Černá a bílá 12

Anotace: ...

Sbírka: Černá a bílá

Otočila se. David se díval na toho kluka, kterého nikdy dřív neviděl, a bylo na něm znát, že není z návštěvy nadšen. „Co tady děláš? Pokud já vím, nikdy jsi do parku nechodil?“ bylo první, co ze sebe dokázala vysoukat. „No, tak jsem trochu pozměnil své zásady. Vadí to?“ zeptal se jí Vojta a ignoroval, že mu neodpověděla na pozdrav. Zůstala sedět vedle Davida, který teď propaloval pohledem díru do země. Vojta stál nad nimi a sebejistě se usmíval. „Potřeboval bych s tebou mluvit,“ dostal po chvíli ze sebe. Nevěřícně na něj vzhlédla. Co po ní ještě může chtít? Vzpomněla si na jejich prapodivný rozchod a přišlo jí to čím dál tím nesmyslnější. „To teda nevím o čem,“ odsekla mu nepříjemně. Bohužel, po tom, co všechno spolu prožili, na něj nemyslela zrovna v dobrém. „A navíc jsi nás vyrušil a my tady řešili něco důležitého,“ promluvil k němu také David. Byl rozčilený, když se konečně odhodlal říct Evě vše na rovinu, nějaký moula je vyruší. „Pochybuju, že ta vaše záležitost je důležitější, než moje,“ odbyl ho okamžitě Vojta a znovu se obrátil k Evě. „Evi, vážně si s tebou potřebuju promluvit. Týká se to budoucnosti, takže chápeš, že je to strašně důležitý,“ naléhal a nechtěl se nechat odbýt. „Tak to tedy prr, chlapečku. Nemyslíš, že je slušnost nechat nás domluvit?“ Vojta se k němu otočil. „Víš ty vůbec, kdy byl podepsán konkordát wormský?“ Když viděl, že David nenachází slova, vítězně se podíval na Evu. Ta jen obrátila oči v sloup. Tohle dělal často, zesměšňoval lidi kolem sebe pomocí nesmyslných otázek na letopočty a dělal z nich největší hlupáky na zemi. Přestávala pochybovat o tom, že Vojta je určitě nějak nemocný. „Tak vidíš, Evi, nemá to cenu. Pojď, máme toho hodně na probírání.“ „Tak dost,“ zvedl se naštvaně David. Tady to začíná smrdět, pomyslela si, když viděla oba dva, tvářící se jako kohouti na jednom smetišti. „Eva tu je se mnou, a jak vidíš, s tebou jít nechce. Dej jí pokoj a vypadni,“ zněl vážně. Vojta, který se v životě nepral, nasadil diplomatický výraz na tváři a přikročil k Evě. „Dobrá tedy, když se mnou nepůjdeš, povím ti to tady. Vlastně se není za co stydět.“ Zase ten jeho monolog. Měla ho vážně plné zuby. „Evi, to jak jsme se rozešli … Zjistil jsem, že to byla chyba.“ Oněměla. Úžasem. To snad není možné! „Víš, bylo to moc ukvapené. A … strašně se mi po tobě stýská. Přišel jsem na to, že je mi bez tebe smutno, že nemůžu bejt sám a že tě potřebuju. Evi,“ uchopil její dlaň do svých rukou a zatvářil se, jako by ji žádal o ruku. „Evi, já tě tu prosím, vrať se ke mně. Víš, že já moc neprosím, dlouho jsem o tom přemýšlel, Evi,“ koukal na ni psím pohledem. Zírala na něj. Co na to říct? O nic míň nebyl překvapený i David, který to vše pozoroval. Netušil, co se tu děje.
Prudce se zvedla z lavičky, vytrhla se z Vojtova sevření. „To si ze mě děláš srandu, že jo? Seš ty vůbec normální? Prvně mě urazíš, pak odkopneš, čtvrt roku se navzájem vyhýbáme a pak mě přijdeš prosit, abych se ti vrátila? A ty si vážně myslíš, že bych to udělala?“ Nevěřícně na něj zírala, byl snad ještě naivnější, než za jakého ho považovala. „Nevidím jediný důvod, proč ne,“ promluvil do nastalého ticha. Tak to už je příliš. „Tak to ani náhodou. Ani o tom nepřemýšlej. Je konec, Vojto, sám si to udělal před třemi měsíci. Teď jsme úplně jinde. Dej mi pokoj, jasný? Jsem moc ráda, že jsi to tenkrát udělal. Aspoň mám od tebe pokoj!“ Prudce se otočila a narazila na Davida. Stále jen stojícího s úžasem ve tváři. „No a …“ Co dodat k jeho vyznání? „No … my se uvidíme ve škole. Ahoj,“ rozloučila se a od lavičky vyrazila tempem, že kdyby jen o trochu přidala, běžela by.
Když dorazila domů, v hlavě měla dokonalý zmatek. Složila se do křesla a zůstala jen tak zírat. Dvě vyznání na jednou? Není toho nějak moc? A zrovna teď, když má v sobě ještě stále zmatek ze Štěpánova podvodu. Vlastně … dneska si vyslechla dvě vyznání … a ani jedno nebylo od toho, kterého chtěla. V hlouby duše. Ale i kdyby to tak bylo, nejspíš by ho tak jako tak odmítla. Už mu prostě nedůvěřuje. Vojta ji svým vystupováním spíše urazil, to bylo jasné. Pokud s ním bude ještě někdy mluvit, tak jen v případě nutnosti. Byla ráda, že má od něj pokoj. I když … přišlo jí ho najednou líto. Byli spolu přece tak dlouho, dokonale se znali … Ne! V žádném případě! Vzpomněla si zase na jeho urážlivá slova a vše znovu zamítla. David? Tím, co jí dnes řekl, ji strašně překvapil. No, nic méně jí aspoň objasnil, co se vlastně na podzim stalo, co to mělo znamenat. Vlastně … byl to fajn kluk, když opomenula tuhle tu věc, byl hodný, milý, … Ale ona teď nemá na víc než jen přátelství. Přece jen … Štěpán, vynořilo se jí v hlavě. Vzpomněla si na jejich chvíle, kdy vysedávali na chatě, když spolu byli v parku, v lese, … Nedokázala ale při tom všem opominout ani tu nedávnou záležitost, kvůli které spolu teď nemluví. Byla ztracená. Ztracená ve vlastních citech.

„Tak bys s ním měla promluvit,“ domlouvala jí Vlasta, když spolu seděli ve škole před hodinou. „Vážně. Když nic jinýho, dozvíš se, jak na tom vážně jsi. To co mi tady říkáš, jsou totiž většinou jen dohady. Když s ním promluvíš, bude jasno.“ „To není tak jednoduché,“ oponovala jí Eva a přitom si představovala, jaké by bylo jejich nynější setkání. Šílená představa. „Proč ne? Hele, co z toho může vzejít špatnýho? Spolu už nejste, takže se maximálně dozvíš, že to nebyl jedinej úlet,“ pokračovala kamarádka v naléhání. Tahle představa Evu očividně ranila. „Sorry,“ omluvila se jí okamžitě a dál už zmlkly, protože profesorka vešla právě do třídy.
Vojtu už zase dlouho nepotkala. Naštěstí. Urazila jeho ješitnost, takže měla klid. Ale co David? Toho potkávala denně ve škole … Znovu to byli dobří přátelé, pokud věříte na přátelství mezi holkou a klukem. David tajně doufal, že se to časem změní, ale Eva tohle viděla jako jediné východisko. Víc nedokázala. Nemohla si však nevšimnout občasných Davidových pohledů, které po ní vrhal.

„Psst, a poslouchej,“ napomenuly ji kamarádky, když došli v parku až k zídce. Někdy tu vysedávali, když byli všechny lavečky obsazené. Místní omladina tu však byla neustále. Posadili se a schované za keřem, který zídku v tomto místě překrýval, poslouchali, co si vedle povídali. „Kdo je to?“ zeptala se jich potichu Eva a už se měla k odchodu. Poslouchání cízích rozhovorů? Ani náhodou. Když ale zaslechla Štěpánův hlas, ztuhla. Tázavě se podívala po kamarádkách, které se jen uculovaly a dál držely minutku ticha. „Ne vážně, kluci, já nikam nejdu,“ ozval se Štěpánův hlas. Zněl nešťastně. Evu zabolelo u srdce a tvář se jí sevřela úzkostí. „A proč ne? Prosím tě pojď,“ naléhal někdo druhý. Z hlasu poznala Dušana, jednoho kluka od nich z party. „Ne vážně, nemám na to náladu,“ trval si na svém. Kluci se najednou zvedli a s otráveným mručením se odloudali pryč. Už se chtěla zvedat taky, ale podle dalšího rozhovoru poznala, že tu Štěpán zůstal i s Mirkem. „Mluvil jsi s ní?“ zeptal se ho do ticha Mirek. „Ne,“ jednoduchá odpověď. „Ale měl bys jí to vysvětlit,“ pokračoval. „Eva je určitě nešťastná …“ „A já ne?“ skočil mu do řeči. „To netvrdím, ale byli byste na tom oba líp, kdybyste si to vyříkali. Popravdě, i já si myslel, když jsme tě tam našli, že seš grázl, ale nechtělo se mi to věřit.“ „Mirku, ty mě znáš, myslíš, že bych něco takovýho udělal?“ „No já to vím, že nejseš takovej vůl. Ale co ona? Má tě ráda a to ji ranilo,“ dával mi psychologický výklad. Evě stekla po tváři slza. Ne, tohle nebude poslouchat. Znovu se zvedla, ale holky ji opět zastavily. „Já ti to věřím, protože vím, že Sára je děvka,“ odmlčel se, „no ne, nebojme se věci nazývat pravými jmény. Já ti věřím, musíš to taky říct ale Evě.“ „A myslíš, že mi uvěří, když za ní přijdu a budu tvrdit, že ta holka byla ožralá a sama se na mě vrhla a že já se jí snažil zbavit? Pochybuju, že mi uvěří. Zni to totiž jako dokonalá výmluva.“ Evě se v očích zračilo zděšení. Tak takhle to … Zvedla se na potřetí a zmizela dřív, než jí stačily kamarádky zastavit.