Kdy chodí hvězdy spát? (12)

Anotace: XII. kapitola - Kdo jsi? / Kapitola, no, jsem zvědavá, jak na vás bude působit.. Hodně se toho v ní semele... Celkové rozuzlení.;) Už předposlední díl. (pro Weru, od původního jsem nějaké to slovo změnila, nejdou totiž vzkazy, miluji tě, litere!)

„Tak běž za ním, ať ti ještě nezdrhne.“ Radila mi Jana.
„Mám tě ráda, strašně mi připomínáš moji maminku, víš.“ Řekla jsem jí, když už jsem byla u toho vyznávání citů.
„Běž prosimtě, nebo mě ještě rozbrečíš..!“ Bylo na ní vidět, že ji to dojalo.
Usmála jsem se na ni a odešla do pokoje za Martinem.
Pořád spal.
Vypadal tak krásně, jako anděl.
Přitulila jsem se k němu, v té chvíli se probudil.

„Dobré ráno lásko, jak se cítíš?“ Usmál se a pohladil mě po tváři.
„Úžasně, ale musím jít Martínku, ať tam Jana není sama víš.“
Musela jsem jí všechno povykládat. Svoje štěstí, co mě potkalo.
Pochopila jsem, co znamená, že všechno zlé je pro něco dobré.
Potkala jsem přátelství a lásku.
Našla jsem, co jsem nehledala, ale chtěla to.
Měla jsem rodinu.

„Nechoď.“ Políbil mě.
„Přijdu ještě než půjdeme k moři jo?“ Slíbila jsem mu.
„Já aspoň trochu uklidím, podívej se, jaký jsi udělala binec…“
„Ty!!“ Smála jsem se a oblékala se při tom.

O několik minut později už jsem svírala hrnek s čajem a smála se na celé kolo.
„Páni! Tak veselou jsem tě ještě neviděla. To je v posteli tak úžasnej?“ Mrkala na mě Jana.
Moje oči pokryla rouška vzpomínek. „Je strašně něžnej a milej. Miluju ho.“
„No vždyť to vím. Záříš tím… A co bude dál?“
„No asi spolu chodíme ne, do háje! Vždyť já ani nevím, kde vlastně bydlí!“
„Ty ses ho neptala?“
„Ne, vůbec mě taková věc nenapadla…“
„Z Moravy je, ne?“
„Říkal to…“
„Tak nešil.“ Povzbuzovala mě, když viděla, jak si koušu nehty.
„Víš co, zeptám se ho rovnou, stejně jsem mu slíbila, že tam půjdu.“
„Jo, já se mezitím vzpamatuju taky.“ Uchichtla se.
„Z čeho?“
„No nejen ty si prožila noc plnou vášní.“ Upila kávy a zabořila do tekutiny oči.
„Cože?!“ Vydechla jsem.
„No. Už to tak bude.“
„Ty jo, tak to je síla. Kdo to je? A kdy jste to vůbec stihli, když jsem odcházela, tak si tvrdě spala ne.“ Nakukovala jsem do její ložnice, ale tam byla jen zválená postel a nikdo na ní.
„Domácí z tohohle baráku. A včera přišel chvíli potom, co si odešla…“ Odpověděla.
„Ten plešatej? No ne, to si tě musel vyčíhnout.“ Zadržovala jsem smích.
„Na kráse nezáleží, on je nádhernej v duši.“ Zasnila se.
„Pak mi řekneš detaily!“
Podívala se na mě a trošku se začervenala. „Všechny detaily?“
Vyjekla jsem smíchy. „No, zase tak dopodrobna to být teda nemusí…“

Vyšla jsem na chodbu a hodlala zabušit na Martina.
Zvedla jsem ruku, když v tom stejném okamžiku zazvonil uvnitř mobil.
Ozvaly se kroky a Martin ho okamžitě zvednul…
„Ano? Janoušek u telefonu. Á, dobrý den, ne, zrovna jsem na dovolené, vracím se za pár dní. Nechte mi to u sestry nebo u některého z kolegů ano? Super, takže Vás budu čekat, zatím nashle.“

Zhluboka jsem se nadechla, protože jsem nějak zapomněla dýchat. Bylo mi jasné, že to bylo něco kolem zvířat, ale jméno Janoušek mi bodlo do srdce.
Co se to děje? Okamžitě jsem potřebovala vysvětlení.
„Martine, otevři!“
Dveře se rozletěly a za nimi stála moje láska a v ruce třímala růži.
„Tradá!“ Ozval se vesele.
Ale mě to nezajímalo.
„Jak se jmenuješ?“
„Martin přece, už jsi přes noc zapomněla?“ Zasmál se.
„Ne, příjmením!“
„Zeman.“ Odvětil, ale tatam byla jeho původní jistota.
„A Janoušek je co?“
„Ty mě špehuješ?“ Ptal se a už nevypadal vůbec klidný. Odložil růži na stolek a otočil se ke mně.
„Slyšela jsem to, tady je slyšet všechno. Řekni mi, máš něco společného s tátovou ženou? A nelži mi, k sakru!“
Podíval se na mě takovým způsobem, že se mi málem zastavilo srdce.
„Ano, jsem bývalý manžel Milady a otec Pavla. Musel jsem ti lhát o jméně, nechtěl jsem ti kazit dovolenou. Promiň lásko.“
Slzy se mi draly do očí. „Takže ty jsi mě celou tu dobu podváděl.“
„Dani, nemohl jsem ti to tenkrát říct…“
„Proč si mi to teda neřekl potom, sám od sebe, vždyť bych se to časem stejně nějak dozvěděla!“ Ptala jsem se roztřeseným hlasem.
„Pak už to nešlo…“ Pokrčil rameny.
Zavrtěla jsem hlavou a po tváři se mi koulely slzy velké jako hrachy.
„Sbohem!“
„Dano, neblázni!!!“
Zabouchla jsem dveře od jeho bytu a zapadla do své ložnice.

„Co se děje?!“ Volala za mnou Jana.
„Dejte mi pokoj! Dejte mi všichni pokoj!!!“ Brečela jsem. Musela jsem na Martina zapomenout, protože bych nesnesla pomyšlení, že někdy to svoje miluji tě, říkal i Miladě, to prostě nešlo…