Návštěvnost
Kdy chodí hvězdy spát? (13)
Kdy chodí hvězdy spát? (13)
Anotace: XIII. kapitola – Otrávení láskou / Takže konec, loučíme se... (Slza mi padla na klávesnici...) ;) Jestli budete tak hodní a napíšete mi shrnutí, jak se vám to líbilo, tak budu moc vděčná a zkusím napsat ještě něco, nápad už mám...
Jana, která samozřejmě seděla vedle na sedadle, ze mě byla nešťastná. Byla svědkem posledních dní, kdy jsem se vyhýbala Martinovi, co to šlo, nebo ho případně ignorovala. Zastávala se ho, ale já to, že byl bývalý manžel tátovy nové ženy, nemohla překousnout.
Několikrát se mě snažila rozveselit, něčím zaujmout. Všechno jsem vzala apaticky na vědomí a dál to neřešila. Ale přece jen jedno téma našla.
„Dani, kde vlastně budeš bydlet?“
„Dočasně u babičky. A pak se uvidí.“ Smutnila jsem dál.
„A co kdybys šla bydlet ke mně?“
Nechápavě jsem se na ni koukala. „Jak to myslíš?“
„Tak, jak to říkám. Můj byt je dost velkej, sama se v něm ztrácím.“
„To po tobě přece nemůžu chtít?!“
„Nabízím ti to a řeknu ti popravdě, že bych si to moc přála. Jsi jako moje dcera a nejlepší kamarádka v jednom.“
„A… a opravdu bych ti tam nevadila?“
Obrátila oči v sloup. „To bych ti to snad nenabízela ne? A kdybys pomohla trošku s nájmem, tak by to bylo ideální.“
„Ježiši, určitě!“
Objaly jsme se, až pánové v autobusu obdivně zahučeli.
„Tak tohle bude tvůj pokoj, není špatnej ne?“
Dívala jsem se do velké místnosti, kde byla skříň, psací stůl a židle a samozřejmě postel. Celý byl sladěn do oranžovo-žluté. Mých oblíbených barev. Úplně jsem se nadchla.
„Špatnej? Vždyť je naprosto úžasnej! Jsi tak hodná!“
A znovu jsem ji objala a dala pusu na tvář.
„No no, jen mě neumačkej a hoď si tam ty svoje věci ne?“ Smála se.
„Už jdu na to.“
Po celodenní práci vypadal, teď už, můj pokoj víc než útulně. Jana se tomu sama podivovala.
„Jsem si natáhla dom čarodějnici, že si to tady tak očarovala, co? Přiznej se…“
„To si piš, uhranu všechny ok……“ Nedopověděla jsem, protože mi začal na poličce zvonit mobil.
Volajícím byl táta. Zrychlil se mi tep, co mi ještě může chtít?
Zvedla jsem to.
„Ano..?“
„Dano, musíš si ještě odvízt toho svýho psa, nemáme na něj čas.“
Byla jsem v šoku, na Shadowa si nikdy nestěžovali, tak co tak najednou.
„Ale já si ho asi vzít nemůžu, nebydlím u babičky…“
„Tak ho budu muset snad strčit do útulku…“
„Ne! To ne! Já, já si pro něj přijedu.“
A típla jsem to. Jana se na mě podívala. „Bude další nájemník?“
„No, to mě asi vystěhuješ.“
„Jaký? Pes?“
„Jo.“
„No to mi neva. Já ráda pejsky. Jaká rasa?“
„Zlatý retrívr.“
Vyvalila na mě svoje zelená kukadla. „To je takový to tele střední velikosti?“
„Vyhodíš mě s ním?“
„Ne.“ Povzdychla si.
Po měsíci jsme už byli všichni zabydlení a zvyklí na sebe. Jana už moc neřešila psí chlupy na koberci a já začala pracovat jako sekretářka. Moje místo se mi začalo líbit. Myšlenky mi taky někdy ulétly k Martinovi, možná jsem jednala moc hystericky. Napadalo mě stále častěji, ale už bylo pozdě. Jana o něm už nemluvila, nechtěla mi mluvit do života.
Táta se už neozýval vůbec. Vymazal mě.
Jana znamenala můj domov, bez mužů a o to možná klidnější.
Bylo pěkné srpnové odpoledne a já se vracela z kanceláře.
Propocená a ráda, že už to mám dnes za sebou. Rozezvučel se mi mobil. Jana.
„Psovi něco je!“
„Cože?!“
„Venku cosi sežral a teď leží a jen těžce oddechuje!“
„Už jsem skoro tam, moment!“
Vzala jsem to sprintem, ježiši, co se zase děje?!
Vletěla jsem do bytu jako uragán a hned jsem viděla vážnost situace. Shadow vážně nevypadal dobře.
„Jedu s ním k veterináři, kde je tady nejbližší klinika?“
„Nevím, podívám se na net…“ Během několika vteřin zjistila nejbližší, asi dvacet kilometrů od bytu.
Jana byla ale žena činu, okamžitě zavolala svému známému, co měl auto, protože my jsme ani jedna neměla řidičák a takový přepych jako něco pojízdného už vůbec.
Za pár chvil už jsme to frčeli k veterináři.
Sestřička na nás pohlédla, jak tři držíme jednoho psa a hned věděla, která bije. Zvedla telefon a někomu zavolala.
Přišli dva veterináři. Nějaký starší muž a za zády měl mladšího.
„Martine?!“ Vydechla Jana.
To už nás zbystřil taky. Neměla jsem daleko k tomu, abych se složila, jak po vahou psa, tak šokem. Náhody jsou neuvěřitelné!
Naštěstí nic ke mně neříkal a jednal.
„Co se mu stalo?“
„Venku něco sežral, asi se přiotrávil…“ Mluvila rychle Jana.
Hned si ho s kolegou převzal a pádil s ním do ordinace.
Čekali jsme dlouhou dobu, než vyšel.
Usmál se na mě. „Bude v pohodě, udělali jsme, co bylo třeba, teď je pod práškama a spí.“
Neskutečně se mi ulevilo. A pocítila jsem k němu znovu sympatie.
„Nemůžeme začít znovu?“ Upřel na mě pohled.
Natáhla jsem k němu ruku. „Daniela Ludová.“
Stiskl mi ji. „Martin Janoušek.“
Jana nás dojatě sledovala.
„Tak mládeži, až tady skončíme, tak hupnem na panáka a Martine, mohl bys klidně vzít i toho svého sympatického a šikovného kolegu.“ Zamrkala na něj.
Čekárnou se ozval smích oznamující teď už snad příjemnější a hlavně veselejší časy.
Pro nás všechny…
KONEC
Komentáře (16)
Komentujících (11)
Doporučit
Tiskmoc moc hezký.....přečetla sem to jedním dechem...
09.10.2007 19:58:00 | Petrushka
Mě se to hroooozně moc líbilo, a myslim si, že muíš určitě napsat další. Pá Agneska
30.09.2007 14:32:00 | Anežka
Tak jsem se do toho začetla, že jsem o měla během chvilky. Eťe náký, eťě náky:))Mě to zapadalo a žádnou víku nemam. A líbí se mi jak to končí. Ale zajímalo by mě jak nakonec bydleli. Všichni tři spolu:)))Skvělý dílko. Hodně štěstí a inspirace...Luccissek
17.09.2007 23:09:00 | Luccissek
Krása - nemám co dodat. :-))).
26.08.2007 09:55:00 | vandule
Hani, paráda! četla jsem to bez dechu.. a najednou:) super. souhlsím s Lukiem, že ta poslední kapitolka byla uspěchaná, možná by bylo dobrý ji trošku rozepsat, ale jinak fakt pěkný:-)
napiš ece nějakej románek:)
25.08.2007 22:43:00 | Katitek
Werushe: hele dívko.. však říkám, že tomu nerozumim.. psát neumím, ale číst ano, tak se snad můžu vyjádřit..
A zaregistroval jsem se jen proto, že mě o to Zorik požádala a abych mohl číst jeji dílka... je talentovaná, ale né profík, tak snad můžu svýma radama pomoct ke zdokonalení. Ty vaše chvalozpěvy určitě potěší, ale v dalším zlepšování nepomůžou.
Zorik: tak to promiň ale mi ten tvůj "omyl" přijde lepší než celej tenhle román.. je vidět, že máš velkou fantazii, měla bys jí trošku upustit uzdu...
22.08.2007 20:38:00 | inmax
Pěkný, dobře napsaný, vtipný, prostě se mi to líbilo.
22.08.2007 20:30:00 | Monika Lily Serena
inmax:
hele chlapce, divala jsem se na tebe, nepises! Miluju lidi, co si zridi profil jen proto aby mohli kritizovat. Vsiml sis taky tech modulaci vet, to jak hezky zapadaji do sebe!
Neni to jen o pribehu a navic nudny pribeh bez x zapletek nikdo cist nebude!!!
22.08.2007 19:36:00 | Werushe
vlastní zkušenosti ano, ale tohle je literární svět, tak se tady všechno přikrášluje... je to jedna velká lež, ale většina čtenářů to asi spíš chce.. mě samotnou spíš baví nějaká blbost, než nuda, která je pravdivá.. asi jsem "divná".. asi...
Zvěrokruh byl omyl, když jsem byla smutná...
22.08.2007 19:30:00 | Zasesevracímkpřezdívcezorik
no já zase z vlastní zkušenosti vím, že když tě otec vyhodí z domu, tak nemáš na nic náladu.. ani na cestování, byť s vidinou válení se někde u moře... taky asi těžko uvěřitelné..
a jak si napsala.. stalo se to několika lidem né vše jedné.. proto je těžko uvěřitelny, že se to všechno stalo jedné holce během krátké doby..
a tvůj "Horoskop" považuju za fantasy, tak tu nebalamuť veřejnost, kecko :oP
22.08.2007 19:25:00 | inmax
Takže,
-situace a ty náhody, ač se to zdá neuvěřitelné, tak se většinou staly.. nezdá se ti konec? no jo. těžko uvěřitelné že? ale stalo se kamarádce...
málem znásilnění se stalo mně.. taky nečekanné že? jo já vím..
-ohledně zamilovanosti, nikdy nezkoušej pochopit ženu.. dokážeme milovat i největšího lháře a proutníka, cynika, magora...
-otec nevím, ale věřím že takoví jsou... stačí mi někdy pohled na "matky"
-dovolená v itálii, no to tam byla řečeno, původně zakoupená pro celou rodinu, ale odmítli, tak jela na truc sama... taky se stalo..
-a fantasy psát neumím...
-------
-jo první byla ponurá a další už ne, proč? protože Dana potkala svého anděla strážného, který tomu dodával vtip... někdo může být smutný, ale pak potká někoho, kdo ho rozveseluje a tady to bylo potřeba..
štěbetání dvou puberťaček říkáš? tak to je správné, protože tady to čtou holky, pardon i kluci v tomhle věku..
a jen tak mimochodem, mně spíš pomáhá podpora než kritika...:)
22.08.2007 19:03:00 | Zasesevracímkpřezdívcezorik
jo a ještě... první kapitola byla nadějně ponurá.. příslib zajímavého pokračování.. ale pak se to rozvinulo až moc humorně.. prostě takové "štěbetání dvou puberťaček" :)
Ale nechci abys mou kritiku brala moc vážně.. já tomu příliš nerozumim.. ale z vlastní zkušenosti vím, že když někdo hodnotí moje kresby, tak mi víc pomůže reakce typu "příště si dej pozor na stínování očí a víc vykresli vlasy" než "moc pěkny, jen tak dál"... snad si pochopila, co tím myslím ;)
22.08.2007 18:47:00 | inmax
taakžee...
- Situace a "náhody" těžko uvěřitelné.. nějak jsem nepochopil, proč se vlastně do Martina tak zamilovala.. to samé platí o sympatiích k Radimovi.. kluk jí málem pozvrací nohy a ona po něrm nadále pokukuje.
- Postava otce popsaná až příliš černě.. nikdo takovej snad není. Věty typu "překážíš nám" jsou už vážně přehnané.
- Taky nějak nepobírám základní děj, že ji otec vyhodí z domu a ona si jede do Itálie..
.. jinak docela povedené.. příště bys mohla zkusit nějakej fantasy přiběh říznutej básněma.. četlas pána prstenů? tak asi nějak tak.. :)
22.08.2007 18:33:00 | inmax
proste nádhera :) na písanie máš fakt talent a nie aby ťa teraz napadlo s tým prestať... rýchlo napíše niečo nové :))
22.08.2007 10:27:00 | Procella
tenhle román sem četla jedním dechem a vždycky sem netrpělivě čekala na další dílek.....mooooooooc se mi líbil.....těším se až napíšeš další román....držím palečky ať ti psaní de tak, jak teď...
22.08.2007 09:29:00 | Nelčik
Takže a je to tady, to smutné loučení, loučení s hrdinkou, do které jsem se tak ochotně vžila. Celých 12.dílů ja úžasně napsaných. Závěr je happyend. Co víc, si člověk může přát? No krása! Gratuluji a doufám, že se brzy dočkáme něčeho podobného. Kašli na básně:))
22.08.2007 08:50:00 | Werushe