Já, anorektička

Anotace: 9. dílek... =)

Sbírka: Já, anorektička

„Nevrtej se v tom jídle, prosím Tě.“ Upozornila mě mamka, když už jsem seděla poslední u stolu a talíř skoro celý plný.
„Hm.“
„Co jíš celý týden? Jíš vůbec něco?!“
„Mami, jsi věčně v práci. Samozřejmě, že jim.“
„A co? To by mě zajímalo.“
„Ovoce, zeleninu, jogurt. Toho je hafo.“
„Mně to teda jako hafo nepřijde. A vůbec, jseš nějaká pobledlá.“
„Víš co?! Už mě nebaví jak furt řešíš jídlo a jídlo. Podle tebe bych měla furt jen jíst, jak nějaký nenažraný prase. Dělá se mi z toho špatně.“ Zařvala jsem na ní a zvedla se od stolu. Vyběhla jsem hlasitě schodiště a vrhla jsem se do pokoje před zrcadlo. Jak mě může pořád nutit něco jíst? Copak nevidí ty špeky? Zkoumala jsem se ze všech úhlů. Prohrábla jsem si rukou vlasy a pár mi jich v ní zůstalo. Ach jo. A navíc jsem to měla dostat už před čtyřmi dny a pořád, i při mém pravidelném cyklu, nic. Přece nemůžu být v tom?! Nebo snad jo? To by byl peh – poprvé a hned otěhotním. Vydeptalo mě to tak, až jsem zvedla telefon a pozala Lenku k nám.
„Tak co se děje? V telefonu si zněla docela ustrašeně.“ Usadila se kamarádka na židli.
„Já..totiž..ehm..jsem Ti o něčem..ne to..neřekla..“
„A o čem?“
„Totiž tam na chalupě, byl jeden kluk, se mi líbil,no a poslední noc se jaksi to..“ Dál už nemusím povídat.
„Ahm.“
„Sorry.“Sklopim oči.
„V poho. A co je za problém?“
„Myslíš si, že můžu být v tom?“ Vybalím na ní z příma.
„Cože?! Máš k tomu důvod?“ Vyděsí se upřímně.
„Ehm, jo.“
„Tak to je průser.“ Řekne a hned dodá, aby mě uklidnila: „Teda chtěla jsem říct-nepanikařit. Mimča jsou přece...roztomilý.“
„Dík.“
„Ne. Zajdeš si na gyndu?“
„Co těhotenský testy?“ Navrhla jsem a Lenka se mnou souhlasila. Došly jsme do lékárny a jedny koupily. Vracela jsme se celá vyklepaná.
„Tak jak?“ Zaklepala Lenča na dveře.
„Já..Nevim..Počkej.“ Zahleděla jsem se na proužek. „Je to Ok!“ Vykřikla jsem radostně.
„To je super! Co to jít oslavit zmrzlinovým pohárem s kupou šlehačky? A popovídat si o tom tvým chalanovi?“ Usmála se Lenka.
„Myslim, že to neni moc dobrej nápad. Já hodně obědvala a už do sebe nedostanu ani sousto.“ Vymluvim se.
„Téda. Ale dlužíš mi ho jasný? A co zajít na koupák?“
„To se mi moc nechce.“
„Proč?“
„Nemám ráda, jak na mě lidi koukaj v plavkách a vidí moje špíčky.“
„Co to meleš?“ Zašklebí se Léňa a myslí si, že si dělám srandu. „Spíš bys měla trochu přibrat.“
„Ani náhodou!“ Zhrozim se, když nahlas vysloví mojí noční můru.
„No jo. Tak co jdeš? Jsem domluvená s Liborem a pár kámošema.“
„Ne. Dneska ne.“ Rozloučila jsem se s ní a hned si šla zacvičit sklapovačky. Pak jsem se převvlíkla do kraťásků a tílka a vyběhla z domu. Bylo strašný vedro, sluníčko pálilo, ale nezastavila jsem. Nakonec jsem si okruh zdelšila ještě o půl kiláčku a byla jsem se sebou spokojená. Napustila jsem si do hrníčku vodu s kohoutku a vypila ji během okamžiku. Pak se mi zatmělo před očima a já se skácela k zemi.
„Ségra, jseš v poho?“ Uslyšela jsem někde z dálky bráškův hlas. Otevřela jsem opatrně oči a spatřila Adamův obličej.
„Jo.“ Sedla jsem si. Bolela mě hlava.
„Nekrvácíš někde?“
„Asi ne.“ Sáhla jsem si rukou na hlavu a nahmatala velikánskou bouli. Super.
„To bude z toho vedra. Nejspíš.“ Zadumal se brácha a já se pomalu postavila na nohy.
„Co tu vůbec děláš? Nemáš bejt na nějaký akci pod stanem?“
„Až zejtra. Ale vlastně proto tu jsem. Co máš v plánu?“
„Kdy?“
„Teď na pár dnů.“
„Můžeš hádat. Sedět doma. Skvělej program na prázdniny.“
„Měl bych pro Tebe nabídku. Jako tvůj úžasný, jedinečně nejlepší bratr Ti nabízím, abys jela s náma.“
„Cože?“
„Asi tak. Jedna kámoška odpadla a tak nám přebejvá lístek.“ Vyklopil pravdu.
„Ehm, já teda nevim. Víš co, jestli by mě vůbec mamča pustila.“
„To ukecám.“ Mrknul na mě.
„A kdo tam všechno bude?“
„Hodně lidí ségra. Ale jestli myslíš z těch, co znáš, Filip a Kristián.“ Panebože, Kristián! Brácha, že váháš, jedu hnedka! Přece si nenechám ujít šanci, vidět ho po tak dlouhý době.
„Tak já to zvážim. Když mě pustěj.“ Breptla jsem.
„Neboj.“ Usmál se.
Netušila jsem jak to můj starší sourozenec dokázal, ale nakonec jsem směla jet. A to docela bez problémů. Naházela jsem si do krosny věcí, že se mi tam skoro nevešly a nemohla se dočkat. Večer jsem s Lenkou protelefonovala celou hodinu.
„A hlavně dávej bacha, ať nemusíme řešit situaci jak dneska ráno.“
„Jasný.“ Slíbila jsem jí.
„A Evi?“
„No?“
„Hlavně se kvůli němu nějak netrap!“
„Neboj. Měj se.“ Zavěsila jsem. Pááááni. Tyhle prázdniny jsou teda něco. Ještě před rokem bych určitě nikam jet nemohla a letos? Jako bych vyrostla. Byla jsem políbená, nebyla jsem panna a to nejhlavnější – zhubla jsem. Sice to ještě trošku chtělo, teda aspoň jsem si myslela.

Hlavu jsem měla opřenou o okýnko vlaku a poslouchala pravidelné tdm tdm tdm. Naproti mě seděl Filip a vedle brácha. Jeli jsme i s přestupem asi hodinu a půl, což se dalo přežít. Co mi ale vadilo, bylo to hodně brzké vstávání. Když jsme dorazili na místo, zjistila jsem, že se vyplatilo. Kolem se rozkládalo jen pár stanů a tak jsme si mohli vybrat lepší místa, aby jsme vytvořili se zbytkem party takové malé stanové městečko. Jediné co mi scházelo, byl Kristián. Kde je? Ptát se na něj Adama by bylo moc podezřelé. Hej, ahoj brácha, ten kluk, jak jsem do něj až po uši zamilovaná, se dostaví kdy?Ha, ha.
Během dne se vyhrazený plácek zaplnil až po okraj provizorními býváky. Všude panovala skvělá atmosféra. Co mi ale vadilo, byly stánky s hranolkami, masem a jinými výrobky, z kterých ve velkém množství odkapával tuk a mě při každém pohledu na ně nakopnul žalůdek a musela jsem se znechuceně odvrátit. Lidi jsou prasata, jak toho můžou tolik sníst?
„Dáš si?“ Nabídnul mi brácha párek s hořčicí. Záporně jsem zakroutila hlavou a nenápadně vyhlížela Kristiána.
„Hele to už jsme všichni? Nějak málo stanů, ne?“ Zkusila jsem vystřelit na oko.
„Málo? Spíš moc. Ještě dorazí Kristián.Se teprve dneska vrátil.Ale už by tu měl brzy bejt“ Ujasnil mi to a vzápětí se jeho slova potvrdila. V mém zorném úhlu se objevily dvě postavy. Jedna tý druhý nesla tašku a obě se něčemu tlámaly. Ten vyšší byl Kristián a to vede něj nějaká holka.