Já, anorektička

Anotace: 7. kapitolka... :o)

Sbírka: Já, anorektička

7. Smím vás políbit, komteso?

Ráno jsem zaspala. A to tak že brutálně moc. Nejenže jsem přeslechla budík nastavený opět na 5:30, ale nevzbudilo mě, ani když vstával zbytek chaty, aby se vypravil k vodě. Moje oči spatřily denní světlo až v půl jedný! Na stole mě očekával lístek se vzkazem, ať přijdu za nimi se vykoupat, že tam chtějí být až do večera. Trochu jsem si oddechla. Vůbec jsem netušila jak reagovat v přítomnosti Kristiána po té noci. Rozhodla jsem se zůstat doma a vrhla se na svojí oblíbenou činnost - poslouchání hudby. Navíc jsem z tašky vytáhla skicák a začala kreslit scenérii před sebou. Slunce děsně pařilo a já dostala strašně velikou chuť na něco k jídlu. Vešla jsem do kuchyně a myslela jsme si, že si dám jako obvykle mrkev. Ale když jsem otevřela dveře ledničky, našla jsem banán v čokoládě. Jako zhypnotizována jsem ho vytáhla ven a rozdělala. Zakousla jsme se do něj. Na jazyku se mi rozplynula sladká chuť. V okamžiku do mě celá sladkost zmizela. A pak jsem si začala hrozně nadávat. Cítila jsem se nafouknutá, určitě jsem musela přibrat! Panebože! Co jsem to provedla?! Jsem tlustý nenažraný prase! Na očích jsem měla slzy, když jsem celá zhrozená utíkala na váhu. K mému překvapení, ale neukazovala víc. Docela se mi ulevilo, avšak pro jistotu jsem si řekla, že dneska už můžu jen jedno jablko a šla si zacvičit.
„Ták jsme tady.“ Přivítal se se mnou bráška. Kristián se na mě usmál a já hned sklopila zrak. Protože se na večer zvednul vítr, zalezli jsme všichni dovnitř. Patrik vyndal karty a Filip jako obvykle kytaru. Agáta s Lukášem se zabavili sami.
„Nedáme žoliky?“ Navrhnul Patrik.
„Já je teda jako neumim.“ Přiznala se Míša.
„To se naučíš. Můžeš být se mnou.“ Přizvala jí Magda.
„Hraješ taky?“ Zeptal se mě Patrik. Záporně jsem zavrtěla hlavou a začal si číst. Kolem půlnoci jsme náš spolek rozpustili. Zavrtala jsem se do spacáčku. Takže Kristián to nebere nijak. Jsem si mohla myslet. Dlouho jsem nad všim uvažovala a nemohla usnout. Převalovala jsem se z jedný strany na druhou. Bylo strašný dusno a pak se přihnala bouřka s velikým slejvákem a vypadl proud. A k tomu všemu jsem začala ukrutně potřebovat na záchod. Šmátrala jsme ve tmě po mobilu, abych si aspoň něčím posvítila, ale nenašla jsem ho. Riskla jsem to, aniž bych něco viděla. Dveře, opatrně, vržou, do leva, schody, nezabít se, chodbou a můj cíl! Bravo! Fajn zvládla jsem si i umejt ruce! Otevřít dveře a „Ááááhmmmb!“ Položil mi někdo neznámej docela šikovně ruku na pusu.
„Ticho to jsem já.“ Gebil se Kristián.
„Jak malej.“
„Snažim se ti vyrovnat.“
„Co tu děláš?“
„Evidentně to samý, co ty. Můžu?“ Poodstrčil mě stranou a rozsvítil takovou malou baterčičku a zalez dovnitř. V hlavě se mi ihned vrhla myšlenka, že bych tu na něj mohla počkat. A co bych mu tak asi řekla? Vysoko nad hlavou mi zahřmělo. V žádným případě Evo. Vrhla jsem se opět na schodiště. Šla jsem pomalu a opatrně, až mi za chvíli začalo za zády svítit slabý světýlko.
„Ty jsi teda šnek.“ Doběhl mě Kristián.
„Díky.“ Poděkovala jsem mu nahoře před pokojem, ale neměla jsem se k odchodu. A on taky ne. Chtěla jsem se ho strašně moc zeptat na včerejšek. Nešlo to.
„Asi si půjdu lehnout.“ Ukončila jsem „rozhovor“.
„Nemůžu moc při bouřce usnout.“ Chtěl asi pokračovat.
„Tak dobrou.“ Zalezla jsem za dveře a když jsem je přibouchla, přitiskla jsem se na ně zády a zhluboka vydechla. Už jsem prostě v jeho přítomnosti nějak nemohla vydržet.

„Mám do ní šťouchnout?!“
„Nechte jí spát!“ Probudily mě nějaký hlasy.
„No konečně.“ Usmála se na mě Magda. „Jdem na hrad. Jdeš taky?“
„Kam?“
„Historická budova kde,“
„V kolik?“ Přerušila jsem jí.
„Za hoďku? Ani ne.“
„Fajn.“ Oblíkla jsem si tříčtvrťáky, tílko a na hlavu čepičku s kšiltem. Snídani jsem se obloukem vyhla. Do batůžku jsem si vzala vodu a jablko.
„Ještě spacák.“ Vtisknul mi do ruky bráška balíček.
„K čemu?“ Nechápala jsem.
„Nejspíš tam někde přespíme, je to docela dálka.“
Kolem desátý jsme vyrazili na vlak. K mému překvapení se od nás Agáta s Lukášem oddělili a vyjeli na úplně jinou stranu.
„Potřebujou trochu soukromí.“ Dělali si z nich kluci srandu, když už jsme seděli v našem vagónu. Po nočním slejváku zase vylezlo sluníčko a nesnesitelně pařilo.
„Já z toho vedra umřůůůů.“ Naříkala Míša a já s ní v duchu souhlasila. Drápali jsme se do kopce, který ne a ne skončit. Normálně mě turistika fakt baví, ale tohle byla hrůza. Asi ve tři se před námi objevil malý zámek.
„Konečně.“ Vydechla jsem celá šťastná a Kristián se na mě usmál. Na kamenný zídce seděla nějaká holka a jakmile nás spatřila, rozzářila se a vrhla se Patrikovi kolem krku. Jak jsem správně pochopila, byla to jeho holka.
„Co říkáte na večerní prohlídku zámku?“ Navrhla nám.
„To by bylo super!“ Usmála se Magda.
„Tady Radčin strýček je totiž kastelán.“ Vysvětlil Patrik. Zašli jsme pak do hospody a vydrželi tam až dokud se nesetmělo, což bylo až za hodně dlouho a já se pomalu začínala nudit.
„Navrhuju jít po jednom. Je to větší psina.“ Zavedla nás Radka dovnitř.
„Ani náhodou.“ Vyděsila se Míša.
„Tak já jdu s tebou.“ Přidala se k ní Magda a Radka jim dovolila jít první, jen co jim popsala cestu. Pak šel bráška, po něm Patrik s Ráďou a já. Byla jsem uchvácena atmosférou zámku. Prostě paráda. Uslyšela jsem za sebou kroky a v pološeru poznala Kristiána. Jak nečekaný.
„Líbí se ti tu?“ Zeptal se.
„Jo. Představa, že tu před tolika lety žili lidé svoje vlastní příběhy a..fakt vzrůšo.“
„Souhlasím, komteso.“ Sklonil mi pukrle.
„Děkuji, ušlechtilý rytíři.“ Usmála jsem se a on mě chytnul za jednu ruku.
„Smím vás políbit, komteso?“
Zatajila jsem dech a srdce se mi rozbušilo. Přikývla jsem a čekala, co se stane. Kristián sklonil hlavu a vlepil mi pusu na horní hřbet ručky. Grrr.
„Děkuji, spanilá slečno.“ Dořekl, ale už mojí dlaň nepustil a zavěšeni do sebe jsme zůstali celou „prohlídku“.