Vetřelec 3.

Anotace: Tak tady je, již třetí v pořadí, pokračování vetřelce.

Vetřelec 3.
„Trvalo, netrvalo! Ty mi to určitě hned řekneš a ráda!“ Ha. Ze svého přeřazení z odporu se Vetřelec Jerremy vzpamatoval velmi rychle. Což mě tak nepřekvapilo, ale takovýhle rozkaz jsem nečekala ani omylem. Srazil mě tak ještě rychleji na kolena. Ustrnu, zkamením, zírám na něho, nedýchám. Řekl mi, že mé útoky ho přitahují. Jeho možná ano, jenže mě ty jeho ne. Rozhodně ne ty, podtržené takovým nehorázným tónem, který se mi ani za mák nelíbí. Tím i získávám další odůvodnění, proč ho trochu podvědomě a trochu vědomě, soukám do té špatné kolonky.
Během několika nastávajících minut, ve kterých se pokouším nadechnout. Nejenže sbírám dech, ale zároveň se otřesu. Ne zimou, vždyť žádná není a studení vítr nebo vánek též nefičí. Tak čím to je? Záhada. Zajímavé ale vždycky je, že takové nebo podobné příznaky a pocity mám pouze, když se něco blíží, něco špatného. Bohužel nedostanu příležitost se tomu věnovat. Alespoň prozatím ne.
„Tak co prozradíš mi jméno?“ Nenechá se odradit neochotou.
Horlivě vymýšlím obraný odpor. Štěstí mě pro mou smůlu míjí obloukem.
„Copak? Došli ti slova? Nějak si polevila. Tím se mi přestáváš líbit.“ Začíná být až příliš dotěrný. Vzápětí mě napadne, zda ta moje předchozí zima byla předzvěstí té jeho dotěrnosti. Avšak brzy pochopím, že důvodem nebyla jeho dotěrnost, ale úplně něco jiného, něco co mě za tenhle večer zcela odrovná.
„ Kašlu, zda se ti líbím nebo ne!“ Procedím nevrle skrz zuby.
„No vidíš, jak to jde, když se chce.“ S tímhle naruší naší dosavadní vzdálenost. Vetřelec se ke mně přiblíží velmi blízko, až úplně cítím jeho dech na svých lících, což se mi za mák nelíbí. Nejraději bych mu nafackovala za tu jeho opovážlivost, raději se ovšem nepokouším vztáhnout na něj ruku. To tak, ještě bych dostala ještě víc než by on dostal ode mě.
Když nedostane žádnou reakci, uchýlí se k dalšímu útočnému bodu. Přiloží ruce ke stromu, u něhož jsem celou dobu stála, tak aby mi zabránil v případném útěku. Prozatím nic nepodnikám. Horlivě přemýšlím, div se mi nekouří z hlavy, o nejúčinnějším obraném útoku a následném útěku.
Bohužel zjišťuji, že to není možné. Svou mohutnou postavou, jak jsem již postřehla, mi zcela znemožnil jakýkoli útěk.
Můj mozek se úplně vaří, jak se snaží zpracovat všechny ty myšlenky, co se mi v něm míhají. Občas se mu podaří nějakou tu myšlenku zachytit, okamžitě je ovšem nahrazena jinou.
Přitisknu se ke stromu, jak nejvíc to jde. Moc mi to, ale nepomůže.
„Co si takhle užít?“ Odhodlá se k dalšímu kroku, když nevidí žádnou mojí reakci. A s těmi slovy mi schová ruku pod tričko, kde mi začne zkoumat každý milimetr mé kůže.
„V žádným, případě! Pusť mě!“ Zareaguji téměř okamžitě s výkřikem. Začnu se i cukat. Jenže mi to moc nepomůže, jsem na to moc slabá. Navíc má takovou sílu, až to skoro vypadá, že nemá ruce, ale kleště.
„Nech mě! No tak pusť mě! Slyšíš?“ Ječím. Po kapičkách na mě doléhá zoufalství a bezradnost.