Pod nebem - 2. kapitola

Pod nebem - 2. kapitola

Anotace: Je to ukázka jedné kapitoly z příběhu, který není zatím dokončen- Z rodinného prostředí. Je to jedna z rodin, která v příběhu je. Tahle kapitola je trošičku možná legračněj pojata, ale jinak to pořád o smíchu není. Ale to jenom tak na okraj:-)

Den před vánočními prázdninami probíhal v rodinném domku na Skalách až do druhé hodiny odpolední relativně v klidu. Do učení s Robinem se Eliška tentokrát pustila až chvíli po jedné. Seděla s ním právě za velkým stolem v kuchyni, když se domů začali scházet i ostatní členové rodiny. Nejdříve přišel Patrik. Na její přání ji informoval o dnešním dni ve škole, poobědval a ještě, než směl jít nahoru do svého pokoje, čekalo ho umývání nádobí. Před domem se ozvalo skřípění brzd od kola. To signalizovalo, že se ze školy vrátil i Martin. I on vyprávěl matce o dnešním školním dni, avšak více podrobněji a otevřeněji nežli Patrik. Při obědě si neustále s vtipem dobíral Robina, že se musí ještě teď ‚chudák, učit, až ho Eliška napomenula, jelikož Robina svými řečmi pořád rozptyloval a on se pak nebyl schopen soustředit. Když už měl Martin talíř téměř prázdný, před domem zastavilo auto a následně bylo slyšet práskání dveří.
„Co se zase stalo?“ Obrátila Eliška oči v sloup. Robin na chvíli vzhlédl od sešitu. Její manžel se z práce evidentně nevracel s dobrou náladou. Práskl za sebou domovními dveřmi a zanedlouho se objevil celý rozčílený v kuchyni. Všichni ho pozdravili, on však jen naštvaně odtušil:
„To snad není možné!“
Eliška vstala a jala se přípravy jídla.
„Ne! To snad není možné?! Já už tam končím! Končím! Po Vánocích už mě tam nikdo neuvidí!“ Pak se vyčerpaně posadil na volnou židli a dodal. „Vždyť oni ani nevědí, co je to perspektiva!“
„Kde končíš?“ Zajímala se Eliška. „Snad ne v práci?“
„Jistěže ano! Protože tohle už není možné! Ne! Tam už nikdy nepůjdu! Jednoduché zátiší, takové jednoduché zátiší! Jenom cihla s jabkem! A oni to nedokážou nakreslit! Jeden vedle druhého! Nedokážou se do toho ponořit, nedokážou se na to podívat, vnímat to jako celek i jako části. Nevidí v tom…“
„Tati, prosímtě, koho si to zase učil?“ Zeptal se starostlivě Martin.
„Kvartu!“ Odsekl otec. Eliška před něj postavila talíř s kapustou, opět si sedla vedle Robina a zkontrolovala jeho práci.
„Tati, v kvartě ještě nemají výtvarku jako dobrovolný předmět, tak tam bude část studentů, kteří kreslit neumí.“ Vysvětlil mu Martin.
„Já bych to třeba taky nenakreslila.“ Odvětila klidně Eliška.
„Prosímtě, levou zadní…“ Odtušil starší ze dvou Robinů, kteří se v rodině nacházeli.
„To vážně už není možné!“ Nadával neustále.
„No, ale víš, že tam skončit nemůžeš.“ Řekla mu s klidem Eliška. Robin vyskočil rozčíleně ze židle. Jídla si zatím vůbec nevšímal. Prameny vlasů kaštanové barvy se mu houpaly před obličejem.
„A proč bych nemoh?! Okamžitě! Po Vánocích už mě tam neuvidí. S takovým materiálem! To se…“
„Tati…“ Ozval se najednou Robin junior, jenž se až doposud skláněl nad sešitem. Všichni na něj překvapeně pohlédli. Otec se k němu naštvaně obrátil. Tím se však nedal Robin odradit. Zhluboka se nadechl a soustředil se na to, co chtěl říci:
„Tati, ne… ne… nekřič. Já…já nemů…ne…nemůžu psat.“ Pak se hned zase sklonil nad své učení. Všichni s napětím očekávali, co bude následovat. Otec na něj chvíli nechápavě koukal. Potom se mírně zhoupl, odhrnul si vlasy z čela, popadl svou tašku, kterou si odložil na židli a beze slova opustil kuchyň.
„Teda brácha!“ Okomentoval to vesele Martin. Eliška jen s úsměvem zakroutila hlavou a doufala, že to její muž nemyslí s tím odchodem z práce zase až tak vážně, a že ho to přejde. Martin se měl již k odchodu, ale Patrik ho zadržel.
„No, ne ne ne!“ Máš tady nádobí.“ Řekl mu a pohledem ukázal na kopu umytého nádobí čekajícího na utření.
„Já myslel, že dnes je to tvoje starost.“ Namítl Martin. Patrik po něm hodil utěrku.
„No snad mi pomůžeš?!“
„Za půl hodiny odcházím, pro tvoji informaci.“ Pronesl Martin a hodil utěrku zpět. Přistála ve dřezu s vodou a ještě trochou pěny.
„Já taky nemám čas stát celé odpoledne u dřezu!“ Odsekl Patrik a lovil při tom opatrně mokrou utěrku. Martin ho jakoby nevnímal a vzdaloval se.
„Martine!“ Křikla za ním matka. Otočil se k ní.
„Snad mu pomůžeš?! Deset minut tě nevytrhne.“ Řekla. Patrik mu věnoval jeden vítězný bratrský pohled a ponořil poslední talíř do vody. Martin tedy rezignoval.
„A kam vlastně jdeš?“ Zajímala se Eliška, když si Martin bral ze skříně čistou utěrku.
Po zbytek dne byl Robin zavřený ve svém ateliéru v suterénu. Eliška strávila celý den s nejmladším synem, Robinem. Mezitím, co na něj dávala pozor a snažila se mu dělat společnost, vyleštila sklo a příbory a z jehličí vytvořila věnec, který potom zavěsila na domovní dveře. Martin přišel k sedmé hodině večer, špinavý jako malý kluk.
„Prosímtě, co jste zase vyváděli? Kolik vám je roků?“ Ptala se udiveně Eliška, když chystala jídlo na stůl.
„Prolezli jsme les.“ Usmíval se Martin. Ve svých osmnácti letech ho ještě neomrzelo chodit po venku, lozit po stromech a dělat podobné věci. Hodně velký vliv na to mělo právě jeho bydliště. Skály byly malá oblast, spíše venkov nežli část města. Tady se děti bavily jinak než ty městské.
„Mohl si vzít s sebou Robina.“ Poznamenala matka a přitom nakoukla na nejmladšího do obývacího pokoje.
„Jo, jo, půjdu s ním zítra.“ Rozhodl Martin a vběhl se do koupelny opláchnout. Otec k večeři nepřišel, ale večer, když už Robin spal, zavolal si zbývající tři členy rodiny pod schody a následně je zavedl do suterénu osvětleného ostrými zářivkami, které docela věrně napodobovaly denní světlo. Eliška se zdráhala, nechtěla Robina nechat nahoře samotného, ale raději manžela uposlechla, aby se mu vrátila dobrá nálada. V jinak docela neuklizeném ateliéru teď byla plocha uprostřed prázdná až na mramorový podstavec uprostřed, na němž obyčejně stává bysta. Kolem byly postaveny tři vysoké židle, na něž je postupně Robin usadil. Eliška seděla uprostřed. Každý potom dostal podložku se žlutým tenkým papírem, kterému Eliška říká tenký náčrtník, ale její muž používá odbornější výtvarnou terminologii. Každému nabídl tužku, rudku, nebo černý uhel a bylo zajímavé, že přes všechny Robinovy rady přiklánějící se spíše k rudce či uhlu všichni tři sáhli po tužce číslo dvě. Nikdo nevěděl, co bude Robin chtít, ale Eliška jen pohledem naznačoval svým synům, aby nechali pana umělce vyřádit. Najednou jim to však začalo být jasné. A to ve chvíli, kdy na mramorový podstavec postavil cihlu a na ni umístil zelené jablko.

„No potěš.“ Oddechl Patrik.
„Tak, dejte se do toho. Uvidíte, že to není nic těžkého a pak mě jistě pochopíte.“ Pobídl je Robin.
„Nepochopíme.“ Zašeptala Eliška tak, že ji mohl slyšet jen Martin. Všichni tři se do toho pustili a vlastně Robin s nimi. Za pět minut byl hotový a Eliška zatím kreslila druhou čáru, kterou už po šesté vymazala. Za dalších pět minut měl Robin hotový pohled z jiné strany. Martin už byl také u konce svého díla. Robin jim pak ukázal co nakreslil a všichni tři střídavě pohlédli na jeho dílo a na to svoje.
„To nemá cenu!“ Postěžoval si Patrik a vzal si gumu. Eliška se pro sebe smála a také se chopila gumy.
Za dalších deset nebo patnáct minut prohlásil Martin, že končí. Robin k němu přešel a zkontroloval jeho práci.
„No vidíš, to je dobré, chtělo by to jenom trochu dopilovat. Víc stínu a tak…“
„Jo, možná později.“ Odfrkl Martin a seskočil ze židle.
„Proč ne teď?“ Ptal se trochu pohoršeně Robin.
„Nechce se mi.“
„Ale jde ti to.“ Lákal ho dál otec.
„Jo, ale já maturuju z matiky ne z výtvarky.“ Odtušil Martin a měl se k odchodu. Robin si smutně povzdechl a odložil podložku i s papírem na prázdnou židli.
„Zkontroluj prosímtě Robina.“ Hlesla za ním ještě Eliška. Martin přikývl a odešel. Eliška s Patrikem se trápili dál. Eliška se natáhla a podala Martinovu podložku. Ukázala to i Patrikovi a oba si pak s úsměvem přeměřili svá díla. Martin byl asi jediný z rodiny, který zdědil po otci výtvarné nadání. Jeho kresba neměla moc daleko k profesionální dokonalosti. Měl tam pár tahů, to je pravda, ale naproti Eliščinu pravidelnému kvádru s jablíčkem, který znáte z dětských početnic, nebo Patrikovu zaťapanému výkresu s kolečkem se stopkou to vypadalo skvostně. Eliška měla sice cit pro krásu, ale výtvarného nadání vlastnila pramálo. I proto byla spíše přes techniku dokonalých a přesných strojů jako jsou počítače. Patrik zdědil technické nadání po matce, po otci z dovedností mu nebyla dopřána snad ani jedna. Možná ještě jejich nejmladší mohl mít výtvarné nadání, ale u něj se to nedalo tak dobře posoudit.
Robin zrovna roloval své dvě kresby, když se zeptal: „Proč bych vlastně nemohl skončit ve škole?“
„Protože jsem dneska ťukla auto.“ Odpověděla s ledovým klidem Eliška a snažila se maximálně soustředit na objekt na podstavci. Poté udělala další křivou čáru.
„Cože si udělala? A s kým?!“ Zděsil se Robin. Patrik už to dávno věděl, tak se jen tiše smál otcovým reakcím.
„Nabourala se.“ Pronesla Eliška a dál se dívala na papír a na podstavec. „Jsem vyjížděla a vrazila do mně paní Krátká.“
„Byli jste na policii?“
„Ne, shodli jsme se na tom, že to byla vina nás obou. Ona jela v dědině moc rychle, já si nedala pozor. Každá si to zaplatí sama.“
„No, a co je s tím?“ Vyzvídal dál Robin.
„Vyřadila jsem světlo a trochu se to zmáčklo.“
O chvíli později svou kresbu vzdala i Eliška a Patrik. Vrazila svému manželovi do ruky svůj papír se dvěma geometrickými obrazci kolem zaťapané a od rozmazané tužky a poznamenala:
„Opovaž se mi smát! Umělkyni za mě mít nikdy nebudeš.“ Manžel se podíval na její dílo a řekl: „To snad není možné, vždyť ty sis vůbec nehlídala perspektivu. Navíc to takhle ze své židle určitě nevidíš.“
„Jasně, že to tak vidím. Jsem technik, vnímám podstatu věci, ne to, jak je zrovna natočená. A tady je jasný kvádr a na něm koule!“ Bránila se Eliška.
„Ale tady se to musí vnímat jinak. Tady je důležitý právě jeden jediný pohled.“ Poté mu podal i Patrik svůj výkres s podobně strašným výtvorem. Robin se nadechl, ale Eliška ho zarazila.
„Nech ho, to je taky technik.“
„Pojďte, vysvětlím vám to.“ Řekl nakonec Robin.
„Hele, tati, já věřím, že je to asi hodně zajímavé, ten pohled, ale my s mamkou jsme v tomto ztracené případy.“ Poznamenal Patrik a Eliška se přidala.
„Jo, jo, budeš se s tím muset smířit, miláčku.“
Autor tery.z, 19.07.2005
Přečteno 499x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (2x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter