

Statečným

Teď, Jene, pomsti svou vlast!

 

Máš v srdci zvon

Hrdino

Rozkazu vyslyš, sama sebe překonej

Vykonej

Kubiši, nadešel čas!

Občas se náhody dějí pořád. Nebezpečnými se pro Toma staly ve chvíli, kdy mezi nimi začal hledat skryté souvislosti a významy.

Před osmým kolem 8. florbalové ligy mužů se objevil v Kobyliské hale jen jednou. Byl to tehdy shodou okolností jediný dvojzápas, který odehrál s Lubošem (spolužákem z gymnázia a přítelem) za FKMP Praha B. Tomáš byl zpravidla obránce a dělal mnoho chyb. Tentokrát se stal ovšem druhý zápas proti Neratovicím jeho nejlepším v životě. Již první zápas proti Prokrastinators chtěl vyhrát. Dokonce vytáhl starou florbalku, se kterou válčil ještě na střední škole, aby dal konečně svůj první gól (po třech sezónách) za FKMP B, ale nebylo mu přáno dostat míček do branky. Spoluhráč vyrovnával na konečnou remízu. Druhý zápas Tom téměř nestihl, protože musel postnout na facebook Better man od Pearl Jam, což byla Lubošova oblíbená kapela. Nakonec ale dorazil ještě včas, jen v první třetině byl trochu mimo. FKMP prohrávalo již 1:4, ale postupně náskok soupeře stahovalo a za stavu 4:4 běhal již Tomáš se starou florbalkou (na kterou napsal „Hromobijka“ – možná podle Old Shatterhanda) v ruce v útoku a snažil se clonit soupeřovu brankáři ve výhledu a zároveň čistit prostor pro střílející spoluhráče, až se jeden (povoláním hasič) skutečně trefil a FKMP zvítězilo. Tom bral toto vítězství jako potvrzení, že historie se opakuje a že Heydrich byl znovu zabit.

Po zápase seděl venku a kouřil doutník, který dostal od rodičů matky svého syna k loňským narozeninám a teprve teď měl pocit, že je co oslavovat (bláhový – nevěděl, že vojna mu teprve začne). Všiml si čísla na kontejneru, vedle kterého seděl (pravděpodobně telefonního čísla na službu, která odvoz odpadu zajišťovala). Zrovna mu náhodný výběr pustil do sluchátek Suzanne od L. Cohena, a tak odeslal smskou toto heslo na telefonní číslo uvedené na kontejneru a od nynějška používal kontakt pro odesílání „hesel“, která mu během následujících dnů přišla do cesty.

 

Marnost ticha

Odraz téměř dorostlého měsíce se třepotal na hladině hrnku s černou kávou odloženém na parapetu balkónu. Kouřil jsem cigaretu. Slova mi pozvolna, nesměle, ale s rozvahou přicházela do mysli duše. Cítil jsem vnitřní pohodu. „Vím, že je trochu nebezpečná“ říkal jsem si, ale chtěl jsem to risknout a plně se jí oddat. Tak jako Světlu. Světla! Byla tak kouzelně přitažlivá. Nespěchala, nechtěla nic pokazit. Zcela blaženě jsem přijímal tuto její hru a těšil se, co přinese nadcházející týden. Ten byl ale ještě daleko. Čekal mne celý víkend. V sobotu jsem chtěl pracovat a v neděli být se synem. Přemítal jsem, zda by šlo tyto dva plány nějak myšlenkově propojit. Zatím jsem je striktně odděloval. V týdnu jsem vydělával, abych mohl vždy jedenáctého poslat Ženě peníze, ze kterých synka živí. Nebyla však tato skutečnost hlubší povahy? Vážně šlo jenom o peníze – příjem a výdaj? Nechtěl jsem snad pro potomka svou prací vytvořit smysluplnější a pochopitelnější svět? Šlo to vůbec? Dalo se na této zemi plné povrchních zrodů, zániků a opouštění zachytit něco podstatného nebo alespoň trvalého kromě samotné holé existence bytí? Četl jsem si o Božích stopách zachycených při stvoření Vesmíru a vnímal, že čas postupně zpomaluje – chvíle se stávaly těžkopádnější, ale svým významem naléhavější – co bylo to, co mi noc chtěla sdělit? Jak s ní komunikovat? Jak navázat kontakt s časem, abych jej neprznil bohapustým využíváním? Tolik otázek a žádná odpověď. Kromě ticha. Ale i ticho mělo svůj neslyšitelný rytmus. Bylo mi jasné, že nadejde doba, kdy se zase vše zrychlí. Takže jsem vychutnával pomalost a rozprostraněnost okamžiku, kdy možnosti zůstávaly otevřené.

Blankytně modré oči Dívky mne hypnotizovaly svými rozšířenými zornicemi, když jsem vyprávěl svůj příběh. „Zraješ jako víno“ smála se. „Škoda, že po svém zážitku se záchytkou již nepiji.“ Zato já se vpíjel do té modravé nádhery, a když si ještě přehodila kadeř na stranu, kterou se ke mně téměř nepozorovatelně přitočila, myslel jsem, že se rozplynu blaženstvím. Ženství mne nepřestávalo udivovat. Chtěl jsem z toho vydolovat víc, ale musel jsem se smířit, že to byl „jen“ příjemně strávený večer. Noc byla ještě mladá a přede mnou spousta práce.

Bylo třeba zachytit kouzlo okamžiku. Najít vhodná slova k vyjádření sebe sama. Materiálu jsem za poslední dny a noci posbíral dost. Šlo o to, hodit to všechno na papír. Bylo dvanáct dnů do Vánoc. Hektická doba. Mým úkolem bylo nespěchat a poskytnout čas a prostor, aby se události mohly nechat v klidu uležet. Neznásilňovat, prožívat tady a teď, ale být pohotový využít každou příležitost. Hudba zněla prostorem. Znal jsem ji, přesto stále jako by v sobě nesla tajemství, které jsem dosud nerozluštil. Nadčasovost je geniální snad právě v tom, že nevybledne ani nevyšumí. Bylo však zapotřebí mít na paměti slova Páně, že vše je jen pomíjivé, marné a honba za větrem.

Proč si však neužívat? Snad Pána neurazí, když budu mít radost. A největší radost mám, když ji mohu s někým sdílet. Navíc člověk si přeci může dělat, co chce. Stejně na tom nezáleží.

Koncem roku nebylo vlídno. Měl jsem depku. Nechala mne Světla, a navíc jsem byl odsouzen zpět do své samoty. Samozřejmě, že jsem se opil. Co jsem taky mohl dělat jiného? A ani blankytně modré oči či příbuzenská láska mne z mojí bídy nedokázaly vysekat. Tak tedy samoto – ty starej pardále – tu mě máš – co se mnou provedeš? Vysmála se mi. Jak jen mne mohlo napadnout něco po ní chtít? To ona vládla a rozhodovala, zda se objeví slova, nebo zůstanu-li neplodným. Já bláhový. Utekl jsem zpět do svého ticha a pomalého rytmického růstu. Problém byl, že jsem trpěl nespavostí (vydržel jsem max 3 hod v kuse). Tělo nebylo po fyzické stránce za celý den unavené a myšlenky příliš rozptýlené a rozběhnuté.

Jakoby mi v hlavě a na duši ležel těžký černý mrak, který jsem nedokázal odfouknout. Šel jsem se projít. Jenže nedošel jsem ani moc daleko a už se musel vracet, bo z těch cigaret jsem se málem pokadil. Mezitím nastala noc a v Městě propukly oslavy konce roku. Moc se mne to netýkalo. Soustředil jsem se na myšlenky v knize a strategii ve hře. Pak mi napsala Ona. Vylil jsem Jí své zbídačené srdce. Prostě to šlo všechno ven: zhrzený cit, nenaplněná touha, marnost holé existence. „Nezapomenu“ byla Její odpověď. Takže to by bylo. Jen vstříc novému roku, bez ženy, za to doprovázen Nemocí. Schizofrenie mi byla milenkou i družkou. Měl jsem rád její energii, způsob, jakým zbarvovala fialový život do přitažlivého purpuru. Jenže pohříchu měla dost zhoubné důsledky při mých kontaktech s ostatními lidmi. Bránila dotyku, pohlazení, objetí. Devastovala mi logické myšlení a paměť. Jenže jak ji nemilovat? Pro mne ztělesňovala život se vším, co přináší. A v život jsem stále ještě věřil. „Dej mu šanci a on ti ukáže, co umí.“ Přes všechnu bídu, marnost a nanicovatost. Měl jsem rád prosvětlené dny a poetiku nocí. Dělalo mi radost, když některá z mých myšlenek došla uplatnění nebo když lidská bytost o mne projevila zájem. Těšily mne výhry v hrách i vyrovnávání se s porážkami. Nemohu říct, že bych viděl smysl, ale tušil jsem jej. Měl jsem své zážitky. S prožíváním to bylo slabší. No, co se dá dělat. Dokud se zpívá … ovšem já raději tančil. Ne, že bych v tom byl hvězda, ale dovedl jsem si to užít. A když hrála dobrá hudba, nebylo to tak zlé. Jo, těšil jsem se na to, jak ten můj život nakonec dopadne. Hlavně nespěchat a zůstat obalen trpělivostí.

Ta byla těžce zkoušena ve dnech, kdy se nic zvláštního nedělo. Bylo mi jasné, že v tomhle se nedá podvádět. Že události mají svou dobu zrání a nemůžu nic uspěchat. Mé tužby a chutě znamenaly přitom pramálo. Ale byla to nuda. Seděl jsem doma, četl knihu, hrál hry a čekal na zázrak.

Kupodivu žádný nenastal a mne opět pohltila samota. Byla hořká … jak černá káva, kterou jsem si toho dne již podruhé uvařil. Co mě to měla ještě naučit? Co mi to chtěla říci? Nerozuměl jsem jí. Jediné, co jsem o ní věděl, že působila dost chladně a nepříjemně.

Byla tu však Ona se svou nevěrnou láskou, vášnivou náručí, smyslnými polibky, božskými ňadry a nejistě rozpolcenou duší. Sál jsem šťávu jejího života, blažen jak už dlouho ne. Vzpouzela se a křičela šeptem, že je to šílené. Snad jen díky záblesku svědomí jsem potlačil svůj roztoužený chtíč. Ne však myšlenky. Usínal jsem s Jejím obrazem před očima, štván běsnícími city a neukojeným erotem.

Jak se dalo očekávat, stálo pondělí nadcházející po oné neděli za prd. Stále jsem myslel na rozkoš z Jejího vlhkého klína, neschopen plně se soustředit na cokoliv jiného. Cokoliv jiného mi totiž přišlo nepodstatné až (nerouhám-li se) zbytečné. Minimálně krejcárkové oproti žáru, který ve mně Ona vzbudila. Však žít se muselo i z toho mála obyčejného dne. V zaměstnání jsem si to odseděl a večer pak udržoval pravidelný rytmus ticha. Noc byla lehce mrazivá a v dýmu z komínů tyčících se na obzoru pozvolna zhasínala světla Města.

Měl jsem sen. Byl jsem ve své milované atace. Řešil jsem píčoviny, ale postupoval logicky (alespoň podle sebe). Zahrnul jsem do svého konceptu snad všechny své kamarády i rodinu a všechny ve výsledku dokázal na první pohled přesvědčit o své pravdě. Jenže sen končil u porodnice, kde mi Ona řekla, že naše holčička se narodila mrtvá. Prozřel jsem. Byť ze sebe dokážu vydolovat to nejlepší, čeho jsem schopen, pořád budu mimo realitu. A to je mé prokletí.

Zažil jsem pohrdlivý výraz ve tváři Průvodkyně Cestou, když jsem jí přiznal, že marním náš úzce vymezený čas v nereálných fantaziích, jak nějakej puberťák, namísto abych zůstával tady a teď a snažil se uchopit skutečnost. Zastyděl jsem se. Zrovna jsme totiž probírali, že nestačí mít svou Nemoc rád – je třeba jít dál (hlouběji). Naneštěstí jsme nepřišli na to kam.

Zase jsem jednou měl vymleto. Bezduchý stav otupělosti se mi usadil v mysli. Bylo to trápení. Myšlenky nepřicházely, slova se neobjevovala. „Další zbytečný den“ pomyslil jsem si a šel raději spát.

Marně jsem se snažil dostat na vyšší úroveň ve hře. Cosi mi chybělo. Bylo mi jasné, že moje logika má hluboké mezery, ale tohle bylo o vybroušení stylu a pochopení určitých zákonitostí. Připadal jsem si duchem velmi slabý. Jasně, mohl jsem si jednoduše říct, že mi prostě chybí talent, jenže s takovou myšlenkou by pak nešlo dělat vůbec nic. Nezbývalo než pokračovat. Marná snaha – ta mne provázela celý život, takže vlastně nic nového pod sluncem. Dělal jsem příliš mnoho chyb. Ano, bylo to lidské a za zas tak moc jsem se nemusel stydět, ale štvalo mě to – pořádně. Když si člověk nechá dát mat čtvrtým tahem, ztrácí kontakt s realitou. Pohyboval jsem se tedy v říši ničeho a rozhodně se nedalo říct, že bych stál nohama pevně na zemi. Byla to zvláštní dimenze. Vlastně o ní nedokáži říct nic konkrétního snad vyjma toho, že jsem tam byl sám. Opět ona chladná samota – vládkyně moje. Zkoušel jsem se prokopat ven (kam ven?). Byla to zeď, co mi bránila? Že bych si pustil Pink Floydy? Toužil jsem se osvobodit ze svého nebytí.

Řekl jsem si, že všechno je to jedno a najel na sleep mode. Průvodkyni Cestou se to moc nelíbilo, jenže nebylo v její moci s tím něco udělat.

Kouřil jsem na balkóně a v okně naproti spatřil nahou ženu. Krása opačného pohlaví mne nepřestávala vzrušovat. Toužil jsem polaskat odhalené hroty ňader, dotknout se vlhkého klínu. Prahnul jsem po objetí, doteku, polibcích … přítomnosti lidského tepla. Chtěl jsem laskat ženskou nahotu až k vzrušenému sténání blaha, přivést dívčinu k výbuchu – jenže má přání měla tentokrát zůstat neukojena. Sexuální fantazii jsem měl rozběhnutou na plné obrátky, ale přetavit ji ve skutečnost nebylo s kým. Samota byla chladná, bezbarvá a tichá.

Na ulice Města začaly padat prořídlé bílé vločky. V mé duši se zrcadlila prázdnota chvíle. Útěchou mi byla slova knihy a hraní her. Šilhal jsem hlady. Hodně jsem kouřil, ale nemělo to výraznějšího myšlenkového efektu. „Je to běh na dlouhou trať“ říkal jsem si. „Příprava na dosud neznámý a v mlhách se pohybující střet, po kterém se snad objeví slova.“ Když jsem nasytil břich a následně jej s úlevou vyprázdnil, pustil jsem se znovu do studia zákonitostí hry. Přemohla mne však únava odkrveného mozku a musel jsem se jít na chvilku prospat. Po celé odpoledne pak se slova neobjevovala. Zůstávala skryta v mlčení samoty. Až večer mě znovu přepadla touha psát. Vyjádřit se. Vyvstal přede mnou můj dlouhodobý nedostatek: řešit problémy komplexně a v souvislostech. Již dlouhou dobu jsem se učil žít tady a teď, postupovat krok za krokem a od jednoduššího ke složitějšímu. Jenže byť jsem na hracím plánu 9 x 9 sem tam zaznamenal vítězství, na poli 13 x 13 se mi již tolik nedařilo a 19 x 19 – to byla úplná katastrofa. Viděl jsem v tom paralelu ke svému životu: soustředil jsem se na příliš krátkodobé cíle a ve výsledku prohrával. Jasně, nemohl jsem chtít všechno hned, ale ona linie, tedy že v důležitých (vztahových) záležitostech se mi nedaří, byla v mém dosavadním životě velmi utkvělá. Sázel jsem semínka budoucnosti, povyrostlé výhonky zaléval, doufal a modlil se k Pánu, aby z nich jednou vyrostlo něco k světu. Dával jsem si přitom pozor, aby semínka nebyla vítr – bouři jsem sklízet nechtěl.

Přibližujeme-li k sobě dva protony, bude je elektrostatická síla vzájemně odpuzovat a budeme muset vynaložit mnoho energie k tomu, abychom je přiblížili až tak blízko, než začne působit přitažlivá síla jaderná. V onom bodě (místě kontaktu), kdy začíná působit převládající přitažlivá síla, se může stát plno věcí (protony od sebe odletí nebo naopak splynou). V onom bodě kontaktu, vysokoenergetické a nestabilní situaci, kdy lze nejlépe vnímat já a ty, kdy se může stát plno věcí, bylo pro mne velmi náročné přebývat. Často jsem raději unikal do izolace. Když se poštěstilo, dokázal jsem s dívkou i splynout, ale onen kontakt (ze kterého a jemu podobných se přeci skládá život) zůstával pro mě nepohodlným, nepříjemným a dříve či později jsem jej (většinou z vlastní iniciativy) opouštěl. Byla to škoda, poněvadž chtěl-li jsem prožívat, bylo třeba zůstávat v kontaktech déle – v této vlastnosti jsem toužil se změnit.

Orionův pás poblikával na Městem světelně znečištěném nebi. Byl jsem toho dne odmítnut dvěma holkami i přáteli. Sám sebe jsem se ptal, co mě ranilo víc. „Jsou horší věci na světě“ řekla mi doktorka, a že prý si z toho nemám nic dělat. Asi měla pravdu.

Pro neznámou dívku, která si mne vůbec nevšimla: Jsi úchvatná v sebevědomí vlastní krásy. Marně hledám slova, kterými bych tě oslovil, když pokuřuješ před vinárnou a bavíš se s Frantíkem. Toužebně vyhlížím pohled, který by mi řekl, že víš, že tu jsem pro tebe. To by mi stačilo. Otevřel bych ti svůj svět. Není moc sexy a nejspíš nad ním ohrneš nos, ale dokáže být horoucí a přímý, projevíš-li zájem. Netvrdím, že je v něm bůhvíjaká legrace, umí však být naplněn vášní a ve své podstatě smyslností, toužíš-li po ní. Jenže ty hledíš jinam a na jiné. Tak tedy sbohem a díky – stala ses obrazem v mojí fantazii.

Tančil jsem mezi slovy, zatímco parket přenechával šťastnějším. Konečně zbaven sebeklamu uraženosti. I slova začala proudit. Trápil jsem se – nejspíš zbytečně, ale za to teď jsem se mohl volně nadechnout a jen tak bez znásilňování sebe sama nechat se plynout – osvobozující pocit.

Znovu jsem byl hladový po slovech. „Proč, sakra, nepřicházejí? Vždyť zážitků je tolik!“ Chtělo to čas. Nechat vše uležet a netlačit na pilu. „Ono to přijde. Věřím tomu. Musí!“

Prožíval jsem stav nepříjemné napjatosti. Zasvětil jsem dobu odpoledne po práci psaní, jenže nebylo o čem psát. Předchozí večer jsem proseděl s Přítelem a byla to chvíle velmi obohacující. Jenže když jsem nyní o ní přemýšlel, zdála se mi uzavřenou skutečností. Možná i s přesahem, ale jako bych měl nedostatečný talent konkretizovat jej do slov a vyjádřit. Je na prd, když práce nejde sama od ruky, když se musím přemáhat, když se musím nutit. Výsledek pak postrádá lehkost bezprostřednosti a sílu či intenzitu naléhavosti. Je mi tě až líto, milý čtenáři, neboť pak je zřejmě obtížné pro tebe porozumět mi. A bez toho, abychom spolu byli na jedné vlně, nemá mé počínání smysl.

„Není z tebe cítit síla života“ bylo mi řečeno. „Hm, něco na tom bude“ říkám si, hluboce se nad sebou zamýšleje. Jenže jaká pomoc? Nikdo jiný, než já sám se mnou nic neudělá. A já nevím co, nevím jak. Marnost, bída a marnost!

Začal jsem si zvykat na nezájem opačného pohlaví o mou osobu. Ten pohled krásky, který mi říká: „Neotravuj, trapáku!“ Štvalo mě to. Pouštěl jsem si „´cause no one has told me about her“ a snil, unikal do svých fantazií.

Měl jsem v práci volný den. Šéfové byli na dovolených a já jsem sám ve své činnosti nedokázal postoupit, aniž bych se jich zeptal, jak dál. „To by Polda III neschvaloval“ pomyslel jsem si při cestě metrem domů. Jasně, Polda III si prostě umí poradit – to chápu … ale dostal se tento hero někdy do prožívání bezmyšlenkovité nicotnosti? … to bych ho chtěl, frajera, teprve vidět.

Následující den jsem dělal ve hře příliš mnoho chyb – přestala mne bavit. Pročítal jsem dílo Básníka a v jeho skladbě slov hledal útěchu. Samota mi ležela na duši jako těžká duchna. Toho dne mě bolela. Byla to však patrně jen vsugerovaná nevolnost, neboť jsem nedokázal vnímat a označit, v které části těla pociťuji onu nepříjemnost. Takže by se to dalo uzavřít, že samota mi prostě lezla na mozek.

Zůstával jsem ve svém bytí v sobě a bytí pro sebe, aniž bych dokázal nahlédnout jeho přirozenost – podstatu. Bylo pro mne příliš abstraktním pojmem. Nevytvářelo slova. Chtěl jsem sám pro sebe reagovat na podněty Filosofa, jehož spis jsem vytáhl z knihovny, ale moje intelektuální kapacita mi nedovolovala se s ním měřit. Leda tak při troše dobré vůle se s ním potýkat. Jenže připadal jsem si jak moucha, která obletuje slona – Mistrovo učení pro mě zůstávalo nepochopitelné.

Odmítl jsem jít s Kamarádkou na kafe. Když jsme se viděli naposled, neměli jsme se ve výsledku o čem bavit. Udělal jsem to nerad, ale přišlo mi jako menší zlo trápit se sám než trápit se ve dvou – takové méně zatěžující. Ráno mi psala Ona, že je pro ni zatěžko udržovat se mnou milenecký poměr. „Nedokáži pak být taková, jaká bych chtěla“ byla Její slova. Neměl jsem právo Ji přemlouvat.

Všechno mi to přišlo na nic a zbytečné. Prachsprostě jsem pouze přežíval. I sebemenší naděje na úspěch nebo alespoň něco zajímavého se ukázaly jako liché. „Nebuď smutný, Tomí“ řekla mi. „Jinak to nejde“ zněla moje odpověď.

Ne, že bych si smutek nějak sadomasochisticky užíval. Byla to spíš jakási existenciální nutnost. Výsledek působení okolností na mou osobu.

Trvalo to snad celou věčnost. Ale pak, jednoho dne, přišlo do Města jaro. Spolu s ním jako by se ve mně probudila touha rozsvítit svůj potemnělý způsob bytí. Zatím jsem neměl v ruce žádné prostředky, kterými bych tuto svou tužbu dokázal naplnit, ovšem ona síla byla znovu v mé duši – to bylo nepopiratelné.

Průvodkyně Cestou mi podala ruku. Tu samou, kterou svírajíc dřevěnou pastelku vyčkávala na můj pohyb. Pokyn od sebe měla jasný – reagovat. Škoda toho. Škoda, že úpěla pod tak nesmyslným zadáním. Vždyť skrývala v sobě tolik možné krásy. Vpíjel jsem se do představy, že jsme byli na chvíli mimo čas. Opustili jsme místnost, kde platily ty její hranice, a já se stal svědkem her ruky. Kolik as něhy by dokázala předat při pohlazení. Kolik nevyslovených a nepojmenovatelných sdělení vytvořilo jediné její gesto. Jaké zázraky by dokázala oslovit při modlitbě. A to vše v naprosto přirozené ladnosti pohybu. Hluboce ujišťovala o přijetí bytí existence, jestliže ji šťastlivci podala při pozdravu. Jak šťastně si vybavuji tento jediný dotyk s Průvodčinou nahotou, který kdy mi dovolila prožít. Ono ujištění ze setkání, vlastně zprávu, že věděla, že já – prokletý a zatracený – tu jsem a mohu být aspoň na moment s ní. Také ovšem byla její ruka hradbou střežící poklad a tajemství dlaně. Mohl jsem se jen domnívat, jaké teplo by dokázala předat, jak by dokázala konejšit, jakou měla vůni, kdy vychládala, kdy se potila, jak reagovala, byla-li Průvodkyně vzrušena. Chtěl jsem se ptát: „Jakpak se Vaše ruka chová, když se nudíte, když jste nervózní, copak dokáže vyvolat u ní pocit mravenčení?“ Ovšem kolik by asi vyvolala lásky a dobra v případě, že by požehnala duši, která se ocitla na křižovatce cest. Její dlaň a ruka, která ji zaštiťovala, dokázaly být neskutečně vzrušující, pokud je nechala jiskřit. Chápal jsem, že pro ni byly zejména nástroj – vždyť teď, když jsme se dohodli, že budeme kreslit, se jimi vlastně živila. Ale nechtěl jsem, aby se mýlila. Byly posvátné, neb pro jiné představovaly pojítko touhy a vášně přinášející slast.

Pak jsem jednoho dne pojmenoval sám sebe Cestujícím. Bylo to trochu paradoxní, neboť prostor pod věžemi Města jsem opouštěl jen velmi nerad a vymýšlel si dost trapné argumenty a důvody pro tuto svou volbu, pokud opravdu nebylo zbytí a já někam vyrazit nemusel. Navzdory tomu jsem toto sebepojmenování vnímal jako určitý pokrok, že po dvojici ročních období od okamžiku vykročení jsem konečně dokázal určit, jak se vlastně nazývat. Mé vání Cestou momentálně lemovaly tváře duší, z nichž některé jsem již dříve potkal a znal je tedy od vidění, ale přesto jsem se cítil v labyrintu pohledů, gest a tlachů nepoznáván a odsouzen k přebývání sama se sebou.

Vypozoroval jsem rozdíl mezi světlem a temnotou – Temní se nemění, pouze přizpůsobují.

Já se chtěl proměnit tak, aby můj přechod byl založen na pravdě, tedy shodě poznání s předmětem, přičemž jsem si uvědomoval, že předměty se mi pouze jeví, neboť poznat je jako věci o sobě by znamenalo nazřít vůli, která není moje. Prostředky k poznávání jsem měl: prostor, čas a kauzalitu.

Cítil jsem se jak vprostřed vlnobití,

K němuž vztahovala se mnohá bytí!

Teď však šlo o to, pojmenovat, co nebylo vidět. Bylo mi jasné, že tohle hlava nedokáže vymyslet a nejspíš to ani nebude chápat. Asi jako když mi Dívka s blankytně modrýma očima oznámila, že mne nemiluje, takže bych si prý už konečně mohl přestat dělat naděje. A tak jsem střetl čas jako plynoucí řeku narážející na skálu přítomnosti. Shledal jsem bolest, bídu a utrpení společným jazykem lidstva, ze kterého pochází život, kteroužto řečí však jako by bylo zakázáno mluvit – snad že je to nepříjemné. Slova přicházela, ale cosi důležitého mi unikalo. Nebyl jsem schopen vyhrát hru bez nápovědy. Chyběl mi kontakt se skutečností.

Mnoho jest cest, po kterých kráčí duše. Asi tolik jako zrnek písku na březích řeky Města. Já se vydal cestou zatracení. Blankytně modré oči mne již nechtěly nikdy vidět. Zřejmě jsem zlobil. Prý jsem byl egoista, kretén a sobec. Bylo bezesporu zajímavé, že jsem tak působil na Dívku, kterou jsem miloval. Měl jsem duši černou jako noc, cítil jsem se hrozně. Stále jsem si myslel, že mám pravdu, a že se časem ukáže. Ovšem po takové sprše nenávisti jsem snad ani bláhově nemohl doufat, že se karta obrátí. S nostalgickým dojetím v srdci jsem vzpomínal na nádherné a magické okamžiky, které jsem měl to štěstí s Dívkou prožít. Bylo to takové malé osobní requiem – reflexe smrti vztahu. Zhnusen vlastní existencí, trpěl jsem v zaměstnání, kde jsem ani neměl, co dělat, takže celé to moje utrpení dostávalo ještě děsivější rozměry. Myslel jsem, že už to sám se sebou nevydržím. Být pořád v kontaktu s bídou a nekompetentností – prostě zoufalec. Asi jsem si to moc bral: „Hele, je to, jak je a bude, jak bude“ říkal jsem si. Jenže s tím, že mi bylo nanic, to vůbec nehnulo.

Řeka Města tekla stále dál a vypadalo to, že se jí podobné věci snad ani netýkají.

A pak přišlo zcela zákonitě období, kdy jsem pro změnu v práci nevěděl, kam dřív skočit. Byl to vážně fofr – navíc v hrubé dvanáctce (s přestávkami na oběd a cigarety), takže jsem vůbec nestíhal nic jiného – zanedbával jsem rodičovské povinnosti, rušil terapii, sport a … byl sám. „Viva individualitě!“ chtělo se mi řvát, ale bylo mi jasné, že tento koncept je špatně. Nutně jsem pro svůj život potřeboval neformální (nevýkonovou) interakci s jinou lidskou duší. Chtěl jsem aspoň chvíli pobýt s někým, komu by nešlo o výsledek nebo o peníze. Prahnul jsem po sdílení a modlil se, abych se nastoleným tempem zas jednou nezbláznil.

 

Pondělí 15. února

Od půl osmé večer měl mít v pondělí svou pravidelnou psychoterapii. Pracuje na Palmovce a cestu si naplánoval tak, aby dojel něco po sedmé tramvají číslo tři + pár minut pěšky do Opletalovy ulice (měl ve zvyku dát si v místní kavárně kávu a utřídit si při ní myšlenky). Tramvaj číslo tři měla zrovna odluku, takže nakonec jel přes Maniny, kde nastoupila jedna slečna či paní a ptala se, jak se dostat na Hlavní nádraží (Tom odpověděl, že míří stejným směrem a jestli by ji mohl doprovodit – souhlasila). Tramvaj pokračovala dále přes Vltavskou, Hlávkovým mostem přes řeku až k Jindřišské věži, kde Tom vystoupil spolu s paní a za rozhovoru, kdy probírali rozdíl mezi skutečnými obyvateli Prahy a pouhými náplavami, došli, až kam potřeboval.

Před terapií měl v místnosti asi minutku čas o samotě. Prohlédl si knihovnu, která se zde nacházela. Zaujala ho kniha Nevyšlapanou cestou od M. Scott Pecka. Kdysi mu ji půjčila matka jeho syna Jonáše (Denisa). Knihu jí Tomáš neúspěšně vracel poštou před svou druhou atakou, kdy byl přesvědčen, že se s Denisou, v té době již těhotnou (o čemž neměl zdání), rozchází – podle Denisy jsou totiž oba charakterově zcela odlišní, a proto se k sobě nehodí. Tom tedy navrhl paní terapeutce, zda by mohli sezení věnovat četbě z oné knihy. Nebyla proti. Tomáš přeskočil kapitolu Kázeň s poznámkou, že ta je přeci již vyřešena a v kapitole Láska se odmítl věnovat definici lásky, neboť, jak tvrdil, lásku přeci nejde definovat, a nalistoval až podkapitolu Mystérium lásky, z níž pak začal předčítat.

Psychoterapeutka cítila z Toma jakési napětí či neklid a naléhala na něj, aby se šel ukázat své ambulantní lékařce, jestli je v pořádku. Byl domluven s mámou, že jí zavolá, až skončí hodina terapie, aby ho vyzvedla a odvezla do Kyjí, kde Tom bydlí. Měl však v hlavě A. Einsteina (jeho myšlenkové pokusy s výtahem a s vlaky), a tak se rozhodl jet domů vlakem. Ještě nadiktoval paní terapeutce číslo na mámu a po skončení sezení, kdy slíbil, že ráno pojede za doktorkou, vyrazil na Hlavní nádraží na vlak směr Satalice (do Kyjí pak chtěl dojet tři zastávky autobusem).

Na Hlavním nádraží si však uvědomil, že paní terapeutce slíbil, že pojede domů. A v onom momentě slovo „domů“ pro něj neznamenalo Kyje, nýbrž Horní Počernice, kde bydlí jeho rodiče a kde vyrůstal. Se zapálenou cigaretou tedy vyrazil skrz Sherwood směr Masarykovo nádraží.

Začal blouznit o Tomáši Garriguovi. Přemítal o nabytí jeho movitého jmění, se kterým mu bylo umožněno vstoupit do politického života, po sebevraždě jednoho ze studentů. Kladl si otázku, zda habilitační práci o sebevraždě napsal pod dojmem této nešťastné události. Bylo-li tomu skutečně tak, pak ho neskutečně obdivoval za to, jak se se situací vyrovnal.

Tom si připadal, že ho tyto úvahy odlišují od chodců, které cestou míjel. „O tomhle určitě nikdo nepřemýšlí“ říkal si v duchu. „Je to na mně, abych nesl dál Masarykův odkaz. Byl jsem vyvolen. Stal se ze mne bojovník dobra třímající světlou fangli proti temným silám zla.“ Začínal tonout v hlubokém bludu.

Zrovna na rohu Opletalovy a Bolzanovy cosi natáčela televize, takže se aspoň prošel pod světly ramp a jen tak tak, že ještě stihl vlak na Kolín, který v Horních Počernicích stavěl.

Pak vystoupil z vlaku a měl chuť na pivo. Zamířil do hospody, kterou si spojoval s oslavami úspěchů a s připíjením na žal z proher v rámci tenisového oddílu TJ Sokol Horní Počernice, jehož je členem. Vzal to lehkou oklikou, neboť měl v hlavě vzpomínku, jak jednou, když pospíchal na trénink, srazil na kole dezorientovanou holčičku, způsobil jí otřes mozku, a přitom nedoprovodil domů. Tato nešťastná událost mu dodnes kazí báječné vzpomínky na základní školu Ratibořická, na kterou chodil až do sedmé třídy, než přestoupil na gymnázium. Došel na místo oné nešťastné srážky (shodou okolností před dům, ve kterém pomáhal bývalé spolužačce z ročníku s doučováním) a pustil nahlas z mobilu Tears in Heaven.

V hospodě U Voháků si objednal Plzeň a ďábelské toasty. Poprosil paní vrchní, jestli by byla tak hodná a přepnula mu televizi na ČT Sport. Bylo mu vyhověno. Zrovna běžel přímý přenos mistrovského zápasu 20. kola Tipsport Superligy ve florbale FbŠ Bohemians vs. Technology Florbal Mladá Boleslav. Měl již plno nepřijatých hovorů od rodiny i kamarádů. Báli se o něj, protože nevěděli, kde a co s ním je. Zavolal tátovi, že je již v Počernicích v hospodě a že po zavíračce ve 23h dorazí na noc přespat. Poté Bohemka zvýšila na 8:5 a bylo již jasné, že bude vítězem tohoto večera. Hlavou zněla Tomášovi píseň Bohemian Rhapsody, tak zavolal Filipovi, o kterém věděl, že Freddieho zbožňuje (nezapomínal na výlet se střední školou na Chopok, kdy kluci vyrazili za dobrodružstvím vesnice, ale Tom přiťáplý kázeňským strachem zůstal na pokoji, pouštěl si z walkmana právě Queeny a Filip k tomu měl svou tradičně vtipnou poznámku). Filip působil znaveně, říkal, že se svou snoubenkou, která již byla v nejvyšším očekávání (a do čtrnácti dnů skutečně porodila zdravou Marušku), už spí, ale uklidnil Toma, že jsou v pořádku, což bylo to jediné, co potřeboval Tomáš v danou chvíli slyšet. Objednal si ještě Plzeň a Jamesona s dvěma kostkami ledu a šel kouřit před hospodu, kde pustil na plnou hlasitost Bohemian Rhapsody do Počernického éteru. Dokouřil, zaplatil a vyrazil k rodičům.

Volala mu jeho matka, jestli může přijít někam naproti. Odpověděl, že se sejdou u Sokolovny, což chápal symbolicky kvůli nevyřešeným sporům o kompetence a majetek mezi tenisovým oddílem a jednotou.

Dorazili s mámou do domku rodičů, kde otec sledoval v televizi jakousi kriminálku. Tom si vyžádal, jestli by mohli změnit program. Táta přepnul na ČT Sport, kde běžel záznam utkání Premier League Arsenal vs. Leicester. Zápas byl do posledních vteřin vyrovnaný. Až těsně před konečným hvizdem vstřelili Gunners vítěznou trefu. Tomáš si uvědomil, že jako obránce opět selhal. Gólman FKMP Praha B se jmenuje Martin Sluka. Tom s láskou vzpomínal na kamarádku Báru Slukovou, která bydlela v protějším paneláku, když ještě sídlili s rodinou na Černém Mostě II. Od pěti let si Tom s Bárou spolu hráli až do chvíle, kdy Tomáše ve druhé třídě srazilo auto na cestě ze společné základní školy Generála Janouška. Bára tehdy běžela vzkázat tuto neradostnou zvěst Tomášově mamince, která se doma starala o nemocnou Tomovu sestru. Poté Tom i Bára přestoupili na základní školu s rozšířenou výukou jazyků Ratibořická (každý do jiné třídy) a jejich cesty se rozešly. Nedokázal Báře celých dvacet let projevit vděčnost. Až na srazu ze základky Ratibořická utrousil pár slov. Nevěděl jak, ale měl v hlavě uloženo, že tatínka Báry potkala nějaká tragédie. V mozku mu sepl spoj, že „zapomněl bránit Sluku“! Ptal se mámy, kam dala jeho bundu, protože venku byla zima a on chtěl jít kouřit. Mamka (pro Toma překvapivě radostně) odpověděla, že na balkón. Odešel držet stráž.

Euforicky vzpomínal, když si v dětství hrávali s klukama na chatě na Bukanýry, na jeden „bukanýrský“ vtípek. Kluci dali Tomovi (jakožto nejmladšímu v partě) za úkol hlídat dřevěnou pevnost, kterou si postavili, zatímco se sami odebrali k večeřím. Když volala babička i na Toma, odvětil: „Já jsem desetník a já musim hlídat!“ Zase mu bylo pět let, byť s vědomostmi třicátníka. Zase šel hlídat.

Seděl, byla mu zima. Seděl, ale vydržel. Vykouřil dvě cigarety. Možná mu intuitivně pomáhal Newtonův zákon o setrvačnosti hmotného bodu v klidu, dokud na něj nezačnou působit vnější síly, možná vědomí, že to přeci všechno dělá pro svého synka. Nakonec pustil do ztichlé noci Modlitbu pro Martu a vykouřil třetí cigaretu.

Rodiče naléhali na Tomáše, aby se šel na chvíli vyspat. Dokonce ho nutili, aby si oblékl pyžámko, kterážto představa se Tomovi z duše hnusila. Též ovšem odmítal uvést své tělo do horizontální polohy. Když rodiče viděli, že přes veškerá jejich slova a argumenty si Tomáš nedá říct, uvolil se otec, že s ním zůstane vzhůru (zřejmě aby Tom opět něco nevyvedl). Tomáš našel magnetofonovou kazetu Toulek českou minulostí o dětství Karla IV., kterou pustil na staré přehrávací věži, a začal hrát s tátou Scrabble. Když partii ukončili, chtěl si otec se synem povídat. Tom se mu svěřil, že ho zrovna trápí Heisenbergova otázka, kterou položil Bohrovi v roce 1941 v Kodani: „Má člověk morální právo zabývat se experimentální jadernou fyzikou?“ Tomovi napovídala intuice, že tato otázka je sice zodpovězena pro rozpad uranu, ne však pro hrátky s vodíkem. Měl pocit, že vodík hoří velmi nebezpečně, což dával do souvislosti v negativním smyslu s vodíkovou bombou a v pozitivním smyslu s termojadernou fúzí. Sdělil otci, že pro oba smysly vidí otázku černobíle (na urim a thumim) z hlediska finančního přílivu investic: YES or NO!

Pak se rozhovor stočil na tátova univerzitní léta, kdy studoval na VŠCHT. Otec ukázal Tomovi svou diplomovou práci. Náhle Tomášovi svitlo, když se podíval na dětskou zvonkohru (se kterou si již nyní hraje Jonášek, když je na návštěvě u prarodičů), že tónu H2 odpovídá slabika Si ve stupnici Do Re Mi Fa So La Si Do !!! Uvědomil si, že křemík je jedním z prvků, které hoří hezky (neboť jeho oxidací vzniká čistý křemen SiO2). Pocítil ohromné uklidnění, neboť tušil, že se již nemusí obávat vodíkové bomby, pokud v hoření vodíku nahradí molekulu H2 křemíkem Si. Vzpomněl si, že když ještě byli tátovi rodiče naživu, tak při každém příjezdu do Podbořan soutěžil se sestrou, kdo si první pohladí křemínek, který vystupoval z betonového předvchodí prarodičovského paneláku.

Možná zde se zrodil Tomášův další blud, že s pomocí hudby od amerického sesterského dua Cocorosie se povedlo jakýmsi tajemným způsobem napojit jeho mozek na Sillicon Valley.

 

Dva výlety do říše nevědomí

Dobře, milý čtenáři. Protože jsem spřízněnou duši, která by byla ochotna se mnou sdílet, nenalezl, zůstáváš mi ty, mým věrným naslouchačem (pokud jsem tě dosud tou veškerou nudou neodradil). Dovol mi, prosím, nyní vyprávět dva sny, které se mi poslední dobou neustále vracely:

CHYŤTE ZLODĚJE

Začnu tím vzácnějším. Jedná se o sen mé třetí ataky. Tehdy se příběh patřící do říše spánku stal mou skutečnou realitou. „Komunikoval“ jsem v oněch časech s okolím pomocí facebooku, což, uznávám, není zrovna přímé, ale alespoň mám vše dokladováno, a dokonce online zachyceno. Měl jsem v té době ohromnou chuť – co chuť – doslova potřebu pouštět svým facebookovým přátelům hudbu z youtubeu. Po pár motivačních sonzích od Hutky, Buty a R.E.M. začala pro mne tolik zajímavá, ale vlastně nešťastná noc, kdy jsem se rozjel do sfér, kam normálně zdravý člověk nevstupuje. Začal jsem cítit, že se chystá cosi velkého už když jsem pouštěl High hopes od Pink Floydů. Nevěděl jsem ale zatím co. S úderem půlnoci jsem pustil do éteru The sound of silence od Simona & Garfunkela, abych se pozdravil s temnotou. Pak mne pohltila představa jakéhosi principu zla, které je usazeno v tomto světě, a které jsem chtěl vymýtit. Napadlo mě, že za pár hodin bude v Rusku svítat a obraz jitřních červánků prosycený slunečními paprsky ve mně vzbudil naději, že to bude ta pravá síla, která požene zlo kolem světa – nikde nebude mít stání, protože za bílého dne pro něj není na Zemi místo. Takže zloduch byl v Rusku – to bylo jasné. Spolu s Čajkovského prvním klavírním koncertem jsem si ho šel poslechnout. Poté, co božská hudba velkého skladatele diverzanta z Rusi vypráskala, začal prchat pod rouškou zbylé noci. Musel spěchat, neb přicházející moc bílého dne byla pro něj neúprosná. Nikde neměl klid. U nás se usadit nemohl Z. Navarová se svou Orlicí mu to prostě nedovolila. U Němců to zkusil, jenže to by tu nesměla být M. Dietrich s poněmčenou verzí písně Sag mir, wo die Blumen sind. Zlosyn byl nemilosrdně štván k oceánu. Ve Francii mu J. Joyce s písní L´heure avait sonné prostě nedala šanci. V Británii to nemělo cenu: Joy Division s Love will tear us apart sice projevili svůj izolační charakter, a že se jich tato hra vlastně netýká. Ale v zemi, kde moc dobře vědí, co to je láska, by zlo nemohlo dlouhodobě přežít. Duchu temnot tedy zbývala jen cesta přes moře. Arcade Fire se svým Wake up však na něj byli dobře připraveni. Rozhodnout o bytí principu zla se muselo ve Státech. Cítil jsem ovšem, že tohle už je na mě trochu moc. Záležitostem v Americe jsem rozuměl ještě míň, než těm v Evropě (kterým jsem nerozuměl skoro vůbec). Bylo to však zrovna v době, kdy se v USA chystala volba nového prezidenta (prezidentky). Takže jsem jen tak lehce a zpovzdálí pustil Rhapsody in blue od G. Gershwina a šel spát.

DOBRODRUH

S druhým snem to bude složitější. Poprosím tě, milý čtenáři, o notnou dávku trpělivosti. Nečekám od tebe, že tento sen pochopíš. Já sám jsem se mu snažil porozumět bodrých dvanáct let, a přesto jsem to zatím nedokázal. V zásadě jde o to, že se mi v nejrůznějších obměnách vrací tentýž motiv. Hrdinou příběhu jsem tentokrát já sám. Vlastně jde o jakousi posloupnost rozhodnutí, před něž jsem stavěn. Pro zjednodušení vysvětlení předpokládejme, že rozhodnutí může být dobré nebo špatné (samozřejmě jsou i chvíle, kdy je třeba volit menší zlo – ale do toho se mi teď pouštět nechce; volbu mezi dvěma dobrými rozhodnutími si ze snu nevybavuji). Abych uvedl aspoň nějaký příklad: Naposledy se mi zdálo, že jsem se dostal na jakýsi zámek na hostinu. Byl jsem tázán, zda si dám k jídlu srnčí. „Srnčí já rád“ odpověděl jsem. V ten moment ovšem do hodovní síně přiběhla jakási duše a křičela: „Už mám dost toho zabíjení!“ A já najednou ve snu cítil, že jsem si měl dát nakládaný hermelín. Z těchto a podobných rozhodnutí se tedy skládal příběh každého snu. To ale ještě není moc zajímavé. Důležité pro každý sen představovalo jeho vyústění.

Vše se točilo kolem tří silových principů. Dva byly ženské a jeden mužský. Tento „silový trojúhelník“ byl sám o sobě nezničitelný. Mohl se ovšem proměňovat – vztahově. I každý z principů v trojúhelníku byl sám o sobě nezničitelný. Šlo ovšem o jejich vzájemné relace. Byl-li spojencem muž s jednou z žen proti druhé, znamenalo to v příběhu vždy konflikt/nestabilitu. Byly-li spojenkyněmi ženy proti muži, projevilo se to rovnováhou sil a dosníval jsem v klidu a míru. Ovšem i taková situace měla jen dočasné trvání, než jedna z žen navázala vztah s mužem a spojila se s ním proti druhé ženě. Jeden z ženských principů byl mnohem slabší než oba zbylé. Vyznačoval se čistotou myšlenek a tím, že nedělal chyby. Doslova nesnášel mužský princip (což mu ovšem nezabraňovalo v tom, aby se s ním občas spojil), o kterém prohlašoval, že je zmetek a shnilé vejce. Hodně mu však záviděl, neboť mužský princip navzdory/nebo možná díky svým chybám byl úspěšnější, silnější a došel dál než tento čistý a bezchybný princip ženský. O zbývajícím ženském (druhém) principu jsem toho zatím moc nezjistil. Vím o něm jen, že se vyznačuje velkou silou (na úrovni principu mužského), ale zároveň jakousi netečností či nepřístupností. Trochu jako by neměl vlastně o ty dva zájem a jen čekal, bude-li jedním z nich osloven. Vždy v mých snech však docházelo k nejostřejším konfliktům, právě když se tento silnější z obou ženských principů ocitl v izolaci a spojenci byly zbylé dva.

Průvodkyně Cestou nalezla krásný příklad (jakožto jeden z platných) principů v reálném světě, když onen slabší z ženských principů označila jako „rozum“, mužský jako „moc“ a zbylý ženský jako „cit“. Chtěli-li bychom ovšem uvažovat o pravdivosti nebo použitelnosti mnou vysněného vzorce, se zlou se potážeme, neboť celý koncept je vystavěn na objektivizaci subjektivních vztahů, což samo o sobě je protimluv. Důkazem nepravdivosti tedy budiž, že teorie vyvrací sebe samu.

 

Úterý 16. února

Sečetl všechny podivnosti, které se mu během posledních dvou dnů udály, a přesto si Tom věřil, že to zvládne.

Kolem půl sedmé ranní již byl hotov se snídaní i hygienou a chtěl vyrazit do Hodkoviček za svou ambulantní lékařkou MUDr. Jasovou. Rodiče ho nechtěli pustit samotného a nabízeli mu, ať jede s nimi autem, což Tom odmítal, protože se mu představa jízdy autem zdála příliš nebezpečná. Nakonec si musela maminka stoupnout do vchodových dveří, aby Tomovi bránila v úprku alespoň do té doby, než se otec ustrojil a vyrazil s ním, jak se nakonec uvolil, hromadnou dopravou.

Během jízdy podzemkou půjčil Tomáš taťkovi jedno sluchátko a pustil skladbu The Lonely Shepherd. S radostí v srdci přitom myslel na své spoluhráče z FKMP, neboť označení „pastýř“ se v klubu používá pro jakéhosi týmového manažera jednotlivých utkání.

Po příjezdu do DPS Ondřejov zjistili syn s otcem, že doktorka Jasová toho dne není a nebude přítomna. Tomáš požádal paní recepční, jestli by ho mohl vyšetřit jiný lékař, přičemž zjistil, že ono dopoledne má službu MUDr. Příhoda (primář jednoho z bohnických pavilonů), se kterým hrával Tom při své poslední hospitalizaci v Bohnicích koledy (Tomáš šumařil na klarinet). Jejich vánoční Koledaband se dal dohromady při vystoupení před kostelem sv. Václava a následně pak obcházeli jednotlivé pavilony (zavítali i do čajovny) a zprostředkovávali psychotikům i sami sobě vánoční atmosféru.

Primář Příhoda zběžně prohlédl Tomášovu dokumentaci, kterou doktorka Jasová pečlivě sepisovala, a Tomovi doporučil, aby onen den nechodil do práce, protože dle jeho názoru hrozilo vážné riziko relapsu. Tomáš s panem Příhodou nesouhlasil a argumentoval, že doporučení zabraňující mu ve výkonu povolání by potřeboval slyšet od své ambulantní lékařky a ne od člověka (byť odborníka – to nepopíral), který ho prakticky nezná (tedy alespoň nezná jeho terapeutickou léčbu a medikaci užíval Tom dlouhodobě bez vynechávání). Doktor Příhoda odpověděl, že Tomovi, samozřejmě, nemůže v povolání fyzicky bránit, ale ještě jednou ho požádal, aby vzal jeho odbornou radu na vědomí. Tomáš tak učinil, ale přesto se rozhodl, že pojede do práce. Rozloučil se s tátou a vyrazil autobusem ze stanice Filosofská na Nádraží Braník a dále pak tramvají číslo tři směr Palmovka.

„En masse“ bylo heslo, které mu dunělo hlavou, když v práci upravoval dokument, který měl za jeho oddělení odejít na Slovensko. Na úterní podvečer byli Tomáš s Denisou domluveni, že Deni přijede s Jonáškem na návštěvu do bytu v Kyjích. Bylo to zhruba měsíc poté, co se Denisa rozhodla, že se z podnájmu u své kamarádky v Satalicích přestěhuje zpět ke svému bývalému partnerovi Robertovi do Hloubětína.

Tom vyrazil po práci na nákup do supermarketu Albert na Rajské zahradě. Neměl zrovna náladu vařit, ale usmyslel si, že alespoň zakoupí ingredience a doufal, že mu pak Denisa s přípravou večeře pomůže. Bohužel si v zaměstnání nestihl stáhnout žádný recept, a tak vkročil do krámu, aniž by měl představu, na jaký pokrm vlastně suroviny shání. Pak mu svitla v hlavě spásná myšlenka. Pokusí se v supermarketu vyhledat jíšku, o které si představoval, že by mohla být jakousi základní směsí plánovaného kuchtění. Jíška se v přemíře všeho možného, co lze v obchodě nalézt, nehledala zrovna snadno, takže byl Tomáš nucen zeptat se paní prodavačky, která zrovna doplňovala sortiment jogurtového zboží. Jíšku nakonec dle její rady skutečně nalezl a ke svému radostnému překvapení zjistil, že na zadní straně jíškového obalu byl uveden recept na koprovou omáčku. Rázem tedy Tom získal zcela konkrétní představu, co by mohli mít s Denisou k večeři.

Nakoupil dle návodu + další věci pro přípravu kulajdy + plechovkové pivo na zapití + středeční snídani + ještě nechtěl zapomenout na čokoládu Orion a odebral se k pokladně zaplatit. Paní pokladní mu namarkovala za nákup rovných 750,-. Tom platil Palackým, a když mu paní pokladní vracela nazpátek, odpověděl jí, že nechce žádné peníze. Paní pokladní byla zmatena a nevěděla, jak reagovat. Začala volat vedoucí směny, ale to už Tom odcházel s plnou nákupní taškou v ruce vstříc svým milovaným – Denise a Jonáškovi.

Cítil se povznesen.

Večer se jeho nemocí nasáklá mysl zabývala vnímáním silokřivek či vln energie. Skláněl se nad tělíčkem půlročního synka, pozoroval ho, jak spí a zády bránil proti temnotě a zlým silám.

S Denisou se potom milovali.

 

Přelétavé povrchnosti

Musel jsem vycházet z ticha prázdnoty. To byla má přirozenost. Hleděl jsem na krásu ženy a bylo to, jako bych se zrakem dotýkal pravdy.

Přivítal jsem rozradostněn návrat dříve prožívaných citů, na které jsem ve své otupělosti téměř zapomněl. Nebo je snad setřela pomíjivost přítomných skutečností? Vždyť to zas nebylo až tak dávno (něco málo přes tři roky). Či to bylo prostředím, kde jsem svoji Múzu potkal (ústav pro duševně choré), že bych se snažil ony vzpomínky podvědomě vytěsnit nebo prožitky považoval za výplod šílenství a neviděl jejich skutečnou podstatu?

Samozřejmě se dalo svést vinu na chabou paměť nebo jiný úhel pozornosti, který jsem v té době měl (Ona byla těhotná). Jenže teď, když se mi Múza sama od sebe ozvala a připomenula mi mé tehdejší zalíbení do ní, musel jsem se zastydět, že jsem si nechal protéct mezi srdcem a duší něco tak krásného a (jak jsem momentálně cítil) důležitého.

Pozoroval jsem stálice a planetu na rozjasněné obloze, když jsem kouřil a přemítal: „Ty hvězdy jsou tu celé věky a září pořád stejně. Proč jen jsou mé myšlenky, pocity a prožitky jak poletucha přelétavé podle toho, odkud zrovna vane vítr?“

Toužil jsem spatřit neměnné zákonitosti své existence, ale bylo tu pouze mé ošklivé tělo, naivní, přezíravá a hloupá mysl a snad špetka upřímnosti, kterou bych ovšem nejraděj směnil za trochu toho sebevědomí. „Apage!“ Teď jsem se zarouhal. Přímost je rozhodně lepší vlastnost než ctižádostivost. Ach, Pane! Tvůj služebník byl z toho všeho poněkud znejistěn a zmaten.

Jenže jak jsem měl žít, když se mi představy neshodovaly se skutečností? Jak jsem mohl napravovat události, které se mi nepovedly, když veškeré mé plány se bortily už ve svém zárodku, kupily se mi chyby jedna na druhou a efekt, kterého jsem chtěl docílit se rozplýval kdesi v neuskutečnitelnu?

Snad jsem byl příliš závislý na výsledcích, z nichž jsem odvozoval svou radost či nasranost, nedokázal si užívat krásu přítomné chvíle a byl akorát permanentně unavený a vlastně k ničemu. Sháněl jsem prostředky, pomocí nichž bych hledal sama sebe, a uvažoval, že bych měl přehodnotit svá kritéria spokojenosti, neboť tohle nebyl život, ale jen zoufalé trápení.

Shledával jsem, že vztahy s ostatními lidmi se mi bez výjimky horšily. Čím déle jsem někoho znal, tím míň jsem si s ním dokázal rozumět. Namísto prohlubování přátelství jsem jen bezmocně přihlížel, jak se pro ostatní stávám podivínem a utíkám se do izolace. Stárnutí bylo na pytel. Maximálně jsem mohl udržovat city v současném stavu a modlit se, aby jejich degenerace nepostupovala tak nezadržitelně. Jenže k čemu to bylo, když jsem nebyl spokojen? Já potřeboval vztahy zlepšovat, a ne sledovat jejich úpadek. Nerozuměl jsem světu a ten mi to fackami vracel. Dívka s blankytně modrýma očima zmizela z mého života. Kdo bude další? A není snad nakonec rozchod s člověkem milosrdnější než pasivní sledování postupného úpadku vzájemnosti, proti kterému jsem nebyl schopen cokoliv podniknout?

Ach, Pane! Cos to jen ve mně stvořil za kreaturu? Vždyť jsem byl naprosto nevhodným typem pro život, do kterého jsi mne poslal.

Pomíjivost času byla hrůzostrašná. Hodiny a dny plynuly, aniž by v mém životě zanechávaly výraznější stopu či otisk. Až pak jednou to konečně přišlo. Potkal jsem svého Anděla.

Stalo se to slunečného odpoledne, kdy z naprosto čisté oblohy přišla zničehonic najednou jarní přeprška, zrovna když jsem vystupoval z metra a spěchal za doktorkou na kontrolu. „Nu, což“ řekl jsem si. „To teda pěkně zmoknu.“ Zapálil jsem si a šel se postavit na časově nejkratší semafor ve Městě. V tom okamžiku se stalo něco neuvěřitelného. Přistoupila ke mně krásná slečna s růžovým deštníkem a podržela jej tak, že na nás na oba téměř nepršelo. Bylo to kouzelné. Takové čisté, spontánní a naprosto nezištné. Byl jsem tímto jejím skutkem natolik překvapen, že jsem neudělal víc, než vzal deštník do své ruky a držel jej nad námi. Celé to mohlo trvat zhruba dvě minuty, kdy jsme se tam v kapkách deště k sobě tiskli. Připadalo mi to ale jako celá věčnost – tak strašně jsem si onen moment užíval. Pak jsem slečně poděkoval, popřál hezký den a odkráčel svou cestou. Samozřejmě, že jsem si hned začal vyčítat, že jsem ji někam nepozval, ale zkrátka se to nestalo. Zůstala mi nádherná vzpomínka, jak jsem postál se svým Andělem na náměstí Města.

Ale zpět do všednosti. Rozumové poznání se mi stávalo nedostupným. To, že jsem dělal chyby – na to už jsem si (byť se skřípěním zubů) docela zvykl. Horší ovšem bylo, že jako bych byl líný o složitějších problémech vůbec přemýšlet. Když jsem narazil na něco, co jsem nechápal, raději jsem téma opouštěl, místo abych hlavu trochu namáhal a snažil se přijít na řešení problému. Zákonitým výsledkem tohoto mého nastavení bylo, že můj svět (pokud šlo o detaily – a v detailech přeci nalézáme štěstí) nefungoval. Tedy, abych nebyl nepřesný. Ono to tak nějak všechno běželo, ale jakoby samo od sebe. Mohl jsem se sice utěšovat, že jakožto pouhý Cestující nemohu mít ambice cokoliv řídit (rozuměj: ovlivňovat dění). Jenže takto mi život obestírala nuda, letargie, nezájem a balancoval jsem na hraně s depresí.

Byl jsem jako kocour, který seděl mlčky před myší dírou a číhal na kořist. Teoreticky vzato jsem se mohl nacházet ve čtyřech různých stavech: Mohl jsem být netrpělivý – šťourat do díry a snažit se lapnout myš, nebo ji alespoň vyprovokovat, vyburcovat k tomu, aby vystrčila čumák. Tento přístup se ovšem nesetkal s úspěchem, neboť myš se polekala a utekla svými chodbami pryč od díry. Mohl jsem také ztratit víru, že se myš v díře skutečně nachází – nechat se přesvědčit apatií a nudou z dlouhého čekání, opustit stráž a odkráčet bez kořisti. Mohl jsem mít malé sebevědomí – zapomenout, že jsem kocourem a přestat důvěřovat svým instinktům. Utápět se v beznaději, že jsem přeci už tak dlouhou dobu žádnou myš nechytil. Při zpytování a analyzování vlastní neschopnosti a neúspěchů si pak pravděpodobně nechat proklouznout myš mezi drápy, když opustila svoji skrýš. Při takové přemíře přemýšlení by nebylo divu, že jsem - chudák - zapomněl na svou přirozenost a vrozené schopnosti a dovednosti. Poslední stav – tedy, že bych trpělivě číhal na myš a ta, jen co by vystrčila čumák z díry, byla mnou lapena, není pro smysl této knihy příliš významný.

Střetl jsem Krásku, která voněla jak polní tráva, když se za rozbřesku kosí. Měl jsem pocit, jako bych na ni dokázal působit tak blahodárně, že v mé přítomnosti rozkvétala do neskutečné krásy. Nebo tak působila na každého? Všimli si toho vůbec? Opět jsem měl touhu tančit – s ní – moci se jí dotýkat. Vzýval jsem přírodu a lidskou přirozenost, nechť začnou konat. Jen, Pane, prosím, ne, jak já chci, ale jak …

Aspoň jsem měl ráno důvod vstávat, těšit se z nového dne, vydělávat na chléb svůj vezdejší. Láska, byť zřejmě zůstane nenaplněna, je přeci jen krásná a mocná síla v tomto světě.

Zpozoroval jsem na sobě, že se mi mnohem lépe žilo, byly-li mantinely prožívané události pevně stanoveny. Např. řešil-li jsem nějakou úlohu, hrál hru, trávil vymezený čas s Průvodkyní Cestou, … Jakmile ovšem sekvence času nebyla ničím ohraničena (pracovní party, večer v hospodě, chvíle se synkem), utápěl jsem se v nepřeberné až nekonečné škále možností a nedokázal se konkretizovat. Byl jsem tak trochu jako integrál. Při určitém integrálu (pomineme-li divergující případy) šlo ode mne očekávat výsledek. Jestliže jsem měl pevně stanoveny meze, dokázal jsem se většinou dobrat číselné hodnoty. Neurčitý integrál ovšem vedl jen na další vztah mezi veličinami. A vztahy – to nebyla zrovna moje silná stránka. Ovšem jak už to tak ve fyzice (a v životě) bývá, základním problémem bylo stanovit meze integrace – pak už šlo o pouhou matematiku (zkušenosti). Mnohem lepší však bylo, do integrace se vůbec nepouštět – kvůli obtížnosti. Pokud jsem problému skutečně rozuměl, dalo se řešení nalézt trikem (viz těžiště neobvyklého kruhu).

Byl jsem neuvěřitelný sobec. Nedokázal jsem žít z toho, když měl někdo jiný radost (dokonce i moji nejbližší). Potřeboval jsem emoce cítit sám v sobě, abych dokázal prožívat – empatie na bodu nula. A pak ta neustálá žízeň – pil jsem všechno možné: kávu, vodu, kolu, pivo – ale pořád jsem svou žízeň nedokázal uhasit. Že by fyzický projev temnoty mé duše? Moc abstraktní. Svedl jsem to nakonec na vedro a dusno.

Pak jsem opět střetl Ji, s celou Její krásou a dobrotou. A šťastnou – jenže s jiným, který Ji doprovázel. Bylo mi hrozně a nejradši bych se šel někam zahrabat. Ó, Pane, kdyby tak ten lehký jarní deštík, který jsi po tolika dnech seslal na Město, dokázal spláchnout i mé chmurné a potemnělé myšlenky.

Snažil jsem se tedy alespoň důvtipně filtrovat dění a převádět problémy a trápení na již známé případy (abych si život trochu ulehčil). Nemohl jsem se však zbavit dojmu, že jsem na něco zapomněl. Provedl jsem kontrolu, ovšem pocit, že podstatné mi uniká, jsem vyladit nedokázal.

 

Středa 17. února

Elegicky se ve středu ráno venku rodil další sychravý zimní den, ale počasí Toma jaksi nezajímalo. Jeho probouzející se myšlenky se otáčely kolem představy, jak se co nejzajímavěji dostat do práce. Převládal v něm pocit, že hromadnou dopravou se najezdil poslední dobou už dost, a tak přemítal, jaký jiný dopravní prostředek by mohl použít. Napadlo ho, že by mohl řídit Kiu, kterou mu jeho děda přenechal k víceméně neomezenému užívání, protože sám se na řízení již cítí starý a nepozorný. Tom si ovšem uvědomil, jaké jsou vždycky na Palmovce problémy s parkováním a i představa trávení času poskakováním v kolonách před křižovatkami Kbelská a Harfa se mu příliš nezamlouvala. Pouštěl si ke snídani Psí Vojáky a najednou ho napadlo, že vlastně ještě nikdy nejel na motorce. Napsal tedy zprávu Lubošovi (který sám, ale hlavně jeho taťka jsou staří motorkáři), jestli by byl tak hodnej a ochotnej odvézt ho do práce na motorce. Zpráva zůstala bez odezvy, a tak byl Tom nucen (opět) využít služeb električky.

Cestou pozoroval zaměstnané a školáky, jak se blíží do institucí, kde se budou rvát o své živobytí. Přemítal, co všechny včetně jeho samotného vlastně žene. Chtěl se oprostit od materialismu peněz a najít smysl. Najít odpověď na své věčné „Proč?“ – tolik úzkoprsé a tolik znevažující.

Vystoupil na stanici Palmovka a do práce se měl dát směrem vpravo. Zamířil ovšem doleva přes stanoviště tramvajáků vstříc židovské synagoze. Jakési nevysvětlitelné nutkání ho hnalo jít se pomodlit. Začalo lehce mžít a posléze i sněžit, což ovšem Toma neodradilo, aby si na náměstíčku před synagogou okupovaném holuby, mezi pletenou látkou ozdobenými stromky vykouřil cigaretu (sirkou v zákoutí vchodové brány zapálenou) při poslechu skladby Paranoid Android od Radiohead.

Následně mu sluchátkem do hlavy prýštila skladba Resurrection Michaela Calfana a Tom pobíhal zmateně po ulici, přičemž se kryl za rohy obchodů, aby si mohl navzdory sílícímu větru připálit další sirkou (měl pocit, že je uprostřed bitvy, kdy na něj srší střely, a on by se měl bránit právě cigaretou).

Jako by zapálil doutnák a čekal, až vyletí dělová koule. Kolik uklidňujícího uvolnění šlo vměstnat do chvíle, než tubička tabáku zabalená do papíru zmizela z tohoto světa. Žil tady a teď, na tomto místě, v tomto okamžiku. Až s podivem, jak dokázaly dojmy v rychlém sledu problikávat myslí. Nezřetelné a nekonkrétní obrazy abstraktní hmoty. Odporná pachuť byla přenášena z úst kamsi do oblasti hrudníku. Nakonec zbyly jen spálené prsty z típnutí o odpadkový koš.

Když skladba skončila, ocitl se Tom na rohu ulic Zenklova a Na Hrázi a konečně vydechl, neboť cítil, že bitva již skončila a on je opět v bezpečí. Došel na náměstí Bohumila Hrabala poklonit se ke zdi velkého českého spisovatele a následně se snažil vyhledat již neexistující pivnici U Hausmanů, protože zrovna přežil odstřelování v bitvě a musel to někomu říct. V hlavě mu dunělo heslo, že „v hospodě se přece vždycky všechno vyřeší (alespoň v Čechách)“.

Třeba jako tehdy, když Skotové hráli v Praze kvalifikaci o Euro v Polsku. Maruška byla hrozně zvědavá na detaily úboru fanoušků:

„Myslíte, že Skoťáci chodí pod kiltem na ostro?“

„Někde jsem slyšela snad, že hej!“

„No, já nevim. Vždyť máš podzim. Nemyslíš, že by jim byla trochu zima?“

„Jakože by chodili bez trenek i v zimě? To se mi nějak nezdá. Podle mě záleží na ročním období.“

„Kámo, Skotové jsou ze severu. Ti maj kulky ze železa. Já bych řek, že to vydržej.“

„Stejně by mě to zajímalo“ uzavřela debatu Maruška a to netušila, že ještě ten samý večer záhadu rozluští při přesunu do Vagónu na Národní třídě:

„No, tak jako sice slipy nemaj, ale sou to srabi. Když jsem jednoho poprosila, jestli by se mi ukázal, tak jsem doufala, že uvidim taky jednou něco exotickýho, ale von se otočil a nastrčil na čumendu jen chlupatej zadek.“

Malátně obešel Libeňské hospody. Docela by si dal pivo – toužil po chvíli, kdy se mu zlatavá barva moku rozlije do duše a uvidí jasněji a zřetelněji, co se to vlastně kolem něj děje. Zejména měl spadeno na restauraci U Rokytky (kam jednou se šéfem zavítali na oběd), ale jak zjistil i zde otevírali až v půl jedenácté, přičemž hodinky mu ukazovaly, že ještě nebylo ani půl desáté. Šel si tedy na chvíli oddychnout před Libeňský zámeček. Toto místo měl spojeno se vzpomínkami na lidušku ZUŠ Ratibořická, která zde pořádala koncerty, a do které se učil chodit hrát na klarinet a na saxofon. Svou uměleckou dráhu v této ZUŠce začínala i jeho spolužačka ze základky – klavíristka Ivanka, do které byl Tom během studia na gymnáziu dlouhou dobu nešťastně zamilovaný. Dokonce kvůli své posedlosti a nereálným představám o lásce odmítl dvě báječné holky, které projevily zájem s ním chodit.

Když se již dostatečně naseděl na lavičce, ze které musel nejdříve odhrnout čerstvě napadaný sníh, vrátily se mu na mysl nedělní mače a Kobyliská zatáčka, ve které byl zabit Heydrich. Zhluboka se nadechl a s novou chutí prožít další dobrodružství vyrazil do kopce směr Kobylisy zkontrolovat, jestli je tam vše v pořádku. Prošel Libní, až dorazil k nemocnici Na Bulovce.

Náhodné přehrávání mu do sluchátka pustilo zhudebnělou báseň od V. Hraběte, zrovna když před sebou uviděl siluetu zámku Rokoska. Rozhodl se, že se půjde poklonit mistru poetického slova (když u krále české prózy již tak učinil). A kde jinde by měl vyhledat hraběte, když ne na zámku. Dorazil k němu, vystoupal po pravé straně do půlkruhu stáčejících se schodů a v patře u kamenného odpočívadla nalezl koště na odmetávání sněhu hned vedle zvonku (či tlačítka), nad kterým bylo napsáno: Evacuation.

Od severu vál silný vichr, navíc zámek Rokoska stojí na nechráněném kopci, takže dalo Tomovi velkou práci připálit si sirkou další cigaretu. Dokonce byl nucen, aby se mu to vůbec povedlo, odmést si koštětem z bot sníh, aby se mohl pevně nohama zapřít a v rohu vchodových dveří si na třetí pokus připálit. Cigareta zahořela, Tomovi zněla ve sluchátku skladba Walk od Foo Fighters, během níž stiskl tlačítko EVACUATION, pojmenoval „tajemný“ kontakt pro odesílání hesel ve svém mobilu jako „Hrabě Václav Forever“, načež spokojený se svým dílem odešel do zaměstnání.

S večerem byl domluven s Denisou, že ho s Jonáškem vyzvednou v půl šesté před budovou, ve které pracuje. Tomáš se zeptal svého kolegy Karola (odborníka na jadernou bezpečnost), jestli by mohl v pět hodin přijít za ním na kus řeči. Byl pozván a dorazil ve smluvenou hodinu ke Karolovi do kanceláře, kterou obýval spolu s mladším kolegou Milanem. Tom si chtěl povídat o Černobylu. Přednesl Karolovi a Milanovi svou hypotézu, že má podezření na vedoucího směny z oné nešťastné noci z 25. na 26. dubna 1986, který měl podle něj pod vlivem nátlaku z vyšších míst nařídit provozní režim elektrárny takový, který by vedl k výrobě plutonia pro jadernou bombu. Karol se pousmál a začal Tomovi jeho hypotézu vyvracet, přičemž své argumenty uzavřel sdělením, že hlavní vinu na havárii elektrárny nesl zkrat v elektrické kabeláži. Milan začal vytahovat svá vysokoškolská skripta a snažil se cosi předčítat, ale Tom ho zarazil, že by byl rád, kdyby konverzaci vedli mluveným slovem.

Cítil se při rozhovoru velmi rozrušen, takže jen stěží stačil sledovat a vnímat, o čem se Karol následně rozpovídal. Náhle však z Karolových úst zaslechl větu: „Takže to je taková z nouze ctnost.“ Rázem v Tomovi hrklo, protože kapelu Znouzectnost nikdy naživo neslyšel, ačkoliv byl na ni od svých přátel v průběhu dospívání mnohokrát zván. Mimo jiné měl být jeden koncert kapely překvapivá oslava Tomových osmnáctin od jeho spolužáků. Nakonec však slavil dospělost dle vlastního rozhodnutí (jehož dodnes lituje) v rodinném kruhu. Tomáš začal panikařit, protože chtěl odeslat heslo „Z nouze ctnost“ na kontakt Hrabě Václav Forever, ale mobil mu jako na potvoru nefungoval. Vyděsil oba své kolegy, když po Milanovi velmi náruživě žádal, aby ho pustil na facebook. Naštěstí mobil po chvilce naskočil a Tom se po odeslání hesla uklidnil. Rozloučil se s Karolem a Milanem slovy, že odchází za svým synkem.

S Denisou a Jonáškem zašli do Cafe Decada, v Tomově představě franšízy Vinohradského pivovaru. Posléze dorazila i babička – Tomova mamka – a za nějakou dobu (až se babička vydováděla se svým milovaným vnoučkem) se Denisa s kloučkem ustrojili k odchodu. Osaměl s mámou, které oznámil, že bude (musí) pracovat. Práce v jeho podání však měla poněkud bizarní charakter. Spočívala zhruba v tom, že se sluchátkem v uchu poslouchal střídavě německy čteného Werthera a soundtrack k filmu Kill Bill 2. Mezi jednotlivými poslechy přepínal stylem, že jakmile vstoupil do kavárny nový host, cítil se posílen proti silám zla a pustil si jednu píseň z Kill Billa, kterého se bojí. Když skladba skončila, přepnul na Werthera a Goethova božská melodičnost textu mu pak dodávala klid (byť německy mluvenému slovu téměř nerozumí). Při poslechu hrál na mobilu partii Go. Po přehrání písně z Kill Billa položil jeden virtuální kámen (hrál za bílé).

V jednom okamžiku se Tomovi zazdálo, že vidí přítele – kytaristu z již zaniknuvší kapely Smädný Kmet, ve které troubil na saxofon – před vstupními dveřmi kavárny. Vyběhl ven, ale kamaráda tam nenalezl. Pokračoval tedy dále ve své činnosti, zatímco máma ho nervózně a ustaraně pozorovala. Zhruba kolem půl desáté partii Go i seanci v kavárně ukončil. V peněžence mu zbyl Karel IV. a nějaké drobné. Zkusil si v blízkém bankomatu vybrat Palackého, ale nejprve chtěl změnit pin na své debetní kartě na „problémové“ číslo 0216 (=63), které má spojeno s filmem Pí od D. Aronofského. Trochu se do operace se změnou pinu zamotal a bankomat ČSOB mu na jeho kartu Unicredit odmítl Palackého vydat. Vrátil se do kavárny a před odchodem poprosil paní servírku o ostrý nůž, protože chtěl přeci jen zabít v sobě toho Billa. Nakonec se však rozhodl situaci vyřešit smírně. Vyndal z batohu své 200 mg tabletkové léky, a protože si měl vzít dávku 300 mg, rozsekl jeden prášek vejpůl. Nechal na stole před vyděšenou maminkou peněženku s platební kartou a drobnými, Karla IV. si strčil do kapsy, do sluchátka pustil divadelní hru Smrt od W. Allena a vyrazil do temné noci, do noci tajemně přeplněné hlasy lidí a vzdechy osamělých, do noci skrývající radost i únavu, do noci hudby, zvratků a něhy.

Tom procházel ulicemi na pomezí Libně a Vysočan jako u vytržení. Žil v představě, že zrovna prožívá výjimečnou chvíli svého života. Stejně jak Kleinmann se nemohl již dočkat, až mu bude sdělen „plán“, do kterého je zahrnut. „Musí to být velkolepý plán, protože jej vymysleli nejbystřejší hlavy z celého města.“ Postupoval přes Balabenku, ale postupoval s ním i děj Allenovy hry a Tomovi začínalo být čím dál tím víc jasné, že na nalezení onoho plánu zůstane nakonec osamocen. To už ale stál před divadlem Gong, kde si připálil a vzpomínal na dávný koncert Spirituál Kvintetu, který zde ve svých pubertálních letech navštívil spolu s rodinou. Stál s hořící cigaretou před divadlem k němu zády a bránil mile uchovávanou vzpomínku.

Posílen zážitkem z dospívání rozhodl se poděkovat instituci českého zdravotnictví, které mu v životě již tolikrát pomohlo. Dokráčel k vysočanské nemocnici (kde byl při své poslední návštěvě tázán panem doktorem, ke kterému si šel léčit plíseň na nohách, zda je Teuton či Slovan), v místním parčíku odhrnul z lavičky napadaný sníh, usedl na ni a s myšlenkou na klavíristu D. Helfhotta a Ivanku pustil z mobilu Rachmaninovův třetí klavírní koncert. Během poslechu mu byla již dost zima, ale nechal skladbu v interpretaci O. Kern dohrát až do konce, aby se poté postavil zády k hlavnímu vchodu nemocnice a vykouřil cigaretu. Doufal přitom, že svou iluzorní ochranou nemocnice splatí alespoň částečně onen obrovský dluh, který vůči celému zdravotnictví pociťuje.

Když dokončil stráž před nemocnicí, vrátila se Tomovi zpět na mysl myšlenka, kolik zla již bylo napácháno kvůli penězům. Za symbol jednoho z nespočetně mnoha neštěstí si vzal bývalou Sazka Arenu, ke které nyní mířily jeho další kroky. Byl překvapen, že i v tak pozdní hodinu zůstal areál arény otevřen. Vkročil dovnitř, nevnímaje symboly nepřátelského hokejového klubu a poté, co dokouřil u sousoší hokejového brankáře, krasobruslařky a zamilovaného klučiny (představoval si u něj zamilovanost do hokeje i do dívky), vytáhl z notebookové brašny (ve které namísto notebooku nosí věci do práce) plastovou láhev od Coca-coly. Dopil a nechal ji vprostřed otevřené brány do areálu s myšlenkou, že Coca-cola bude zřejmě hlavním sponzorem všech těch podivností, které se mu během dne udály.

Aby napravil finanční podvody, kterých je s budovou bývalé Sazka Arény spojeno více než požehnaně, chtěl si Tom vsadit svého Karla IV. na vítězství Slavie v blížícím se březnovém Derby. Pobočka Fortuny u stanice metra Českomoravská však měla již zavřeno (překvapivě), a tak Tom zastrčil Karla IV. do kapsy a metrem se vrátil domů.

 

Nic nemusíš

Než bych tohle napsal, musel bych začít znovu od začátku. A to by byla přeci jen škoda, protože k něčemu jsem snad už dospěl. Ona dvě slova byl dárek od matky k mým Kristovým létům. Paradoxně to bylo právě od ní, protože moje máti neustávala v citových vydíráních týkajících se toho, jak bych měl naložit se svým životem. Probíhalo to zhruba tak, že mne vždy vyprovokovala (znala mě až moc dobře na to, aby ťala do živého) a já jí pak na to řekl něco opravdu zlého, čehož jsem později litoval, ale už to nedokázal vzít zpátky.

Tyhle hrátky s časem, napravování minulosti, omlouvání se za chyby, … jsem shledával nejen nemožné a nešťastné, ale taky dost kontraproduktivní. Raději jsem se soustředil na přítomnost a výhledky k budoucnosti. Prostě jsem byl takový, jaký jsem byl. Pán mne tak stvořil a dohnětl událostmi a okolnostmi. Nezbývalo než táhnout svou káru dál a roztáčet koloběh dění. Případně se nechat plynout, když nebyla možnost zasahovat. I když nastal vůbec takový okamžik? Dalo se snad s určitostí říct, že v nějaké chvíli mohu neutvářet svůj osud, či se alespoň něčemu neučit, neproměňovat? Znovu jsem se vracel k prožívání tady a teď, trpělivě čekal a byl připraven.

Vstával jsem již při kuropění a vítal příchod nového dne. Nová neděle. Neměl jsem s nikým nic domluveno, takže mne čekalo čtyřiadvacet hodin klidu a odpočinku. Jak je využít? Jak prožívat skutečnost, když se nic neděje? Tímto způsobem jsem rozjímal nad svým bytím.

Cítil jsem se poněkud zatížen poměrně velkou časovou mohutností, která se přede mnou nacházela, ale vnímal jsem chvilkami i téměř nepostřehnutelné vzrušení, když jsem si v mysli srovnával zážitky uplynulých dnů. Co jsem to prožil v hrách? Co jsem to zaslechl v hudbě, vyčetl v knihách? Byly to záblesky okamžiků pravdy nebo dokonce nějaké poznání? Nebo se jednalo jen o snůšku sebeklamů a vše bylo dílem štěstí a náhody? Byť jsem tyto dvě veličiny, tolik rozhodující o prožívané radosti, nechtěl nijak urazit, přál jsem si naučit se s nimi pracovat, připravit pro ně úrodné podmínky prostředí – snahou a usilováním (jak jinak) – a pak to nechat na nich. Děj se vůle Páně. Byl jsem pouhou nickou v rukách prozřetelnosti.

Představoval jsem si, že ono tajemství se skrývá v jemnosti detailu. Třeba když jsem psal tyto řádky: snažil jsem se zachytit slova, která byť téměř bytostně přicházela (z čehož jsem měl ohromnou radost), přesto se zdála velice opatrně nepostřehnutelná a musel jsem vynaložit jistou pracnost, abych je dostal na papír. Slova se chtěla sama od sebe uskutečnit – konkretizovat. Jen to nebylo samo sebou. Chtěl-li jsem zůstat věrný duchu tohoto dílka – tedy popsat prožívanou skutečnost, bez výmyslů, triků, tvůrčích fíglů a zkratek se dobrat zrnka pravdy, vyžadovala se ode mne výjimečná pozornost vnímavosti.

Vteřiny odklepávaly nezadržitelný tok času, zatímco jsem se hroužil do nádherných očí Průvodkyně Cestou, které vzbuzovaly příslib, že skrývají tajemství živoucí duše. Představovaly pro mne bránu k poznání toho, po čem jsem tolik toužil. Přál jsem si navázat kontakt s onou esencí, která mne již tak dlouho ujišťovala, že bych díky ní mohl procitnout a konečně prozřít. Hodlal jsem ji oslovit, ale tak aby to skutečně bylo opravdové a ne jen nějaké povrchní pozdravení. Ani jsem se tolik nebránil tomu, když by to bylo vtipné, pokud by smysl vystihoval skutečnou podstatu, a ne pouze nezúčastněné klišé, které se opakuje tolikrát, až omrzí. Byl tu však jeden obrovský problém – nic mne nenapadalo.

Vydal jsem se tedy cestou neutrálního ticha, které snad nemohlo ublížit, pomineme-li téměř nekonečně zatěžující a ubíjející nudu. Musel jsem ovšem brzdit poměrně značně rozjeté fantazie, jež balancovaly (tančily) na hranicích našeho vztahu, které jsem nemohl překročit. I tak mě ale velmi vzrušovalo dotýkat se v představách oné zdi, když fyzický dotyk nebyl možný. „Break the wall!“ dunělo mi v hlavě a můj vnitřní cenzor, tenhle šotek, jenž mi zabraňoval v opravdovém prožívání chvíle, měl plné ruce práce, aby rozbouřené city nějak ukočíroval.

Šlo o to, využít nabízenou příležitost chvíle. Sice nespěchat, zůstávat trpělivý a počkat si, ale také nelelkovat, neboť ta hodina byla přeci jen trochu krátká, a navíc mi v současné situaci musela vystačit na dlouhých patnáct dnů. Nebyl jsem nervózní, jen trochu rozmrzelý. Ach, Pane! Proč jen jsem byl tak neskutečně tupý, zůstával prázdný a nedokázal zhola nic vymyslet, o čem bychom se mohli bavit?

Průvodkyně řekla, že si již díky delší době, po kterou k ní docházím, mohu dovolit mluvit o mnohém – dalo by se snad říct že o čemkoliv. Ať je to sebevětší pitomost či banálnost, jen ať se ale mluví. Třeba z toho něco vyplyne. To byl ten její trik? Pardon, chtěl jsem říct metoda. Od jednoduchého se dostat k zajímavému. Hm, to není špatná cesta. Minimálně to docela dobře znělo. Ale prosil jsem, aby pochopila ona mě. Chtěl jsem ji oslovit takovou, jaká skutečně byla. Tam uvnitř. V krajinách vnitřního prožívání, za těma nádhernýma očima, v jejích snech. Moc troufalé? Zřejmě jsem se nechal unést. Jenže já v ní věřil. Věřil jsem, že mne nezradí. Že se nelekne a neuteče. Že mi bude naslouchat, protože najednou jsem skutečně měl co říct.

Lačnil jsem po skutečnostech, které mi byly nedostupné. Mé nároky byly příliš veliké, a tak již v jejich podstatě kotvilo, že nemohly dojít naplnění. Ale byl bych to pak já, kdybych z nich slevil? Prostě mě nebavilo ukájet se na laciných tužbách, zbůhdarma pouze přežívat, odhalit prostý a jednoduchý smysl života – toho se urputně držet, kašlat na jakoukoliv změnu, jen se přizpůsobovat a vůbec se nevyvíjet. Byla to právě má nereálná přání, která mne hnala dál. Samozřejmě, že tento způsob žití byl bez radostí vyjma vzácných chvilek, kdy se něco povedlo. Možná snad ale potom ta radost byla o mnoho větší, nemyslíš čtenáři?

Jenže bytí na tomto světě radostné prostě není. Provází jej bezmoc, jakkoliv ovlivnit to důležité, na čem opravdu záleží. Nebyl jsem pánem svého osudu, nebyl jsem ani člověkem na svém místě (což z pozorování možné je). Jediné, co jsem mohl, bylo modlit se k Pánu, aby vedl mé kroky směrem, který On uzná za vhodný.

Vypozoroval jsem jednu zákonitou skutečnost. A sice, když si moje rozjetá fantazie představovala něco, co by mohlo být, ale nebylo, tak (vyjma ataky – kdy se fantastické představy, alespoň v mém prožívání událostí, opravdu děly) se to nikdy nestalo. Takže Průvodkyně mohla být zcela klidná, neb podle této teorie by se přede mnou nikdy neodhalila. Tolik jsem si totiž přál spatřit a dotknout se její nahoty. Ani ne tak fyzické (o které jsem, přiznal jsem si, při našich setkáních dost často snil, a která musela být neuvěřitelně oblažující), jako spíš jsem toužil po tom Průvodkyni skutečně poznat. Pochopit její existenci a nazřít její skutečné prožívání. Velmi mne přitahovala. Cítil jsem se s ní tolik živý a přesto klidný, protože se vždy jednalo pro mne o jeden z vrcholů týdne, takže jsem si hodinku přítomnosti u ní prostě užíval a bylo mi dobře.

Ovšem jaro nebylo pro mne jarem bez blankytně modrých očí. Plahočil jsem se světem bez skutečných radostí, pozoroval dění, ale nebyl jsem schopen účasti na něm. Potřeboval jsem sdílet, potřeboval jsem vidět obraz vlastní duše v srdci druhého člověka. Jenže nikoho spřízněného jsem ve svém životě neměl. Nechápal jsem bytí, které na mne vršilo jen povinnosti a povrchní setkání bez skutečného porozumění.

Ozvala se mi Kamarádka. Měl jsem z toho velkou radost. Dvakrát jsme si vyrazili. Bylo to fajn, ale postrádalo to hloubku. Našim setkáváním chyběl odlesk opravdovosti, který jsem měl možnost ve šťastnějších obdobích prožívat s Dívkou s blankytně modrýma očima. S láskou jsem na naše chvíle vzpomínal. Když jsem ji střetl, měl jsem vždy pocit, že je to to pravé, po čem toužím. Že nic víc vlastně nepotřebuji. Jasnost její přirozenosti mi osvětlovala dny a večery. Bývala mi ohromnou inspirací, studnou chuti žít, v její přítomnosti dostávaly pojmy obsah a zřetelnou podobu. Nelitoval jsem ani jediné chvilky, kterou jsem s ní prožil. Až na …

… až na ono proklaté Velikonoční pondělí. Musel jsem mít v sobě kus antikrista, když v Den slávy Boží jsem se dopustil tak ohavného hříchu. Moc to Dívce v onen den slušelo. Byla kouzelná. Dokonce našla odvahu svěřit se mi důvěrně s událostmi, které prožívala. Věřila, že bych jí neublížil. A já? Já ji, jak Jidáš kdysi Pána zradil. Urazil jsem ji a zklamal její důvěru. Měl jsem ji jako opravdový přítel podpořit v důležitých rozhodnutích, do kterých ji okolnosti onehdy tlačily. Měl jsem ji ujistit, že to všechno bude zase dobré, že spolu to nějak zvládneme. Měl jsem jí být skálou, o kterou by se mohla opřít, odrazit se k novému životu. Ale já? Já ji chtěl k té skále připoutat, tak jako kdysi Zeus Prométhea. Nechal jsem se unést chtíčem a vlastním sobectvím. Nebral jsem ohledy na její city, na to, co prožívala. Chtěl jsem ji mít pro sebe. Zprznil jsem naše přátelství a s naprosto nulovou empatií vyřkl hnusné věty.

Dívce jsem ublížil. Ani si nemohla představit, jak mne to teď mrzelo, jak jsem chtěl vše vzít zpět. Chápal jsem, že nemohla ani nejupřímnější omluva odčinit mou hanbu. Prosil jsem, jestli by mi mohla odpustit. Nemohl jsem doufat, že bych došel u ní milosti, ale věřil v její čistou a přímou povahu. Bylo mi jasné, že už mě nechtěla nikdy vidět. Chtěl jsem ji však poprosit, aby nevzpomínala na mne ve zlém. Jestli někdy cítila radost v mé přítomnosti a já věřil, že ano, protože jsem si nedovedl představit, že by tahle energie a sympatie nebyla vzájemná, aby zůstala u ní. Dobrého bylo na světě pohříchu málo. Já si byl jistý, že chvíle s Dívkou strávené k nim patřily. Moc jsem jí přál, aby byla šťastna. Ať v tom válci všednodennosti, který tak drtí, dokáže najít zrnko skutečného prožívání. Věřil jsem, že se jí to povede. Věřil jsem, že najde cestu. Věřil jsem v Dívku s blankytně modrýma očima.

 

Čtvrtek 18. února

O čtvrteční ráno se Tomáš chystal vyrazit k druhému opravnému termínu zkoušky z předmětu, který si zapsal na Strojní fakultě ČVUT v rámci svého celoživotního vzdělávání. Pečlivě si s sebou sbalil věci na zkoušku: poznámky ze studia, jednotlivá cvičení, poznámky z předchozích dvou neúspěšných pokusů, doporučenou studijní literaturu a almanach Gymnázia Jana Nerudy (střední školy, na které studoval). Náhle se mu kdesi v hlavě vyklubal pocit ochromující nejistoty. Bylo mu jasné, že ho čeká výjimečný den, ale měl z něj spíše strach, protože bylo nad jeho síly představit si, co všechno mu přijde do cesty. Raději neponechal nic náhodě a pro jistotu si přibalil i zdravotnickou kartu, kterou si nedávno vyzvedl u praktického lékaře, neboť se stěhoval z Dejvic do Kyjí, kde si již našel novou obvoďačku. Snažil se všemi silami se svým strachem bojovat a jako jediné východisko mu svitlo, že do toho musí vletět prostě po hlavě a nezabývat se myšlenkami, jak to s ním skončí. Nemohl si být ani jistý, zda se večer vrátí domů – jestli třeba někam neodcestuje nebo neuteče a vzpomněl si, jak během své první ataky třídil knihovnu, když ještě bydlel u rodičů. Vyskládal tehdy z polic, které měl u sebe v pokoji, knížky a rozdělil je na hromádku těch, které se mu líbily, a na hromádku, která se mu nelíbila. Tu nelibou hromádku poté počůral a navrch přibodl kapesním nožem lístek se vzkazem:

Albert Einstein chce zabít Napoleona!

Nyní vyskládal na jídelní stůl knihy, které byly v daném momentě pro něj důležité a na vrchol pyramidy umístil tubovou krabičku léku Depakine, z níž si neopomněl zobnout. Pak vytáhl ze skříně černou koženou bundu s americkou vlajkou na zádech a cítil se konečně připraven vykročit vstříc střetu s realitou. Svezl se autobusem na zastávku Lehovec, odkud pokračoval tramvají číslo dvacet pět do Dejvic.

Usedl do pravé řady na první sedačku, která jela po směru jízdy. Tramvaj se rozjela. Spolu s Tomem projela Vysočany, Libeň, Maniny, až v Holešovicích u sv. Antonína si pustil F. Topola – hudebníka a básníka, který se na kostel sv. Antonína během svého holešovického pobytu velmi upínal. Posílen k cestě přes prokletou Letnou (protože právě na Letenské pláni stával stadion fotbalové Slavie, než jej nacisti při svém úprku z Prahy zapálili, a když byl znovu postaven, tak komunisti zbořili a Slavii zrušili – zabít ji však nedokázali), otevřel okénko tramvaje, vyklonil se z něj a dvakrát udeřil pěstí do kapoty, aby vůz, ve kterém jel, urychlil. Když projížděl kolem fotbalového stadionu Sparty, vystrčil ze stejného okénka mobil, na kterém na plnou hlasitost pustil hymnu vršovické Slavie. Dojel na Hradčanskou, přestoupil na tramvaj číslo osm a pod vlivem čteného slova, které mu zrovna hrálo ve sluchátku, a s myšlenkou, že archetypy biblických postav nikdy neumírají, odeslal kamarádovi z gymnaziálního ročníku, kterého jednou potkal v metru, jak agituje pro výstavbu tunelu pro rychlodráhu na letiště, na mobil: „Zdravím Štěpáne … jestli chceme jet trojkolkou, je třeba vzbudit Izáka … na druhou stranu ale nemusíme nikam spěchat, že?“ Tomáš vystoupil na Vítězném náměstí.

Vzpomněl si, že má v kapse stále ještě Karla IV. a rozhodl se směnit jej ve vestibulu metra za cigarety. Před trafikou potkal svého spolužáka z gymnázia a přítele Martina – trojnásobného mistra republiky v trojskoku. „Rychle, běž na Duklu!“ přikázal mu, protože cítil, že čas do zkoušky se krátí a v hlavě mu již vyvstával program nadcházejících chvil. „Proč?“ zeptal se se svým vždy vysmátým výrazem Martin. „Prostě spěchej, nemáme času nazbyt.“ Tom ve svých myšlenkách cestoval v čase a v jeho představách každá vteřina v přítomnosti znamenala minuty, ne-li hodiny v čase minulém. Tahle bláznivá představa byla založena na předpokladu, že minulost sice nelze změnit, ale je možné ji vyřešit. Protože se minulost stále opakuje, lze ji prožívat znovu a znovu v přítomnosti. Metafyzický zákon tohoto bludu ovšem určoval zkracování časových intervalů při každém dalším opakování události. Muselo se tedy spěchat, protože jestli v minulosti např. nějaká bitva trvala několik hodin, v přítomnosti se ten samý obraz odehrál za pár minut (záleželo na tom, jak stará událost byla - jak hluboko v minulosti se stala). Tom se řídil touto svou intuicí, ale při vnímání výjimečnosti dne toho chtěl vyřešit co nejvíc – dojít v minulosti co nejdál. Nic nechápajícího Martina opustil a šel si zakouřit před Generální štáb armády České republiky, který opět, jak jinak, bránil svými zády. Pak se rozhodl, že k vysokým školám obejde kolečko po Kulaťáku. Zastavil se před cukrárnou, kde v blahé paměti kupoval dort pro svého nadřízeného k příležitosti oslavy jeho čtyřicetin. Postavil se zrovna na místo, kde mu chladná voda z tajícího sněhu padající z děravého okapu smáčela vlasy a mrazivě stékala až na záda. Vydržel zde po dobu další cigarety.

Náhle si uvědomil, že má u sebe spoustu věcí, které vlastně nepotřebuje. Postoupil k autobusové zastávce nočních spojů a na přilehlou lavičku vyskládal karty ze své portmonky od Českého rozhlasu, ve které nosí doklady. Občanku a řidičák si schoval, ale vše ostatní včetně slevových kupónů a karet nejrůznějších druhů, oprávnění k řízení firemních vozidel, zbylých drobných a dokonce i klíčů, které měl v kapse (až na jeden, jenž hrál důležitou roli při jeho minulé atace – ten si ponechal), zanechal na lavičce a zbaven břemene odcházel mnohem lehčeji, aby dokončil okruh.

Analogicky pokračoval ve zbavování se věcí, které ho zatěžovaly, i v kampusu vysokých škol.

U pouličních hodin, které jsou umístěny na vstupu do areálu, položil náramkové hodinky, které dostal darem od táty při své promoci. U fakulty Elektrotechnické odložil s myšlenkou na svého kolegu z Elektro oddělení v Energoprojektu onen ponechaný klíč. U vstupních dveří VŠCHT odložil krabičku sirek a postupoval k čelu obzoru – fakultě Stavební. Na mysl mu přišlo, že vlastně nepotřebuje ani osobní doklady, a tak před Stavební fakultou zanechal, při myšlence na spolužáka z gymnázia a přítele Pavla, řidičský průkaz spolu s benzínovým zapalovačem a o kus vedle před Teologickou fakultou průkaz občanský. Pak se vrátil na prostranství před Stavební fakultu a zavzpomínal na svou nešťastnou zamilovanost do spolužačky z gymnázia. Nechal hrát na lavičce z mobilu píseň Creep od Radiohead, poprosil kolemjdoucího, jestli by mu připálil, a šel se poklonit k pomníku parašutistů.

U pomníku spatřil smuteční svíčku. Neměl však již u sebe ani zapalovač ani sirky, aby ji zapálil. Nalezl ovšem v kapse své bundy křemínek, který si ráno vzal pro štěstí, a tak s myšlenkou na Silicon Valley, zálesácké rozdělávání ohně a židovské zvyklosti položil obřadně křemínek ke svíčce, před kterou rozprostřel americkou vlajku na své bundě. Postál minutu ticha u pomníku, oblékl si bundu a vracel se k lavičce, na které zanechal hrající mobil. Mobil však již na lavičce nenalezl (překvapivě). V Tomovi zuřil hněv. Nejen že mu spolužačku Petru vyfoukl její šéf z architektonického ateliéru, za kterého se loňské léto provdala, nyní byl nějakou podobnou stvůrou okraden i o mobil. Nenávist vůči architektům v něm byla v oné chvíli veliká. Vytáhl z kapsy sluchátka, která mu jako jediná z mobilu zbyla, začal s nimi točit jako s důtkami a rázoval si to směrem k fakultě architektury podívat se těm lumpům na zoubek.

Aby vyhledal viníka (nebo spíš jeho ducha), který mu způsobil ony dvě veliké křivdy, rozhodl se nalézt místnost 216. Trochu zmatečně bloumal po chodbách, stále točíc pomyslnými důtkami. Narazil na pána, který se ho zeptal, koho hledá. Tom měl již v hlavě poněkud zmatek ohledně českých příjmení. Každému přikládal symbolický význam (představoval si, že fonetika příjmení vystihuje lidský charakter, a že předurčuje člověka na určitou roli ve válce mezi dobrem a zlem), a proto s myšlenkou na technického ředitele Energoprojektu (o kterém nyní uvažoval jako o veliteli) odpověděl, že pana Vlčka. Tázající mu sdělil, že nikoho takového nezná, a tak Tom sklopíc uši přestal pátrat po zcizeném mobilu a konečně odešel ke Strojní fakultě podrobit se zkoušce.

Cca o hodinu později, než měl, dorazil na zkoušku. Zkoušející byl shovívavý a zadal Tomovi příklad na režim ohřevu vody ve varném reaktoru. Zadání doplnil radou: „Nespěchejte a zkuste psát vše, co vás k uvedenému zadání napadá.“ Zjevně ho chtěl povzbudit a dopřát mu, aby zkoušku složil. Tom se podepsal jako Tomáš Strouhal a začal své řešení rozepisováním Newtonova zákona o přestupu tepla s vysvětlením všech uvedených veličin tak, jak ho kdysi učili na jeho alma mater. Postupem času se ovšem řešení fyzikálního příkladu v jeho podání zvrtlo v jakousi esej či formu slohového cvičení, kdy dokonce „legráckoval“ s překlady cizích jmen (opět přikládal symbolické významy jednotlivým příjmením). Když dopsal na konec papíru formátu A4, měl pocit, že je se svou prací hotov (bez ohledu na to, že se k řešení ani nepřiblížil) a text uzavřel rovnicí E = mc3.

Při čekání na zkoušejícího, který mezitím propíral ostatní studenty účastnící se zkoušky, si všiml ulomeného rezavého šroubu zavěšeného z Tomovi neznámého důvodu na provázku visícím odkudsi shůry. Uvolnil ho z provázkového zajetí a rozhodl se jej využít. Když se vrátil zkoušející do učebny, odevzdal mu test a poprosil ho, jestli by si během doby, kdy bude opravovat, mohl odskočit na kávu. Vytáhl z brašny švýcarský nůž (vánoční dárek od dědy) a odkvapil. V areálu kampusu vyhledal telefonní budku, do automatu vhodil šroubek a snad jako by byl v matrixu, vytočil 0216. Posléze zavěsil. Vrátil se na fakultu k automatu na kafe, neměl už ovšem u sebe ani korunu. Vložil tedy do výdejového místa automatu švýcarský nůž a všiml si, že automat přijímá i bankovky. Karla IV. sice již u sebe neměl, ale jeho zbytky v podobě rozkouřeného balíčku cigaret stále ještě nahmatával v kapse. Při myšlenkách na bankovky vyšší hodnoty mu v hlavě zaznělo říkadlo: „Jan Ámos Komenský skáče z okna na ženský, …“ Vzpomněl si na Denisu. Podíval se, kde je nejbližší okno, otevřel jej a vyskočil z výšky zhruba dvou metrů. Při letu mu proběhla hlavou myšlenka na Gabčíka s Kubišem a při dopadu na trávou pokrytý svažující se udusaný povrch myšlenka na Černobyl. Z jeho úst vyhrklo: „Kurva, drát!“

Tom se vrátil do učebny, kde si ho posléze zkoušející zavolal, že již opravil jeho test. Zkoušející byl poněkud rozladěn. Trochu suše mu sdělil, že samozřejmě ve zkoušce neobstál, ale pozastavil se nad stylem, kterým svého neúspěchu dosáhl: „No, pane Rieb, já nevím, jestli to je od vás nějaká vzpoura …“ „Ne, to ne, já jsem se jen prostě potřeboval vypsat z toho, co se mi honí hlavou. Přeci se vám již muselo stát, že student i na třetí pokus ve zkoušce pohořel.“ „To sice ano, ale ne takovýmto způsobem.“ Ještě chvíli spolu Tomovo řešení příkladu rozebírali a pak se dohadovali o známce. Při neúspěšném pokusu se do systému u studenta zapisuje známka F (Failed). Tomáš poprosil, zda by mohl dostat známku G (Gravity), ale to pochopitelně systém neumí. Sbalil tedy do brašny svůj výtvor, rozloučil se se zkoušejícím a s mnoha rozporuplnými pocity v duši opustil budovu fakulty.

Ve svém řešení úlohy zabrousil i do jiných odvětví fyziky, než která se týkala předmětu, ze kterého skládal zkoušku, a tak si usmyslel, že půjde svůj test ukázat na katedru teoretické fyziky na svou alma mater do Troji. Byl krásný den a Tom nikam nespěchal. Rozhodl se tedy jít pěšky. Před fakultou poprosil studenta o dávku, což znamenalo, že ho zažádal, jestli by mu připálil.

Ve středu totiž v práci překládal do angličtiny jeden dokument a slovo „dose“ upravoval ve spellchecku, takže jej nyní měl v hlavě. Obešel si vítězné kolečko kolem Národní technické knihovny a vyrazil směrem k řece.

Absolutně uvolněně cílil k ulici Jugoslávských Partyzánů a mířil směrem k restauraci U Topolů, kam občas chodíval na oběd, dokud ještě bydlel na Podbabě. Sice již měl docela hlad, ale byl zde stále problém s tím, že neměl u sebe žádné peníze. Stočil proto svůj směr u pomníku sovětského osvoboditele Prahy do přilehlého parku, kde skupinku bezdomovců požádal o další dávku. Za jejich štědrost je odměnil dvěma cigaretami a štrádoval si to dále směrem k bubenečské nemocnici. Došel až na Nádraží Bubeneč a s myšlenkou na A. Einsteina se pokusil zkrátit si cestu do Holešovic vlakem. Přestože již vlaky na Nádraží Bubeneč nestaví, čekal Tom trpělivě na perónu. Posléze zpovzdáli zahoukala lokomotiva a Tomáš vyběhl na bývalé nástupiště u třetí koleje a pokusil se vlak stopnout. Překvapivě se mu dostalo od strojvůdce odezvy jen v podobě dalšího zatroubení a byl tedy nucen pokračovat ve své cestě dále po svých.

Bylo mu jasné, že bude muset projít Stromovkou a rozhodl se do ní vstoupit branou kolem ruské ambasády. Na cestu kolem Putina se však cítil velmi vysláblý (vždyť od ranní snídaně nic nejedl), a tak se ještě zastavil Na Slamníku, kde sehrál scénku s výčepním: „Prosim vás, tohle bude hrozně trapné, ale já nemám u sebe žádné peníze. Myslíte, že kdybych vám tu nechal bundu,“ tázal se sundávaje si svou koženku, „že byste mi dal něco k jídlu a pití?“ „No, mladej, bundu si raději nech a já ti obětuju jednu desítku.“ Tom vděčně usedl k mladému páru, slečnu poprosil o dávku a usrkával vyžebrané pivo. Když dopil, zanechal bundu na místě, kde seděl, a osvěžen, posílen a zbaven zátěže kůže a kompromitující vlajky prošel kolem ambasády pod dozorem kremelského vládce, který na něj hleděl z nástěnky, a již z plných plic nasával čerstvý vzdoušek parku ve Stromovce.

Chtěl projít kolem restaurace Vozovna, jenže se k ní přikradl seshora a byl tedy nucen projít přes dvorek. U dřevěného zábradlí si vzpomněl na sokolské: „Přeskoč, přelez, hlavně nepodlézej!“ a zábradlí obkročmo překročil. Na mysl mu přišly zážitky z tenisového mládí a zamířil k řece, aby se podél ní dostal k místu, kde před povodněmi stály kurty Olympu Praha. Během cesty Stromovkou potkával trénující sportovce (zřejmě z pražské Dukly), jak vyklusávají. Inspirován jimi dal se také do běhu, až dorazil k místům, kam chtěl dojít. V tenisovém areálu jiného klubu – Oázy Praha (u Pankráce) – si Tom kupuje tenisové boty, a tak když nad parkovištěm uviděl reklamu na sportovní obuv, bral to jako jasné znamení. V hlavě se mu pražské tenisové kluby trochu popletly a spojil si Olymp a Oázu do jednoho celku. Zeptal se hlídače, jestli neví, kde je tu Oáza Praha, a když se mu dostalo zamítavé odpovědi, dobelhal se ke sportovní hale na Výstaviště, kde poprosil nepřátelskou fanynku o dávku a před VIP vchodem vypouštěl kouř k nebesům a myslel na I. Hlinku.

Symbolicky si odpočinul a zamířil holešovickými uličkami k trati, ke které chtěl seskočit. Trochu se zarazil. Přeci jen to byla docela výška. Odvaha nepatří mezi Tomovy přednosti. Bylo mu však jasné, že seskok přesně zapadal do tohoto bláznivého dne, kdy procházel svou cestu přímo, bez žádných švindlů, obchůzek či výkrutů. Šlo o to překonat se. „Trasumanar“ mu přišlo na mysl. Sebral zbytky své nebojácnosti, pokrčil se v kolenou a odrazil. Let nebyl dlouhý, jen dopad poněkud tvrdší. Nezbylo však než zapomenout na bolest, zvednout se a pokračovat. Ale potřeboval se před cestou přes řeku ještě trochu posilnit, takže zavítal do hospody Na Kovárně, kde poprosil pana vrchního, jestli by mu pustil Tři Sestry. Vrchní se tvářil poněkud nedůvěřivě: „Takže vy si nic nedáte a přišel jste jen kouřit a poslechnout si Tři Sestry?“ „Přesně tak!“ prohlásil nebojácně Tom a poprosil o dávku. Ale kupodivu ho z hospody nevyrazili a s hudbou i s připálením mu bylo vyhověno.

Z hospody si to namířil po tramvajových kolejích přes Trojský most, za kterým uhnul doprava a mířil k areálu kateder. Zasáhla ho vlna dojímavé melancholie, a tak seskočil z cesty k řece a pokračoval po trávě a skrz houští po břehu proti proudu. Hladina řeky byla poklidná, sluneční paprsky se třpytily na vlnkách, které ubíhaly jedna za druhou. Tom prožíval krásnou chvíli. Onen klid se rozlil i do jeho rozjitřené duše. Nalezl zpět svou ztracenou vyrovnanost a jistotu a již se nebál čelit, jak se zdálo, nikdy nekončícímu dobrodružství. Pocítil, že je na únorový den nezvykle teplo, a tak nejprve zanechal v trávě svou obuv a posléze odložil i ponožky a pokračoval travičkou bosky. U mostu Barikádníků natrefil na hrající si chlapce (už měl zase chuť na cigaretu): „Čau kluci, kouříte?“ „Ne.“ „To je dobře, tak to raděj nikdy nedělejte.“ Vyhledal místečko na břehu, kam občas chodíval odpočívat mezi přednáškami a skládat básničky pro Ivanku. Velmi zřetelně vnímal tepot vlastní krve a přišlo mu jako skvělý nápad začít si máchat nohy v chladivé Vltavě. Hlavou se mu honily myšlenky na výstavbu nové elektrárny v Íránu, zaskočil do vedlejšího Iráku a v čase do starověké Mezopotámie. V duchu si přehrával příběh o Gilgamešovi. Chtěl nalézti život.

Docela poblázněn se pokusil při vstupu na akademickou půdu vyhledat pana Semeráka – vedoucího katedry teoretické fyziky, ale jakýsi pán na chodbě mu odpověděl, že se musí zeptat na vrátnici. Tam se pro změnu zkusil doptat na pana Heyrovského – oponenta jeho bakalářské práce, který mu výtvor svého času a neblahé paměti označil za plagiát. Ale i pan vrátný při pohledu na Toma, který byl bos a jen v tričku (v únoru!), s ním nechtěl nic vyřizovat a odbyl ho větou, že v budově je prý mnoho institucí, a že si návštěvu bude muset zařídit sám. Vzpomínal tedy na študácká léta a přemýšlel, ve kterém že patře býval Ústav teoretické fyziky. Prohlížel si výstavku věnovanou historii tohoto ústavu, která se zrovna nacházela v přízemí, a u jakýchsi rovnic pole ho zaujal index šest, který se v rovnicích vyskytoval podezřele často. Přešel k výtahu a pokusil se vyjet do šestého patra. Výtah se ovšem na své cestě zastavil, a když se jej Tomovi nepovedlo rozjet, zvedl pohotovostní sluchátko, vytočil 0216 a toto číslo uložil do paměti. Když ani to nepomohlo, usedl ve výtahu na podlahu, z brašny vytáhl almanach GJN a začal si číst Dopis, který nebyl odeslán od svého bývalého profesora biologie L. Nováka, který již před časem k Tomovu velkému smutku zemřel. Po chvilce, za kterou ani nestihl dočíst, se výtah rozjel, ovšem směrem dolů. Byl již připraven vystoupit, ale výtah zastavil a dveře se neotevřely. Navíc zhaslo světlo. Zpola zmatený a zpola vyděšený hrdina tohoto příběhu znovu usedl na podlahu výtahu a čekal bezbranně na svůj další osud. Nakonec si ho přivolal jakýsi doktorand do třetího patra a Tom se na něj vrhl jak na spasitele. Nabízel mu sluchátka i flashku se slovy: „… jen když mě necháte už konečně bejt, jen když už to všechno skončí!“ „Co se to tu pořádá za akci?“ zeptal se pobaveně doktorand, ale dary přezíravě odmítl. Tom se rozhodl pokračovat vzhůru po schodišti (výtahům už nevěřil ani za mák). Nedošel však ani do šestého patra, když v tom stanul před Ústavem jaderné fyziky. Náhle měl pocit, že dobrodružství s teoretiky bylo již dost, a že přeci jen jsou trochu jiná liga než on. Zkusil vzít za dveře ÚJF, ale shledal, že jsou zamčené, jen na nich visela pozvánka na seminář o haváriích na jaderných elektrárnách, kde měla přednášet mimo jiných i D. Drábová. Vytáhl tedy A-čtyřku, kterou popsal při zkoušce na Strojárně a spolu se samsungovskými sluchátky ji zanechal před dveřmi. Na nic dalšího se již neohlížel a seběhl do vestibulu budovy.

O kousek vedle kantýny neboli občerstvení, kam chodívají profesoři, doktorandi a někteří studenti na oběd, stála v květináči zasazená palma. Vzpomněl si na pizzerii La Palma na Palmovce, kam občas zajdou poobědvat s kolegy z práce, a usedl na kovovou židli u stolečku umístěného poblíž. Vytáhl opět almanach GJN a dočítal rozečtený Dopis, který nebyl odeslán. Náhle si všiml gramatické chyby, nalezl tužku a chybu v textu opravil. Almanach se založenou tužkou na místě opravy pak zanechal na stolečku a odešel opačným vchodem, než kterým do budovy vstoupil.

Zamířil si to k objektu katedry optiky, kam kdysi docházel na stáž po dobu dvou semestrů. Před budovou potkal kuřáka, kterého poprosil o dávku, ale fakultní zaměstnanec si zřejmě myslel, že Tom je nějaký feťák a s vyděšeným pohledem mu odmítl připálit. Pokračoval k budově katedry astronomie, kde vychodil své magisterské studium. Vyběhl do prvního patra s myšlenkou, že se pokusí vyhledat pana Meszárose – vedoucího své bakalářské i diplomové práce. V patře ho zarazila obrazovka, na které běžely slajdy z jakési přednášky. Usedl na kanape umístěné proti obrazovce a začal prezentaci sledovat. Přednáška byla zaměřena na galaktické objekty, které lze na obloze pozorovat. Časem byla jedna z galaxií rozebírána podrobněji a byla ukázána oblast, kde dochází ke zrodu nové hvězdy. Tomovi zazněl hlavou úryvek slávistické hymny: „… na nebi hvězda vychází, jdeme dál a nic nás nesrazí, všechno to, v co jsme kdy věřili, stane se a to už za chvíli …“ Náhle mu bylo jasné, že v Troji již nemá co pohledávat, a že jeho další cesta vede přes vršovický Eden.

Zajímavé bylo, že po uznání porážky od teoretických fyziků pocítil opět jistotu a nevyhnutelnou předurčenost své cesty. Dokonce se mu zdálo, že ho snad řídí nějaký skrytý operátor tahající v pozadí za nitky dění. Nemoc působila poněkud proti jeho přirozenosti, poněvadž v běžném životě o sobě dost často pochyboval a dokázala ho rozhodit sebemenší maličkost, jako třeba když nepochytil klíčovou pointu u filmu, jenž sledoval spolu s přáteli, kteří mu nakonec pointu prozradili, nebo když podle názvu ulic nedokázal na mapě poznat, o kterou pražskou čtvrť v centru se jedná. Nyní v sobě nevnímal sebemenší smítko pochybnosti. „Nějak moc se pozoruješ“ řekl si, když opouštěl areál kateder, aby naplnil, jak se zdálo, předem stanovený plán.

Vzhledem k tomu, kam měl namířeno, začal se zabývat hledáním souvislosti mezi 1. světovou válkou – konkrétně bitvou o Gallipoli – a zájezdem mužstva AFK Vršovice do Austrálie, po kterém zbylo vršovickým nové jméno (AFK Bohemians) a klokan ve znaku. „Tohle určitě ještě nikoho nenapadlo“ brumlal si pod rašícím strniskem. Zase byl hrdina, objevovatel skryté pravdy. „Co když vážně Churchill naléhal na Beneše, aby poslal slávisty do Austrálie, protože chtěl odčinit bezpočet padlých Anzaců na březích tureckého poloostrova? A slávistům se tehdy nechtělo, tak jelo AFK.“ Už se viděl, jak bude oslavován a odměňován za tento „velkolepý“ historický objev. Propadal se hloubš a hloubš ve svém bludu, marně se snažíc navázat zpět kontakt se skutečností.

Unaven, stále bosky doběhl autobus, který jel na Nádraží Holešovice. Přestoupil na metro - chtěl dojet na Muzeum a pokračovat do Vršovic. I na Toma v jeho manickém stavu mu však plán přišel dost šílený, takže na stanici Florenc přestoupil na linku B a rád by jel za svým synkem. U zastávky Invalidovna si však uvědomil, že není na onen den s Denisou domluven, aby přišli na návštěvu, a že ani nemá u sebe klíče, aby se dostal domů. Přemýšlel, co by udělal, a nenapadlo ho nic lepšího než zkontaktovat své kamarády, protože za rodiči do Počernic se mu nechtělo. Neměl již však u sebe ani zcizený mobil, takže si z nouze usmyslel, že zamíří na Újezd – do končin, kam chodil na gymnázium, a bude doufat, že potká někoho, kdo by ho dovedl k Jonáškovi.

Přestoupil na tramvaj mířící do centra, jenže ta měla výluku a končila znovu na Florenci. Takže Tom vlezl zpátky do metra, aby dojel na Národní Třídu a osvěžil si své vzpomínky na cesty do školy, kdy chodíval od metra pěšky.

Bývaly to šťastné chvíle jeho života. Nebo alespoň jako takové zůstávají v paměti, když čas již dávno odvál marné přítomnosti a zůstává nálada slunečného jitra prosycená vlahým větříkem od řeky. Chvíle, kdy možnosti zůstávají otevřené. Možná trochu schází náplň a převažuje touha po smyslu, ale kouzelné na tom je, že přijít může cokoli.

Na rohu Spálené ulice poprosil kouřící dámy o dávku a neohroženě se s cigaretou postavil do křižovatky s ulicí Národní na místo, kde v devětaosmdesátém mlátili SNBáci studenty. Připadal si nyní již jako opravdový hrdina, který brání studentskou demonstraci proti policejnímu kordonu, brání demokracii proti komunismu, brání Slavii proti Spartě, myslel na nezabitého Martina Šmída, trochu se mu draly slzy do očí. Snažil se skórovat již v dávno prohraném boji – chtěl se vyrovnat svým vrstevníkům, být s nimi v kontaktu tak, aby to fungovalo. Vůbec si neuvědomoval, že na to jde trochu divně. Doufal, že to, co zrovna prožívá, lidi pochopí a budou obdivovat.

Když vykouřil nejhrdinnější cigaretu svého života, pokračoval cestou skrz průchod s pomníkem sedmnáctého listopadu, kam se o výročích Sametové revoluce nikdy nedokázal skrz davy probojovat. Nyní tu nepotkal ani živáčka, přesto se mu pietou sevřelo srdce v hrudi. Směřoval dále k Národnímu divadlu, ale po chodníku se dostal do jakéhosi staveniště, které bylo rozmístěno zřejmě kolem fasády opravované budovy. Zkusil se prosmýknout skrz drátěný plot, ale jeho levá bosá noha zrovna došlápla na hřebík a nějaký fachman na něj shůry zakřičel: „Hej, kam se dereš?!“ Tom se ulekl a lehce pozměnil trasu. Utekl uličkou Mikulandská do Ostrovní, aby se na Národní vrátil zpět Voršilskou. Kolem Laterny Magiky pak dorazil skutečně k Národnímu divadlu, usedl na schody a zády bráníc České národní obrození hleděl na kavárnu Slavia.

Brzy se již začínalo smrákat a Tomovi byla trochu zima. Poprosil další kouřící dámu o dávku a cigaretu dokouřil na Střeleckém ostrově s výhledem na Janáčkovo nábřeží. Poté přeběhl Vítěznou ulici a již brouzdal po bahnité pláži Malostranského nábřeží. Kolem Sovových mlýnů prošel na Kampu, kde v parku zahlédl prohánět se dva bílé chrty. Považoval je za ztělesnění jakéhosi dobrého božstva či duchů a rozhodl se je ve snášející se tmě následovat. Dovedli ho až k Werichově vile. Poklonil se u pomníku J. Dobrovského a rázem mu bylo jasné, co má vykonat. Skrz malostranské uličky, všudypřítomné turisty a nastartovaně bouřící černé auťáky se protlačil k Zámkům zamilovaných, kde na jeden kýčovitý zámek se srdíčkem odložil svou flashku. Měl to pak již jen pár kroků ke zdi J. Lennona, ke které směřoval.

Přečetl si vzkazy, které pouliční „básníci“ zanechali na zdi a poprosil turistu o dávku. Byla to jeho poslední cigareta z krabky, kterou ráno směnil za Karla IV., a tak trochu symbolicky kouřil opřen o strom, za zády francouzskou ambasádu a při myšlence na Blanku z Valois měl pocit, že kruh se uzavírá. Aby přilil do ohně výjimečnosti oné chvíle, přistoupil k mladému stromku, čerstvě vedle zasazenému, rozepnul si poklopec a mladou ratolest pomočil. Odepnul si pásek (poslední koženou věc, kterou měl při sobě) a konečně zbaven veškerých břemen, která jej po celý den tížila, zanechal symbol násilí na místě svého aktu.

Potácel se dále kolem kostela Johanitů na Maltézské náměstí. V uličce Nebovidská došlo ke střetu Toma s nablýskaným černým fárem. Chtěl ukázat, že se nebojí, a ze svého směru neustoupil. Autu se vyhnul až v ulici Hellichova, kousek od svého bývalého gymnázia. Nechal projet ještě jedno auto za sebou, prošel okolo budovy školy a pokračoval po Karmelitské směrem k Tyršovu domu. Zabočil za ním do Všehrdovy, kde míjel pajzly, kam chodíval se spolužáky nasávat svá první piva, a mířil ke kavárně u divadla Na Prádle, což býval kdysi jakýsi kmenový podnik jeho třídy.

Hlavou se mu honily dvě výrazné vzpomínky, které se zde odehrály. Scéně při jeho první atace, kdy do sebe klopil jednoho panáka Jamesona za druhým, aniž by se to podepsalo na jeho opilosti a v mezidobí se snažil přemluvit Luboše ke vstupu do politiky, předcházela událost na maturitním večírku – úlet s Petrou.

Bylo to již v pokročilé zábavě. Všichni měli spoustu vypito. Petra začala obcházet s fixou a prosila, jestli by se jí spolužáci podepsali někam na tělo. Došla i k Tomovi. Vysvětlila mu své přání. Ukázal jí fixou mezi nohy. „Tak to snad radši půjdem ven, ne?“ pronesla koketně. Zapluli do přilehlého parčíku, kde Petra stáhla kalhotky. Tom se neudržel, vrhl se na ni a snad ve snaze ji znásilnit urval Petře knoflík z blůzy. Pak zakřičel spolužák a Tomův přítel Honza, že je čas platit útratu v kavárně. Petra odběhla. Tom se na Honzu neuvěřitelně naštval. „Jednou tě zbiju!“ zařval na něj, když ho míjel. Honza pak s Tomem až do jeho prvního pobytu v Bohnicích prakticky nemluvil.

„Tome! Tome!“ ozvalo se mu náhle za zády. Pavel ho konečně našel.

Lopotně se Tom později dozvěděl, že klíče a karty zanechané na lavičce Vítězného náměstí nalezla policie a po zkontaktování jeho rodiny ho prohlásila za nezvěstného, protože dovolat se mu nedalo a celý den nikdo z jeho blízkých nevěděl, kde se pohybuje. Pavel s ním zašel do kavárny Mlýnská, kam posléze dorazili Martin se svou přítelkou i Tomova sestra. Nechali ho najíst, zakouřit si, vypít malé pivo a po hrstce přátelské konverzace (na to, aby jim vyprávěl, co celý den prováděl, byly zážitky ještě příliš čerstvé) souhlasil, i když se dost cukal, aby ho odvezli do léčebny u sv. Kateřiny na příjem. Samotný převoz bylo také docela zajímavé dobrodružství, ale to až snad někdy příště.

 

Pro ty, kdo po mně přichází

Přišel jsem na to, že skutečně důležité je nesdělitelné. Nerad bych tvrdil, že talentovaní jedinci nedokáží krásno označit, jenže k tomu je zapotřebí jsoucno doopravdy uchopit a předat lze pak jen onen náznak, nikoli uchopení samo. Ukázal jsem Jí hvězdy na bezměsíčné noční obloze, ale když jsem chtěl povědět, co ve mně vyvolávají, jaký nezměrný prostor ve mně otevírají, tak slova nepřicházela. Zážitek je třeba prožít – jen skrze něj je možné, aby člověk někoho pravdivě nazřel a pochopil.

Odešla spát a já zůstal s nocí samoten a ponechán tichu. Právě z mlčení se zrodila slova tohoto dílka. Píši ti je nyní, milý čtenáři, se vší horoucností, kterou chovám v srdci. Miluj a předávej svou lásku těm, kteří přichází po tobě. To je to tajemství, veškerý smysl mé tvorby, pochodeň světla v dlaních generací, jenž rozzáří nadcházející temnoty. Snad mi již začínáš rozumět.

Poněkud rozteskněn, avšak s okázalou hrdostí cítím, že naše společná Cesta se již krátí a chýlí ke svému konci. Co zbývá vyslovit? Knížka nás provedla dvěma roky mého života. Co přinesly? Nyní je čas sklizně. Svážení plodů do stodol. Doba zaslouženého rozjímání, chvíle slavností a radovánek. Šťasten ve svém srdci, jsem pln nedočkavého očekávání, jak bude příběh pokračovat. Přál bych si, aby tomu tak bylo, neboť tu je klučina, který po mně přichází. Jeho cestu jsem však dosud nepřipravil. Dosud jsem nepředal tajemství otce synovi. Ach Pane, prosím, dopřej mi ještě pár let. Třeba už jen kvůli němu. Vždyť ho čeká ještě tolik překážek a blouznění v tmách – a nepřál bych mu svůj osud. Osud, který nevybíráme ani nezajišťujeme – je v rukách Pána, který dbá o věci mezi nebem a zemí a řídí naše kroky.

Znovu jsem procházel ulicemi Města a vnímal jeho ospale energický upocený rytmus. Holkám to zas jednou slušelo. Zvlněné hranice mezi lidmi se míjely bez výraznějšího zájmu jedněch či druhých.

Kráska, která voněla jak polní tráva, když se za rozbřesku kosí, přijala můj dárek. Měl jsem velkou radost, že je na světě další lidská bytost, která mne skutečně vnímá a není při rozhovoru zahleděna jen do sebe. Byl to neskutečně osvěžující a oblažující pocit, protože jsem věděl, co jsem do svých slov vložil a to, že se Kráska nelekla a neutekla ohromně posilovalo mé sebevědomí a ujistilo mě, že snad jsem ještě schopen oslovit duši, na které mi záleží.

Můžeš dumat nad tím, jak je možné, že měsíc je trochu vidět i při jeho úplném zatmění, nebo přijmeš skutečnost, že jednou z vlastností světla je jeho vlnová difrakce. Mohl jsem se trápit nad tím, jak je možné, že když mě má ráda, proč se mnou nechce žít, nebo smířit své srdce faktem, že se k sobě nehodíme. Bylo to těžké vstřebat, když byla tak krásná, přívětivá, neuvěřitelně sexy a její přítomnost mě přímo nadpozemsky vzrušovala a oblažovala moji duši. Jenže, co jsem mohl dělat? Jsoucno bylo, jaké bylo, a těžko bych horu přemístil z jednoho místa na jiné, které by se mi pro její přítomnost zdálo vhodnější. Umění spočívalo v tom, jak se radovat z bytí, které na mne naléhalo a vytvářelo události, z nichž jsem posléze žil.

A jak už jsem napsal: ono důležité nešlo ani vyslovit, natož pak ovlivnit. Bylo totiž nepředstavitelně mnoho okolností, které nebyly dílem mého ducha, a přesto mne formovaly a utvářely. Pocítil-li jsem ovšem k někomu důvěru, překonal strach a otevřel mu své srdce, pak bylo možné bavit se o skutečnostech, které mě opravdu zajímaly. Tím mi vše tak nějak samo od sebe přešlo do krve a stačilo již „jen“, aby nějaký ozvuk pravdy ve mně roznítil poznání a náhle bych procitl. Plně prožívajíc přítomnost, přijal bych a smířil se s vlastní minulostí, čímž bych podmínil budoucnost. A právě takovému okamžiku říkám svoboda – přijímající stav, nový začátek, chvíle, kdy se vybírá příští osud. Blažen, komu toto dopřáno jest, jde totiž o odlesk štěstí.

Mýlil jsem se však v představě kontaktu s jiným člověkem. Otevřít se druhému pro mne vždy znamenalo pojmout ho do své duše, snažit se do něj vcítit a vidět svět jeho očima. Měl jsem teorii, že právě tak se bytost, které si vážím, může do mne otisknout a zanechat svou stopu. Průvodkyně Cestou mě ovšem opravila, že mnohem lepší je soustředit se na své vlastní pocity, které ve mně druhý vyvolává, snažit se vnímat, jak působí. Pak teprve je umožněn kontakt, kdy dvě osobnosti vstupují do hry já – ty a pole působnosti se otevírá prožitkům, událostem a vzájemnému sdílení.

Byli jsme v myšlenkách blízko, ale přesto daleko od sebe. Dělila nás moje pohodlnost a lenivá povaha. Jak jsem tuto svou vlastnost proklínal. Na víc jsem se ovšem nezmohl.

A tak stoupaje žebříkem soucitu se sebou samým,

dospěl jsem k řetězu Ticha,

kde touhy vymizely

a otázek již nebylo

třeba.

Autor Hrom, 02.08.2022
Přečteno 38x
Tipy 1
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

škoda, žes to nerozdělil na víc částí... začetla jsem se, baví mě to... a asi je to opravdu moc dobré, ale obávám se, že to nakonec nedočtu, protože jak mi to zmizí z očí, tak se k tomu jak se znám nevrátím... není to stejné jako s knihou do které si vložím záložku...

02.08.2022 15:42:56 | Sonador

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí