Vyvrhel 1.

Anotace: Co dělat, když vás společnost odsoudí? Lze získat druhou šanci?

Noční ticho protínal pouze zvuk kroků. Pár bot kráčel pomalu temnou ulicí ve stínu stařičkých domů. Ani světla pouličních lamp, ani reflektory aut neodhalovaly totožnost oné tajemné osoby ve tmě. Ten muž kráčel pomalu, avšak bez ohlížení a bez zastavování. Kráčel za nějakým cílem, který znal pouze on sám. Zrak upíral k zemi a tvář mu zakrývala kapuce bundy. Podivný strážce klidu. Vyslanec tmy. Vyvrhel. Toulal se v tuhle dobu noc co noc. Vlastně žil jakýsi svůj vlastní noční život (ne že by obcházel různé diskotéky a noční kluby, jak vás teď možná napadlo). Kamarádil se stíny a temnými zákoutími. Ta druhá, temná část jeho já milovala plášť tmy, jenž ho v příšeří zahaloval a vyvolával pocity určitého mystična, možná i strachu. Věřil pouze sám sobě. Nenašel přátele mezi lidmi, neboť je už ani nehledal. Nedůvěřoval jim snad i proto, že oni nevěřili jemu. Všichni naň plivali, všichni ho kamenovali, v lepším případě ignorovali. Tak proč by měl vyhledávat lidskou společnost? Nikdo o něj přece nestál.
Protože byl zlý.
Protože nosil na čele nálepku zločince a padoucha. Nechtěl, aby tomu tak bylo. Jenže cožpak to jde, distancovat se od něčeho, čehož se v minulosti dopustil a za což jej všichni odsuzují? Lze pouze prosit o odpuštění. Jak jen přesvědčoval lidi, jak úporně žádal o to odpuštění i prostřednictvím médií, vysvětloval a omlouval se. Pravda. Teď je celebritou. Je kašparem celé republiky, protože se snaží o nemožné – změnit lidi. Už nic takového, už kapituloval. Rozhodl se nenosit meč viditelně, ale mít ho pod pláštěm a rukou pořád svírat rukojeť. A v případě potřeby zasáhnout. Proč hlasitě provokovat a říkat to, co lidi nechtějí slyšet? Proč dráždit kritickým psaním, když může psát o věcech příjemných?
Bude sám. Věčně sám bloumat tímto neútěšným světem, protože on si ani nic jiného nezaslouží. Někdo jako ON není hoden pochopení. Vzdal své ideje.
Zamířil úzkou uličkou kolem zavřených obchodů.

Běžela slepě vpřed. Slůvko slepě vlastně její stav vystihovalo, neboť její oči byly zality slzami, a tak dost dobře nemohla vidět na cestu před sebou. Co je jí však po nějaké cestě! Co je jí po autech, jejichž troubení k ní doléhalo jakoby z veliké dálky, když ona měla v hlavě jedinou myšlenku. Tedy, měla jich tam dost a tvořily nepřehlednou směsici pocitů, ale ta jediná myšlenka nad těmi všemi zářila jako jasná hvězda – musí pryč a to co nejrychleji! Kam, to už bylo vedlejší.
Utíkala neuvěřitelnou rychlostí, jelikož její organismus poháněl ten nejlepší doping pod sluncem. Strach. V hlavě se jí promítaly jako film obrázky…

Jakýsi muž, který bil svojí ženu. Dívka schoulená v koutě s dušenými vzlyky přihlížela. Ta bezmoc! Jenže to už se útočník otočil i k ní. Její maminka toho chlapa držela za paži, kterou nad ní právě napřahoval. Plakala. Prosila. Surově ji odstrčil. Už se zase blížil ten stín z nočních můr. Pronásledoval ji již od raného dětství. Ale teď ji nedostane! Už nechce bolest! S rychlostí s jakou snad nikdy uprchla do předsíně a zamkla. Zuřivé bouchání otce na dveře. Měla na celou akci sotva několik vteřin, než dveře vyrve z pantů. Hbitě natáhla tenisky, popadla bundu. Uprchla.

Srdce jí tloukla jako po maratónu a místo dechu se jí ze rtů dralo sípání. Bolest nohou a vyčerpaní bylo v této chvíli vedlejší. Zahnula do neznámé, temné uličky, kam není radno v noci chodit. Už se ani nedívala před sebe. Hlavu měla skloněnou k zemi. Takže přirozeně nepostřehla, že se blíží k nějaké postavě. Najednou pocítila, že v té rychlosti do někoho vrazila. Vyděšeně pohlédla nejprve na dvě silné paže, které ji chytily za ramena a následně se odhodlala podívat se, s kým že se to střetla. V té tmě viděla jeho tvář pod kapucí jenom matně, někoho jí však připomínal.
,,Pro-promiňte,“ vysoukala ze sebe mezi vzlyky. Styděla se za svůj pláč. Muž přikývl, hledě jí do uslzených očí.
,,Stalo se něco?“ otázal se tiše.
Neodpověděla, neboť na to neměla sílu. Věděla, že kdyby ještě promluvila, propukla by v usedavý pláč. Tolik emocí se v ní mísilo, strašlivý nápor, kterému musí nechat průchod. V tu chvíli najednou přestala toho muže vnímat jako cizího. Udělala něco, co už strašně dlouho potřebovala udělat, ale neměla k tomu příležitost. Vrhla se mu do náručí a rozeštkala se. Čekala, že ji od sebe odstrčí, ale pro těch několik vteřin byla ochotná podstoupit tohle riziko. K jejímu překvapení tak však neučinil. Hladil ji po zádech a zamumlal cosi ve smyslu:
,,To bude dobrý.“
Byl z toho vyveden z míry. Koneckonců, ještě se mu nestalo, že by se mu v noci na ulici vrhla do náručí neznámá dívka a plakala. Nevěděl, jak se zachovat, tak jednal instinktivně.
Po tolika dnech, možná i týdnech pocítila opět pocit bezpečí a klidu. Pocit, který jí říkal, že je všechno v pořádku a nic zlého se nemůže stát. Na chvilku zapomněla, co se událo. Zvláštní, cítit se bezpečně v náručí cizího muže.
Oba měli pocit, že takhle stojí celé hodiny. Věděli, že to musí skončit, ale nikdo se k přerušení této intimnosti neodhodlal.
Až nakonec …
,,Děkuji vám,“ šeptla dívka a podívala se tomu muži do očí. Podivně plály. Bylo v nich cosi, co nedovedla s určitostí pojmenovat. Očekávala, že se k tomu nějak vyjádří, on ovšem mlčel. Nakonec zrak odvrátila a otočila se k němu zády. Chtěla utéct. Někam pryč, kde by nikdo nebyl.
,,Počkej!“ zvolal za ní neznámý. Zastavila a otočila se k němu.
,,Co se ti stalo? Mohu ti nějak pomoci?“ otázal se. Dívka však jenom prudce zavrtěla hlavou.
,,Jak myslíš.“
A tak se jejich cesty rozešly – cesta vyvrhele a vyděšené dívky.