Výměnný pobyt 15. díl

Anotace: No. Omlouvám se, ale jinak to prostě nejde. Snad jsem vám nadělila aspoň malinký dáreček k Vánocům. Chyby opravím až se na to vyspím, ale jelikož jsem to teď dopsala a je to strašně dlouho, co jsem sem nic nedala, že to nebudu odkládat. Komenty pls.

Sbírka: Výměnný pobyt

Říká se, těžké ráno opilcovo. Já nepila a stejně se cítím jako něčím přetažená. Nohy mě nějak podezřele bolely, asi jsem to s tím tancováním včera trochu přehnala. Ovšem lepší bolavé nohy, než bolavá duše z něčeho, co by se mohlo přihodit. Proto jsem přetrpěla těch pár kroků a zašla si do kuchyně uvařit snídani. Nic složitého, jen postavit na čaj, opéct v toastovači toasty, vyndat marmeládu a máslo a mohla jsem jít snídat. Raději jsem moc nepřemýšlela nad tím tichem v domě. Ještě bych se dostala do deprese. Být jeden den doma sama, dobře, ale když se probudíte a víte, že nikoho ještě dva dny neuvidíte, cítíte se divně. Zaplašila jsem pokud možno co nejhlouběji tyhle myšlenky, vpravila do sebe poslední sousto snídaně, opláchla nádobí a vyšla ven na zahradu.
Paprsky slunce mě jemně zaštípaly do tváří. Zhluboka jsem se nadechla, rozpřáhla ruce a užívala si klidu. Dneska se můžu celý den válet a nemusím si nic vyčítat! Volno si přeci po práci, škole a povinnostech zasloužím, no ne? Ale abych se opravdu jen neflákala, přinesla jsem si na lehátko přehrávač, pustila taneční hudbu a začala trénovat. Ne nijak brutálně. Jen jsem si protáhla bolavé nohy, sjela si pár kroků a pak blbla. Kroutila jsem se, jak mě zrovna napadlo. Hlava se mi tím pročistila ještě lépe, nálada stoupla a já byla spokojená. U puštěných písniček jsem později zalévala květiny, o což mě se zdráháním požádala Annie. Připadala jsem si jako princezna se zlatou hvězdou na čele. Také zalévala květiny, poskakovala u toho. Jenomže mezi námi je jeden veliký rozdíl. Ona žila v pohádce, já žiji v realitě – a ta je leckdy tvrdá.
K
dyž jsem se nabažila zalévání květin, pustila jsem se ještě do lehkého úklidu v mém pokoji. Utřela jsem si prach na těch pár poličkách a skříňkách, co v pokoji mám. Taky se celý můj pobyt v jeden den setře a nezůstane po něm ani stopy. Stejně jako Annie utírala prach, když jsem tu nebyla, bude ho utírat i po mně. Lidé přicházejí a odcházejí. A já jistě nebudu jedinou v jejich životě. V životě nikoho, koho jsem tu potkala. Přetrpěla jsem krátký zásek uprostřed aktivní činnosti, pak odložila vlhký hadřík do koupelny a šla si sednou k notebooku. Hry jsem nehrála už nejméně rok, ani jsem s tím teď zase nechtěla začínat. Připojila jsem se k síti a surfovala na internetu. Email mi bohužel žádný nepřišel. Jako by se po všech slehla zem. Mrzelo mě to. Asi jim připadá zbytečné psát, když se za pár dní doma objevím. Jinak si to vysvětlit neumím.
Nevědomky jsem se zaregistrovala na chat, o kterém mi Max povídal. Chyběla mi komunikace s lidmi. Přeci jen je ten úplně prázdný dům deprimující. Několik minut jsem si pročítala veřejné zprávy registrovaných uživatelů a bavila se na jejich účet. Někdo tu zřejmě opravdu postrádá mozek. A ten jazyk! Všude na internetových chatech se mluví hrozně. Tenhle nebyl výjimkou. Po jednom opravdu obhroublém příspěvku jsem se chtěla odhlásit a nadobro smazat, leč zabránila mi v tom příchozí zpráva od neznámého člověka.
/Captive – (Zajatec)/: „Ahoj. Jak se máš?“možná bych mu ani nevěnovala svou pozornost a okénko se zprávou hned zavřela, kdybych se nepodívala na jeho přezdívku. Nic známého mi nepřipomínala, ovšem ten překlad do češtiny mě natolik zaujal, že jsem se rozhodla setrvat a zjistit, co se z té zatím všední věty vyklube. Já vím, asi bych také začínala konverzaci právě touhle větou, ale zrovna jsem neměla náladu odpovídat na to, jak se mám.
/Winnie/: „Ahoj. Jak se mám? Mám se, jak si domyslíš.“proč si trochu nepohrát? Když nemám náladu na normální komunikaci, mohu ji učinit nenormální.
/Captive/: „Jak si domyslím? Hm…To bude těžké.“přišlo mi vzápětí.
/Winnie/: „Nechávám to zcela na tobě. Jestli to bude těžké, o tom rozhoduješ ty.“k čemu představování? Nechtěla jsem z něj vytáhnout všechny základní informace. Takhle v utajení to bule zajímavější.
/Captive/: „Proč se máš špatně?“přeskočil jeden krok a nezdá se mi to. Nevadí. Zřejmě si chce také hrát.
/Winnie/: „Třeba protože je volno?“napsala jsem absolutní kravinu, jenž mě zrovna napadla. Chtěla jsem vyvolat konverzi, nad kterou bych nemusela přemýšlet. Čistě jen odepisovat spontánně, bez příprav a obracením každého slova.
/Captive/: „Nejsi jediná, kdo má volno. Je nás víc. Co z toho vyplývá podle tebe?“konverzace se odvíjela netradičním způsobem. Stál mi za to, abych alespoň nakoukla do jeho profilu. Jenomže po otevření jsem nic nezjistila. Zřejmě mu připadá zbytečné vyplňovat nějaké osobní údaje. Kromě toho, že je muž, jsem se nic nedozvěděla. On se u mě nedozvěděl ani o kousek více.
/Winnie/: „Že všichni, kdo mají dnes volno, oplývají špatnou náladou. Co tomu říkáš?“
/Captive/: „Netvrdil bych, že všichni. Ale pokud by se to řídilo podle tvého schématu, měla bys pravdu. Rozhodně v tom nejsi sama.“
/Winnie/: „To si ani nemyslím. Ovšem každý má jiný důvod k tomu, mít zrovna takovou náladu.“
/Captive/: „A ty k tomu máš jaký důvod?“
/Winnie/: „Složitý, ale zároveň prostý jak facka. Kdo nezažije, nepochopí.“pokus o hádanky? Možná. Nechtěla jsem odpovídat v konkrétních rysech. Přece mu hned všechno neprozradím.
/Captive/: „To říkají vždycky všichni.“
/Winnie/: „Proto na tom asi bude něco pravdy, nemyslíš?“
/Captive/: „Myslím. Jenomže takhle se nikdy nikdo nic nedozví.“
/Winnie/: „A ty bys chtěl něco vědět?“
/Captive/: „Možná…“
Zabrala jsem se do našeho psaného rozhovoru. Dopoledne ubíhalo jako voda. A odpoledne ještě rychleji. Zapomněla jsem na celý svět kolem a četla jen ty písmenka na obrazovce notebooku. Sem tam jsem si odskočila do kuchyně udělat něco rychlého k jídlu, abych nezemřela hlady nebo žízní. Nemluvili jsme konkrétně, jen v náznacích. O to to všechno bylo zajímavější. Mohli jsme si jen domýšlet, představovat si psychiku toho druhého, hádat, anebo se utvrzovat pomocí rafinovaných dotazů. Když se položil, nesmělo se od něj odejít kliknutím tlačítka delete. Pořád tu ten dotaz stál. Jen přijít na to, jak se mu správně dostat na kloub a jak přelstít toho druhého.

Všechna zábava skončilo úderem páté hodiny. Nezměnil se vesmír jako mávnutím kouzelného proutku, venku se nesetmělo, ptáci nepřestali zpívat, všechno se nacházelo v naprostém pořádku. Jen mi zazvonil mobil a narušil plány na večer plný dopisování (samozřejmě pouze v případě, že by Captive neměl co dělat). Neochotně jsem se pro telefon ležící na stolku vedle natáhla a zvedla příchozí hovor.
„Prosím?“zeptala jsem se otráveně. A přitom bych měla být šťastná za každý projev toho, že alespoň někdo ví o tom, že existuji.
„No ahoj,Veru. Přijď dneska večer k nám domů, koná se párty. Rodiče odjeli a brácha se chytnul mého nápadu a vymyslel program.“oznamovala mi nadšeně Kate. Já už tolik nadšená nebyla. Párty? Vždyť přeci ví, jak tyhle činnosti nesnáším! Nebo snad neví? Řekla jsem jí to vlastně vůbec někdy?
„Aha. No.“nevěděla jsem, co bych na to odpověděla. Asi se nevykroutím, když ví o mé víkendové volnosti. „A kdo všechno tam bude?“uvidíme podle návštěvníků, třeba bych to i mohla přežít.
„Jo, to já ti , holka, neřeknu. Za sebe můžu říct, že tam bude Alex a ty. Nikoho jiného jsem nezvala. Pak určitě brácha a jeho kámoši a kámošky. Nevím, kdo to bude, protože to nechávám na něm. Mně je to koneckonců úplně jedno. K životu mi stačíte vy dva.“smála se, slyšela jsem to i přes signálové spojení. Kéž bych mohla říci to samé a nelámala si hlavu nad obsazením té párty. Jestli tam vzniknou nějaké problémy, někdo bude mít narážky na můj včerejší výstup, nebo podobné věci, moc mě to nepotěší.
„Dobře. Tak já přijdu.“co jiného mám asi dělat. Kate by mi to neodpustila. Zvlášť když se mé dny v Anglii krátí. Musím teď využít každou minutku a ne sedět doma na zadku a psát si s někým po virtuální síti. „Kdy to vypukne?“kolik času mám ještě do potupné smrti?
„Přijď, kdy uznáš za vhodné. Je to úplně jedno. Od Maxe přijdou kolem osmé.“
„Ok. To mi stačí. Uvidíme se večer, pa.“ukončila jsem okamžitě náš rozhovor a radši se nevystavovala pokušení ještě nabízenou párty odmítnout. Hodila jsem telefon na postel a zdrceně dosedla k notebooku. Hlavu jsem si opřela o ruku a trápila se, jako by mi měla stát ta nejhroznější událost v mém životě.
/Winnie/: „Za chvilku budu muset končit. Myslela jsem, e budu mít celý večer volno, ale jak to tak vypadá, asi mi plán nevyjde.“
/Captive/: „Proč? Děje se něco?“
/Winnie/: „Nic vážnýho. Jen v mých očích to tak vypadá. Ale přežiju to.“
/Captive/: „Co může být tak hrozného na letním sobotním večeru? Nerozumím.“
/Winnie/: „To nevadí. Stejně bys to nepochopil.“ano. Přesně jako vždycky. Nikdo by nic nepochopil. Pak se nemůžu divit, že nikdo nechápe mě. Můžu si za všechno. Nač truchlit?
/Captive/: „Kdyby ses snažila mi to vysvětlit, třeba bych to s mou inteligencí i zvládl…“
/Winnie/: „Promiň. Ale já to nechci vysvětlovat. Možná si tím jen zadělávám na problémy, jenomže už s tím nemůžu nic udělat. Z rozjetého vlaku se těžko vystupuje.“
/Captive/: „Kéž bych tě pochopil. Z tvého tvrzení to nemůžu plně říct. Nechám toho. Řekneš mi to, když to bude nutné. Můžu ti nyní pouze popřát pěkný večer. Taky mám něco v plánu.“
/Winnie/: „Omlouvám se za sebe.“
/Captive/: „To je v pořádku. Musíš vědět, proč to děláš. Jinak bys to přeci nedělala. No. Každopádně dík za dnešek. Rád jsem s tebou pokecal.“
/Winnie/: „A já jsem tě ráda (ne)poznala.“
/Captive/: „Nápodobně. Měj se hezky. Ahoj.
/Winnie/: „Ahoj.“
Naklikala jsem poslední čtyři písmenka a pozorovala, jak postupně blednou s plynoucím časem jejich odeslání. Nikdy bych neřekla, že na internetu mohu potkat někoho jemu podobného. Zcela neočekávaně a vyklubal se z toho téměř osmihodinový rozhovor. K nevíře. Nyní zbývá pouze potkat podobného člověka v reálu. Jenomže tam je to těžší. Žádné hrátky se slovy se nekonají. Ani bych jich nebyla schopná. Je něco jiného přemýšlet nad psaným slovem než v rychlosti hbitě a pohotově odpovídat. Nevím, jestli mi byla dána do vínku zrovna tato vlastnost.
Vypnula jsem konečně notebook a zastavila lítostivé myšlenky, jež se mi hrnuly hlavou v souvislosti s chatem. Dvě hodinky jsem ještě něco prováděla a pak se začala pomalinku polehounku chystat. Nejpřednější bylo vzít s sebou foťák. Tohle se totiž neobejde bez dokumentace. Vyměnila jsem baterky, ty staré strčila do adaptéru nabíjet. Po úpravě fotoaparátu mě přeci jen trklo, že bych také měla upravit trochu sebe a nejít tam jako hastroš. Kdo ví, koho tam potkám. Zalezla jsem na půl hodinky do koupelny. Dvě třetiny toho času jsem strávila ve sprše, zbytek jsem na sebe naplácala krém, zvýraznila si oční linky a řasy, sepnula si vlasy do jednoduchého culíku. Nic víc není potřeba. Přeci jen jdu jen na pitomou párty. Na sebe jsem hodila pohodlné hnědé kalhoty, černé tričko se stříbrným potiskem a červenou mikinu s kapucí. Cestou z domu jsem se ještě zastavila v kuchyni a občerstvila se nějakou tou večeří. Nehodlám tam umřít hlady. Než jsem se vyhrabala z domu, odbíjely hodiny půl osmou. Akorát mi to vycházelo. Nepřijdu ani brzy ani pozdě.

Jak jsem slíbila, tak jsem udělala. Stála jsem před domem Katie a Maxe. Popravdě řečeno, vůbec se mi dovnitř nechtělo. Netušila jsem, jak moc šíleně to tam bude vypadat, proto mě to trochu děsilo. Co když se všichni budou válet na zemi opilí, plazit se po sobě, vyvádět neřestnosti, nebo si ze mě bude zase někdo utahovat? Pod vlivem alkoholu by to mohlo být trochu drsnější než obvykle a já si nejsem jistá, že bych to dnes vydržela.
Nicméně jsem stiskla tlačítko zvonku. Za chvíli mě bzučák pouštěl dál. Otevřela jsem přední branku a podle mého vzezření mířila do chřtánu pekelného. Pár kroků před domem mě již doprovázela hlasitá hudba a smích mladistvých. Kuráž mě úprkem opouštěla. Co kdybych vlezla nenápadně zadním vchodem? Jenomže u zadních vchodů je většinou ještě více narváno, anebo bych tam mohla potkat nějaký páreček a to se mi opravdu nechce. Bože, to je prekérní situace! Žádné couvání, jen vejít.
A tak jsem udělala ten krok. Vtrhla jsem do rozjetého večírku, a tudíž můj příchod nevyvolal takové reakce, kterých jsem se děsila. Skoro nikdo si mě až na pár výjimek nevšiml. Kate mi hned vrazila do ruky skleničku na přípitek, pošeptala mi cosi do ucha a přiťukla si se mnou. Ani jsem se nenadála a už jsem v sobě měla jednu sklenku alkoholu. A to stojím teprve mezi dveřmi!
Předpokládala jsem to horší. Snad že se tu za chvíli budu plazit po zemi. Naštěstí už za mnou nikdo nepřišel se skleničkami v ruce a když mi někdo něco nabídl, odmítla jsem. Sice jsem se nacházela v rozpoložení, že by mi nějaký vyplavovač vzpomínek pomohl, ovšem nehodlala jsem se opít uprostřed jámy lvové se všemi lovci připravenými na svou kořist. Raději jsem si sedla do pohodlného křesla v rohu a sledovala situaci, popřípadě ji zdokumentovala. V jednom rohu stály tři dívky, něčemu se hlasitě chechtajíc, z čehož jsem usoudila, že už mají také popito. Před televizí se váleli kluci, mezi nimi i naše trojka a další jejich kamarádi, a sledovali nějakou kravinu na ploché obrazovce. Stejně z nich nikdo film nevnímal. Po skupinkách se bavili, popíjeli pivo, někteří pokuřovali a všichni do jednoho se smáli. Stočila jsem svůj pohled znechuceně dál a zahlédla za prahem dveří do kuchyně Kate s Alexem. Nemusím se ani zmiňovat, co dělali. Stačí jen, že oba vypadali zamilovaně. Nemohla jsem si odpustit neudělat jim jednu fotečku.
Smutně jsem se pousmála na ten barevný obraz reality a pak jen tak koukala do prázdna. Co já tady vlastně dělám? Na lidi teď nemám náladu. A už vůbec ne na tyhle. Každý má něco na programu a já tu trčím jak kůl v plotě, který už je několik let zarostlý mechem a v polovině rozkladu. Vhodný akorát k vykopání. Hlasitý zvuk z televize jsem ani nevnímala. Klučičí smích mi byl ukradený. Jen jsem přemítala ve světě, kam naštěstí nikdo z nich nemohl. Jenomže i to mě omrzelo. Sebrala jsem se a zamířila nahoru do pokoje. Chtěla jsem to oznámit Kate, leč po zhlédnutí situace jsem si to radši rozmyslela a vydala se do patra sama. Přeci to tu znám.
Otevřela jsem opatrně dveře vedoucí do Kateyina pokoje a zase je přivřela. Prolétla jsem pohledem zběžně po pokoji a pak se přemístila ke stojanu s cédéčky a filmy. Žádný ve vrchních přihrádkách mě nezaujal, ani v dolních tomu nebylo jinak. Co tu budu, krucinál, dělat? Má situace se opravdu nacházela v nevýchodné situaci. Ale ne! Dá se z ní lehce vybruslit. Ještě je tu šance, že na něco pěkného narazím u Maxe. A tak jsem se sebrala a zamířila o pokoj vedle. Raději jsem zkontrolovala, jestli je vzduch čistý a až poté vešla dovnitř. To tak, abych ještě někoho nachytala nebo naopak někdo nachytal mě. Okamžitě jsem se stočila ke stojanu s filmy. Na zbytek pokoje jsem raději nepohlížela. Ještě bych se moc do detailů zaobírala Maxovým soukromím. Nabídka filmů byla zajímavá. Nakonec jsem vybrala Deník Bridget Jonesové 2. Taková hořko sladká komedie, která se ke dnešku absolutně hodí. Minutku jsem se rozmýšlela, jestli si film mám pustit u Kate nebo u Maxe. Lenost vyhrála. Přesunula jsem se k Maxovu počítači a přivedla ho zpět z úsporného režimu. Obrazovka se postupně rozsvěcela a mně se zobrazila stránka chatu, na kterém jsem dnes strávila povídáním z Captivem celý den. Úspěšně odhlášeno! Hm. Asi sem také dost často chodí, když mi tenhle chat doporučil. Někdy ho musím požádat o přezdívku, i když. Raději to dělat nebudu. Zase tolik propojený se mnou jistě nechce být.
Minimalizovala jsem okno internetové stránky a pustila si film. Za necelé dvě hodiny promítání mě nikdo nevyrušil a já si mohla v klidu a beze strachu užít aspoň část večera. No užít, jak se to vezme. Bavila jsem se, to ano, leč kýžené potěšení mi komedie stejně nepřinesla. Přiblížil se mi Londýn, angličtina, úžasní herci, romantika. V životě to není tolik zapletené. Tedy je, mnohdy ještě více. Ovšem člověk do příběhu nevidí a neprožívá zážitky obou současně. Pak to také nekončí takhle pěkně, že. Povzdychla jsem si a uklidila cérečko s filmem nazpět do stojanu. Co teď? Dolů mezi lidi se mi nechce, tady zůstat nemůžu. Ještě by sem opravdu někdo přišel a tu potupu z načapání v Maxově pokoji bych asi nepřežila. Ačkoliv už jsem tu vydržela dvě hodiny, proč se najednou honit? Opravdu jsem se na chvilku zastavila a prohlédla si už podruhé Maxův pokoj. Pak jsem se s úsměvem na tváři otočila a vyšla nikým nezpozorována z pokoje. U schodů vedoucím dolů jsem se zarazila a přemítala, jestli mám pokračovat. Zas, proč ne. Co tu nahoře budu dělat, že jo. Schovávat se celý večer nebudu, to bych rovnou mohla zůstat doma.
Nenápadně jsem tedy sešla dolů a po minutce rozmýšlení přešla mezi kluky u televize k dveřím, vedoucím na zahradu. Na parapetu jsem nechala foťák a vešla ven na vzduch. V tomhle už docela zakouřeném pokoji se nedá vydržet. Na obloze už šlo spatřit stříbrně svítící hvězdy. Málokdy se to tu vidí. Většinou je i večer lehce pod mrakem, ovšem dnes byla obloha vymetená. Odstoupila jsem od svítících oken, aby si mě nikdo zevnitř nevšiml. Došla jsem až pod starší listnatý strom rostoucí asi dvacet metrů od domu, opřela se o jeho kmen a zůstala tam. Civěla jsem do oblohy a na nic nemyslela. Vyhovovalo mi to. Neslyšela jsem kravál vevnitř, nikdo mě neobtěžoval, prostě pohoda. Raději jsem si nepřipouštěla, co by si každý hned pomyslel, kdybych mu řekla, že na večírku je pro mě nejdůležitější stoupnout si sama potmě pod strom. Avšak abych tu jen nestála, rozhodla jsem se k něčemu aktivnímu. Film ve mně vyvolal pocit nutnosti něco dělat. A jelikož jsem tu byla sama, počasí mi hrálo do not, odstoupila jsem od stromu a začala si sjíždět části mé sestavy, kterou budu předvádět na plese. Některé prvky jsem si ještě vymýšlela, nebo si prostě tancovala, co mě zrovna napadlo. Měla jsem u toho zavřené oči, stejně bych nic neviděla. Takhle je to lepší trénink pro všechny smysly. Při jedné otočce se mi zdálo, jak by něco blesklo. Asi se mi muselo něco zdát, protože nade mnou byla vymetená obloha a hvězdy shlížely pořád stejně jako před chvilkou. Znovu jsem se zabrala do tance. Ten pocit blesknutí jsem ještě jednou zažila, ovšem nepřikládala jsem to ničemu zvláštnímu. To mi jen haraší za víčky.

Za půl hodiny jsem ze zahrady vylezla a vrátila se zpět do domu. Myslím, že nikdo nezaregistroval nějakou změnu. Na chvíli jsem na sobě ucítila hnědé oči, ale když jsem se podívala, na jejich původci nebylo nic zdát. Sedla jsem do zpátky do křesla a brouzdala pohledem po klukách. Jeden spal s otevřenou pusou na rameni druhého, který napůl usínal, napůl sledoval film. Daniel s Maxem se nacházeli v družném rozhovoru a Peter flirtoval s těmi třemi holkami, které už se hihňaly úplně všemu. Kate s Alexem jsem nezahlídla. Zřejmě se přesunuli do pohodlnější místnosti než je kuchyň. Otočila jsem se zpátky a střela se s pohledem obou kluků. Dívali se na mě. Zřejmě se o mně museli bavit. To mě tedy moc nepovzbudilo. Max pokynul, abych si k nim přisedla. Po krátkém váhání jsem vstala z křesla a usadila se na koberci mezi ně.
„Tak jak je?“zeptal se jako první Max.
„Proč ses nepřipojila dřív?“spustil ještě Daniel. Nevěděla jsem, komu odpovídat dřív. Popravdě se mi nechtělo odpovídat ani jednomu a nyní jsem musela oběma.
„Jde to. A nepřipojila jsem se, protože jsem vás nechtěla rušit při sledování filmu. Byli jste do toho očividně tak zabraní. Navíc u vás žádná holka neseděla a jak já mám vědět, jestli chcete mít pánskou jízdu nebo ne?“usmála jsem se na ně.
„Pánskou jízdu? Ježiš, to ne! Bez holek to není ono.“zakabonil se naoko Max, až jsme všichni tři vyprskli smíchy. Atmosféra se trochu odlehčila a já se cítila víc v pohodě.
„Nemůžu nic jiného než souhlasit. Ještě by to dopadlo tak, že by nás Peter z nedostatku ženských začal osahávat a co bychom si mi pak počli?“dodal s kamennou tváří Daniel a já už vážně nemohla. Po dlouhé době jsem se rozesmála nahlas. Jaká úleva to pro mě byla! To si ani nedovedete představit.
V dalších mých záchvatech smíchu, které přibývající nočními hodinami jen rostly, na sebe Max s Danielem spokojeně mrknuli. Nevšimla jsem si toho. Ovšem když se přiblížil Peter v podnapilém stavu se skleničkou v ruce, bleskli po sobě napjatým pohledem.
„No a tak jsme tam zůstali s nima, protože…“všimla jsem si, že se výrazy kluků změnily. Pak jsem zjistila proč. Svou větu už jsem nedokončila a radši zmlkla.
„Madam Thatcherová.“protáhl podnapile. Znechucoval se mi ještě víc než obvykle. To je co říct!
„No kluci. Myslím, že se s vámi rozloučím. Jestli tu budu dál vysedávat, nestihnu poslední autobus a opravdu nechci chodit domů pěšky.“urychleně jsem se zvedala. Všichni mě sledovali pohledem. Přetáhla jsem si přes sebe červenou mikinu, která v té zadýchané místnosti nebyla zapotřebí, a loučila se. Pohledem jsem pátrala po Kate. Bohužel nikde v okolí nepostávala.
„Maxi, vyřiď sestře pozdrav. Nějak jí tu nemůžu najít a nemám čas ji hledat. Beztak bude s Alexem. Dík za večer a mějte se.“trochu ukvapené, ale co se dá dělat. S tím blbcem tu nebudu ani o minutu déle.
„Přece hned nezmizíš, když jsem zrovna přišel.“ Vmetl mi do tváře ukřivděně Peter. Už, už se ke mně natahoval, leč já mrštně zmizela. Kluci ho přidrželi, aby se nenatáhl na podlahu. To už jsem byla venku. Do tváře mě zaštípal lehký letní vánek. Zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu a vychutnala si svobodu. Až na ten úplný závěr to zase nejhorší nebylo. Kluci byli fajn. Konečně jsem se po dlouhé době zasmála!