Kdy chodí hvězdy spát? (6)

Anotace: VI. kapitola – Srdce je mrcha / Pořád nic a pak všechno...;)

Mrkla jsem se na hodinky, byly čtyři ráno. Šla jsem spát v deset a ještě jsem nezamhouřila oči. Z vedlejší ložnice se ozývalo spokojené pochrupování. Jana spala spokojeně. Ale já jsem pořád musela myslet na Martina. Líbil se mi a byl příjemný společník, ale vrtalo mi hlavou, proč se tak zarazil nad mým jménem.
Čtyři hodiny a pět minut.A stejně jsem na nic nepřišla.
Najednou jsem uslyšela nějaký zvuk. Jako když někde něco klepne. Naslouchala jsem jako netopýr. Ticho po pěšině.
Klep!
Tak teď se mi to stoprocentně nezdálo! Vyplížila jsem se z postele a šla se podívat, jestli si ze mě nedělá legraci Janča.
Nakoukla jsem do jejího pokoje, nechala si otevřeno. Klidně oddechovala na posteli. Takže to klepání muselo jít odjinud.
Klep!
No jasně dveře, asi mám zpomalené reakce, že mi to nedošlo hned.
Ve druhé fázi přemýšlení mi došlo, že na nás někdo klepe nad ránem, tak to za žádnou cenu neotvírám.
Klep! A k tomu se přidal hlas.
„Hej, nespěte! Já bych něco potřeboval, jsem odvedle, viděli jsme se na balkoně!“
A pak se ozval ještě nějaký neidentifikovatelný zvuk. Spadl mi kámen ze srdce. Otevřít už jsem musela, asi mě slyšel šramotit.
Zlehka jsem otočila klíčem v zámku a vzala za kliku.
Naskytl se mi pohled na usměvavého souseda - s flaškou v ruce. Zvuk, na který jsem nemohla přijít bylo škytání.
Okamžitě jsem se vykašlala na vykání a vybafla na něj.
„Ty ses ožral? A kde máš holku?“
„Ona mi zdrhla a já si zabouch dveře…“
Nechápavě jsem se na něj podívala a chtěla mu vynadat, co mě s tím otravuje, když se sesunul k zemi.
„Ježiš, nepadej!“
„Dělá se mi špatně…“ Opravdu viditelně zezelenal.
„No jestli mi tu hodíš šavli, tak tě asi zabiju!“
Podíval se na mě psíma očima a po zdi se sunul nahoru.
„Jsi takové zelenoočko, víš to zlatovlásko?“ A rádoby neodolatelně se na mě vyzubil.
„Fuj, z tebe to táhne. A pojď dovnitř, potřebuješ studenou sprchu!“
„Ale musíš jít taky, jinak se nehnu.“ Blekotal a dal ruce do dveří, jako že nepůjde.
„No to víš, že jo…“ Nechala jsem ho, aby se o mně opřel.
Hej, co ty ruce?!“ Přece se nenechám ošahávat a pustila jsem ho, takže efekt byl, že spadl na zem a probudil Janu, která do té doby pěkně tvrdě spala.

„Co tu děláš?“ A pak jí sklouzl pohled na souseda, co se mi plazil u noh.
„Teda děvče, ty se teda nezdáš! Tichá voda břehy mele, co?“ Řehtala se.
„Jestli se mi budeš smát, tak ti ho hodím do postele!“
Soused se probral. „Která mě vemete do postýlky?“
„Žádná!!!“ Ozvaly jsme se současně.
Jana se na mě podívala. „Co tu vlastně chce v tomhle stavu?“
„Klepal na nás, prej mu zdrhla kamsi holka a on si zabouchl dveře od apartmánu, tak jsem to aspoň pochopila.“
„To je ale vůl.“ Konstatovala, ale asi jí ho přišlo líto. Mně už koneckonců taky. „Pojď chlapče, dáme na hlavičku studenou vodičku a bude líp.“
Společnými silami jsme ho dopravily do koupelny a posadily do vany.
„Zašpuntujeme to nebo ne?“ Ptala se mě se smíchem v očích Jana, bylo jí jasné, že takhle souseda vyleká, už tak na nás koukal značně vyjeveně.
Přistoupila jsem na její hru.
„A předek nebo zadek, aby nám něco neuniklo…“
Kluk se vyděsil. „Co mi chcete špuntovat?! Copak vypadám jako flaška bez zátky?! Já se nikam to, no, neteču!“
Vybuchly jsme smíchy, ale dál už ho netrápily.
Když ho Jana přidržovala a já nad ním držela sprchu a on řval, že jsme blázni a že je to studený jako led, tak jsem si řekla, že by jsme se mohli představit.
„Jak se vlastně jmenuješ?“
„Ra-radim…“
„Já jsem Dana a tohle je Jana.“
Už se trošku vzpamatoval, tak mohl i odpovědět.
„Rád bych řekl, že mě těší, ale momentálně mě opravdu netěší.“
„Nás taky netěší…“ Podívala se na něj Jana. „Dani, já se jdu mrknout na ty jeho zabouchlý dveře, jestli by se s tím dalo něco udělat.
Odešla. Já zatím Radima trošku vysušila ručníkem. Měl na sobě jen plavky, bůhví, od kolika nasával.
„Jsi moc hezká…“ Změřil si mě pohledem.
„Ale prosimtě a fofruj, chci se taky trošku prospat…“ Pobídla jsem ho ke spěchu, protože ten propalující pohled mi byl trošku nepříjemný. Tolik zájmu o mou osobu, to tu ještě nebylo.
Jana se vrátila.
„Představ si, ten ťula neměl zabouchlý, jen přivřený a dalo se to v pohodě otevřít.“
Vybuchla jsem smíchy a Radim se nechápavě rozhlížel.
„No tak já teda jdu dom holky.“ Konstatoval.
„Běž a čau.“
„Ahojte juniore!“ Dodala taky Jana.
„Ahoj.“ Odpověděl Radim.
Ještě jsem ho šla vyprovodit, než jsem zabouchla, vlepil mi pusu na tvář. „Ahoj zelenoočko…“
Zavřela jsem a zůstala opřená o dveře. Nevyznám se v sobě, opravdu ne.
Podívala jsem se z okna, rodil se nový den a já se taky cítila tak nějak nově…