Touha nebo závislost 1.díl

Anotace: Tohle je jen prolog, rozhodně budou další díly, ale víc sem toho nestihla. Co nejdřív dodám další...

V pokoji panovalo ticho, prosycené napětím a nervozitou. Ležel bezradně na pohovce, hlavu jako jeden jediný velký střep, a cítil, jak ho propaluje ostrý pohled. Bylo mu jasné, co během několika následujících minut přijde. Věděl to už od včerejšího večera, přestože byl ve značně podnapilém stavu, kdy jen stěží něco vnímal. I tak si ale všiml jejího chladného chování, její odtažitosti. A když dneska ráno otevřel dveře a pohlédl na ni, jeho domněnka se potvrdila.
Ztěžka polkl a zvedl hlavu. Linda seděla v křesle přesně tak, jak se tam po svém příchodu usadila. Ani se nepohnula. Nenamáhala se si sundat kabát nebo snad stáhnout rukavice. Jen tu seděla a čekala. Její šedé oči působily jako neprůstupná betonová zeď, přes kterou on už se nedostane.
,, Lin, já …,“ zmlkl. Vůbec nevěděl, co by řekl, slova mu uvázla kdesi v ústech. Zmohl se jen na jedinou větu.
,, Je mi to líto!“ Viděl, jak sebou škubla.
,, Líto?“ Sklopila hlavu, aby nezahlédl třpytící se oči. ,, To mi tedy říkáš brzo!“ Z vedlejšího pokoje sem zaznívaly tlumené zvuky televize, zatímco zvenku se ozývalo popojíždění aut, občasné troubení a nadávky netrpělivých řidičů.
,, Pamatuješ si, co jsem ti řekla tehdy před rokem, než jsme spolu začali chodit, řekla?“ zajímala se tiše. Pamatoval si to moc dobře.
,, Řekla´s, že mě budeš tolerovat se všemi mými zlozvyky, včetně nadměrného pití. Ale jednou, že přijde den, kdy už to nebudeš moci snášet. Pak nastane konec!“ Na okamžik se odmlčel. ,, On nastává. Že mám pravdu?“ Otázka se vznášela ve vzduchu jako něco nebezpečného.
,, Máš …,“ Tak a je to tady. Pocítil vnitru svíravou bolest a na rty se mu dral výkřik nesouhlasu. Neřekl však nic. Vstala.
,, Je mi to líto,“ přiznala náhle. ,, Už jenom kvůli tobě. Měl bys to s tím alkoholem brzdit!“ Věděl, že měla pravdu. Kvůli chlastu ztratil ji, trenér mu vyhrožoval, že ho vyrazí z fotbalového týmu, v práci si značně pohoršil.
,, Zamysli se nad sebou,“ S těmito slovy se za ní zavřely prosklené dveře. Nenamáhal se zvednout a doprovodit jí. Nemá to cenu. Ztratila svoji naději i víru, kterou se pevně upínala k tomu, že přestane pít. Nedokázal to. Zavřel oči a toužil se propadnout do hluboké tmy. Chtěl to všechno zaspat a prohlásit to za ošklivý sen. Jsem slaboch, došlo mu.