Černá a bílá 7

Anotace: omlouvám se za poslední díl,vím,že nebyl z mých nejlepších.proto doufám,že mi to prominete,když si přečtete ten další ... :o)

Sbírka: Černá a bílá

Neustále na něj myslela. V hlavě se jí pořád objevoval jeho obraz, v uších jí zněla melodie, kterou hrál. Ta píseň jí teď provázela téměř všude. Dokonce si občas myslela, že cítí jeho vůni. Někdy jen tak ležela v pokoji na posteli, hleděla do stropu, úplně tam viděla jeho dílo, které ji tak nesmírně zaujalo, ležela a mlčela. Vzpomínala si na jeho pohled, jenž na ni vrhal, když se v ráno probudila. Znova a znova si přehrávala vše, co se v chatě událo.
Ve škole se s Davidem jednoduše nebavila. Když vstoupila v pondělí ráno do školy, seběhli se kamarádi kolem ní, povídali, jak se o ni báli. David nic. A ani nic nečekala. Ignorovala, i když se na ni sem tam podíval. Prostě neexistoval. S Vojtou se neviděla od jejich „rozchodu“. Nechyběl jí, počítala, že ani ona jemu.
Kamarádky si samozřejmě všimly její proměny v lepší. Věčně se usmívala, pořád se bavila, měla nevyčerpatelnou zásobu nápadů. Nejvíc času spolu strávili v parku. Eva tam chodila i s jinými záměry, než jen vykládat si s holkami. Doufala, že ho tam potká. Stalo se tak, párkrát. Vypadali při tom, jak nejlepší přátelé od dětství. Ale krom pozdravu k ničemu jinému nedošlo. Nic si neřekli, nezastavil ji ani ona jeho. Kupodivu náladu jí to nezkazilo.
Každý den tak probíhal téměř stejně. Žádné zpestření, žádné novoty. Při každém dalším setkání se Štěpánem začínala mít pocit, že to takto už zůstane. Jen kamarádi. Možná na to, jak se znají, nebo kolik si toho pověděli, je to dost. Ale pro ni?

Kamarádky ji opět někam vytáhly. Dnes se jí to ale vážně nehodilo. Měla hromadu práce přes víkend a sama nevěděla, zda to stihne. Učitelé se snad zbláznili, nebo co. Nakonec je ale poslechla a šla s nimi do klubu. Hrála tam nějaká celkem přijatelná kapela, a tak se nechala přemluvit.
Když dorazili do podniku, byl už téměř narvaný k prasknutí. Kapela stála na pódiu a zrovna začínala hrát. Barman, ač měl spoustu práce, vypadal nad míru spokojeně. Usedli tedy k jedinému volnému stolu a objednali si. Hráli dobře, svoje i vypůjčené skladby. Před nimi se scházeli party lidí a hned na první písničku začali tancovat. Občas si taky zašli zatančit na nějaký lepší kousek. Večer docela příjemně utíkal, sama se až divila, jak se baví. Potkala tu pár starých známých, popovídala si s nimi, dala si pivo, … Vzduch už byl uvnitř téměř nedýchatelný, takový nával lidí. Zašla ještě s kamarádkou na záchod a pak se vydali na chvíli na čerstvý vzduch. Před klubem stály party mladých lidí a pokuřovaly, protože uvnitř to bylo zakázáno. Ještě tak kuřáky uvnitř, pomyslela si, když to tam viděla. Chvíli se procházeli po ulici, vyslechla si dopodrobna nedávnou příhodu své kamarádky a zase přemýšlela nad školními povinnostmi. Ani tady ji to nepustí. Po chvíli se rozhodli vrátit se zpět.
Ale okamžitě jak vešli, všimla si Štěpána u baru. Mám za ním jít? Ne! Nebudu se mu vnucovat. Ale už dlouho jsme spolu nemluvili … Že bych za ním vážně zašla? Vyřešila to jednoduše. Vracela se směrem ke svému místu a vzala to kolem baru. I Štěpán postřehl její přítomnost, a když jej míjela, pozdravil ji. S úsměvem se k němu přidala. „Čau. Co ty tady?“ zeptala se, přestože na jazyku měla úplně jiné otázky. „Tak, znáš to. Dlouhé páteční večery … vyrazili jsme s klukama ven,“ lehce naznačil hlavou, kde s kamarády sedí. Ani se neotočila, moc dobře je zná. „A ty?“ „To stejné,“ a i ona mu ukázala jejich místo. Přisedla si k němu na barovou stoličku a chvíli si povídali. Měla radost, že ho vidí, že s ním může mluvit. Jen jeho přítomnost jí rozzářila obličej. Z rozhovoru je na chvíli vyrušil až barman. Omylem převrátil skleničku kousek od nich a pití se rozlévalo po pultu. Okamžitě se nabídla, že mu půjčí kapesník. Začala hledat v kapse papírové kapesníčky. Vytahovala přebytečné věci, jízdenky, papírky. V ruce se jí objevila i jízdenka se Štěpánovým telefonním číslem. Všiml si toho. Srdce mu poskočilo a neubránil se úsměvu, když si vzpomněl na ten obraz, kdy vyhazovala jakousi jízdenku do koše. Nakonec se malá barová katastrofa podařila vyřešit, barman byl zachráněn. Poděkoval a odešel se věnovat dalším zákazníkům. „No nic, jdu,“ zvedla se od něj, nechtěla vysedávat příliš dlouho. Prozatím se rozloučila a vrátila se ke kamarádkám.
Čas utíkal. A utíkal rychle. Blížila se půlnoc, kapela stále hrála a bar se nijak nevyprazdňoval. Evě spíš přišlo, že je to naopak. Opět sál zaplnilo vydýchané dusno, vydala se tedy ven. Sama, kamarádky zrovna tančily a nechtěla je rušit. Vylezla na ulici a vydala se na menší obchůzku okolních uliček. Podnik byl v té živější části města, samé obchody, kavárny, … Loudala se, užívala si čerstvého vzduchu, prohlížela si výlohy. Zaskočil ji obchod s hudbou. Není nic neobvyklého, že zde hudba vyhrává na ulici přes den. Ale v noci? Jo, je to tak. A hráli moc dobře. Na páteční večer se nic jiného než rockové baldy nehodí. Zastavila se tedy na tomto rohu a zaposlouchala se.
„Co ty tady?“ Krve by se v ní nedořezal, když na ni promluvil. Chvíli trvalo než to rozdýchala, když se ale na Štěpána otočila, docela se bavil. Pohledem mu to vytkla. „Užívám si čerství vzduch, uvnitř se totiž nedalo dýchat,“ odpověděla, v hlase stále poněkud rozčilená. „V tuto dobu tady vždycky hrají dobře,“ promluvil do menší chvíle ticha. Jak to víš? zeptala se jej pohledem. „Tak. Občas sem zajdu. Měla bys to někdy zkusit, takhle jsem si vybral už několik cd.“ Usmála se nad představou, že sem bude každý pátek chodit, poslouchat hudbu z obchodu a s blokem v ruce si zapisovat, co si sem přijde po neděli koupit. Hudba ale hrála dál, nejspíš nějaký rockový výběr. Mírně se před ní uklonil. „Smím prosit?“ Takové romantické prosbě o tanec se nedá odolat. Svolila tedy. Přistoupil blíž, jednu ruku jí ovinul kolem pasu, do druhé sevřel její ruku. Lehce se k němu přitiskla, hlavu si položila ne jeho rameno. „Jsem rád, že jsi mi nedala košem podruhé,“ řekl jí do ucha. Odpověď mlčela.
Tancovali takto dlouho. Svíral ji v náručí, chvílemi ji k době tiskl ještě blíž. Ona si jen tiše užívala okamžiky v jeho náručí. Jeho vůně ji naprosto zamotala hlavu. Cítila jej na každém centimetru těla, jeho dech jí šimral na krku. V tom mu z úst unikla část jedné písně: „And it is you I have loved all long …“ Srdce jí zalila láska, štěstí, radost. Nemohla tomu uvěřit. Podíval se jí do oči, jeho pohled těkal od nich k jejím rtům a zpět. Ty její rty … Jak je poprvé viděl, jak je poprvé políbil, jak se třásly, když ji zmrzlou našel u chaty … Ty rty. Znovu podlehl a políbil ji. Tentokrát však ne tak vášnivě jak tehdy na zábavě. Spíš opatrně, pomalu … něžně. Nemohla tomu uvěřit. Štěstím se málem rozplakala. Nemohla se jej nabažit. Objímala jej, hladila, políbila jej na ucho, na krk … Vrchol romantiky. Stála tu v náručí dokonalého kluka. Byla půlnoc, hrála hudba a oni tančili za světla pouliční lampy.