Červánkový sen - 16. díl

Červánkový sen - 16. díl

Anotace: Další hrozný den Lindina života. Dneska musí uctít máminu památku. Nečekejte nic hezkého, Linda totiž zažívá peklo!, které jí akorát zpříjemňuje Patrikova přítomnost...

Sbírka: Červánkový sen

Pondělí

Je zvláštní, že se vzbudíme stejně, jako jsme včera usnuli. Jakmile se pohnu, vzbudím i Patrika, což mě sice zamrzí, ale pohladí mě jeho úsměv. Maličko se pohne, aby si udělal větší pohodlí, jenže zasyčí, až málem spadnu z postele.
„Co je?“ vyděsím se.
„Celou noc spát v polosedu není žádná sranda. Asi mě bude pár dní bolet páteř.“
„Klidně jsi mě měl vzbudit, když jsem usnula. Posunula bych se.“
„Ale mě se tě nechtělo budit. Tak sladce jsi spala.“
Zastydím se.
„Navíc jsi mi trošku poslintala břicho, ale já to beru.“
„Cože?“
„No, že jsi spala s otevřenou pusou a teklo to na moje břicho.“
„Jéžiši, promiň. Měl jsi mě vzbudit,“ jak já se stydím!
„To se stane každému,“ utěšuje mě.
„Ne, to se stává jenom mě. Jenom já mám takovou smůlu.“
„Nelituješ se doufám.“
Vyskočím z postele, protože můj močový měchýř už je taky plný a musím utéct... před Patrikem. Alespoň na chviličku.
Teta celé dopoledne telefonuje, pořád něco zařizuje, rozčiluje se a tak. Mám štěstí, že jí mám. Není to sice fér, ale neumím si představit, že bych to měla dělat já sama. Člověk by nevěřil, kolik je toho třeba vyřídit.
Čím víc se blíží třetí hodina, tím víc se potácím od ničeho k ničemu, pořád šmejdím, nemám hlad, nemůžu ani přemýšlet, pořád se mi chce na záchod a hlavně... cítím strach!
Ve dvě se začneme všichni oblíkat. Černá barva je najednou všude. Oči jsem si taky načernila víc než obvykle. Patrik je hrozně ohleduplný a pozorný. Tu mi podrží dveře, tu mi podá ruku, abych vysedla z auta a hlavně... pořád mě přidržuje. Asi tuší, že bych se nemusela udržet na nohou.
Před kostelem, kde pohřeb začíná, jsme první. Postupně dorazí zbytek rodiny a vcházíme dovnitř. Pořád mi pobíhá mráz po zádech. Ještě když spatřím tu dřevěnou kobku uprostřed, všechno se ve mně sevře a skoro uteču. Nebýt Patrika, tak se vážně seberu a už mě nikdo nenajde. Do očí se derou slzy. Vůbec je nezvu. Samotný pohled na pořád zavřenou truhlu mi stačí, abych se otočila na Patrika, položila si hlavu na jeho rameno a totálně si rozmazala líčení, které mě ale momentálně vůbec nezajímá. Rukou si spoušť utřu, i když tím si nepomůžu, stéká to pořád dál. Tetě slzy tečou také a jak se tak porozhlédnu, celá rodina se topí v potocích těch hrozných slz. Nejhorší to má stejně teta. Musí to tu trošku korigovat. Kývne na mě a dá pokyn k otevření... nejdu tam, nemůžu... Každý projde kolem. Podívá se dovnitř a zase rychle pohledem uhne. Kapesníky docházejí a já stále nemůžu dojít k mé vlastní mamince. Když kolem prochází brácha, rozeřve se tak nahlas, že musí děda s ním odejít na chvíli ven, aby se trochu uklidnil.
Musím... musím se podívat naposledy na svojí maminku, i když by možná bylo lepší zachovat si její obraz, tak jak si ji pamatuju. Ani nevím, jak moc ji otec pořezal, netuším, jak teď může
vypadat. Bledá barva je normální, ale... Patrik mě doslova dostrká k ležící mámě.... musím se podívat. Zase mě drží, protože bych se asi složila. V obličeji má jizvy. Neublížil jí jen tak, že zemřela, ale on jí i úplně znemožnil. Jak mohl vzít nůž a začít bodat a řezat a...? Jak mohl? Leží tam tak samotná, se zkříženýma rukama na hrudi a kolem jsou krajky a cosi, co má uctít památku. Déle se dívat nevydržím a posunkem tetě naznačím, aby už jí zavřeli. Nechci, aby ji viděl někdo cizí. Rodina je něco jiného, ale cizí? Budou se o tom bavit a rozebírat to. Nechápu, jak to tak normálně můžou brát. Odešla mi kamarádka, stane se. Chce se mi ječet... ale jsem slušně vychovaná a tak usednu do přední lavice, která je určená mně a bráchovi. Poprosím i Patrika, který si chce sednout do zadu. Ne, to bych nepřežila. Tak hrozně mi svou přítomností pomáhá. Pořád mi podává kapesníčky, což je to nejmenší.
Kostel je téměř plný. Slyším lidi jen přicházet. Nemůžu se otočit a podívat se na ně.
Přesně ve tři kněz přijde, všichni se pomodlíme a on spustí... vyčte všechny lidi z rodiny, nezapomene opomenout dvě děti, které zde zanechala... stále poplakávám, a kdybych tak měla promluvit, hlas by mě neposlechl. Nevím, jak dlouho jsme v kostele. Najednou se všichni zvednou, tak jdu také. Ke konci už jsem nemohla kněze ani poslouchat. Procházíme s Patrikem poslední. V uličce už téměř nikdo není a přitom se na nás čeká, abychom šli dopředu toho průvodu, který odvede něčí tělo na hřbitov. Auta nám dávají přednost. Klopím hlavu, jako bych se styděla. Není tomu tak, ale nemůžu se dívat rovně před sebe. Zatočil by se mi svět...
Mám v hlavě trhliny. Vidím už jen tu dřevěnou nádobu... tři špinaví chlapi jí spouštějí dolů na obyčejných lanech a mě se chce řvát.
„Lindo, pššt,“ stiskne mě Patrik.
Neudržela jsem se. Dělám ostudu celé naší rodině.
„Mami!!!“ křičím a brácha se přidá. Patrik nás obejme oba, ale teď to nějak nepomáhá.
„Uklidněte se,“ mluví monotónním hlasem kněz.
Tomu se to řekne. Dělá tohle téměř každý den, ale já tohle nějak přestávám snášet.
„Patriku!“ schoulím se mu do náručí.
„Ještě chvíli. Pak si odpočineš, uklidníš se.“
Teta mi podá rudou růži, které tolik miluju a znamenají pro mne lásku... zde znamenají totéž, ale lásku, která umírá... ohnu se ještě pro kousek hlíny, abych jí hodila za kytičkou.
„Sbohem, mami...“ hlesnu. Otočím se a mizím pryč. Patrik řekne něco tetě a běží za mnou.
„Já nemůžu, nečekala jsem, že to bude tak těžké,“ říkám trhavě.
„Zvládla jsi to. Jsi statečná holka. Zastav se na chvíli. Ještě je hostina.“
„Jak může být hostina?“ rozhorlím se. „Ona umřela a my to budeme slavit?“
„Ne, to se neslaví, jen... nevím. Prostě se to tak dělá.“
„Je to trapné. Všichni se pak u toho smějí. Nechci nic takového. Jestli to má být, tak beze mne.“
„Nikdo tě nenutím tam jít, ale očekávalo se od tebe alespoň pár slov.“
„Já bych stejně mluvit nemohla,“ avšak v chůzi zpomalím.
„Můžeme tam přeci zajít. Tvoje teta měla s tím vším tolik práce. A navíc, můžeš taky říct, že nechceš, aby se nějaká taková, jak ty říkáš hostina, konala.“
„Tak... jo. Nevím, jestli to zvládnu.“ Otočím se a trochu škobrtnu na podpatku. Někteří lidé tam ještě stojí. Je to asi rodina. Jakmile přicházím blíž, poznám je. Celá naše rodina... rodina, kterou teď nechám tady a uvidím je jednou za čas. Začínám přemýšlet, jestli je Praha fér vůči bráchovi. Jestli bych neměla být s ním...
Dojdeme k nim. Patrik zase zajde něco říci tetě a ona ukáže směrem, kde má zamluvenou banketku. Všichni si uctivě sednou. Nikdo nemluví, asi čekají, s čím vyrukuju...
„Já... chtěla jsem vás jenom poprosit, abyste se na mě nezlobili. Nechci se tohohle účastnit. Myslím, že to předtím stačilo, aby mamka pochopila, jak jsme ji měli rádi.“
Zavládne ještě větší ticho, jestli to ještě jde.
„Lindo, kdybys řekla, že to nechceš...“ ozve se teta.
„Jenže já na něco takového úplně zapomněla. Teto jsem ráda, že jsi toho tolik udělala, ale bavit se tady?“
„Má pravdu,“ vmísí se do hovoru babička, mámina máma, kterou jsem viděla pořád polykat nějaké prášky, asi na uklidnění... nevím.
„Tak, jestli se nebudete zlobit... Samozřejmě jestli chcete, můžete tu být, já vám nemohu nic zakázat, ale já půjdu.“ Naberu směr dveře a Patrik zase cupitá za mnou. Ta jeho ohleduplnost... štve mě, že jsem protivná na ty lidi, kteří mě mají vlastně rádi, kteří mi tolik pomáhají!
Nikdo mi víc ani neřekne. Vážně odejdu. Je to opovážlivost a určité pohrdání, ale momentálně nemůžu jinak.
Kráčíme v letním počasí pěšky k firmě. Není to zas tak daleko, ale časem ty podpatky rostou a nohy bolí víc a víc.
„Půjdu bosky,“ oznámím jen tak, protože je dlouhé ticho. Vyzuju si boty a kráčím po těch kamenech, které na cestě jsou. Musím se pořádně dívat pod nohy, protože by nebylo dvakrát příjemné šlápnout na nějaké sklo kupříkladu.
„Pojď sem,“ řekne. Nestačím se rozhlídnout a on mě uchopí do náruče. Normálně mě nese. Opřu si hlavu o jeho rameno. Nejsem jako pírko, ale on si nestěžuje. Nese mě až k tetě domů a přímo do pokoje, kde mě položí jako to nejcennější, co teď má. Jsem slabá. Chci k němu natáhnout ruku. Jenom jí pohladí. Vytáhne deku a přikryje mě s ní... usedne na okraj postele, aby mě hladil po vlasech.
„Patriku, co mám dělat?“ ptám se v polospánku.
„Nevím, co myslíš, ale teď nic.“
„Patriku, já tě miluju...“ spím...
Autor kraaska_, 09.09.2007
Přečteno 436x
Tipy 5
Poslední tipující: Šárinka, Lavinie, Martíneček
ikonkaKomentáře (19)
ikonkaKomentujících (9)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Tak sis to dočetla teď. Máš pravdu, pohřby nejsou nic extra...

24.03.2008 20:20:00 | kraaska_

Tak tenhle díl jsem tak trochu přeskočila.... vzpomněla jsem si, jak sme byli babi na pohřeb... :-( Nic pěknýho a už bych to nejraději NIKDY nechtěla zažít znovu...

24.03.2008 13:47:00 | Mairin Furioso-Renoi

Tak to ti děkuju... asi mě moc neospravedlníte, ale začala škola a spousta povinností. Nenadarmo se na naší škole říká, že třeťák je nejhorší:) Ale budu se moc snažit, abych si ten čas našla:)

16.09.2007 21:33:00 | kraaska_

děkuju, děkuju... jen nevím, kdy to bude:)

16.09.2007 13:30:00 | kraaska_

týhle povídky jsem si všimla až včera, ale přelouskala jsem si a dneska jsem dočetla ten 16.díl...fakt pěkný...těším se na pokračování :)

16.09.2007 10:28:00 | sweet.dotey

ooo, to děkuju... moc moc. A s tím výborným pláčem jsi si dělala trošičku legraci:)

11.09.2007 17:41:00 | kraaska_

Jasně, že nebylo míněno, že výborné je brečet... Vyborné je, že ten příběh vezme za srdce, že máš talent =)

11.09.2007 15:05:00 | Aziel

brečet je výborné?:) Ne, jsem ráda, že s Lindou soucítíte.

11.09.2007 06:07:00 | kraaska_

Promiň, ale jestli to chceš slyšet...brečím... vlastně - brečela jsem už předtím, ale tímhle to teď pokračuje... Výborně!

10.09.2007 22:07:00 | Aziel

to mi nedělejte. Slzy ne:( Ale děkuju:)

10.09.2007 19:52:00 | kraaska_

moc krásný.. málem jsem plakal ... jsi dobrá:-)mocka moc..

10.09.2007 18:53:00 | Martíneček

to bych nerada, kdybyste plakaly! Mockrát vám ale děkuju za pochvalu. Budu se snažit být na Lindu hodná, ale já vážně netuším, kdy a jak a co tam vmotám, zamotám a jak to dopadne:)

09.09.2007 21:39:00 | kraaska_

tyjo, tak se přiznám že mi málem taky slza ukápla:- ale zvládla jsem to, ale v její situaci bych být asi fakt nechtěla. A koukej je dát s patrikem dohromady ;-) sice moc nemusím happy endy, páč život většinou takovej není, ale myslím že si toho vytrpěla dost a bude to tak reálnější, když spolu zůstanou. Moc se mi ty povídky líbí, těším se na další! :-)

09.09.2007 21:28:00 | mcr

fakt super povídka... musím se přiznat, že jsem na to chvilkama neviděla jak se mi draly slzy do očí..jsem prostě citlivka... :)):D ale fakt super a těším se hrozně na pokračovaní

09.09.2007 21:06:00 | Kessinka007

mockrát děkuju holky a Lindě taky přeju, aby se jí dařilo, jenže to taky záleží na mojí náladě. Buď to bude happy end a nebo taky ne:)

09.09.2007 20:19:00 | kraaska_

Si piš že to budu sledovat! To si nenechám ujít:) úpe se těšim už

09.09.2007 16:39:00 | Haslerka125

Pokračování :o) Tak strašně bych chtěla aby to utrpení pro Lindu už skončilo... Moc pěkné, ale smutné :o(

09.09.2007 16:09:00 | Cold.Queen.

no... nevydíráš:-D ale kdy bude, to fakt netuším:) Musíš to sledovat;-)

09.09.2007 15:14:00 | kraaska_

CHudák...Pokračování bude? úplně tě tu vydírám, že?:-D

09.09.2007 15:01:00 | Haslerka125

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí