Až na dno - Kapitola 4

Maxine

Opět je to jeden z těch horkých, dusivých večerů, kdy vzduch visí těžce mezi palmami a slaná vůně moře se mísí s pachem potu a parfémů v klubu na pláži. Skláním hlavu nad skleničkou, která už dávno není první ani druhá. Po rozchodu jsem pořád tak trochu mimo - hlavu mám plnou vzpomínek a pořád si nedokážu uvědomit, kdy se to tak zvrtlo? 

Měla jsem zůstat doma, číst knihu nebo spát, ale místo toho jsem byla s Ness a snažila se - dle jejích slov - „odvázat".

A právě tady jsem ho uviděla.

Stojícího u baru se skleničkou v ruce a konverzovat s kamarádem, ale přesto působil, jako by byl úplně mimo svět kolem. Hnědé vlasy mu jemně padaly do čela, a pod nimi se rýsovala lehká vráska, která mu dodávala zralý, soustředěný výraz. Pečlivě upravené vousy mu rámovaly obličej a vytvářely kombinaci přívětivosti a tajemného půvabu. Nebyl to žádný kulturista, ale pod černým trikem, které mu pěkně obepínalo paže, jsem tušila vyrýsované svaly. Nebyl to jen kluk jako každý druhý v místnosti. Byl to muž ve středním věku a já si uměla sama sebe velmi živě představit v jeho náruči. Ruce měl volně zasunuté v kapsách kalhot a jeho postoj vyzařoval uvolněně, klidně a sebejistě. Bylo v něm cosi, co mě okamžitě přitahovalo, něco neuchopitelného, co jsem nedokázala pojmenovat.

A já jsem věděla, že ho musím oslovit. Jenže jsem neměla odvahu. Je mi osmnáct, alkohol mi musí kupovat sestra a po prázdninách jdu na vysokou. Pokud mě chytí, zaplatím tučnou pokutu. V tom lepším případě. 

„Max, jestli za ním nepůjdeš, půjdu já," pronesla sestra se smíchem a šťouchla do mě loktem.

Jsem si jistá, že by to udělala, kdyby neměla doma Felixe. „To by sis netroufla." Odvětila jsem s takovou jistotou, jako že zítra vyjde slunce.

„Zíráš na něj jako na Svatý obrázek. Co když už ho podruhé nepotkáš?" Měla pravdu. A já to věděla. Co, když je to opravdu naposledy a já pak budu přemýšlet nad tím kdyby? A taky jsem se v hloubi duše bála, že ho osloví jiná. A to bylo snad ještě horší! Tak jsem se nadechla, využila situace, kdy jeho kamarád vyrazil k záchodům a sebejistě se rozešla k baru. Je super, že mužský nechodí ve dvou. 

„Nepatříte spíš na nějakou vernisáž než sem?" nadhodila jsem první balící hlášku, abych skryla nervozitu a ležérně se opřela loktem o bar. Tuším, že jsem jí slyšela v nějaké trapné komedii pro náctileté, a přišlo mi dost absurdní, že na dotyčnou opravdu zabrala.

„A vy? Taky nevypadáte jako někdo, kdo tu hledá jen další drink." Usmál se koutkem rtů a já začínala roztávat. Jeho modré oči si mě sjeli pohledem a mé tváře nabrali barvu červené. V životě jsem neviděla někoho tak přitažlivého a to řekl jednu větu. Ten hlas se mi zařezal až do morku kostí a moje vnitřní Maxine poskočila nadšením. 

Zamrkala jsem, za prvé proto, protože jsem netušila, že by to zabralo a za druhé se mi zachvělo celé tělo. Musela jsem se sama sobě vnitřně uchechtnout. „Možná hledám něco jiného." Pod tíhou alkoholu jsem ho nestydatě sjela pohledem a přesto jsem se tvářila jako nevinnost sama. Wow, měla jsem se dát na hodiny herectví. 

„Co třeba?"

„Možná někoho, kdo mě přesvědčí, že tenhle večer má smysl."

„A našla jste ho?"

„Já nevím, to mi řekněte vy?" řeknu u poznání svůdněji, přičemž se snažím působit sebevědomě, ale cítím, jak mi srdce buší až v krku. K mému překvapení se však nechal vtáhnout do mojí hry a neotálel se mi představit. Richard. To jméno k němu dokonale pasovalo a já v tu chvíli věděla, že ho musím mít. 

Nevím, jak dlouho jsme si povídali. Hudba kolem mě ztratila na hlasitosti, klub se rozplynul, jako by patřil jen nám a já lhala. Hodně. Věděla jsem, že když budu za Maxine zase skončím na koleji, budu číst romantickou knížku o dívce, co zažila úžasné dobrodružství a najednou jsem nechtěla být pryč. Chtěla jsem být někdo jiný. Chtěla jsem být jako ta dívka. A tak jsem si vymýšlela. Řekla jsem mu, že po prázdninách se musím vrátit do Utahu, protože tam už třetím rokem studuju. Jak je to tam vlastně super. Tím pádem jsem mu lhala i o věku, i když se na to přímo nezeptal a po dalším drinku, jsem svoje svědomí zadupala hluboko do mozku. 

Nevím přesně, jak jsme se dostali ven, ale došli jsme až na pláž, která byla prázdná a ani jednou nenastalo to trapné ticho. Pořád jsme si měli otcem povídat. Písek pod bosými chodidly ještě příjemně hřál, moře šumělo a měsíc se odrážel ve vlnách. Byla jsem opilá - nejen alkoholem, ale i jím. 

Vždycky jsem byla tak spořádaná, ctila jsem pravidla, obzvlášť ty svoje vlastní a byla jsem ochotná všechny porušit.

Bože, jsem bláznivá puberťačka...

Když mě políbil, zapomněla jsem na všechno. Na minulost, bolest, na to, co bych měla a neměla. Všechno rozplynulo a nahradil ho jen chtíč a potřeba cítit jeho doteky.

Skončili jsme nazí na písku, těla propletená, srdce splašená. Každý dotek byl elektrickým výbojem, každé nadechnutí připomínalo, že žijeme jen pro tenhle okamžik. Milovali jsme se divoce, s vášní, která pramenila z toho, že jsme byli cizinci - a přesto mi připadal známý odjakživa. Jeho dech se mísil s mým, těžký a dychtivý, horký na mé kůži. Jeho ruce pevně svíraly mé boky, jako by mě nikdy nechtěl pustit, a přesto se mě dotýkal tak, že jsem se cítila volná. Písek se mi lepil na vlhkou pokožku, křupal mezi prsty, ale to jen zvýrazňovalo syrovost chvíle. Slané kapky z moře na mých rtech chutnaly jako zakázaná přísaha, jako důkaz, že nic z toho by se nemělo stát - a právě proto to bylo tak neodolatelné. Jeho tělo se pohybovalo proti mému v rytmu, který byl divoký a nespoutaný, a já ztrácela pojem o čase, o světě, o sobě samé.

Bylo to intenzivní, drásavé a přesto něžné. Bylo to všechno - hřích, touha i vykoupení v jediném dechu. A dodnes si pamatuju ten pocit. Že právě ten večer jsem znovu začala dýchat.

A nebylo to ani naposledy.

~

Nebudu si nic nalhávat. Na naši první noc vzpomínám často a po tom našem menším incidentu v kabinetu jsem to prostě nezvládla a uprostřed přednášky jsem odešla. Kdyby se náhodou ptal, měla jsem neodkladnou rodinnou záležitost. Ale on se neptal. Nepodíval se za mnou, nehledal vysvětlení. A to bolelo možná ještě víc než samotný okamžik, kvůli kterému jsem utekla.

Tu noc jsem samozřejmě nezamhouřila oka. Převalovala jsem se v posteli, pořád dokola si přehrávala, co se stalo, a až k ránu jsem si musela přiznat jedno - jestli chci někdy něco změnit, studium musí být teď moje priorita. Byla bych první z rodiny, kdo získá titul. První, kdo si může říct, že žije jako normální člověk. Trochu na úrovni. Právě proto jsem si přísahala, že neskončím jako rodiče. Že to dotáhnu dál. Že budu někým, na koho můžou být pyšní. Nejen oni, ale i já sama.

Vždycky jsem měla v hlavě jasno, vždycky jsem věděla, co od života chci. A nenechám se vykolejit jedním přešlapem. Jasně, jsem emotivní člověk a nelžu si do kapsy, že se vedle něj budu brzy cítit zase v pohodě. Bude to trvat, ale jednou z toho bude jen historka, kterou s úsměvem vytáhnu v klubu mezi kamarádkami u třetího panáku. Do té doby mi aspoň zůstává jedna malá výhoda - že ho můžu nerušeně okukovat zpoza lavice. A nikdo si toho nevšimne.