Vetřelec 6.

Anotace: Tady je 6. Vetřelec. Zdánlivě bezstarostný den. Bude tomu tak?

Vetřelec 6.
Doma poklidím nákup, nasypu trochu krmení Babu a Nie. „Tak dámy a ještě se jdu na chvíli vypařit. Přijdu, co nejdřív to půjde. Doufám, že si mě tam teta s bábi nenechají moc dlouho, přece přijde Kačka.“

Babička bydlí s tetou. Je stará a některé věci, již nevládne. Je také nahluchlá a mluví víc nahlas. A když si pak zapomene naslouchátko, to potom máme všichni strach o hlasivky. Tedy kromě naší tetky. Ta je zas nahluchlá z rádiových reproduktorů. To zas máme strach o sluch.
Dám se do běhu, ať jsem tam co nejdříve.

„Ahoj Ester! Probůh co se děje někde hoří?!“ Zhrozí se babička, když mě vidí.
„Ahoj babi! Nikde nehoří ani se nic nestalo!“ Pozdravím babičku, jen co popadnu dech. Přesunu se do kuchyně, odkud slyším rádio. To ztlumím, abychom se tu navzájem slyšely.
„Ahoj této!“ Pro jistotu zvýším hlas.
„Ááá! Ester. Ahoj. Co si dělala? Běžela maratón?“ Pozná na mě právě před chvílí skončený běh.
„Jo. Děláš guláš?“ Přičichnu. Mezitím přijde i babička.
„Vaří guláš. Vaří, ne pro nás, ale pro celý regiment.“
„Jojo. Určitě, však nevaří pro ten pozemský. Ten kdo tetku nezná, především ne její kulinářský umění, by řekl, že chce ten regiment otrávit.“ Pousměji se spolu s tetou a babičkou.

Po super obědě se vracím domů. Opět v poklusu. Teď jen v mírném abych nerozbila vajíčka od babičky.
„Čau Ester!“ Vybafne na mě Kačka.
„Čau Kačko. Tebe to snad nikdy nepřejde.“ Jen zavrtí hlavou. „Tak pojď dál.“ Pozvu ji dovnitř. Kačka se přesune do mého pokojíku, já do kuchyně dát vajíčka do lednice a uvařit čaj. Ten pak přinesu společně s „hříšným jídlem“, jak také nazýváme s Kačkou ty šíleně kalorická jídla, do pokoje.
„Ester. Tak která ruka.“ Vyzve mě, když odložím. Podívám se, na ni a zamyslím se. „Hhmm. Třeba pravá.“
„Tady máš. To jsem ti koupila na Krétě.“ Hodí po mě šátek.
„Jůůů. Ten je móóóc pěkný. A trefila ses. Takový ještě ani nemam ve sbírce.“ Hned si ho také zkouším.
„A budeme vypadat jak sestry. Já jsem si koupila stejný.“ Vytáhne ještě jeden šátek.
„Já mám taky pro tebe něco.“ Přemístím se ke skříni, odkud vytáhnu sáček pomalovaný malými, hezkými obrázky. Podám ho Kačce.
Pustím v přehrávači cédéčko naší oblíbené skupiny Chinaski. Dáme se do jednoho z našich oblíbených programů dne. Dnes je na programu vyprávění, drbání, poslouchání Chinasek a pojídání brambůrek, bonbónů, věnečků, čokolády a dalšího hříšného jídla, z nichž nějaké přinesla také Kačka.
To ještě nevíme, co se nám do toho přimotá
„Ještě přinesu pití.“ Vyškrabu se na nohy.
„Vy nějaký máte?“ Optá se mě žertem, ještě než se dostanu ke dveřím. Ví, že naši jsou věčně pryč a moc toho nenakoupí a já ráno žádný nekupovala.
„Žádný strachy. Včera jsem nakoupila zásoby.“ Přesunu se do kuchyně. Vylovím ze skříňky dvě skleničky, vezmu láhev coly a zamířím zpět do pokoje.
Na chodbě před pokojem se zastavím. Zpozorním. Ovane mě lehký závan nějakého zápachu. Snažím se ho určit. Beznadějně. Vpadnu do pokoje rychlostí blesku. Odložím colu se skleničkami.
„Necítíš náhodou nějaký zápach?“ Otočím se na Kačku s rukama v bok.
„Ne necítím. Proč?“ Podívá se na mě nechápavě. Vytáhnu ji tedy před pokoj.
„Tak už cítíš?“
„Teď už jo. Nenechala si náhodou nic zašlého?“
„Ne. Vůbec nic jsem ještě dneska nepožívala. Tedy nic co by mohlo způsobit ten zápach.“
„Tak se podíváme co by to mohlo způsobit. Jdeme.“ Rozhodne Kačka. Projdeme celý byt. Přičichneme snad ke všemu.
„Ester máš něco?“
„Já ne. Co ty?“
„Taky nic. A co okna. Mohlo by to jít zvenku ne?“
„Myslíš? Přes zavřená okna?“ Pochybuji.
„No zkusit to můžeme.“ Znovu projdeme bytem. Tentokrát se zaměříme na okna.
„Já nemám nic, Kačko. Akorát to tu vyvětráme.“ Necháme všechny otevřená, aby větralo. Stejně to ten byt potřebuje.
Další půlhodinku si povídáme. Především o škole a o nastávající praxi, jež nám konečně nastane. Chinaski máme jako kulisu. Přesto přemýšlím o tom zápachu. Vím, že ho znám, ale stále se mi nedaří mi jej identifikovat. Kačka na mě pozná maskovanou zamyšlenost.
„Děje se něco?“ Nevydrží mě jen tak přehlížet, jako by se nic nedělo.
„Ten zápach mi nejde z hlavy.“ Odpovím
„Myslíš, že bysme se ještě měli kouknout? Pokusit se zjistit odkud jde??“ Zajímá se s pochybami o úspěšném konci. „Co když zdroj nenajdeme?“
„Mě tak ani nejde o to, zda jej najdeme nebo ne. Mám takový podivný pocit. Raději bych se na to koukla. Když nenajdeme, hold nenajdeme. Budu alespoň klidnější.“ Touto větou, v podobných situacích oblíbenou větou, si na čelo přišpendlím neviditelnou větu: „Mě nikdo nepřemluví.“