Elisa Z Rivombrosy- IV.

Anotace: Čtvrtý díl mé povídky, možná v ní bude malé překvapení, alepon pro milého Cristiana

„Gajetano!“ Isabela hledala svého manžela.
„ Copak se děje, lásko?“ Potřebuji lod do Janova pro jednoho mého přítele a dost to spěchá.“ Isabela měla v úmyslu co nejrychleji dostat Fabricia do Piemonte, víc pro něj udělat nemohla.
„To bude velice těžké, žádná lod v této době do Janova neodplouvám, budeš muset počkat, až sem nějaká přijede, ale až se tak stane, určitě zařídím, aby se na ni tvůj přítel dostal.“
„Díky, Gajetano.“ Isabela šla vše říct Fabriciovi.

………

„Hledám hraběte Martina Ristoriho.“
„Hned vám ho najdu, pane.“
Cristian byl velice netrpělivý, chtěl s Martinem odjet okamžitě do Neapole na místo, kde Emilie zahlédla Fabricia. Doufal, že s tím bude Martin souhlasit.
„Cristiane, co tu děláš?“ Martin byl překvapený, že jej tu vidí.
„Martine, potřebuji, abys se mnou okamžitě odcestoval do Neapole, vysvětlím ti to až na cestě.“
Martin chtěl nejprve odmítnout, ale něco v cristianově hlase ho zadrželo a tak jen řekl, že bude za chvíli zpátky a šel vyřešit svůj odjezd.

………

„Isabelo, jak dlouho to může trvat?!“ Fabricio nechtěl moc dlouho čekat, už se na svoji Elisu nemohl dočkat.
„Gajetano říkal, že pokud ví, tak dnes by měla vyplout lod z Janova, ale určitě je nějaká lod už dávno na cestě.“ Isabela se na něj vystrašeně dívala, naháněl jí strach.
„Tak dobrá, tak počkám, vždyť jsem čekal roky…“ Fabricio poraženecky sklonil ramena.

………

Cristiano s Martinem dorazili do Janova a zjistili, že mají štěstí, za hodinu bude vyplouvat lod do Neapole a kapitán je vzal na palubu. Cristiano Martinovi stále neřekl nic o Fabricio, ale ted už začít musel.
„Martino, musím ti něco říct. Důvod proč jedeme do Neapole je takový, že tam Emilie zahleéla jednoho člověka, kterého dobře znáš…“
Martin ho přerušil. „Mého otce?“ Nevšímal si Christianova zmateného výrazu a pokračoval. „Jestli ano, tak vůbec nevím co říct. Neapol! To by mě v životě nenapadlo, že pojede zrovna tam! Možná, že se nevrátil pro to, že tě tam potkal s Elisou…“
Cristiano nemohl uvěřit svým uším. Martin věděl, že jeho otec žije a neudělal vůbec nic pro to, aby se vrátil! Tohle Cristian opravdu nechápal.
„Martine, ty o tom celou dobu víš?! A proč jsi nic neudělal?! Proč jsi nic neřekl Elise, když se tolik trápila?! A proč jsi nezarazil naši svatbu když jsi věděl, že Elisa je stále právoplatně vdaná?!“ Cristiano divoce hleděl na Martina, z očí mu létaly blesky, nemohl a ani nechtěl v sobě držet ten vztek na Martina, že to celou dobu věděl a zoufalství, které narůstalo od okamžiku, kdy mu Emilie řekla pravdu.
„Cristiane, Fabricio je můj otec a mám ho moc rád, ale ani moji pravou matku bych nemohl mít rád víc než Elisu. Otec se rozhodl sám a měl k tomu dobrý důvod, který ti ale prozatím nesmím říct…Bylo nesnesitelné vidět, jak Elisa trpí, když jsem to mohl zarazit…Ale potom se zamilovala do tebe. Tys ji neviděl ty tři roky, když ztratila Fabricia a než našla tebe, její oči byly jen dvě vyhaslé svíčky, ale když se vrátila na Rivombrosu z Neapole, kde tě potkala, její oči zase hořely jako za starých časů…Christiane, ona tě miluje, má s tebou dítě a co je hlavní, je konečně štastná! Já jí štěstí ničit nechci.“
Cristiano se na něj díval, jak plameně mluví, jak dává přednost jemu, cizinci, který vpadl do jeho rodiny, před vlastním otcem. A uvědomil si, že před ním stojí dospělý muž, hrabě z Rivombrosy, mladší obraz jeho otce. A to, co mu říkal, byla pravda, ted už to věděl, ale i přesto musel hraběte Fabricia Ristoriho najít a pak se stane…to nevěděl