Já, anorektička

Já, anorektička

Anotace: 16. kapitolka...

Sbírka: Já, anorektička

16.
V nemocnici napíchnutá na kapačkách jsem strávila několik dnů. Mamka mě nepřetržitě navštěvovala a furt mlela něco o tom, že bych se měla vzpamatovat a že je to všechno její chyba a bla bla bla. Kdykoliv jsem jí viděla vcházet, jen jsem pozdravila a pak se myšlenkami přesunula jinam. Daleko od ní. Slova hubená a vychrtlá kolem mě lítala pořád do kolečka a já si myslela, že všem hráblo. Říkali, že jsem nemocná. Moje diagnoza byla mentální anorexie. Ale to je přece blbost, ne? Doktoři rozhodli, že se musím jít léčit. Snažila jsem mamce domluvit, že jsem zcela v pořádku a doma to zvládnu bez problémů, ale ta se se mnou se slzami v očích rozloučila a oni mě odvezli na psychiatrické oddělení pro mládež. Byla to útulná budova s několika pokojíky, kolem dokola byl rozlehlý park se spoustou stromů a cestičkami. Sestra mě dovedla na pokoj se čtyřmi postelemi. Nikdo uvnitř nebyl. Jak jsem pochopila moje lůžko se rozkládalo vpravo od dveří. Zbylá tři byla obložená plyšáky, polštářky, oblečením a podobně. Usadila jsem se na madraci a tupě zírala před sebe. Jestli si někdo myslí, že přiberu aspoň deko, tak to se šeredně mýlí.
Ozval se hluk a do pokoje vešla tři děvčata. „Jéé, ahoj. Jseš hubená, že jsem Tě málem přehlídla. Já jsem Iveta.“Usmála se první a podala mi ruku. Na ramenou jí splývaly značně odrostlé copánky. „Už tu brzo končím. Vyléčená kleptomanka.“ Stiskla a pak lehce povolila. „Aspoň doufám.“
Další dvě holčiny už nebyli tak otevřené.Špinavá bloncka s vlasy rovnými jak hřebíky se trošku nejistě podívala mým směrem. „Míša.“
„Já jsem Klára.“ Ozvala se poslední. Teď byla řada na mě.
„Hm..Eva.“ Zachovala jsem neutrální tvář.
Každý den byly společný terapie. Scházeli jsme se v menší místnosti s rozprostřeným kobercem uprostřed a mluvili. Pořád někdo mluvil. Byli tu nejrůznější závisláci, holka s vážnou depresí, holka po znásilnění, nádherná skvadra, a všichni vyprávěli svoje příběhy a věřili, že se nadobro zbaví svojí temný minulosti a že až odsud vypadnou, začnou znovu a nespadnou zpátky. Přijali mě mezi sebe bez problémů. Vlevo ode mě seděl kluk s dlouhým rukávem staženým až k zápěstí, vpravo spolubydlící Míša. Zatím jsem neměla odvahu jim o sobě něco říkat. Vlastně jsem ani nevěděla co. Svojí nemoc jsem si nechtěla připustit.
Každou noc se mi zdály sny. To se mi běžně doma nestávalo. Dlouho před spaním jsem přemýšlela a vzpomínala. Chata, léto, Kristián. Co s ním asi teď je? Vybavovala jsem si jeho krásné polibky. Má mě ještě rád? Co bych dala za to bejt právě v jeho náruči. Na polštář mi ukápla slza. Schoulila jsem se do klubíčka.

„Tohle všechno musím sníst..?!“ Děsila jsem se nad porcí.
„Měla bys. Ale stačí polovina.“
Už když jsem nabírala lžící, věděla jsem, že to nezvládnu. Jídlo se mi hnusilo. Lidi, co jedli, se mi hnusili. Z druhý strany stolu mě pozorovala holčina. Celou porci měla v sobě během okamžiku. Seděla jsem v jídelně ještě dlouho potom, co ostatní odešli. Nakonec se nade mnou kuchařka slitovala a zbytek odnesla. Stejnak jsem ale cejtila, jak mi rýže v žalůdku bobtná. Hned za dveřmi z jídelny mě odchytla ta holčina.
„Nechutná Ti?“ Zeptala se.
„Hm.“
„Nutěj Tě jíst, abys přibrala, že?“
„No..jo.“
„Chceš?“
„Ne.“
„Mám pro Tebe řešení. Jo já jsem Kristýna.“
„Eva. Povídej.“
„Tak pojď.“ Chytla mě za ruku a dovedla na nejvzdálenější záchodky a pak mi ukázala, jak lehce se jídla zbavit. Stoupla jsem si před záchodovou mísu a strčila si prsty do krku. Nejprve to nešlo.
„Musíš níž.“ Poradila mi Kristýna, která stála opřená z druhý strany dveří. A tak jsem strčila prsty hloub a ono to šlo samo. Když jsem řádně vyprázdnila obsah svého žalůdku, hned jsem se cítila líp.
„Žvejkačku?“ Nabídla mi Kristýna. „Neboj, bez cukru.“ Jednu jsem si vzala. Potom, jak mi ukázala metodu se záchodem, se z nás staly kamarádky. Kristýna se hrozně těšila ven. Mamka jí slíbila, i přes protesty lékařů, že si jí vezme do domácí péče. Každý den, pokud bylo hezké počasí, jsme chodily jezdit do parku na bruslích. Nebo jsme se jen tak procházeli. Žádné jídlo jsem nemohla jen tak vynechat. Pořád jsem jedla co nejmenší porce a i těch se vzápětí zbavovala. Bála jsem se přibrat. V celém areálu jsem nenašla jedinou váhu a to mi dodávalo pocit nejistoty. Na společných terapiích jsem ještě pořád nevypověděla svůj příběh, ale věděla jsem, že brzo budu muset.
Pak přišel den, kdy Kristýna odcházela. Přála jsem jí to, ale byla jsem strašně nešťastná. Objímaly jsme se, dala mi svoji adresu a slíbila, že mi bude psát každý týden. Mezi se mi ozvala i Lenka.

Milá Evičko!
Lásko moje největší. Jak se daří? Dá se to tam přežít? Tady je bez Tebe hrozná nuda. Nemám si s kým povídat, s kým chodit pařit, kromě Libora. Koukej se brzo uzdravit jo? Ani si nedokážeš představit, jak strašně se mi po Tobě stejská a jak mě to mrzí. Všechno! Víš, když jsme se pohádaly kvůli kravinám a vůbec. A že jsem si prostě nevšimla dřív, že nejseš Ok. Koukej to „vyležet“, jasný? Ať už jseš zdravá.
Včera jsem potkala Kristiána. Asi nic nevěděl. Ptal se proč mu nebereš telefon a tak. Tak jsem mu něco řekla. Né všechno, ale dala mu tuhle adresu. Doufám, že nevadí.
Evinečko, furt na Tebe myslím!
Lenka

Ukápla mi slza. Už asi po stý během několika posledních dnů. Lenka si taky myslí, že nejsem v pořádku? Lhala by mi má nejlepší přítelkyně? Ne. Léňa nikdy nelže. Ale může se plést. Od Lénina dopisu jsem čekala donekonečna na ten Kristiánův. Věděla jsem, že musí napsat. A taky napsal. Dopis přišel tři dny potom. Byl to list papíru s rudou růží.

Ta růže je krásná jako ty. Ale bez vody umře.
Odpust mi.
Kristián

Rozbulela jsem se jako malá holka.Ještě, že ostatní nebyli v pokoji. Co tím chtěl říct? Znamená to, že mě má rád? Dala jsem růžičku do vázy s vodou a nemohla z ní oči spustit. Ale bez vody umře. Ta věta mi uvízla v hlavě. Myslela jsem na ní při každém jídle.
Dopisy od Kristýny přišli tři. Ve všech popisovala jak je venku, jak se jí daří všem lhát a jak je spokojená a jaký to bude, až taky vylezu. Čtvrtý dopis nepřišel. Jak jsem se o pár dní dýl dozvěděla přímo od její maminky, Kristýna zemřela. Měla tak vyčerpaný organismus, že to její srdíčko nezvládlo.
Autor Princesse, 17.02.2008
Přečteno 996x
Tipy 23
Poslední tipující: Duše zmítaná bouří reality, Mraveneček, Aaadina, Darwin, Procella, TemsteaG, Nelčik, kucky, kourek, její alter ego
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Je to krasnej roman, nemuzu se dockat pokracovani. Mela jsem ho prectenej za jeden vecer. Fakt skvelej!
Jenom to neskonci nejakym tradicnim koncem, jako je zakoncena vetsina pribehu tady.
Zaslouzi si uplne jedinecnej (konec) ;-)
Drzim vsechny palce, at se povede!

10.03.2008 18:46:00 | tete

celá tahle velká povídka se mi líbí! moc uplně sem se do ní vžila :) moc krásná vážně ... jinak je pravdivá... bohužel jsem jako ta holka.... možná tak jednou sknčim, ale věř že tahle povídka mi hodně dala:)

02.03.2008 12:30:00 | babykovboj

© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí