Kam slunce nechodí jen hvězdy vidí 5.díl

Anotace: Tak a je tu poslední díl. Omlouvám se, že to tak trvalo. Stíhám psát jen někdy po večerech a o víkendu...:-*

Sedím sama v opuštěné chodbě na nepohodlné dřevěné lavičce, oči upřené do prázdna. Uvědomím si, že jsem si samou nervozitou začala hryzat nehty. Tak dlouho jsem se toho zlozvyku zbavovala… Ať si, mávnu nad tím rukou. Jsou důležitější věci.
,, Čekání je strašná věc,“ zamumlám tiše.
,, Jo, tak to s tebou musím souhlasit,“ řekne náhle Lukáš. Zvednu hlavu a překvapeně na něj pohlédnu. Přijde mi, že se tu najednou zjevil, jen tak z ničeho nic.
,, Myslela jsem, že jsi si šel se Sindy sednout do kantýny na pozdní oběd,“ Vybavím si svou kamarádku, která si tu ještě před několika minutami stěžovala, jak moc jí kručí v břiše. Nebo ne? Zmateně zavrtím svými dlouhými světlými vlasy. Kolik doby vlastně uplynulo? Deset minut? Hodina?
,, To sice ano,“ souhlasí Lukáš, ,, nicméně to bylo před čtyřiceti minutami!“ Vážně? Vlastně mě to ani nepřekvapuje. Jsem tak pomatená, že bych se snad ani nedostala domů na opačný konec města.
Lukáš si nepatrně povzdechne, klekne si přede mne a stiskne mou bledou ruku.
,, Nemá tohle být žádost u ruku, že ne?“ vyděsím se naoko a oba dva se musíme zasmát.
,, Víš, já..,“ začne nejistě, když vtom ho přeruší ostrý zvuk zvonku, jež svolává soutěžící. Tak a je to tady, bleskne mi hlavou. Konečné rozhodnutí…

Sindy sedí v hledišti a nejistě hledí na pódium. Klepou se jí kolena, jako by tam stála ona místo Vanessy. Tolik napětí… No tak, řekni už konečně ty výsledky, popohání v duchu nic netušícího moderátora, který se ještě s klidem vyptává účastníků na jejich pocity. No tak, dělej…
,, Dělej,“ zašeptá. Vlastně ani příliš nešeptala, několik lidí se po ní zvědavě ohlédlo. Ať si! Teď je jí to jedno…

Touláme se setmělým městem, jdeme, kam nás nohy nesou. Z nebe padají drobní poslíčci zimy, aby ohlásily čas Vánoc. No jistě, Vánoce. Málem jsem na ně v tom shonu zapomněla.
,, Budu muset koupit nějaké dárky,“ míním polohlasem. Lukáš se náhle zastaví, shodou okolností přesně pod vysokým smrkem se zářícími ozdobami, který zdobí náměstí. Vezme mé ruce do svých a upřeně se mi zahledí do očí. Já se v těch jeho hnědých ztrácím a nemohu nalézt dno.
,, Pro mě jsi nejkrásnější vánoční dárek ty,“ zamumlá a pak mě políbí. V nitru mi zaplesají titěrní motýlci … Jemně ho pohladím po tváři.
,, Miluju tě…,“ Tahle dvě kouzelná slova ze ztrácí ve sněhových vločkách a dopadají s nimi na zem. Přinášejí naději lidem, kteří ještě nedosáhli svého vítězství a potřebují věřit. Já už mety dosáhla…