Já, anorektička

Anotace: neměla jsem moc času..a taky jsem přemýšlela jak to ukončit..tak jsem teda sesmolila poslední kapitolku.. :) no ale nevim jestli je dobrá...moc dík všem, kdo ten příběh četli.. :)

Sbírka: Já, anorektička

17.
Kristýna byla krásná a hubená a mrtvá.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Bylo jí teprve šestnáct. Už tu nebyla. Už se nikdy nevrátí.
Nechtěla jsem umřít. Nechtěla jsem, aby moje tělo vychladlo a aby ho zasypali hlínou. Nechtěla jsem skončit jako Kristýna. Nechtěla. Ale nebyla jsem si jistá, jestli to zvládnu.

Po dvou měsících mě pustili. Já se snažila. Bála jsem se přibrat. Tak strašně moc. A nejspíš se ještě pořád bojím. Byla jsem na hubnutí závislá. A asi ještě pořád trochu jsem. Ale důvěřují mi. Konečně odejdu pryč a zkusím žít nově. Bez anorexie. Bez ukrutný touhy být hubená.

„Ukaž se? Vypadáš báječně.“ Prohlídla si mě mamka. Naložila moje zavazadlo do kufru a já si zatím sedla na přední sedadlo vedle řidiče.
„Naplánovala jsem nám společný víkend. V sobotu bychom mohli jet do bazénu, co říkáš?“
„Jo , to by šlo.“ Pokrčila jsem rameny.
„A v neděli na lyže, když je teď všude tolik sněhu a tys ještě nebyla.“
„Hm.“
„A k večeři jsem připravila salát. Nepřijde sice celá rodina, ale bude to dobrý. A pak můžem kouknout na film.“
„Možná půjdu za Lenkou.“
„Aha. Určitě běž.“
Úsměvy, objímání, tváření se, že je všechno jako dřív. Agáta celou večeři povídala něco o škole a zbytek jí vzorně poslouchal. Nikdo se ani slůvkem nezmínil o mně. Do rodinné pohody se prostě nemohly tahat problémy, který už tu nebyly. Snad. Jedla jsem. Nabírala těstoviny se zeleninou a normálně je polykala. Jediný pohled na mě mamce vyčaroval úsměv. A tak jsem jedla dál. Už to šlo.
Po večeři jsem se teple oblékla a vyrazila za Lenkou. Ve dveřích jsem se srazila s jejím bráchou.
„Čau.“
„Ahoj.“
„Máš doma bráchu?“ Zeptal se Filip.
„Ne. A ty sestru?“
„Myslim, že... ne.“ Zamyslel se.
„To je blbý. Tak pojď dál. Brácha je v pokoji.“
„Dík.“
„Neni zač.“
„Jsem rád, že jseš zpátky.“ Mrknul na mě.
„Já taky.“ Přikývla jsem.
„Tak já jdu. Ať nečeká.“ Pokrčil rameny a usmál se.
Obula jsem si boty a oblíkla bundu. Rozhodla jsem se, že se půjdu na chvíli projít. Venku bylo krásně, padaly vločky, a já se už dlouho necítila tak svobodně. Tak volně. Prošla jsem si stará známá místa. Když jsem se vrátila, vytáhla jsem skicu a začala kreslit, dokud jsem se necítila tak unaveně, že jsem šla spát.

„Evičko, vstávej.“ Vytáhla mi mamka v pondělí ráno žaluzky. „Chtěla jsi přece vzbudit dřív.“
No jo, já vim. Usmyslela jsem si, že půjdu do školy, co nejdřív. Že pro mě nemá cenu zůstávat doma. Naštěstí mi posunuli klasifikaci, tak bych to měla zvládnout.
„Jo. Už lezu.“ Vysoukala jsem se z postele a zamířila do koupelny. K zrcadlu. K mému bývalému nepříteli. Koukala jsem do něj a spatřila normální holku s opuchlejma očima. No paráda. Vypadala jsem fakt skvěle. Vyndala jsem svojí šminkovací taštičku a dala se jakž takž do pořádku.
„Tak si to tam užij.“ Povzbudila mě mamka. Hodila mě autem před školu. Aspoň že tak.
Vidět mojí třídu po takové době nebylo super. Koukali na mě. Všichni. Naštěstí přiběhla Léňa a objala mě. A pak se přidal i zbytek. Vítali mě. A možná byli i rádi, že mě vidí. Možná.

Vůbec jsem nepobírala učivo. A hlavně jsem ho nestíhala. Teda první dny, vlastně i nějakej ten tejden, byly v pohodě. Profesoři byli shovívaví, spolužáci ochotní a přátelští, dokonce Klára prohlásila, že je dobře, že jsem zpátky, prej jsem chyběla. Ale pak to bylo horší. Nezvládala jsem. Matiku jsem vůbec nechápala, ve fyzice jsem plavala a do toho všeho jsem si uvědomovala, že Kristián se od tý doby, co jsem „venku“ neozval. Ani jednou. A dost jsem pochybovala, že by se od Adama nebo od Filipa nedozvěděl, že už jsem doma. Mrzelo mě to. A byla jsem protivná. A věděla jsem to, a kvůli tomu jsem byla ještě víc protivnější. Každý den vypadal stejně. Přišla jsem domů, snědla jídlo, které mi máma ráno přichystala a šla se učit. A pořád dokola. O víkendech se mě snažila Lenka někam vytáhnout. Nejprve se mi nechtělo, ale pak jsem svolila a zašla s ní do Oázy. Byly tam známé tváře. Liborovi kamarádi, Dominik. Ten Dominik, kterej mě tenkrát vzal, když jsem byla úplně mimo, k sobě domu. A pamatoval si mě. A dokonce se ke mně hlásil.
„Ahoj Evo.“
„Čau.“
„Dneska opět naši nejsou doma, tak kdyby ti zase bylo špatně.“ Připomněl mi trapnou situaci našeho prvního a zároveň posledního shledání.
„Ne. To už se nestane. Alkohol nechci ani vidět.“ A abych ho utvrdila ve svém tvrzení, usrkla jsem brčkem džus.
„Ukaž.“ Ochutnal z mého pití, aby zjistil, že nelžu. „Fakt. Čistej. Tak to jseš dobrá.“
„Ani bych neřekla.“
„Ale zatančit si půjdeš..?“ Přikývla jsem. Proč ne. Stejnak mě to tu nebavilo. Měla jsem splín. A velkej. A tak jsem tančila. Asi tři písničky. Pak mi Dominika vyfoukla nějaká holčina.Zase jsem seděla u stolu. A přemýšlela o ničem. Až jsem dospěla k názoru, že půjdu domu. Lenka se rozhodla, že sama jít nemůžu. Šli mě proto s Liborem doprovodit.
„Omlouvám se, že jsi se nudila.“
„Nenudila! Já jen, myslím, že toho je na mě dost. Musim postupně.“ Objala jsem Léňu a poslala je zpátky. Ale myslim, že stejně šli k Liborovi.
Lehla jsem si do postele a ležela tak tři hodiny. Zase jsem byla mimo. Pak jsem usla.
Další týdny byly horší a horší. Uběhl měsíc a půl a profesoři mě začali zkoušet a dávat mi testy. A já schytala pár ošklivých známek. Mamka se rozhodla, že nemůžu strávit většinu svého života učením a tak mě přihlásila na pár hodin výrazového tance. Prý abych si oddychla a pročistila hlavu. A tak jsem si oddychla a pročistila hlavu. Opravdu jsem po každý hodině byla o něco líp naladěná a učení mi lezlo lépe do hlavy.
No a pak přišel ten víkend, kdy ségra řekla, že je v tom s Kubou. A ten víkend se u nás doma objevil Kristián. Původně jsem vůbec nevěděla, že by tu měl být. On totiž nepřijel za mnou. Jel za Adamem. A možná bych se s ním vůbec nepotkala, kdybych netrávila celou sobotu doma. Kvůli učení.
Náhodou jsem si šla pro pití a střetli jsme se v chodbě a on jen pozdravil a snad se i usmál a to bylo vše. Žádný – jsme se dlouho neviděli, vypadáš tak dobře, nebo- stejskalo se mi. Nic. Jen chabej úsměv. Mrzelo mě to. A na učení už jsem neměla vůbec náladu. Tak jsem zas jen tak ležela. A přemýšlela. Poslední dobou jsem to dělala často. Hodně často. Možná až moc. Pak mě vyrušilo zaklepání. Tušila jsem, kdo to bude, a nepletla jsem se.
„Ahoj.“ Nakoukla Kristiánova hlava dovnitř.
„Hm.“ Otočila jsem na něj oči z postele.
„Já nechci rušit. Jen jsem Tě chtěl vidět.“
„Vidíš.“
„Vidim.“
„Hm.“
„Naštvaná..?“
„Asi jo.“
„Řekl bych, že určitě.“ Zavřel dveře a vlezl celý dovnitř a posadil se ke mně na postel.
„Nemrač se. Víc Ti sluší úsměv.“
„Planý řeči.“
„Slyšel jsem, že to holky rády slyšej.“ Pokrčil rameny nevinně.
„Hm.“
„Ne, jako fakt. Víš, chtěl jsem s Tebou mluvit.“
„Tak mluv.“
„A chceš...?“
„Já nevim.“ Zarazila jsem se. Chci slyšet pravdu? „Chci.“
„Fajn.“
„Hm.“
„Tak. Jak ses měla?“
„Super.“
„To je dobře. Myslel jsme na Tebe.“ No jasně!
„Určitě.“
„No, jo. Vzpomněl jsem si na Tebe. Nedošel Ti dopis?“
„Došel. Dík.“
„Víš, já má teď dost školy.“
„Hm.“
„A nemám moc času.“
„Tos neměl nikdy.“
„No. Já Ti nechci ubližovat. Už je to dlouho..“
„Trochu..“ Zas tak moc teda ne!
„Líbíš se mi. Jseš fakt hezká holka.“
„Ehm..“ Co říci..?
„Ale víš. Asi to nemá cenu. Já vim, že to zní blbě, ale nestíhal bych. A vlastně bysme se moc nevídali. A to nechci. Jak pro Tebe, tak pro mě.“ Co to mele...?!
„Já ale. Prostě..No...“
„Možná časem..?“
„Hm.“ Slzy na krajíčku.
„Jsi moc fajn. A jsem rád, že jseš v pořádku.“ Usmál se a naklonil se blíž k mé tváři. Pootevřela jsem lehce ústa a pak ucítila ty jeho. Na chvíli.
„Ehm..musím jít. Já se chtěl jen rozloučit. Tak..měj se.“ Spěšně vstal a tvářil se rozpačitě.
„Ahoj.“ Šeptla jsem celá rozechvělá. No tak to byl jeden z mála světlých okamžiků. Tedy ne asi úplně světlých, když se se mnou Kristián rozešel. Ale aspoň jsem měla jasno.
Zas přišli dny učení. Mučení. Věnovala jsem tomu hodně. Rozhodla jsem se, že chci být v něčem dobrá. Potřebovala jsem se na něco upnout. A tak jsem se šrotila. Hodiny tance jsme nevynechávala. Ty mě bavily. A pomáhaly mi. Ale zbytek času jsem trávila buď v pokojíku, nebo v obýváku se sešity a učebnicemi. Jen málokdy se Lence zas podařilo vzít mě ven nebo tak. A jak jsem furt studovala, nějak jsem zapomínala jíst. Mamka si toho všimla hned a začala mi jídlo připomínat. Tak jsem ho tahala do pokojíčku, kde jsem ho třeba nakousla a nedojedla, takže většinou začalo osychat a já ho pak smetla do koše. Neměla jsem hlad. Už zase. Aby to nebylo nápadné, dávala jsem nesnědené zbytky do neprůhledných sáčků. Už zase. Prostě aniž bych si to uvědomovala, pomalu ale jistě jsem do toho zase spadala. Hubla jsem. A to ne tak zcela úmyslně. Ale hubla. A když bylo zas po dlouhé době pravidelné vážení mamka se zděsila.
„Evo, to nemyslíš vážně!“
„Ale mami!“
„Tys zhubla..!“
„Já nechtěla...“
„Nelži mi, Evo, prosím tě, nelži mi.“ V očích se jí zatřpytily slzy.
„Fakt ne!“ Mami!
„Takhle to dál nepůjde. Jedeš zpátky!“
„Mami! Ne! Já se zlepšim!“ Prosila jsem. Nechtěla jsem tam.
„Já nevím co s tebou.“ Mamka měla úplně rudý oči. „Já se o Tebe bojím, holčičko.“ Objala mě a já ji.
„Já vím ,mami.“ Bulela jsem taky.
„Dobře. Zůstaneš doma.“ Zabraly na ní moje slzy. „Ale slib mi, budeš jíst?“
„Budu.“ A tak jsem jedla. Ale jen občas. Zprvu jsem na to myslela a fakt se snažila, ale moc dlouho to nevydrželo. Neměla jsem na to a někde uvnitř jsem to cítila. Zase jsem začala zvracet. Ale mamka viděla, že jím a to bylo hlavní. A taky taťka viděl, že jím, a moje těhotná sestra to viděla, všichni to viděli.
Už jsem nepočítala kalorie. Nebylo to třeba. Neřešila jsem kolik vážim. Připadalo mi, jako bych už nežila. Jako by moje duše odletěla z těla. Všechno mi bylo jedno. Byla jsem nešťastná. A věděla jsem, že i moje rodina bude nešťastná, až zjistí, že v tom opravdu zase lítám. Že Ana je zpátky. Tedy pokud vůbec někdy odešla. Pořád byla někde schovaná. Jen čekala na dobrý okamžik kdy se potichoučku vloudit do mého života. A to se jí podařilo. Její tíhu jsem cítila každým dnem více. Nedokázala jsem si představit život s ní, ale i bez ní.
Přemýšlela jsem. Opět. Věděla jsem, co je třeba. Co mě jí zbaví. Co mi pomůže. Takhle to dál nešlo. Byla jsem závislá na anorexii. A představa celého života s ní byla hrozná. Tak jsem si napustila plnou vanu vody a ponořila se dovnitř. Byla jsem zoufalá.
Promiň mami, omlouvala jsem se v duchu všem. Myslela jsem na ně. Na mámu s tátou, na brášku, na Agátu a její nenarozené mimčo, na Lenku s Liborem, na Kristiána, na všechny, a sledovala jako se voda barvila do červena. Mou krví.

......
Mladý muž spěchal. Neměl moc času, za hodinu měl být jinde, ale přesto se tu chtěl zastavit. Otevřel nově natřenou branku a prošel dovnitř. Už z dálky viděl, že zde nebude sám. U hrobu stála žena, která měla na svůj věk až příliš vrásek. Asi ze stresu. Tiše jí pozdravil. Žena se smutně usmála. Po tváři jí tekla slza. Utřela jí. Už zde nemohla být. Zapla si pevněji bundu. Podzimní vítr foukal docela silně. Zvedla hlavu a rozloučila se. V kapse měla prášky na depresi a přeložený kus papíru, tolikrát čtený.
Promiň mami, já už to nezvládnu. Mám vás ráda. E.