Osud – část desátá (Strach)

Anotace: Takoví ubrečený díl... slibuju že příště to bude veselejší ;-)

Popadla krabičku s prášky a vysypala si je na ruku. Malé žluté oválky jí říkaly aby je spolkla, je to vysvobození od trápení, spása. Lucie zavřela oči a spolykala jich asi polovinu.***Otevřela oči a uviděla ženu v červených šatech a muže celého v bílém „Vítej mezi námi Lucie“ řekl ten muž a ona zase usla.*** „Honem!!“ uslyšela Lucka zrovna když si četla. „Co je co se děje, nechápala, „Rychle!“ pěstouni si přišli vybrat jednoho z nás!“ Uslyšela příjemný hlas, její nová „máma“.***Lucku ze vzpomínek vytrhl až nezvyklí klid. Slyšela jen sekačku, která se vzdaluje a přibližuje, vzdaluje a přibližuje. „Ahoj Adame, tak jsme tady!“ její nový domov.*** Otevřela ledničku, vytáhla z ní jogurt a otočila se. Tlumená rána, to spadl jogurt který se rozlil po podlaze. „Prokrista!, to jsem se lekla, Kdo jsi?“ až teď si všimla Lukáše, který seděl celou dobu za ní u jídelního stolu.*** „Lucko, Lucíku“ Lucka otevřela oči a uviděla Lukáše. Zůstal u ní celou noc. Ani nevěděl jak moc mu byla za tohle vděčná. Seděl opřený zády o postel a měl ji na klíně.*** Světlo. Troubení. Lucie v mžiku pochopila že se blíží nějaký vůz. Znovu se podívala na Lukáše, který běžel směrem k ní. Světla už byly blízko, bylo pozdě… „Lukáši!!“…

* * *

„Slečno, jak jste tu dlouho?“ Lucku ze spaní probudit hlas muže v bílém plášti, nejspíš doktor. Trhla sebou. „Promiňte nechtěl jsem vás vylekat“ byla zpocená a vystrašená, zdál se jí divný sen. „Slečno, je vám něco?“ „Ne pomiňte“, řekla smutně a posadila se na lavičce na které před chvílí spala. „Jak je Lukášovi?“ Doktor se zatvářil jako by byl mrtví. Sklopil oči a řekl: „No, není to lepší a ani horší je mi líto“ Uviděl jak Lucii stekla slza a podal jí kapesník. „Dík.“ Šeptla a utřela si obličej. „Nebojte, vylíže se z toho“ řekl doktor a pokusil se usmát. „Teď běžte domů, takhle mu nepomůžete, věřte mi.“ Otočil se a odešel. Já ho teď nechci opustit, nemůžu ho tady nechat, vždyť to já za to můžu, za to co se stalo on mě zachránil a sám se přitom zranil. A teď je v kómatu a bůh ví jestli se probere. „Doktore!“ křikla na muže který byl u na konci chodby. „Ano“, otočil se. „Můžu jít za ním?“ zeptala se Lucie zlomeným hlasem. „…Ale jen na chvíli…“ „Děkuju“ otočila se a vešla do pokoje kde ležel Lukáš. Byl jiný, takoví smutný takoví, ach bože,… promiň! Vzala si židli a sedla si vedle něj. „Luky, slibuji že až se probereš budu u Tebe, budu u Tebe pořád, třeba mě uslyšíš, i když vím že to není možné“, ale chtěla tomu věřit. Chytla ho za ruku a palcem ji začala hladit, kéž by to cítil. „Lucko“ uslyšela známí hlas… rychle zvedla hlavu, co kdyby to byl Lukáš ale… byla to Katka. „Pojď sem ke mně.“ Lucka se zvedla objala ji. Pevně. Byla jako maják poslední záchrany, obětí to je to co teď potřebovala. Vybrečet se někomu na rameno, někoho cítit. „Pojď pojedeme domů, tady nic nezmůžeme.“ Lucka se ještě otočila na Lukáše, smutný a zamilovaný pohled. Dokud jí Katka neodvedla z dohledu. Pomalu nasedla do auta a zavřela dveře. Dívala se do dálky jako by duchem nepřítomná, tak zklamaná, tak smutná, Katka to dobře věděla, věděla že Lukáš je pro ní vším, její druhou rodinou. Našla někoho na kom jí záleží a ten někdo leží v nemocnici na ruce osudu. „Lucko uvidíš že bude v pořádku, určitě, věř mi.“Ani nečekala odpověď jen viděla jak Lucka brečí jako by to mělo pomoct. Až domů už nepromluvila ani jedna z nich, když přijely Lucka šla do svého pokoje a sedla si zády k posteli a hlavu složila do klína. Pořád viděla ten okamžik. Troubení, světla..Lukáše.

* * *

„Pane doktore, udělali jsme nějaké testy a Lukáš se zdá být v pořádku, nemá po té operaci komplikace a je stabilizovaný.“ „Děkuji to je dobrá zpráva.“řekl doktor a vyměnil Lukášovy kapačku. „Kéž by se probral, byla tady u něj taková milá holka, myslím že ho má ráda.“ S těmito slovy doktor odešel. „Jo kéž by“, řekla si sestřička zkontrolovala přístroje a šla taky.

* * *

Už to byli dvě hodiny a Lucka stále seděla u postele a plakala, plakala pro ztrátu milovaného člověka. „Počkat, ztrátu?“ řekla s sama sobě, „dělám jako by byl mrtví!“ začala se zlobit sama na sebe. „Tak to nejde, musím být silná, teď mu musím pomoct zase já, být mu oporou.“ Zvedla se a šla do koupelny aby ze sebe udělala něco jako člověka. Uvnitř prázdného.
„A Lucko, tady si.“Katka vešla do koupelny a Lucku objala. Jak jí za to Luciie byla vděčná, to teplo lidského těla jí dodávalo sílu. „Pročpak se stále tváříš tak, já nevím, vždyť Lukáš bude v pořádku, doktoři říkají že je stabilizovaný.“ „Já ví, ale co když se něco stane, co když se doktoři mílí, Katko, já mám strach že o něj přídu.“ Lucka nevěděla v návalu emocí komu to říká, ale teď už to bylo jedno. Katka se v duchu usmála, tušila co se mezi nimi děje a teď to věděla jistě. „Neboj, nepřijdeš o něj slibuji, brzy se probere a první co uvidí budou tví krásny oči a úsměv, ano?“ „Hmm…“Lucka se trošku usmála a byla odhodlaná to splnit… Úsměv…