Báro, nespi!

Anotace: 7.díl...Po výroku: "Slůně si vyšlo na procházku" se Bára už bezmezně těší na to, až se z Francie vrátí domů...

Asi třetího dne po příjezdu do Francie dostali studenti na celé odpoledne volno, aby si mohli pořádně prohlédnout městečko, kde byli ubytováni. Většina z nich se vypravila do obchodů na nákupy, aby si domů dovezli nějakou památku, našli se i tací, kteří se vydali na prohlídku historických památek, z čehož měla obrovskou radost francouzštinářka.
Bára se rozhodla, že se projde po pláži, bude sbírat mušličky a brouzdat se v moři. 0dmalička snila o tom, že uvidí moře ve Francii, ucítí jeho vůni a aspoň na chvíli bude nasávat tu zvláštní atmosféru slaného vzduchu, pleskání vln o písek a šumění křídel ptáků.
„Jdeš s námi?“ zeptala se Hanka Báry , „Jdeme do centra na něco dobrého“.
„Ne, díky“, odmítla Bára, když uviděla „nadšené“ tváře těch, s nimiž měla trávit odpoledne. Přece nebudu dělat Hance problémy, pomyslela si. Už takhle asi dostane vynadáno, že mi vůbec nabídla, abych s nimi šla. Moc dobře jsem viděla, jak se Radim s Editou tvářili, když se mnou Hanka mluvila. Jenom se plácli do čela a užuž to vypadalo, že chtějí odejít bez ní.
Počasí téhož dne se opravdu vydařilo, neboť lidé vyšli do ulic, v parku posedávali pod stromy, aby se aspoň trošku chránili před sluncem, na pláži u moře pořádali pikniky, při nichž nechyběla láhev dobrého vína a kousek pikantního sýra, zkrátka si užívali. Nebe s mořem se od sebe navzájem odrážely a tvořily tak nejrůznější barevné variace. Větřík dívkám čechral vlasy a slunce všechny šimralo po tváři. Bára se procházela bosá ve vodě, když uslyšela za zády:
„Mama, pourguoi cette petite fille est si grosse?”
« Je ne sais pas, elle devrait magrir, elle a l’air affreux »
« Elle mange beaucoup de glace ? »
« Peut-etre pas seulement de glace », ušklíbla se nafintěná matka asi pětileté dívenky a táhla svou dcerku jinam.
V Báře hrklo. Pomalu se ohlédla a spatřila matku s dcerou, jak kráčí od pláže směrem k městu. Holčička se ale znovu otočila, aby se na tlouštíka podívala ještě jednou, a když spatřila, že si je Bára prohlíží, pošeptala něco matce. Ta jenom zavrtěla hlavou a rázovala si to do města ještě rychleji.
„Le petit elephant est sorti pour faire une promenade“, řehtal se jeden pubertální Francouz, když viděl, jak Bára troubí do kapesníku.
Teprve teď Báře všechno došlo. Pochopila, jak ji ostatní lidé vidí-jako pořádně vypasené zvířátko. Pochopila, že je opravdu tak tlustá, že je až lidem k smíchu. A když to pochopila, dala se do pláče.
„Báro, co je ti?“ zeptala se starostlivě Hanka, když večer spatřila spolužačku, jak v pokoji leží na posteli a v očích má slzy, „Stalo se něco?“
„Néé“, rozškytala se Bára ještě více.
„Tak proč pláčeš?“ ptala se Hanka své spolubydlící.
„Protože jsem tlustá…“.
„Někdo ti něco řekl?“
„Všichni to říkají…Doktorka, Radim, Jelínek mi to pokaždé připomene v tělocviku, řekla to o mně i ta nóbl Francouzka…Říkají to všichni…a mají pravdu“.
„Tak proč s tím něco neděláš?“
„Protože jsem líná a ...nemám pevnou vůli“.
A bylo to venku. Báře se celkem ulevilo. Základním problémem je, že nemám pevnou vůli, pomyslela si. Vůle se dá trénovat. Lenost je otázkou psychiky. Všechno se dá ještě napravit.
Toho večera se díky domluvě francouzštinářky s ředitelem hotelu konala v jídelně diskotéka pro hosty z České republiky. Holky z toho měly nesmírnou radost, neboť tak mohly k tanci vyzvat svého krásného číšníka, který je obsluhoval při snídani. Dokonce ho už ráno na diskotéku pozvaly. On samozřejmě souhlasně přikývl. Kluci se zase těšili na to, až se při tanci budou lepit k hrudím svých spolužaček a sem tam se jakoby náhodou dotknou určitých partií jejich těla. Zkrátka-všichni se těšili na to, až si pořádně užijí.
Bára se diskotéky nezúčastnila. Seděla ve svém pokoji a snila o návratu domů. Nutno říci, že o tomto návratu přemýšlela po celý pobyt ve Francii a bezmezně se na něj těšila. Těšila se na to, až bude konečně tam, kde ji mají opravdu rádi, a taky na to, až začne s dietou. Ano, s dietou. Bára se totiž definitivně rozhodla, že se sebou musí něco udělat. A to něco dost výrazného.
Těch pár dní, co zbývaly do odjezdu domů, žila Bára jako ve snu. Navštívila sice Paříž, město, o kterém vždy snila, ale z té si jenom pamatuje, jak se ztratila. Ztratila jak ztratila- prostě nebyla ve správný čas na správném místě. Místo vynadání profesorů si musela vyslechnout štiplavou poznámku o tom, že se asi zase zdržela v cukrárně. Radim, kdo jiný. A tak, i když se na pobyt ve Francii bezmezně těšila, zůstaly jí jen samé nehezké vzpomínky a šrám na duši.