Výměnný pobyt 19. díl

Anotace: Jak mi chybělo něco sem přidat:) Omlouvám se, ale jinak to prostě nejde. Za komenty budu ráda.

Sbírka: Výměnný pobyt

Nemohla jsem dospat. Probudila jsem se hodinu předtím, než jsem měla vstávat, přestože jsem se cítila strašně unaveně. Neustále mi hlavou probíhaly sestavy na večerní vystoupení. Nechtěně jsem si to přemítala pořád dokola, až mi z toho bylo špatně. Chtěla jsem spát, překonat ten hrozný večer, který stál přede mnou jako vysoká hradba, jež musím přelézt. Jenomže nikde v dohledu nebyl žebřík, který by mi to šplhání usnadnil. No jo. Zachumlala jsem se do teplé peřiny a ležela. Vzdala jsem boj s myšlenkami a jen protahovala to bezpečí postele. Nevím proč, ale tušila jsem, že dnešní den bude velice perný.
Annie mi už včera večer musela přichystat snídani, protože když jsem vstoupila do kuchyně, na mém místě stála miska s müsli a tácek s houskami. Na kuchyňské lince byl připraven hrnek a v něm kakaový prášek. Myslela opravdu na všechno. Když jsem šla pro mléko, zastavila jsem očima na vzkazu, přilepeném na dveřích ledničky. Stálo v něm něco jako: „Hodně štěstí, tvá rodinka.“ Musela jsem na chvíli přestat myšlenkově civět do prázdna. Snídani jsem si poté v blesku dodělala a nakonec do sebe mechanicky cpala její obsah. Nějak to šlo znovu mimo mě.
Umyla jsem se, oblékla, vzala si tašku a s povzdechem si vytratila z domu. Den začínal krásně. Obloha byla už od rána skoro bez mráčku. Lehce namodralá zář dobíjela každého, nikoho toto probuzení nemohlo urazit, za něžné pohlazení se nekouše. Aspoň, že něco je lepší než dnešek, proběhlo mi hlavou. Musela jsem se okřikovat. Ještě jsem ani nestála na prahu školy, proč si kazit den předem? A tak jsem si pustila mp3 a poslouchala veselé písně, které mě konečně dostaly do té správné nálady. Před školou, kde postávaly hloučky holek a kluků, se mi ještě více zvedla. Ne proto, že bych je tak ráda všechny viděla, leč protože bylo hned na první pohled jasné, o čem je všude kolem řeč. Přítomnost plesu se válela takřka všude. Stejně jako mlha nad Britskými strovy. Myšlenka úžasného večera se vetkla do duší každému. I ti největší ignoranti museli brát takovou událost v potaz, bohužel s nimi i já.
„Ahoj, tanečnice. Je to tady! Je to tady! Už za pár hodin. Já se ti tak strašně těším, to si ani nedovedeš představit.“vrhla se mi Kate okolo krku celá rozjařená.
„Ale to víš, že dovedu. Podle toho, co mi o plesu povídáš minimálně měsíc, je to ta nejlepší věc, která se dá v tomhle životě zažít.“rýpla jsem do ní. Ona si lehké ironie ovšem nevšimla. Je zblázněná. Nejen z Alexe, ale i z jednoho pitomého večera. Existuje někdo, kdo se z události složené z pouhých čtyřech písmenek nezbláznil?
„Nazdar Thatcherová, tak jak se těšíš na večer?“přisadil si Peter procházející se svou partičkou okolo. To mě utvrdilo v tom, že opravdu nikdo nedotčený neexistuje. Posedlo to všechny. A já tu v té chorobně nakažené škole teď musím vydržet.
Ani nečekal na odpověď, protože rovnou mířil dál do budovy, já přesto zamumlala něco v tom smyslu, ať si políbí zadní partie s celou svojí sebrankou a tím úžasným plesem. Daniel musel něco zachytit, jinak by po mně neházel nenápadně očkem. Proklela jsem ho taky a otočila se zády ke škole. Snažila jsem se soustředit na alespoň nějakou květenu před branami a i za nimi. Stromy teď budou moji tajní spojenci. Pomyslela jsem si šíleně a začala se smát. V mé bezprostřední blízkosti nikdo nebyl, takže se kolemjdoucí zmateně otáčeli a v duchu si jistě klepali na hlavu. Ale mě to bylo fuk! Protože stačí, aby uplynuly dny spočitatelné na jedné ruce a letím!! Ano, sice naříkám a fňukám nad pomyšlením odjezdu, na druhou stranu nadšeně skáču. A přesně to jsem dělala i teď. Rozeběhla jsem se připitomělými poskoky za Kate, která zmizela někde v útrobách školy.
Opravdu nevím, co do mě minutu od minuty vjelo. Nejspíš mě studenti nakazili svou plesovou chorobou. Já jsem z nich dostala otravu antipatiemi a projevovalo se to nejspíš nadměrnou hyperaktivitou a veselostí, která se naprosto neshodovala s dalšími vyhlídkami.
„Co to…?“ani to nestačila Kate doříct a už jsem jí táhla v rychlých krocích dál chodbou. Musela za mnou utíkat, aby mi stačila. Prolítly jsme kolem Maxe a spol., kteří se s pokřivenými úsměvy dívali naším směrem.
„Něco proti?“zakřikla jsem na ně po několika metrech skoro přes celou chodbu, ne uraženě, prostě nevzrušeně. Co to do mě sakra vjelo?! Divila jsem se a nemohla nad tou proměnou od rána jednoduše zakroutit hlavou. Po kratinkém zkoumání jsem však všechno hodila za hlavu a řídila se mottem: Carpe diem! A tak jsem užívala každou minutu. Ne strachu z večera a ztrapnění. Nyní jsem byla v nejlepším klídku, proč si ho kazit dvanáct hodin před osmou?
Utíkaly jsme s Kate z koutu do koutu, stavily se u našich skříněk, vytáhly potřebné učebnice a zase běžely dál. Nakonec to byla Kate, kdo mě zatáhl na dívčí toalety. Zastavily jsme se až před zrcadly.
„Co se stalo? Usmíváš se jak sluníčko. Na někoho jsi narazila?“zeptala se se smíchem.
„Blázníš?“vyděsila jsem se. Kate se rozesmála úlekem nad mým poděšeným zrcadlovým dvojníkem. „Za takovou chvilku a v tomhle blázinci? Ne, díky.“odpověděla jsem jí a začala si studenou vodou oplachovat rozpálené tváře. Člověk by neřekl, jak ho takový malý ranní pohyb rozproudí.
„Tak mě už nic jiného nenapadá. Ráno se na mě mračíš a najednou tohle?“divila se. Podivně se jí při tom kroutilo obočí. Dříve jsem si toho nikdy nevšimla. Jak je to možné? Hm. Škoda. Mohla jsem jí vnukávat divné nápady a myšlenky častěji, vypadala legračně.
„To víš. Jsem Slovanka. Se mnou si není radno zahrávat!“udělala jsem na ni grimasu, po které jsme obě znovu vybuchly smíchy.
Na toalety přišla Lana se svým růžovým doprovodem. Moc nadšeně z našich rozesmátých obličejů nevypadala. Něco mi to připomínalo.
„Vidíte tu něco směšnýho?“ zeptala se naivně. Gestikulovala při tom čerstvě nalakovanými růžovými nehtíky.
„Ah, Lano. To jsem ráda, že tě vidím! Zrovna jsem se tě chtěla…No nekecej! To je úžasný lak. Jak se jmenuje? Potřebovala bych nějaký typ. To víš. K těm mým šatům by se rozhodně tenhle hodil.“přiskočila jsem k ní a vrazila si tu její pracku před oči. Měla jsem chuť utahovat si zní pro změnu já.
„Co? No…eh.“zjevně přemýšlela, odkdy jsme kamarádky. „Měly ho v drogerii na hlavní nákupní třídě. Růžové okouzlení. Narazila jsem na něj úplnou náhodou, ale zamilovala jsem si ho.“vzdechla. Opravdu jako by mluvila o nějakém klukovi. Mrkly jsme na sebe s Kate a dál pokračovaly ve hře.
„Téda, díky. Hnedka po škole tam vyrazíme. Takovou příležitost si nemůžu nechat ujít.“odpověděla jsem jí vlezle a zamířila pryč ze záchodů. Kate mě následovala. U dveří prohodila jen tak mimochodem hlasité mňau. Vyběhly jsme pryč, na chodbě následoval další příval smíchu. Pak zazvonilo a my se, po dlouhém přemlouvání na vylidňující se chodbě, uklidnily. Zapadly jsme do třídy takřka s příchodem učitelky. Každá jsme zasedla do své lavice a už od nás nevzešla ani hláska. Culily jsme se čistě pro sebe a potichu.
Za tři minuty po nás dorazila Lana s ocáskem. Pořád se tvářila nechápavě, stejně jako když jsme ji opouštěly. Dřív jsem si myslela, že t,o jak je blbá, jenom hraje, ona to nehrála.
„Jdete pozdě, slečno.“probodla ji učitelka modrýma očima skrytýma za brýlemi. Lanin doprovod nenápadně zaplul do lavice. Vždycky se učitelé jali trýznit jenom ji.
„Eh. Promiňte, já jsem měla jakousi neodkladnou záležitost na…“koktala ze sebe celá růžová. (Oblečení bylo u ní normálně růžové, nyní však chytla barvu růže i v obličeji. Asi nějaká alergie či co.)
„To je mi úplně jedno! Kolikrát vám máme říkat, abyste chodila včas?“zahřímala. Lana se scvrkávala. Před touhle profesorkou nebylo divu. „Těmi svými sarapatičkami se vám ten ksicht akorát rozpadne o dvacet let dřív než je normální. Dávala bych si být vámi pozor. Copak jste nečetla ten článek o rychlejším stárnutí?“tvářila se přísně.
„Co prosím?!“zděšeně vykulila Lana oči. „Stárne?“a navíc si chvatně jezdila rukama po obličeji, jako by se jí měl každou chvíli opravdu rozpadnout. „To snad ne? Já používám…“drmolila. Celá třídy padala smíchy. Učitelce také začínaly pocukávat koutky, avšak držela se statečně.
„Prosím vás, zapadněte na místo. Už vás nechci ani vidět. Svojí kosmetiku si konzultujte se sebou. Pokud byste dávala pozor na hodinách chemie mého milovaného kolegy (pozn. Profesor s přezdívkou „Chemik), neměla byste teď takové ošemetné problémy.“posadila ji s lítostí v očích. Když Lana kráčela k lavici, zašeptala ještě dost nahlas – chudinka. Lana neměla daleko k pláči. A my k udušení smíchem. Že by ten den přeci jenom nebyl tak hrozný, jak se zdálo?

Ano, to se sice zdálo, přesto se úplně vše nepodařilo podle mých představ. Třetí hodinu jsme měli anglickou literaturu s profesorkou, která mě před několika týdny donutila vystoupit se svou esejí před aulou plnou lidí. Přesně tahle bláznivka mě před ty lidi postavila znovu. Sice „jen“ před mou třídu, ale i tak jsem toho měla plné zuby. Vlítla jako vždycky do třídy rychlostí závodního koně a hned na mě vyhrkla, že už odjíždím a podobné kecy. Jako bych to sama nevěděla! Nakonec to završila prosbou, která samozřejmě byla zaobalený příkaz, abych si stoupla před tabuli a pověděla Angličanům, jak se české holce líbilo na jejich škole, v jejich městě, v jejich zemi. Nezmínila se mi o tom, že bych kdy měla dělat nějaké proslovy a zhodnocení, chvíli jsem na ni koukala jak na blázna. Nakonec jsem se ale musela sebrat a jít si vymyslet to, co mě samotnou do té doby nikdy nenapadlo. Míchaly se ve mně pocity radosti a smutku z pobytu tady, jak jsem tedy mohla vyprávět svůj neidentifikovatelný názor takřka cizím lidem?
„Hm.“povzdechla jsem si. „Jak bych měla začít? Líbilo se mi tu…i nelíbilo.“profesorka se zastavila uprostřed pohybu. Zrovna si sedala na židli. Zpytavě na mě pohlédla a pak si konečně sedla. Vypadala, jako by visela zadkem ze skály. Zrovna u ní to nevypadalo moc, ehm, přitažlivě. „Víte, začátky bývají nejtěžší, počítala jsem s tím, ovšem mně se často zdálo, jako by ten začátek nikdy nekončil. Škola byla v pořádku, nijak zvlášť se obtížností nelišila od mé školy v Praze. Akorát angličtina a pár neznámých metod mi byly novinkou. Spíše zvyknout si na lidi kolem sebe, to byl tvrdý oříšek…“a mluvila jsem. Šlo to skoro samo. Nemusela jsem se přemlouvat, nemusela jsem se krotit. Vyjádřila jsem přesně to, co bych chtěla, kdybych nad tím tématem nějak usilovněji přemýšlela. Překvapivě to nebylo tak těžké. Vylití svých pocitů a názorů zabralo převážnou část hodiny. Ten, kdo mě z nudy neposlouchal, mi byl alespoň vděčný, že se dnes nic neučilo. A ti, co mě poslouchali, raději žádné věci z mého soukromí nekomentovali. Čekala jsem po hodině nějaké ohlasy od Lany, avšak neřekla ani ň. A já byla unavená, leč šťastná.
„Teda, to bylo pěkný, Veru.“přišla za mnou po hodině zamyšlená Kate.
„Děkuju.“usmála jsem se na ni.
„Nikdy jsem nad tím vlastně moc nepřemýšlela. Asi bych nezvládla jen tak se sebrat a na čtvrt roku zmizet od mé rodiny, přátel. Přerušit školu a začít budovat život někde jinde. Škoda, že jsi to neříkala dřív. Mohla jsem se tě přímo ptát. A ty diskuze, které by o tom šly provozovat! Co se dá dělat. Je pozdě.“poznamenala smutně.
Vyšly jsme spolu na chodbu, mířily šnečím krokem do jiné třídy, obě zahloubané v myšlenkách. Těsně před dveřmi do učebny mě Kate překvapila. Zničehonic se mi vrhla kolem krku a zašeptala mi do ucha, že je moc ráda, že jsme se potkaly. Kdybych jí poté hleděla déle do očí, možná bych si všimla i podezřelého lesku, jež těm hnědým zorničkám dodával melancholický nádech. Já však byla zaskočená. Padla na mě lítost, tížila mě jako obří kámen na prsou, který setrvával a zarůstal mechem.

Domů jsem přišla totálně vyčerpaná. Myšlenka na nadcházející mě nijak nepovzbudila. Já tam asi usnu! No, lepší než nic, aspoň se nebudu nudit. V poklidu jsem vystoupala po schodech do svého pokoje, odložila téměř prázdnou tašku na zem do kouta a letmo si vzpomněla na to utrpení u tabule. Patří k jedněm z posledních, týrat mě už vícekrát nebudou. Na tváři se mi rozlil úsměv. Myšlenky na lítostivé objetí jsem schovala do tajné skříňky a zamkla na klíček. Prohrábla jsem si uvolněně vlasy a sedla k notebooku. Na přípravu ještě času dost. Zkoumala jsem, jestli se Captive náhodou neukáže na chatu. Bohužel tam nebyl, tak jsem okno zase minimalizovala, natáhla nohy na opěradlo postele, pustila si příjemnou melodii a zavřela oči. Po chvíli jsem se stylizovala do role zpěváka a potichu si pobrukovala spolu s ním. Kývala jsem se do rytmu, jak mi kolečkové křeslo dovolovalo.
Čas utekl jako voda. Už mi ho zbývalo jen málo. Hnula jsem s kurzorem, abych probudila svůj usnutý noťas a chystala se vypnout ho totálně. To by ovšem nesměl na okně chatu blikat vzkaz. Mohl to být jedině Captive, s nikým jiným jsem si nepsala. Odklikla jsem okýnko a čekala, jaká písmenka na mě vyskáčí.
/Captive/: „Ahoj, jak se vede? Máš dneska něco v plánu nebo se budeš povalovat doma?“
/Winnie/: „Ahoj, něco už mám, povalovat se nebudu. To jsem dělala doteď. Bohužel budu muset jít, přišla jsem to vypnout a akorát jsi mi napsal. Smůla.“
/Captive/: „No, tu já mám pořád…“
/Winnie/: „Proč myslíš? Já myslím, že hůř než já na tom nejsi. Smůla to sice není, ale nádhera taky ne. Co ty budeš dneska dělat?“
/Captive/: „No, něco se najde?.“
/Winnie/: „Usuzuju, že jsi natěšenej. To je fajn, ti přeju. Taky bych chtěla. No nic, musím končit.“
Ani jsem nečekala na odpověď a vypnula notebook. Sakra! Měla jsem už skluz. Vlítla jsem okamžitě do koupelny a pustila na sebe proud příjemně teplé vody. Z budoucího chystání jsem měla nervy na dranc, tenhle způsob trávení volného času totiž já zrovna nesnáším. Přemýšlela jsem, jak si nudné a nervózní chvíle zpříjemnit, až jsem se samým myšlením přivedla někam úplně mimo. Místo místnosti plné zrcadel jsem před sebou viděla jedinou velkou barevnou mýdlovou bublinu, která se neustále zvětšovala…mohla jsem na ní oči nechat.

„Už letím!“ zakřičela jsem z balkónu na holky, které už seděly v autě a nervózně na mě troubily. Kruci, Kruci. Nestíhám! Lítala jsem z pokoje do pokoje a sbírala všechny potřebné věci. Dokonce i Christinne donutilo moje vyšilování vylézt ze své komůrky. S mým úprkem po schodech se také vydala dolů na pozdní odpolední svačinku. Sedla si na kuchyňský stůl a pozorovala, jak si rychle mažu toast. Skousla jsem ho, procedila mezi zuby něco v tom smyslu, aby to po mně laskavě uklidila, protože nestíhám, a už jsem vybíhala z domu. V jedné ruce větší sportovní tašku s šatami, převlečením na večer a všemi nezbytnostmi, v druhé ruce klíče a v puse toast. V tomhle stavu jsem hodila do kufru svou tašku a naskočila do auta, které mimochodem řídil docela příjemný Aleeshin brácha. Mohlo mu být kolem dvaceti.
„No dost, že jdeš! Troubíme tu na tebe půl hodiny, ještě chvíli a přiběhnou sem sousedi!“spílala skvěle naladěná Jenn. Zadívala jsem se na ni skrz polosnědené pečivo a dál to nekomentovala. Musela vidět můj uřícený obličej. Snad jí bylo jasné, že jsem dělala, co jsem mohla. Co já za to můžu, že se vždycky nějak zapomenu, protože se prostě nechci chystat, a pak to nestíhám? Ta sprcha mi byla takřka k ničemu, jsem zase splavená jak myš. V tom horku, které nastalo, ani není divu.
„Fajn. Hodinové ráchání ve sprše je mi úplně k ničemu. Aspoň že ty vlasy jakž takž zůstávají stejné.“vyslovila jsem po dojedení nahlas své problémy.
„Ale to je normální, drahoušku.“utěšovala mě se smíchem Aleesha. „Tady Mates se mi taky pořád smál, co to se sebou dělám.“
„Aby taky ne! Vy ženský jste blázni. Já jsem tak šťastnej, že mám doma jenom jednu čarodějku!“zapojil se ihned do debaty náš šofér.
„Hele, nech si toho!“plácla ho po ruce ze srandy Aleesha. „Taky jsem si mohla radši přát ségru a ne takovýho čahouna.“řekla ukřivděně. Pak se na mě otočila a vysvětlovala: „Tady brácha totiž měří úctyhodných 193 centimetrů. Připadám si někdy jak blb, když na něj koukám zezdola.“
„Já přeci nemůžu za to, že mám za sestru prcka.“říkal té, která byla skoro o hlavu vyšší než já s Jenn. No, však sourozenecké hádky jsou přeci jenom o něčem jiném. Člověk si vybije špatnou náladu, popřípadě dobije tu dobrou. Mám to ověřené z vlastní zkušenosti, že. Jenn na hašteřící se dvojici lítostivě koukala, ona žádného sourozence neměla a dost ji to mrzelo. Jenomže s tím ona nic nezmůže. To, jak a kde se narodíme, si nikdo z nás nevybírá. Zamyšleně jsem koukala z okna a zábavné, leč neustále se opakující vtípky sourozenců jsem po chvíli neposlouchala. Oni mi to prominou. V hlavě mi běžely důležitější věci, které mizely a zase se objevovaly jako míhající se domy za skly auta. Ze zabřednutého místa, kam nikdo jiný nesměl, mě vyrušilo až bolestivé drknutí do ramene.
„Au!“vyjekla jsem dotčeně.
„No promiň, ale tebe se nedá jinak vzbudit. Volám na tebe už dobrých pět minut! To se takhle často zasekáváš? Nad čím přemýšlíš?“ptala se zvědavě Jenn, která mi vyndávala věci z kufru.
„Občas. Většinou, to jsou ale jen hlouposti.“mávla jsem nad neřešitelnými problémy rukou. Kdo by se s nimi také měl pořád otravovat?
„Jestli máš strach…“promluvila ke mně tichounce Aleesha. Nechtěla, aby její bratr zavětřil jakékoli projevy slabosti ani u ní, ani u nás.
„Ne, toho se to netýká. Jsem naprosto klidná.“Pravda to ovšem byla jen částečná. Lehkou nervozitu jsem začínala pociťovat. Raději jsem cestou ke škole pevně sevřela ruku v pěst, aby se mi náhodou netřásla a neprozradila mě.
Mířily jsme do šatny u tělocvičny, kde jsme mívaly tancování. Ples se konal v hale téměř vedle školy. Patřila do školních objektů, ovšem bývala otevírána pouze při zvláštních příležitostech. Po zbytek roku se do ní chodit nesmělo. Alespoň tak mi to vysvětlovaly holky cestou. My jsme se však šly převlíknout ještě do normálních a mně známých prostor. Sice jsme se doma každá chystala, jenomže šaty, natož pak líčení neměla ani jedna z nás. Včera jsme na tréninku dřely, přesto jsme měly nutkání domluvit si sraz nějakou tu hodinku před oficiálním zahájením večera, protože nějaké nesrovnalosti jsme si nemohly připustit. Vystoupení se muselo povést na jedničku, stejně jako sladění oblečení a výrazné líčení. Nebýt toho tance, mohla jsem teď ještě v klidu sedět doma a užírat se nudou, což mi zrovna moc nevyhovovalo. Raději jsem sebou plácla na lavičku a dala se do převlékání cvičebního oblečení. Dneska si budu připadat jako modelka na mole. Oblek sem, oblek tam, hlavně se co nejvíc usmívat, nic nezkazit a všechno zvládat. Nádhera, fakt. Tyhle činnosti se přeci nehodí na mě, tak co tu dělám! Ach Bože.
„Fajn. Takže, pět, šest, sedm, osm.“odpočítávala Aleesha. Na prvou dobu jsme vyrazily dopředu a jely zautomatizované pohyby, otočky, shyby a různé prvky naší sestavy. Točily jsme se kolem sebe, měnily si pozice, přesně jak to mělo být. V přechodu na sóla však jedna holčina zvrtala své kroky, a tak se poprvé ozvalo pronikavé stop! Během jedné hodiny jich bylo ještě mnoho. Obzvlášť u samostatných sestav byla Aleesha tvrdá, ty společné jsme měly takřka dokonale sehrané. Ovšem můj, Aleeshin, Jennin a ještě jeden výstup byl neustále poupravován a dolaďován. Připadala jsem si, jako bych vůbec nic neuměla, tedy tak se mi to jevilo. Komu taky ne, že. Chápala jsem ji, vystoupení musí být prostě dokonalé, zábavná upoutávající show hned na začátek, aby se večer rozjel ne o půlnoci, nýbrž už v osm. A tak jsme na sobě ty poslední minuty makaly a dřely téměř do úmoru. Aleesha nás povzbuzovala slovy typu: „Kvůli tomu celé měsíce dřeme, tak to nevzdejte téměř u konce!“ a podobně. Jak typické. Kdybych byla trenér, dělala bych to samé. Zdálo se mi, že se tím také motivuje, protože ona na sebe byla skoro tvrdší než na nás. Neustále se jí něco nezdálo, nebylo to dobré, rychlé, přirozené… Nakonec jsem rázně zavelela stop já. Bylo už půl osmé.
„Hej, holky! Máme jenom půl hodiny na to, abychom se připravily. Líp už to nedáme, takže koukejte mazat do šaten a převlíkat se, ať nejste nervózní z toho, že budete vypadat hrozně.“ S těmihle slovy jsem se otočila na Lanu, která jistý náznak nervózního chování mohla stěží skrývat. Usmála jsem se pro sebe, kývla hlavou na uznání své pravdy a vydala se za Aleeshou. Seděla opřená o zrcadla, hlavu v dlaních. Jenn se na nás ode dveří otočila, odehnala jsem ji rukou a přidřepla si k bezvadné třeťačce.
„Hlavu vzhůru, Aleesho. Nějak to dopadne.“začala jsem k ní mluvit utěšujícím tónem. Ani nevím, jak mě to napadlo. Prostě mi připadalo, že potřebuje nějakou vzpruhu. Tohle šéfování, komandování a rozhodování ji musí šíleně zmáhat.
„Toho se právě bojím.“poznamenala potichu a zvedla hlavu. Dívala se na svoje nohy, i když je podle mě sotva vnímala.
„Já myslím, že lépe už nám to nikdy nepůjde. Poslední měsíc jsme udělaly maximum. Jsme v dobré kondici, vytancované, uvolněné, holky to baví, tak není důvod…“
„Tím si nejsem jistá. Jak můžeš vědět, jestli to ty holky baví?“zeptala se s nedůvěrou.
„Žádná přeci nevynechávala trénink, pokud to nebylo nezbytně nutné.“
„Jenomže to ještě plně neznamená, že mají z pohybu radost. Třeba sem chodí jenom kvůli tomu, že se bojí mě. Obávám se, že bych asi neunesla něčí odchod. Dávala bych jim to pěkně sežrat a oni to ví. Poznaly to před odjezdem Eveline. Naštěstí jsme našly tebe.“
„Ano, tak jsi přísná, no a co? Někdy to prostě s medem a karamelem nejde. Zvlášť při věcech jako je sport a nějaká naučná činnost. Člověk musí mít silnou motivaci a tu jsi nám ty dala. Mně tedy určitě.“odvážila jsem se pohladit jí krátce po vlasech a lehce obejmout. Dál jsem to neprotahovala, zvedla se na nohy a podala jí ruku. Po chvíli si nabízené pomoci všimla, zadívala se na mě, stiskla mi ruku a s mým přispěním vstala. Usmála se na mě. Víc už jsme to neřešily.