Zoe VI

Anotace: Přeberte si to sami....Doufám, že se to bude aspoň trochu líbit....A pište komentíky....PS: za správnost pravopisu neručím...

„Ty????!“ vykřikla. /To není možné, přece to není takovej hajzl!!/. Ze stínu totiž vyšel jejich stájník – Mark. Zoe nebyla schopná přemýšlet a v duchu si nadávala, že řekla otci, aby to s ním zkusil.
„Výborně, vy dva se znáte nějak blíže?“ zeptala se s neskrývanou radostí Ellen.
„Ne, ale byla jsem u toho, když ho táta přijímal. Jinak ne. Nejsem žádná poběhlice, abych se tahala s někým takovýmhle“ a vrhla po Markovi zhnusený pohled. Mark nic neříkal – možná nevěděl co, možná neměl co.
„Tak i tohle máme vyřešené“ pokračovala dál Ellen „Zoe, běž k sobě, někdo pak pro tebe přijde. A ty Marku se vrať k Tadeovi a pak mi podáš hlášení“ rozkazovala dál.
„Ano, paní.“ A odešel.
Zoe tam pořád stála. Pak si uvědomila, že by měla jít. Nemeškala vyletěla ze dveří, na chodbě málem narazila do Marka a docela se ho lekla. Podívala se na něj z nenávistí v očích, přiblížila se k němu ještě víc. Mark nevěděl co chtěla udělat. Plác! Zoe mu vrazila takovou facku, že na tváři měl červený flek. Věnovala mu ještě jeden znechucený pohled a odešla. Nějak se dopotácela do pokoje. Nechtěla ho nazývat jejím pokojem, byl to jen pokoj, ve kterém teď bude žít. Začala přemýšlet /takže to byl on, a mně se líbil, zdál sexy!!! Proč sem vlastně tátovi neřekla, že ji Mark špehoval, když se koupala v jezeře?! A jak se vlastně dostanu domů??? Máma mě bude určitě dávat hlídat. Jedině, kdybych aspoň chvilku mámu poslouchala a snažila bych se ji tím obalamutit, pak bych mohla utéct. Je tu ještě jeden problém – služebnictvo.Ale to sedá taky vyřešit – penězma/. Zoe nebyla vůbec nadšená z toho, že bude muset poslouchat matku, která se jí nikdy moc nevěnovala a ani nechtěla.
Celý zbytek dne Zoe strávila v pokoji čtením knih. Až k večeru slyšela zaťukání na dveře. „Dále“ vyzvala příchozího. Byla to služebná. „Dobrý večer, slečno. Jsem vaše služebná a jmenuji se Alice“ představila se mile. Zoe se Alice už od pohledu líbila, doufala, že jí bude pomáhat.
„Ahoj, já sem Zoe a prosim tě, tykej mi, když mi vykáš je to divný a určitě si starší než já. Kolik ti vlastně je?“ začala ji zpovídat.
„Je mi 19, slečno. A asi není dobrý nápad, abych vám tyka“ dál už to nedořekla, protože ji Zoe skočila do řeči „neboj, je to dobrej nápad.“
„Dobře, děkuji.“
„A teď mi řekni, proč tě sem matka poslala.“
„Jak výt-víš, že to byla tvoje matka?“ tvářila se překvapeně.
„To je celkem jednoduchý, řekla mi, že pro mě někoho pošle“ odpověděla ji na otázku.
„Pojď mám ti vybrat něco na sebe.“ A začala se přehrabovat ve skříni. Vytáhla z ní fialové šaty, zdobené krajkami, ale jen decentně. Fialové botičky a fialovou sponu do vlasů. Pomohla Zoe se obléct a učesat.
„Tak hotovo“ prohlásila Alice.
Zoe se na sebe podívala do zrcadla. Slušelo jí to, sice ty šaty nebyly její typ, ale byly pěkné. Vlasy měla rozpuštěné, vzadu je měla stáhnuté fialovou sponou.
„Vypadáš moc hezky“ zhodnotila Zoe Alice. „Už bychom měly vyrazit.“ Otevřela dveře a Zoe mlčky vyšla na chodbu. Celou cestu do jídelny mlčely. Když dorazily k jídelně Alice popřála Zoe dobrou chuť a odešla.
Zoe zaklepala na dveře. Ozvalo se vstupte. Zoe tedy poslechla a v duchu se modlila, aby to přežila. Vstoupila do jídelny a rozhlédla se. Jídelna byla opět vybavená velice luxusně a moderně. Zoe už se z toho luxusu dělalo špatně.
„Moje zlatíčko už přišlo“uvítala Ellen Zoe.
„Dobrý večer“ pozdravila Zoe a šla si sednout. Hned k ní přiskočil sluha a odsunul jí židli, aby se mohla posadit. Posadila se, sluha jí okamžitě donesl večeři. Měli pstruha s nějakou omáčkou a bramborami. Na tohle Zoe opravdu zvyklá nebyla, její večeře s otcem byly obvykle skromné.
„Dobrou chuť“ popřála matce a jejímu manželovi. „Dobrou chuť“ řekli oba zároveň. Asi na tyhle večeře byli zvyklí, protože se pustili do jídla, jako kdyby týden nejedli. Zoe se jen vrtala v talíři. Ellen se po ní občas podívala, ale neřekla ani ň.
Po večeři se Zoe zvedla a chtěla odejít, ale matka ji zarazila. „Kam si myslíš, že jdeš?“ vyjela po ní.
„Do pokoje, mám tam rozečtenou knihu.“
„Když žiješ tady budeš se muset přizpůsobit. My tu totiž tak brzy spát nechodíme. Já jdu napřed. Ty půjdeš s Ivanem – pro případ, že bys chtěla jít do svého pokoje nebo kamkoli jinam.“ Dořekla, co potřebovala a odešla. Zoe zůstala s Ivanem sama. Neměla z toho dobrý pocit. Divně se po ní díval – nebylo jí to vůbec příjemné.
„Tak pojď holčičko, ať se na nás Ellen nezlobí.“ Zoe na to nic neříkala, jen se zvedla ze židle a chtěla jít. „Stůj – půjdeš se mnou“ připomněl jí výhružně Ivan. Zoe stále mlčela, nechtěla se s ním dohadovat, protože věděla, že bude po dobu pobytu zde potřebovat hodnou dávku nervů a výdrže.
Cestou mlčel i Ivan. Zoe by ráda věděla, co se mu honí hlavou, ale taky jí to děsilo. Ivan se neobtěžoval klepáním a rovnou vešel. Byl to jiný pokoj, ale hodně podobný tomu obývacímu. Zoe šla za ním.
Ellen seděla na sedačce. „Pojď si sednout se mně“ vyzvala ji. Zoe šla. Zdálo se jí, že už za těch pár hodin co je tady, se s ní stává loutka její matky, která jen dělá co se jí řekne.
„K věci“ začala Ellen „obvykle tady trávíme večery s Ivanem, nyní i s tebou. Děláme si tu co v podstatě chceme, ale jsme tu společně.“
„Můžu si číst?“ zeptala se Zoe.
„Jak už jsem řekla, stačí, když tu budeš“ řekla Ellen bez toho, aby se na ni podívala.
Zoe přešla ke knihovničce a vybrala si tam knihu o koních. Byla zvědavá, jak tenhle dnešní večer přežije. Byla zvědavá, jak to tu celý její pobyt zvládne. Nechtěla ani pomyslet na to, co se bude dít zítra.