Osud – část pátá(Pěstouni)

Anotace: Začíná nový rodinný život..., jak jen to vezme Lucie?...

Ležela na posteli a sledovala vteřinovou ručičku podsvícených hodin. Jak zábavné. Pořád nemohla usnou. Teď už bylo na hodinách třičtvrtě na jednu. Zhruba za šest hodin se budil celý dům, aby všichni mohli jít společně na snídani. „Musím usnou!“ okřikla se v duchu. Otočila se na druhý bok a zavřela oči.
„No tak vstávejte!“ „Honem honem!“ …co to už je ráno řekla si v duchu Lucie a nevěřícně se podívala na hodiny, jako by tomu nechtěla věřit. Vážně bylo 07:03. Pomalu a neochotně se začala vyhrabávat z postele. Vklouzla do teplých papučí, oblékla si župan a šla snídat. „Jééé“ rohlík s medem, ten měla strašně ráda už od úplného dětství. Vzala si dva a šla si sednout ke stolu. Sama. Byla tu krátce a neměla zde přátelé, ještě štěstí že jde do školy, „Jaká ironie“, pomyslela si, před pár dny se jí tam nechtělo a teď, teď tam hodí s nadšením. „Ahoj Lucko“zaslechla známí a vlídný hlas, „Ahóóój Marký!“ „Tolik si mi chyběla, popadla Markétu kolem krku a začala brečet. Nemusela nic říkat, věděla to celá jejich škola, každý se teď na Lucku díval takovým lítostivým pohledem. „Achjo, zvoní, teď ten zvonek zase zněl tak, hrozně! Oznamoval že se musí vrátit… vrátit do té nesnesitelné klece bez přátel. Srdceryvně se rozloučila s Markétou a pomalím krokem se loudala.. domů?!?
„Honem!!“ uslyšela Lucka zrovna když si četla. „Co je co se děje, nechápala, „Rychle!“ pěstouni si přišli vybrat jednoho z nás!“ Panebože! To bude otrava. Opět si vyberou jedno z těch malých “Roztomilých“ dětí. Vzala si tedy knížku s sebou s myšlenkou že si bude číst tam. Všechny děti se shromáždily v jídelně. Lucka se posadila úplně do kouta místnosti a začala číst, úplně ponořená do děje nevnímajíc okolní svět. „Lucko!, Lucko!“ šťouchl do ní jeden kluk, vybrali si Tebe! „Co?“ To není možné, že by se dostala konečně někam.. někam odsud? Byl to pár jako každý jiný, i když v něčem se lišil, „Nevybrali si žádné mimino, ale mě?“ „Proč?“ Ještě pořád nemohla uvěřit co se to děje. „Tak vidíš Lucie, ještě ses tu pořádně neohřála a už zase odcházíš, doufám že na tebe budou milí.“ „Taky doufám“,odpověděla Lucka a utřela si slzu která jí tekla po tváři. „Nač ty slzy?“ „Já jen že sem se nemohla ani rozloučit s našima, nemohla jít na jejich pohřeb a teď je měním za jiný dva cizí lidi.“ Svým způsobem měla pravdu a Natálie to chápala, „Ale teď už to bude zase jako dřív. Budeš mít rodinu, která tě bude milovat jako vlastní.“ „Ano budu mít rodinu a to už v pátek“…
Naschvál se ten týden táhl jako nikdy. Proboha ať už je pátek, už tu nechci být ani minutu!
„Ahoj“, oslovil Lucii milí hlas. „Ehmm.. Dobrý den“ odpověděla zdvořile. Vypadala sympaticky a Lucka z ní měla dobrý pocit. „Tak tady mi to podepište, Lucka souhlasila a tak nám nic nebrání v tom abychom vám ji mohli dát do péče.“ Jeden rychlý podpis a bylo to. Lucie zase měla proč žít, a hlavně s kým. Když nasedala do auta ještě se podívala rychle na Natálii. Za chvíli se jí vzdálila z dohledu. Teď Lucka jela s novou rodinou do domu na okraji Prahy. „Promiňte, směla bych vědět něco o vaší rodině?“ zeptala se zvědavě té mladé ženy. „Ale jistě, takže já jsem Kateřina, můj manžel je Adam a ještě spolu máme dva syny Marka a Lukáše z níž Lukáš má 17 a Marek 5. „Cože, takže já nebudu jedináček, budu mít sourozence?“ najednou se Lucii rozzářil obličej, „Ano budeš mít svým způsobem sourozence“
Kateřina sešlápla plyn ať jsou doma co nejdříve.
„A ještě něco,řekla váhavým tónem Lucie, proč jste si vybrali zrovna Mě?“ Pořád jí to vrtalo hlavou, každý si přeci vybírá co nejmladší dítě. „No protože už bych nevydržela starat se o malé dítě, už i Marek mi dává zabrat, no a moc jsme si přáli holčičku, když sem tě tam zahlídla jak sedíš sama u toho stolu, bylo mi jasné že to budeš právě ty“
Auto uhánělo po silnici a Lucie se dívala z okna. Zítra si pojede domů pro veškeré své věci a nastěhuje si je ke Kateřině. Nechtěla se tam vrátit, do toho bytu kde je teď tak… prázdno…
Bála se. Vzpomínky jsou hrozná věc…