Báro, nespi!

Anotace: 8.díl...Bára chodí běhat do parku...co se ale stane, když tam potká úchyláka?...

Ihned po příjezdu domů začala Bára s radikální dietou. Vlastně to nebyla dieta v pravém slova smyslu, ale spíše přechod na zdravý styl života- zdravou stravu a přirozený pohyb. Zpočátku to bylo hrozné. Bára si musela stále dokola připomínat, že všechno to „mučení“ podstupuje pro sebe, ne pro druhé. Přesto měla někdy velký problém, když procházela kolem výlohy se zákusky. To pak takhle klidně stála půl hodiny a polykala sliny. Jen odolat! Vydržet!, říkala si v duchu.
Bára si vymyslela svůj dietní plán, hubnutí rozdělila na několik bodů, všechno si řádně napsala na kousek papíru a kdykoli měla nutkání některý z těchto bodů porušit, vytáhla papírek z kapsy a četla:

Já, Barbora Chvílová, se tímto zavazuji, že začínám dne 4. května s hubnutím a budu se snažit se z váhy 84 kilogramů dostat na váhu 70 kg. A potom uvidím. Za každý prohřešek vůči dietě musím udělat sto dřepů. To slibuji.
Body, které se zavazuji plnit:
1)Nebudu jíst po 19. hodině
2)Čokoládu a jiné sladkosti nahradím ovocnými tyčinkami
3)Budu jíst hodně ovoce, ale zvláště zeleniny
4)Každý den vypiji nejméně dva litry tekutin, vyvaruji se Cola coly a dalších sladkých limonád
5)Nebudu se ulívat z hodin tělocviku, ale budu poctivě cvičit, každý večer budu chodit běhat
6)Nebudu používat výtahy, ale budu chodit po schodech pěšky

NEŽER, CHVÍLOVÁ, NEŽER

Všechno, co si Bára na papírek napsala, myslela naprosto vážně. Ono se dobře plánuje, ale hůře plány plní. První, co udělala, bylo, že si denní příjem jídla rozdělila na pět částí. Ráno snídala převážně kukuřičné lupínky, chleba s medem nebo něco podobného, do školy si s sebou na svačinu brala celozrnný chleba se sýrem či ovoce, ale hlavně hodně pití, oběd měla zajištěn ve školní jídelně. A pak nastávala ta horší část dne. Vždy, když se Bára vrátila ze školy domů, potřebovala se něčím uklidnit a téměř vždy sáhla po tabulce čokolády. Nyní měla čokoládu zakázanou, takže si většinou dopřávala ovocnou tyčinku nebo přesnídávku. Večeře představovala miska zeleninového salátu se slunečnicovým chlebem.
A tak Bára přežívala ze dne na den a večer se vždy těšila na ráno, až se bude moci zase pořádně najíst. Zprvu si jejího úsilí doma nikdo nevšiml, neboť v době, kdy snídala, byli rodiče už v práci a Míša ještě dobrých dvacet minut spala. Večer povětšinou seděla maminka se svými kamarádkami někde v kavárně a zjišťovala, co je nového, tatínek zase popíjel v hospodě pivo, takže se Bára úspěšně vyhnula otázkách typu: Proč nejíš? Co to máš za blaf? Když se ale stalo, že rodiče byli doma, na otázku, zda už večeřela, vždycky přikyvovala hlavou a říkala, že jde ven.
„Ty jdeš ven? Teď večer? A co tam budeš dělat?“ ptala se starostlivě maminka.
„Jdu zanést kamarádce CD“.
„Jaké kamarádce?“ zeptala se překvapeně maminka. Původně se chtěla zeptat: Ty máš nějakou kamarádku?, ale pak si uvědomila, jak by se tím Báry dotkla.
„Ty ji nenecháš ani jít ven!“ zlobil se tatínek, „Holka nemůže věčně sedět doma a louskat Baudleira, viď?“
Bára souhlasně přikývla a co nejrychleji vypadla ven. Já vám dám kamarádku! Já vám dám CD! Kvůli vám jsem se dokonce naučila i lhát. Přece vám nebudu vykládat, že hubnu, a proto jdu běhat do parku. Máma by mi řekla, ať neriskuji, že ze mě za chvíli bude anorektička, bulimička a kdoví, co ještě. Táta by mě varoval, že přílišné množství pohybu škodí zdraví. On sám by nejraději ležel na gauči a sledoval v televizi fotbal. Gaučing, to je ten pravý sport pro něho. Vlastně pardon, jednou týdně chodí hrát se svými kamarády fotbal a pak se tím celý týden ohání. Já že jsem lenoch? Kdepak, já jsem zarytý fotbalista, který je akorát unaven po vyčerpávajícím tréninku.
Zpočátku, když Bára chodila běhat do parku, působila dojmem neohrabaného slůněte. Běhání se podobalo rychlejší chůzi a už po pár metrech funěla, jakoby právě vylezla na Mont Everest. To pak dlouhou dobu seděla na lavičce v parku a snažila se vydýchat. Že by ji mohli přepadnout lidé nějakým způsobem úchylní či dokonce vyšinutí, si nepřipouštěla. Ještě by se mě zlekli, pomyslela si hořce. A kdyby mi náhodou nějaký úchylák chtěl ukázat velikost svého mužství, řekla bych mu to, co jednou řekla úchylákovi babička: Hm, viděla jsem už i lepší. Chudák chlap prý tenkrát vyvalil oči a pak raději vycouval. Představa sexuchtivé stařeny se mu asi značně nelíbila.
A tak Bára dál běhala v parku a po návratu domů čelila otázkách typu:Proč jsi tak udýchaná? Ty jsi běžela? Někdo tě honil? Vždycky pak musela rodiče uklidnit, že ji opravdu nikdo nehonil, jenom že běžela na trolejbus a doteď to nevydýchala.
Asi po dvou týdnech se dostavily první pozitivní výsledky. Dvě kila dole a celkově více energie. Bára z toho měla takovou radost, že to chtěla oslavit oříškovou čokoládou. Pak si uvědomila, že právě čokolády se musí vyvarovat, a tak si dala jablko. Sice nadávala, že se ani pořádně nenají, tak co z toho života vlastně má, ale pak si představila, že se už zase vleze do těch krásných riflí, co už chtěla vyhodit, a nakonec si dala jablka jenom půlku. A k tomu přidala běh na půl kilometru.
Do konce školního roku zhubla o šest kil a toho, že vypadá podstatně lépe, si všimli i rodiče.
„Barunko, ty jsi nám nějak zhubla! Nejsi nemocná?“ starala se maminka.
„Právě že teď se cítím podstatně zdravěji“, odvětila Bára. „Ne, nemocná fakt nejsem. Jenom jsem začala hubnout. Je to dřina, povím ti“.
„A co spolužáci, všimli si toho?“ vyzvídal tatínek.
„No, Hanka jo, a když jsem se převlíkala v tělocviku, holky se na mě dívaly, takže si toho všimly asi taky.“
„A co kluci?“
„Co s nimi?“
„No, jestli si toho všimli taky “, přidala se do rozhovoru Míša.
„Co já vím“, řekla Bára.
Nechtěla se zmiňovat o několika trapných zážitcích, které s jejím hubnutím souvisely. Ten první se přihodil, když měly holky spojený tělocvik s kluky.
„Ta Bára nějak zhubla“, řekl Martin.
„Nekecej, vždyť je pořád stejně tlustá“, nesouhlasil Petr.
„Co já vím, pánové, tak se hubne po sexu“, řekl Tomáš.
„Prosím tě, kdo by se s ní k tomu upsal?“ uvažoval Petr.
„Náhodou, někomu se tlusté holky líbí“, řekl Martin.
To by mě zajímalo komu, ušklíbla se Bára. Všichni letí na typ Claudia Schiffer, Heidi Klum a podobně. Žádná prsa, nic. Zato já mám všeho přebytek, to je pravda. Jsou ti kluci ale nechutní, za vším vidí sex.
Druhý trapný, ba dokonce velmi smutný zážitek se jí přihodil, když jeden její spolužák slavil narozeniny. Chodil ve třídě od lavice k lavici a všem nabízel čokoládové bonbony. Když Bára odmítla, konečně si spolužáci uvědomili, že asi doopravdy hubne. Někdo z nich ovšem poslal do oběhu, že Bára jí jenom jablka, což se muselo zákonitě nějak projevit. Když následujícího dne přišla do třídy, spatřila na tabuli obrázek sebe samotné. Byla prdelatá, prsatá, pravá věstonická Venuše. Pod obrázkem byl nápis:Já jím jenom jablka. A na jejím stole ležel sáček jablek. Bylo jí do pláče, ale nechtěla se shazovat, a tak řekla:
„Kdo to tady položil, ať si to klidně vezme zase zpátky.“.
Spolužáci ztuhli. Bylo to poprvé, co se Bára nějak projevila, co se ohradila vůči posmívání. Bylo to poprvé a možná právě to na ně tolik zapůsobilo.
„Smaž to, ty vole“, řekl spolužák Pavel Radimovi.
Radim, ač považoval za svého pána jen sám sebe, poslušně poslechl. Jablka z Bářina stolu sice nezmizela, zato se pod její lavicí další přestávku objevil papírek se vzkazem promiň. Kdo to psal se sice nikdy nedozvěděla, ale zato měla od té doby od spolužáků naprostý pokoj.