Černá a bílá 6

Anotace: nic moc se teď neděje,ale o tom to je.někdy máte milovanou osobu na dosah ruky ... a nic.zažili jste to někdy?kdo jo,možná mi porozumí ...

Sbírka: Černá a bílá

Když se ráno probudila, mohlo být už něco kolem desáté. Než se vůbec zvedla, zírala kolem sebe a vzpomínala, kde je, co se stalo. Nikde nikdo. Až po chvíli si všimla Štěpána, jak sedí na schodech a dívá se na ni. „Dobrý ráno,“ popřál jí a slezl dolů. Postavil před ni talířek s banánem a rohlíkem. „Bohužel, víc ti nabídnout nemůžu,“ omluvil se jí. Vůbec to ale nevadilo. Bylo to roztomilý, s chutí se pustila do jídla. „Venku pořád prší, ale pomalu to přestává. Brzy to přestane úplně.“ Bylo jí jasné, na co naráží. Už může jít domů. Záměrně na to neodpověděla a dál se věnovala své „bohaté“ snídani. „A co tady vůbec tak celý víkendy děláš?“ zeptala se ho, když do jedla a odnesla zbytky na stůl. „V podstatě nic, dá se říct. Když je takhle. Když je hezky, většinou chodím ven fotit. Nebo čtu, dělám práce do školy. Prostě si užívám klidu.“ Zase narážka. Jasně, překáží mu tady. Mlčením to přešla a zkontrolovala si prádlo. Už bylo suché, může se tedy převléci do svého. Ale chce se jí? „Není to úplně suché, ještě počkám.“ Věděl ale, že to tak není. Před chvílí je totiž také kontroloval.
Co dělat? říkala si a procházela se po pokoji. Štěpán si znovu sedl na schody a do ruky vzal papír a tužku. Ticho. Občas po něm vrhla úsměv, ten klid byl až trapný. Pro ni. Rozhodla se prohlídnout jeho knížky. Co asi takový kluk z učňáku čte? Různorodost knížek ji překvapila. Téměř každá knížka byla jiný žánr, jiný druh. Od obrazových knih o fotografování, přes válečné knihy, až filozofickou literaturu, světová literatura. Dost ji překvapili autoři jako Shakespeare nebo Puškin (v ruštině!). „Klasici?“ překvapeně se na něj podívala. Vzhlédl od výkresu. „Jo. Občas si rád přečtu něco kvalitního,“ a vrátil se zpět ke své práci. „Můžu?“ zeptala se. Kývnutím hlavy jí svolil. Vzala si tedy jednoho literáta a vrátila se s ním na pohovku. Pohodlně se posadila a začala číst. Takto potichu strávili ještě několik chvil. Pomalu ale přestávala dávat pozor, hlavou se jí honily myšlenky a přestala se na knihu soustředit.
Vždyť sedím v jedné místnosti s dokonalým klukem. Je hodnej, pěknej, milej, vtipnej, fotí, maluje, čte, hraje na kytaru, … Co to je? Jak to, že si toho nevšimla dřív, než na něj byla hnusná a dokonce mu vrazila facku? „Přestalo pršet,“ řekla, aniž by věděla proč. Bylo jasný, že teď už odejde. Musí. Sama si začala, teď už není jiná možnost. Nebude to tedy déle prodlužovat. „Převleču se a půjdu.“ „Dobře,“ odpověděl. Hlas a jeho výraz ji zarazily. Nebyl nijak proto potěšen, ani mu to nebylo viditelně líto. Zaskočilo ji to. Bez dalších slov sešel dolů a postavil se k oknu, zády k ní. Hlavou jí proletělo, že by jí možná ani nevadilo, kdyby se trochu koukl. Vždyť ona se večer taky neubránila. Celou dobu ho pozorovala, ale ani se nehnul. „To triko si můžeš nechat,“ promluvit. Leknutím sebou trhla. „Pořád je tam dost zima.“ S lehkým úsměv na rtech si tedy tričko oblékla zpět a během chvilky byla připravena k odchodu. „Tak jo … já teda půjdu,“ soukala ze sebe, když se loudala ke dveřím. „No, omlouvám se, že jsem tě vyrušila … nechtěla jsem otravovat. No … a dík za snídani … to nádobí, neuklidila jsem po sobě … promiň.“ Dostávala ze sebe jen větší a větší hlouposti. Už abych šla, nadávala si v duchu. Přistoupil k ní a chytl za kliku. „Děkuju za pomoc,“ loučila se s ním pomalu. Protahovala to, dvakrát se jí odtud nechtělo. „Nemáš za co.“ „Tak jo … tak … ahoj,“ řekla na posledy a čekala, jestli něco řekne nebo udělá (Ale to určitě riskovat nebude, zvlášť když po tom minule dostal facku, pomyslela si.). „Čau,“ odpověděl, očima ne a ne zabloudit na ty její. Nakonec se tedy přece jen otočila a vydala se přes louku směrem k městu. Po pár metrech se ještě otočila, jestli tam třeba pořád není, ale dveře už byly zavřené a před chatou nikdo. Samozřejmě, odpověděla si a sama sobě nadávala. Přestože měla hromadu důvodů, proč si něco vyčítat, odcházela šťastná. Sama nevěděla proč, v tu chvíli by si nejraději nakopala, ale ona měla úsměv na rtech a uvnitř teplo. Nic se nestalo, nic zásadního si neřekli, ale kdyby ji někdo v tu chvíli potkal, nevěřil by tomu.