Kdy chodí hvězdy spát? (2)

Anotace: II. kapitola - Cesta plná emocí / Všechno může být nakonec jinak...;) Prosím o kritiku, moje prvotina..:)

Po půl hodině jsem se jakž takž sebrala. Moje hodinky ukazovaly 10:49. Stále spousta času do odjezdu. Zase se mi začalo chtít brečet.
„A dost! Seš fňukna, to musí přestat!“ Nadával mi můj vnitřní hlásek a měl pravdu.
Už žádné emoce. Musím to zvládnout! Maminka by to určitě chtěla, abych byla silná.
Vzpomínka na ni mi dodala potřebnou energii.
S rozhodnutím, že teď už tomu zrádci a té černé vdově nevěnuju ani jednu myšlenku, jsem vyskočila z chodníku s úmyslem, že si koupím jídlo na cestu.
No jo, vždyť si budu na dovolené ten týden vařit sama. Musím toho koupit víc.
Na tuhle věc jsem ve vypjaté situaci doma úplně zapomněla. Jen jsem si do tašky hodila něco oblečení, plavky, opalovací krém a jiné zbytečnosti, ale na jídlo bylo pozapomenuto. Naštěstí jsem vytáhla z pokladničky všechny úspory.
Šetřivá po mámě a to mě zachránilo.

Jak se to říká? Češi – paštikáři? No, něco na tom teda bude. Vybavila jsem se několika druhy a chlebem. Ostatní si koupím tam. Hlady snad neumřu.

Stále bylo dost času, tak jsem vzala kufr a šla se podívat na své budoucí pracoviště, kde po Itálii nastoupím jako sekretářka.
Kdysi jsem chtěla jít na vysokou, co taky jen s gymplem. Jenže pak to padlo kvůli tátově ženitbě. Všechno padlo.
Tuhle práci mi zajistila moje kamarádka. Kdysi jsem ji poznala přes internet a od té doby nejlepší přítelkyně je pro nás slabé slovní spojení.
Škoda, že teď neměla čas jet se mnou.
To byla taky akce, nejdřív to měla být pro všechny svatební cesta. Dárek ode mě. Apartmán s výhledem na moře, pár metrů od něj. Ale Milada to odmítla a táta jí na to kývl.
Nikam se mnou nepojedou a hotovo.

„Ne, nerozmysleli jsme si to!“
„Ale Mili vždyť už je to zaplacený.“
„Tvůj táta taky říkal, že se mu s TEBOU nikam nechce…“
„Ale co s tím mám dělat?!“
„Tak jeď sama! A neotravuj mě s tím, ty sis to vymyslela, tak si to třeba sežer!“

Tak teda jedu. Přátel moc nemám. Vlastně asi jen tu Terezu. Aspoň si tam, doufám, odpočinu.
Najednou mi čas začal utíkat. Na místo, kde čekal autobus jsem dorazila čtvrt hodiny před odjezdem!
Ukázala jsem papír o zaplacení a sedla si na volnou dvojsedačku hned za řidičem.
Při pohledu na šťastné a natěšené rodinky mi bylo zase úzko. Já už žádnou rodinu nemám.
Odvrátila jsem zrak od uličky a podívala se ven z okna. Ten pohled byl jako rána mezi oči. Koukala jsem přímo na líbající se párek.
Chodila jsem jen s jedním klukem. A to už v šestnácti. Vydrželo nám to půl roku a pak mi dal kopačky. Že prý je se mnou nuda. Od té doby jsem nikoho neměla. Smutná bilance na osmnáct let a kousek.
Jednou jsem nad tím přemýšlela, proč mě nikdo nechce. V obličeji a postavě to nebude. Jsem prý zajímavá. Dlouhé blond vlasy a pronikavě zelené oči zaujmou dost lidí. Bude to v povaze.
Spolužačka mi onehdy řekla, že bych se měla v té slušnosti krotit, že se to nenosí. Možná měla pravdu. Tak budu nadosmrti sama! No a co!
Kluk přestal holku líbat a mrkl na mě. Ušklíbla jsem se pohodila hlavou.
Doufám, že nejedou se mnou. Dívat se na tokající cosi by mi teď nebylo moc pochuti.

Odhodlala jsem se a rozhodla se prozkoumat, s kým vlastně jedu. Sedla jsem si na kraj sedačky a rozhlédla se. Samé rodinky s dětmi, jak již řečeno. Nějací starší manželé a celkem dost zamilovaných mladých párů. Nikdo tu evidentně sám jako já nejede. Zase musím tvořit výjimku. To bude dlouhá cesta.
Ne, spletla jsem se v odhadu.

„Slečno, bude Vám vadit, když si přisednu, v autobuse se mi dělá špatně a chtěla bych být co nejblíž řidiče.“
Usmívala se na mě žena kolem čtyřicítky. Stáhlo se mi hrdlo. Takhle nějak by mohla vypadat moje máma. Zelené oči a blond vlasy po ramena.
„Jistě, sedněte si.“
„Děkuju moc, víte, já cestuju odjakživa sama a ještě jsem na nikoho podobného nenarazila, cestujete sama, že?“
Ta, pro mě cizí a přitom sympatická osoba, se na mě usmívala očima a já k ní pocítila důvěru. Vnitřní hlásek mě varoval.
„Nedůvěřuj cizím lidem!“
Ale já na něj kašlala.
Dala jsem se s ní do řeči. Když bylo pár hodin z cesty za námi, věděla jsem už to, že se jmenuje Jana Trnečková, má čtyřicet jedna let a není vdaná, ani děti nemá a pracuje na poště.
Na oplátku se ona dozvěděla mou smutnou historii. Překvapila mě její reakce.

„Život je sviňa, nebudu tě litovat, to dělá jistě každej první. Spíš nahodíme jiný téma ne?“

Tak jsme se bavily o práci, Itálii a dovolených. A cesta nám rychle utíkala.
Po dlouhé době mi bylo celkem fajn a Janě nejspíš taky.