Proč ne? IV.

Proč ne? IV.

Anotace: další pokračování; nemám k tomu co říct ;-)

Sbírka: Proč ne

Konečně byly podzimní prázdniny. Už dlouho se na ně těšila, ale jakmile začaly, jako vždycky neměla co dělat. Byl krásný podzim. Naprosto ukázkový. Stromy s barevným listím, kterým byla pokryta i většina zahrady. A v parku to musí být určitě mnohem hezčí, pomyslela si. Vydala se tedy ven, pročistit si hlavu. Celé dopoledne proseděla v pokoji a vzpomínala na jeho pohled. V koutku duše snad doufala, že ho v parku potká. Já jsem asi vážně zabouchnutá. Nostalgická nálada, myšlenky motající se jen kolem něj, … Procházela se po cestách a neustále se rozhlížela, jestli ho někde neuvidí. Když ale došla po několika hodinách domů a ani jednou ho nezahlídla, romantická nálada ji opustila. Co jsem si to myslela, že zrovna dneska se bude jen tak procházet parkem? Připadala si strašně hloupě.
Druhý den už se nenudila. Rodiče jí nachystali program na celé dopoledne a na odpoledne byla domluvena s kamarádkou, že se u ní staví. Nic jí ale neřekne. Jde se s ní domluvit ohledně tanečních, které už druhákům začaly, a ony dostaly za úkol udělat pár fotek. Musí tam za ní zajít. Vezme to přes park, vždyť to vlastně včera ani nebyla tak špatná procházka. Jinudy to stejně nejde. Kamarádka totiž bydlí ze městem v hospodářském stavení, několik set metrů od parku.
Šla po stejné cestě jako včera, znovu se dívala na stejné barevné stromy jako včera, dokonce uviděla veverku. Sledovala ji, jak utíká od jednoho stromu k druhému, jak skáče po popadaném listí, jak se jí vlní huňatý ocas, jak … Najednou do někoho vrazila. „Omlouvám se, pane učiteli,“ vypadlo z ní ještě dřív než si uvědomila, kdo to vlastně je. Zrudla. Už zase, pomyslela si. „To nic. Začínám si zvykat,“ odpověděl a bylo poznat, že ji rád vidí. Najednou ticho. Ani jeden nevěděl, co říct. „No, a jak se máš, o prázdninách?“ vypadlo z něj pochvíli.To je ale blbá otázka, napadlo ho. „Není to špatný. A vy?“ Zaskočila ho, zaskočilo ho vykání. „Taky … tak nějak.“ A mlčel. Poznala to na něm. Je to dobré znamení, když očekává tykání? Zatím se díval za veverkou, která už vyšplhala na strom a pokračovala v maratónu ve větvích. Zase ticho. Čím to, že tenkrát si toho měli co říct, a teď nic? Že by nervozita. „Já … no, prostě, … no, myslel jsem, že si tykáme?“ vykoktal ze sebe zmateně. Sklopila zrak. Hleděla na ušlapané žluté a červené listí na cestě. Podupané. Na některých byly vidět bahnité vzorky podrážek. Zničehonic vyhrkl: „Chtěl jsem se ti omluvit, byl … byl jsem blbec. Ta sobota, já si to pamatuju. A …“ Přiblížil se k ní a pomalu se rukou dotkl její. Ucukla. Proč? „Pane profesore …“ Co má říct? Tady je může každý vidět, to nejde. Kdy jindy se s ním uvidí? Tak co? „Myslím, pane profesore, že tady se to nehodí,“ řekla a ustoupila o krok vzad. Najednou vypadal hrozně. Smutný pohled zabodl do země, pohlcen výčitkami vůči sobě samému. „Ale kdybys měl čas …“ navrhla a usmála se na něho. A on? Zářil jak ranní východ slunce, jak dítě, když dostává dárek. Nechala ho tam takhle stát. Scéna jak z filmu. „Nashledanou, pane profesore,“ rozloučila se s ním povzbudivým tónem. Odcházela spokojená sama se sebou, v srdci teplo, radost v mysli a rudou lásku na tvářích. Zůstal tam stát, překvapený. Příjemně překvapený. Připadal si jako nezkušený mladík, jako v nebi, jako nejšťastnější člověk na světě. V tu ránu nevěděl, zapomněl, kam měl namířeno. Teď už to ale bylo stejně jedno.
V duchu si stále přehrávala předchozí rozhovor, usmívala se nad jeho zklamáním a překvapeným výrazem. Měla pocit, že je mnohem lehčí, neustále se usmívala, všechno bylo dvakrát tak krásnější jak předtím. Utřela slzu štěstí, která se jí zpustila po tváři. Vítr vanul proti ní, snášel pestrobarevné listí k jejím nohám a cesta ubíhala. Došla až téměř na konec zídky, táhnoucí se kolem parku. Vedla až tam, kde se park pomalu měnil v les. Už je skoro v cíli. Najednou se ale za rohem objevil. Co tady dělá? Jak se sem dostal? Přišel k ní, udýchaný, asi běžel za ní na druhé straně zídky po silnici. „Tady se to už hodí?“ Zůstal stát, trochu červený z běhu (Moc mu to sluší, pomyslela si.) a v očích otázku. Co mohla dělat? Nemohli ani jeden odolat. Překvapení se jí začalo v tváři měnit v široký, zamilovaný úsměv. Nevydržel to. Několika kroky se ocitl u ní tak blízko, že cítila jeho vůni a teplo. Ještě větší úsměv byl pro něj signálem. Objal ji kolem pasu a vyzdvihl do vzduchu. Držela ho kolem jeho širokých ramen a opět jej cítila jako v tu sobotu. Políbil ji. Dlouze a nádherně, jako už jednou. Byli tak šťastní jak jen zamilovaní můžou být. Líbal ji na krku, na čelo, na oči, … Zlíbal ji celou. Pohrávala si s jeho vlasy, hladila jeho jemné vousy na tváři (neoholil se, jak mohl vědět, že ji potká?). Stáli stále na stejném místě, tiskli se k sobě, hladil ji po zádech, užívala si jeho doteků, on její blízkosti. „Já tě … asi miluju,“ pošeptal ji pomalu do ucha. Úsměvem a pohledem mu odpověděla. Šťastný ji vzal do náručí a kráčel s ní do soukromí lesíku.
Autor Ta Naivní, 27.09.2007
Přečteno 475x
Tipy 2
Poslední tipující: Sára555, Ulri
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Bude ještě nějaké pokračování??? Mě se to strašně moc líbí :-)

28.09.2007 12:49:00 | Brunette...

Jůů. romantiiika...:-) Pěkne moc...

27.09.2007 22:22:00 | magdice

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí